Another Fire - 9. kapitola

23. července 2013 v 17:43 | Eliza |  Another Fire
První trénink ve výcvikovém centru a Sydneyiny pocity.


Když vysílají popravu někoho, koho znáte, tvrdíte si, že je to jen v televizi a že to zvládnete lépe. Ve skutečnosti máte strašnou chuť zbaběle utéct a schovat se někam pod zem před vší tou bolestí. I když byla Felicia kapitolanka, byla to moje vizážistka a měla jsem dojem, že jsme si rozuměly. Každopádně byla jednou z mála kapitolanek a kapitolanů, kteří ve mně neviděli jen pěšáka v brutálních hrách.
V pokoji se čas naprosto zdeformoval. V televizi Felicia stála na nějakém děsivém otevřeném prostranství pokrytém kovem. Před ní se postavil muž s jakousi zbraní v ruce. Podivila jsem se tomu, v Devátém kraji se jako poprava bralo oběšení nebo běžné useknutí hlavy. Jednou jsem toho byla svědkem a noční můry mě trápily ještě roky poté. Musela jsem však uznat, že pokud Feliciu zastřelí, bude trpět méně. Ale tohle byl Kapitol. Pokud udělala něco, co je donutilo narušit přípravu her a veřejně její popravu vysílat, nenechají ji jenom tak zastřelit. Nemohlo to skončit dobře.
Jakmile si muž naproti Felicii nabil svou zbraň, všichni zatajili dech a Lukova vizážistka i přípravné týmy se rozplakaly nanovo.
Nemohla jsem se na to dívat. Nemohla jsem tam být. Ona tam nemohla být. Ale byla jsem splátce. Dřív nebo později budu muset sledovat, jak lidé umírají a třeba mým přičiněním. Nemůžu utéct pryč, neschovám se před tím.
Luke vypadal, že to cítí stejně. Chtěla jsem se ho zeptat, co budeme dělat, chtěla jsem mu něco říct, ale připadalo mi kruté a neuctivé prolomit ticho, které kromě občasných vzlyků v pokoji vládlo. Jako bychom už teď za Feliciu drželi minutu ticha. A ta minuta se neuvěřitelně vlekla.
Než jsem stačila něco zpozorovat, z televize se ozval výkřik a všichni zírali na obrazovku. Muž odcházel pryč, ale Felicia se na zemi kroutila v nějakých šílených křečích. Mezitím někdo jiný začal promluvu o "zbavení se zločinců a zrádců velevážené země Panem a Kapitolu". Kdybych mohla, zakroutila bych mu krkem. Následoval detailní záběr na Feliciu. Teprve teď jsem si uvědomila, že to nebyla běžná zbraň. Byla biologická. Slyšela jsem o nich už dřív, že byly použity v dřívějších dobách k urovnání pořádku v krajích během vzpoury, ale nikdy jsem nevěděla, co způsobují. Teď už ano.
Feliciina tkáň se pomalu rozkládala a na krku už jí byly zřetelně vidět žíly. Obličej získával tvar holé lebky a oblečení na Felicii nezvykle viselo a trhalo se. Mlčeli jsme jako zařezaní. Uvědomila jsem si, že zřejmě nikdo v místnosti neměl potuchy, co taková zbraň dokáže.
Než jsme se stačila znovu nadechnout a potlačit slzy, které se draly ven, chňapnul Luke po ovladači a celou scenérii vypnul. Odměnou mu byly vděčné pohledy a pár pokývání. Přípravné týmy se navzájem podpíraly a mířily si to z bytu pryč, zřejmě do svých. Já a Luke jsme zůstali sedět na místě.
"Věděl jsi, jak to skončí?" zeptala jsem se Luka. Byla to stupidní otázka, ale nevěděla jsem, co cítí. Zlobu, lítost, zděšení?
Luke se jen smutně pousmál, zakroutil hlavou a odešel. Nic víc. Ale nechtěla jsem se tím zabývat. Nechtěla jsem nic říkat. Jediné, co jsem teď zoufale chtěla a potřebovala, bylo ujištění, že se nic z toho nikdy nestalo. Že nejsem v Kapitolu a že Felicii nepopravili. Ale to nebylo možné.
"Měli byste jít trénovat. Potřebujete... potřebujete... zkrátka běžte," zahalasila Lukova vizážistka a odkázala nás oba ke dveřím. Beze slova jsem ji poslechla. Kousek ode dveří jsem našla dvě hromádky s oblečením. Vzala jsem si tu, která vypadala víc na tu mou a zapřemýšlela, co dál. Mám jít pro Luka? Nebo jít sama? A kudy se vlastně dostanu do tréninkové haly?
V rozhodování mě předběhl sám Luke. Popadl svou hromádku, popadl mě a navedl do výtahu. Jeli jsme delší dobu než minule a začínalo se mi dělat špatně. V Devátém kraji jsem nikdy neměla příležitost svézt se něčím takovým. Když jsme se konečně zastavili, čekala na nás další temná chodba. Začínala jsem si říkat, jestli tady mají i chodby s rozumným osvětlením.
"Podle mě to bude rovně, do těch obřích kovových dveří, co myslíš ty?" zeptal se mě nezúčastněně Luke a zároveň s tím se rozešel přímo. Šla jsem za ním, jelikož jsem nebyla skoro schopná myslet, natož něco rozhodovat. Když Luke rozrazil dveře, pohlédla na nás vysoká žena s tmavou pletí a dva další páry očí. Už jsem je viděla na přehlídce, byli ze čtvrtého kraje. Dívka se na mě smutně usmála. Asi viděla, nebo to minimálně věděla, co se stalo mé vizážistce. Pak naše trenérka spráskla ruce a vyzvala nás do kruhu kolem ní.
"Ostatní splátci mají momentálně zřejmě lepší věci na práci. Dokud nedorazí, běžte k bojovým stanovištím a každý si zkuste typ boje, který vám jde nejlépe."
Vyděsila mě. Muži, kteří u stanoviště stáli, byli vyšší a rozhodně silnější než já. Navíc jsem neuměla bojovat. Když jsem se tak rozhlížela, neuměla jsem zacházet skoro s ničím, co na mě čekalo. Když se ke mně z boku jeden z mužů přiblížil, skoro jsem nadskočila úlekem. Naznačil mi, kam si mám stoupnout a podal mi meč. Krásně mi padl do ruky, ale byl poměrně těžký. Meče určitě nebudou má silná stránka.
Začali jsme spolu bojovat. Neměla jsem tušení, co mám dělat a tak jsem se jen snažila krýt jeho výpady. Když nás doma chtěli něčemu naučit, udělali to přesně takhle: Nechali nás to nejdřív dělat a pak až nás opravovali. Fungovalo to, ale u boje jsem si nebyla jistá, jestli je to úplně bezpečné. Až po chvíli jsem si všimla, že meče neřinčí. Nebyly z kovu.
Ve chvíli nepozornosti jsem dostala pořádnou ránu do stehna a do boku. Následovala další série výpadů, které se mi podařilo jakžtakž odrazit. Pak se mi naskytla šance ho udeřit do holeně. Trefila jsem se, ale ne tak jak jsem chtěla. V jeho tváři jsem sice viděla bolestnou grimasu, ale bolest určitě nebyla taková, aby mě nechal na pokoji. Najednou se otočil kolem své osy a vykročil vpřed, rychlým trhnutí mi podrazil nohy a uštědřil mi další rány, tentokrát do ramene a břicha. Pak už jsem jen ležela na zemi a skučela. Odstoupil kus ode mě a po chvíli mi nabídl pomocnou ruku. Když jsem stála na nohou, rozhlédla jsem se. Všichni zírali naším směrem a Luke se vydal směrem ke mně.
"Netušil jsem, že už jsi to někdy dělala," nadhodil jakoby nic. V jeho hlase jsem však slyšela hořkost, která skrývala víc, než jen vlastní šermířské neúspěchy.
"Nikdy v životě jsem nedržela meč v ruce," odpověděla jsem mu rádoby vesele. Zajímalo mě, co se skrývalo za jeho chováním, ale v hloubi duše jsem tušila, že to za nic na světě nechci vědět. Náhle se za mnou ozval smích a zaslechla jsem vášnivou diskusi mezi partou lidí.
Splátci dorazili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarush* Clarush* | Web | 23. července 2013 v 22:44 | Reagovat

Bože... ta poprava. No ne... :O Nedokážu si představit, že bych se na to měla dívat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama