Another Fire - 7. kapitola

12. července 2013 v 15:00 | Eliza |  Another Fire
Sydney a Luka čeká přehlídka, první možnost, jak se seznámit se sponzory.


Lawinia nás rychle sunula k výstupu. Děsila jsem se, že budeme muset procházet kolem všech těch lidí, které jsem viděla z okna vlaku, ale naštěstí jsem se zmýlila. Kovové dveře se s hlučným vrzáním otevřely a za nimi se nacházela dlouhá, temná chodba s mnoha odbočkami. Lawinia nás svižným krokem vedla chodbou, až náhle zahnula doleva. Před námi bylo nespočet kójí. Kolem těch neobsazených postávali bizardní lidé. Kolem kóje, ke které mě postrkovali, cupitali pořád sem a tam dvě dívky. Měly černé řasy, dlouhé až do poloviny čela a na nich pozlacené korálky. Jedna z nich měla na obou tvářích vytetované černobílé zvíře, které vypadalo jako medvěd. Jejich módu jsem nechápala.
Odněkud se vynořil Marcus. Zamával mně a Lukovi a zase se někam ztratil. Ten chlap je samé tajemství, proběhlo mi hlavou, ale hned na to se na mě vrhly ty dvě s obřími řasami.
"Já jsem Tamia a tohle je Verita." Pokynula ta evidentně starší k té mladší "Spolu s Romulem jsme tvůj přípravný tým. Trochu tě zpracujeme a pak se za tebou přijde podívat tvoje vizážistka Felicia," oznámila mi prostě a položila mě na tvrdý, kovový stůl.
Trvalo asi dvě hodiny, než mě poslali i s kovovým stolem do zvukotěsné, vykachličkované místnosti. Za ty dvě hodiny mě stihly opravdu řádně připravit - celé tělo jsem měla bez jediného chloupku a byla jsem duševně otrlá po tlachání Kapitolanů. Mluvili o večírcích, o šatech a nejnovějších chirurgických možnostech vylepšování těla. Jejich řeči mi přišly docela zajímavé. Nerozuměla jsem sice většině věcí, o kterých se bavili, ale bavilo mě poslouchat o blahobytu a zábavě. Nic takového jsem neznala. V devátém kraji se nepořádaly večírky téměř žádné, snad s výjimkou svateb a důležitých narozenin. Když jsem slýchávala o chudobě ve dvanáctém a jedenáctém kraji, připadalo mi, že se máme docela dobře.
Teď jsem jen ležela na stole a čekala. Ohledně svého kostýmu jsem si nedělala žádné iluze. Splátci z mého kraje se většinou oblékali do rozvolněných béžových tunik a slaměných klobouků, které na nikoho dojem neudělaly. Jeden rok byly pouze pomalování zlatou barvou a ověšeni klasy.
Do dveří vrazila vysoká zrzavá žena. Usmála se na mě přívětivým úsměvem. Nevypadala, jako někdo, komu je můj život lhostejný, pomyslela jsem si na moment. Když jsem ale zahlédla její pronikavě zelenofialové oči, uvědomila jsem si prostou skutečnost. Moje vizážistka byla kapitolanka. A to nic na světě nezmění.
"Ahoj Sydney, já jsem Felicia, tvá vizážistka," představila se mi. Stále jí na tváři hrál úsměv, jímž by kdekoho přesvědčila o své dobromyslnosti. Ale mě ne.
"Myslím, že letos musíme vytvořit něco, co bude předčit ostatní kostými devátého kraje, co říkáš?"
Nemyslela jsem, že by vytvořila něco, čím by náš kraj, jakožto kraj, ve kterém se pěstuje obilí, patřičně představila, ale ve své situaci jsem musela akceptovat jakoukoliv možnou pomoc.
"To bude … skvělé," dostala jsem ze sebe. Neměla jsme nejmenší ponětí, jak s ní mám mluvit. Jako s kamarádkou? Jako s Lawiniou a Marcusem? Nebo s naprosto cizí osobou, která může lusknout prsty a připravit mě o život?
Následující hodinu jsem strávila opět v péči svého přípravného týmu. Tentokrát už se jednalo o konkrétní práci: líčili mě a česali do podoby, v níž budu hrdě prezentovat svůj kraj. A který bude náležitě ladit s oblečením, které si na sebe na přehlídku vezmu.
Když bylo vše hotovo, směla jsem se jít převléknout. Když jsem uviděla svůj kostým, byla jsem více než překvapena. Nejenže kostým se nepodobal žádnému, které kdy měli na sobě splátci z mého kraje, on se nepodobal vůbec ničemu, co na sobě měli jacíkoliv splátci z jakéhokoliv kraje.
Můj kostým byl spleten ze stébel pšenice. Všechna stébla byla obalena zlatou barvou, každé v jiném odstínu a pečlivě naskládány vedle sebe. Kostým vypadal jako rozevláté šaty a kupodivu byl i stejně lehký. Určitě to byla ruční práce. Na světle by nebylo možné se na kostým ani podívat, připomínal žhnoucí slunce. Oblékla jsem se a dávala při tom extrémní pozor, abych kostým neponičila.
Za dveřmi už čekala Felicia a za ní můj přípravný tým. Když mě uviděli, spráskli ruce a začala kolem mě pobíhat a švitořit.
"Tobě to tak sluší!"
"Vypadáš nádherně, jako nějaká obilná princezna!"
"Ty šaty se ti úžasně lesknou, drahoušku!"
Na Felicii bylo znát, že se jí její práce opravdu líbí. A já měla radost. Z pochval od přípravného týmu, ze splnění Feliciiných očekávání a hlavně, že nevypadám děsně.
Vypadala jsem úchvatně.
Došla jsem s Felicií k bojovým vozům. U vozu devátého kraje už čekal Luke, oblečený v obleku, který ladil k mému kostýmu. Rozhodně nevypadal nadšeně. U něj stál muž s modrou kůží, který mi nevěnoval ani pohled a začal vzrušeně diskutovat s Felicií.
"Vypadáme jako dva šašci!", soptil Luke. Až do té chvíle jsem myslela, že mi to sluší. A taky jsem mu to řekla.
"Ale prosím tě," odsekl. "Komu kdy slušela sláma na šatech? To by se celý náš kraj mohl věnovat modelingu."
Když viděl můj nechápavý výraz, vydechl a podíval se mi zpříma do očí.
"To je, když hezcí lidé mají hezké šaty a předvádějí se ostatním," vysvětlil mi.
Modeling bych určitě dělat nechtěla. Připadalo mi to nudné, ale líbily by se mi hezké šaty.
Dostali jsme povel, abychom nastoupili do vozů. Beze slova jsme poslechli koně se i s námi zařadili do řady. Museli být velice chytří.
Ohlížela jsem se ještě po Felicii a ta k nám na poslední chvíli přiběhla.
"Mávejte a usmívejte se!" poradila nám. Vzpomněla jsem si, že to samé nám radil i nás mentor Marcus.
Bez varování jsme vjeli do prudkého světla a ozval se povyk. Rozhlédla jsem se. Viděla jsem snad tisíce kapitolanů, jak řvou, smějí se a ukazují si na nás. Začali po nás házet věci: peněženky, květiny a další předměty, které jsem nebyla schopna identifikovat, ale poměrně dost jsem jich chytla. Snažila jsem se vžít do atmosféry. Mávala jsem lidem a usmívala se na všechny strany. Vysloužila jsem si tím další nálož darů. Doufala jsem, že v peněženkách budou peníze.
Takhle to pokračovalo asi dalších deset minut, než jsme se konečně zastavili. Ozval se hluk a já pohlédla vzhůru. Nad námi se tyčil prezident Snow, na jakési kovové věži. Kolem něj seděli bizardně oblečení muži.
"Vítejte! Vítejte. Vítáme Vás, splátci! Vážíme si vaší odvahy a vaší oběti. Happy Hunger Games! And may the odds be ever in your favor!" pronesl prezident. Při jeho slovech dav vydával nepřetržitý ryk. Po promluvě prezidenta jsme se vydali do další budovy.
Jen stěží zakrývala, jak se mi v ten moment prezident hnusil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thea Thea | Web | 12. července 2013 v 16:19 | Reagovat

Tak toto si fakt zabila:  Doufala jsem, že v peněženkách budou peníze :D :D :D
Píšeš strašne pútavo a neviem sa dočkať ďaľšieho dielu. Hlavne na arénu :D

2 Clarush* Clarush* | Web | 16. července 2013 v 15:29 | Reagovat

Promiň že jsem se tu dlouho neukázala :D Jinak souhlasím s Theou - jsem zvědavá na arénu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama