Another Fire - 6. kapitola

10. července 2013 v 15:00 | Eliza |  Another Fire
Po obří žranici přichází mentální kocovina. Sydney s Lukem se konečně dostanou na místo.


Probudila jsem se v ložnici, nacpaná k praknutí. Včera jsem s Lukem vydrancovala jídelnu. Doslova. Snědli jsme skoro všechno a pak jsme se sklátili na pohovku. Vydléhla jsem z okna. Bylo asi něco po osmé hodině a všude kolem se rozprostíraly louky.
Spletla jsem se absolutně ve všem. Luke nebyl divný, ani zlý. Na té Sklizni byl prostě jen vyděšený. Učitě byl nějakým způsobem nebezpečný, toho jsem se zbavit nedokázala. Ale dokázal mě alespoň na pár hodin vytrhnout z té mizerie.
A to je další věc, ve které jsem se spletla. Myslela jsem, že aréna a pravděpodobná blížící se smrt byly jen iluze. Nějaká chyba. Že vůbec nejsem splátce a nejedu do Kapitolu na smrt. Teď bych si za to nafackovala. Marcus měl pravdu. V každém slově, co nám stihl zatím říct, měl absolutní pravdu.
Oblékla jsem se a vyrazila do jídelny. Sotva jsem překročila práh, dostalo se vskutku milého uvítání.
"No, to je dost, že jsi tady! Říkala jsem to už jemu a řeknu to i tobě: Jestli ještě jednou vydrancujete, zničíte nebo poškodíte cokoliv ve vlaku, vlastnoručně se postarám, že se nedožijete ani přehlídky!" supěla Lawinia. Nebrala jsem jí vážně, její slova mě spíš pobavila. Pohlédla jsem jí přes rameno a nechala ji soptit. Za jejími zády se na mě Luke šklebil a já jen pozvedla obočí. Vedle Luka si právě Marcus mazal svůj toast, ale i přes to jsem si všimla, že se mu trochu zvedly koutky.
Jen, co Lawinia přestala mluvit a nadávat, přesunula jsem se ke stolu, ale nemohla jsem se na jídlo ani podívat. Ještě pořád jsem byla naprosto plná. Ani Luke nic nejedl a tak jsme jen oba popíjeli pomerančový džus. Nic tak dobrého jsem v životě nepila.
Jen, co Marcus dojedl toast, odkašlal si a začal svou promluvu.
"Tak fajn. Asi za půl hodinky přijedeme ke Kapitolu. Takže poslouchejte. Za prvé, aréně vás život závisí na tom, jak moc vás budou mít lidé rádi. Ve svém vlastním zájmu se usmívejte a mávejte kdykoliv to půjde.
Za druhé, nikdo předem neví, jak bude vypadat aréna. Ale něco je každý rok stejné: Roh hojnosti. Nechoďte k němu. Je to krvavá lázeň, pastva pro oči diváka, ale pro vás jistá smrt. Jste zemědělci. Pravděpodobně neumíte nic převratného, co by vám nějak extra dávalo výhodu.
A za třetí, budete trénovat, až z vás budou zabijáci. Pár mých splátců už mělo slušnou šanci vyhrát, ale do jednoho doplatili na svou hloupost: podceňovali trénink, běželi k rohu a tvářili se arogantně. Jestli něco z toho uděláte, jste mrtví. Rozuměli?"
Trvalo mi chvíli, než jsem vstřebala všechny informace. Lukovi evidentně taky, protože nevypadal o moc chytřejší. Takže nechodit k Rohu, trénovat a přimět lidi nás milovat. Bylo mi to jasné. Když to dodržím, mám alespoň malou naději na přežití. Začala jsem se vnitřně opájet naději, že ještě není vše ztraceno.
Dokud jsem za okny neuviděla blyštivý Kapitol. Byl ještě větší, než jsem si myslela. Došla jsem k oknu a vyhlédla ven. A málem od něj ostře ucukla nazpět. Venku byly mraky lidí. Prapodivně oblečených, barevných a hlučných lidí. Lekla jsem se už toho, jak vypadali.
"Asi si myslí, bůhví jak skvěle vypadají. Jsou to hlupáci," řekl Luke posměšně a odešel od okna.
Já v těch lidech neviděla hlupáky. Viděla jsem v nich diváky, kteří budou doma u televizí čekat na mou smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama