Eye of the Wolf - 1. kapitola

29. července 2013 v 12:19 | Eliza |  Eye of the Wolf
Jedna vražda a jeden zatuchlý bar. Callum pro své město obětoval život, ale kde je jeho odměna?


Eye of the Wolf
1. kapitola

Namířil jsem mu přímo na srdce a vypálil.
Za nelidského řevu se mu hrudník rozletěl na kousky. Na mé nečitelné tváři přistálo několik kapek jeho studené, černé krve. Byl to hnus, ale nesetřel jsem ji.
"Chcípni, bastarde," utrousil jsem na jeho adresu a sklonil se k jeho hlavě. Zpoza pasu jsem vytáhl mačetu. Sekera by byla o moc lepší, ale nejsem řezník. A kdo nosí, sakra, v Paříži sekeru?
Zabodl jsem mu hrot do tvrdého masa na krku a řezal. Zatnul jsem svaly na ruce a ani ne za minutu byla hlava čistým řezem dokonale oddělena od těla. Člověk by to nezvládl. Zvedl jsem koutek v krutém úsměvu vzhůru. Nikdy bych nepřiznal, že mě to baví. Byl bych monstrum, za jaké mě mají, a to přeci nechceme.
Otočil jsem se. Dívka se tiskla k popelnici a už ani neplakala. Spíš vydávala tiché výkřiky sama pro sebe, pohled upřený na oddělenou hlavu. Mohly by alespoň zavřít oči, když na to nemají žaludek.
"Běž domů, než tě tu bude chtít sežrat něco dalšího," utrousil jsem a popošel o krok blíž směrem k ní.
Její pohled se znovu stočil od mrtvého na mě. Tentokrát vykřikla poměrně nahlas, popadla černou koženou kabelku a klopýtavě hnala se z uličky pryč. Naříkat jsem ji slyšel ještě několik bloků. Nemožná hysterka.
Prohlédl jsem si s odstupem svou práci. Kůl v srdci by byl jistě čistší a efektivnější, ale přesvědčte upíra, aby vám postál, zatímco ho do něj budete bodat.
Kopnul jsem do nehybného těla a z něj se odlomil kus masa. Za pár hodin už tu žádné nezbude, a ráno, jakmile vyjde slunce, tu zbude jen hromádka pořádně smradlavého popela.
Sluníčko se o upíry vždy bezpečně postará.
Neměl jsem tu co dál dělat, jen jsem hlavu posunul nohou víc do stínu. Ledabyle jsem si cípem trička otřel tvář. Došel jsem ke své přistavené motorce a nastartoval. Vrnění mé krásky se rozeznělo celou ulicí a já se hlasitě rozesmál.
Parkování bylo v tuhle hodinu více než dobré.
Házel jsem si s klíčky, když jsem rázně vešel do jednoho z nejhorších podniků ve městě. Scházela se tu lůza a ve dne nikdo ani netušil, že tu nějaký bar vůbec je. Pokynul jsem několika lidem, které jsem tu pravidelně vídal, a posadil se na barovou stoličku. Koženou bundu jsem nastylizoval tak, aby dokonale skrývala veškeré mé náčiní. Dotkl jsem se obličeje, zda mi na něm nezbyla krev, a očistil si jednu kapku na ruce.
"Callume, nazdar," houknul na mě usměvavý barman. Nemohl ani jinak. Vždycky jsem mu tu nechával slušnou útratu.
"Zdravím," odpověděl jsem a zhluboka se nadechl kvůli nadcházejícímu rozhovoru. Barmanem byl asi čtyřicetiletý muž při těle, který své jméno nesdělil snad ani své ženě. Duchem si však stále připadal mladý a svobodný, proto se odmítal bavit s vyvrhely a zaměřoval se na mě. Bylo mi jednadvacet. Mohl by být mým otcem, ale považovali jsme se za přátele.
"Dneska jsi tu pozdě. Táhnuls šichtu?"
Zavrtěl jsem hlavou. Bůh ví, že si nepřál vědět, co jsem dělal.
"Gin s tonicem, jako vždycky," objednal jsem si a teprve teď si uvědomoval, jak jsem unavený. Úplněk se bolestně blížil a sebekontrola se stávala obtížnější.
"Vypadáš dost přešle," poznamenal barman a šoupnul přede mě můj drink.
"Taky jsem," souhlasil jsem.
"Nedivím se. V týhle době aby se člověk pořád otáčel za sebe. Už jsi o tom slyšel?"
"O čem?"
"Prej našli nějaký tělo. Fakt hnusný. Už se rozkládalo."
"A co s tím? Vražda. Jack zabije Rachel kvůli Benovi a je to jasný," pokrčil jsem rameny.
"Kruci, Callume, nebylo to normální tělo. Prej to chcíplo několik hodin před tím, než to našli, ale příšerně to smrdělo. Skoro až sem."
Zpozorněl jsem.
"Kdys to zaslechl?"
"Co já vím… Tři dny zpátky, asi. Divím se, že o tom nevíš."
Kopnul jsem do sebe gin na ex. Upír. Mladej, chcíplej upír, kterýho jsem oddělal, se dostal k poldům. Věděl jsem, že občas riskuju, ale nikdy jsem si nemyslel, že by nějaký tělo vydrželo denní světlo. Musel bejt starej pár dní.
Kurva.
"Co se tak šklebíš?"
Několikrát jsem prudce zamrkal.
"Je to síla," poukázal jsem na skleničku ve své ruce a barman se rozesmál.
"Ty seš nějaká fajnovka."
Zasmál jsem se.
"Musím sem chodit častěji. Dozvídám se zajímavý věci. Takže to tělo našli už v rozkladu? "
"Jo, ale to na tom není to nejdivnější. Kolem byla krev. Černá a studená. Prej to připomínalo plaza. Asi to bylo nemocný, nebo tak nějak."
"Pořád opakuješ 'to'."
"Snad si vážně nemyslíš, že to byl člověk?"
Polknul jsem. Tahle konverzace se mi nelíbila.
"Co by to mělo být?"
Barman si povzdechl.
"Callume, občas se tu dějou divný věci. Víš, jako když tvrdili, že v jednom baráku straší, a pak našli pod podlahou naskládaný ty těla?"
Kývnul jsem. Vyšetřovatelé si mysleli, že si ta ženská, co tam bydlela, jednoduše vymýšlí. Popravdě, ani tak moc ne. V tom domě bydlelo několik upírů ještě z minulého století, většinou proměněné děti. Pod podlahou měly skrýš před sluncem. Nebylo to ani náhodou chytré. Vím to. To já je pak odklízel. Případ nebyl uzavřený, protože ta těla zmizela. Konkrétně do Seiny.
"Občas se tu mluví o různých věcech. Potrhaný kurvy, kusy těl ve stokách…"
"Ale tohle tu bylo vždycky. Koukni kolem, je to tu jeden magor vedle druhýho," poznamenal jsem a zakřenil se. Jeden chlápek se zrovna potácel ke dveřím s kudlou v ruce.
"S tebou v čele," opětoval mi barman úsměv.
"Jak jinak."
"Ale stejně. Ten, kdo jednou zabije, už je prostě neřád. Nemůžeš to mít v hlavě v pořádku, když někomu vezmeš život."
"Jestli se budeš odvolávat na Boha, chci další gin."
"Nemyslím Boha, i když mě fakt sere, že si z něj děláš prdel. To je neslušný. Ale jeden člověk nemá brát život někomu jinýmu. Není to spravedlivý."
Chtěl jsem začít koulet očima. Kdybys věděl, jak to je, schoval by ses pod pult a do konce života se modlil, abych nepřišel.
"Život není spravedlivej. Nikdo ti to neřekl?" poznamenal jsem se zvednutým obočím.
"Já bych nikoho nezabil, ty snad jo?"
Ano.
"Ne, máš pravdu. Jsem možná vůl, ale nejsem mostrum," zavrtěl jsem hlavou.
"Vůl teda seš."
"Díky," zašklebil jsem se a z kapsy vyhrabal drobný. Barman je spočítal.
"Víc nic?"
"Jsem krapet na suchu," připustil jsem.
"Jen pro tentokrát, jasný?"
Kývnul jsem a zvednul se ze žídle. Zbývalo několik málo hodin do úsvitu. Nechtělo se mi dál zakoušet noční život. Jel jsem domů.
Pohled z okna bylo to jediné, co mi dokázalo zastavit srdce. Občas.
Koukal jsem na zářící Eiffelovku v dáli, oblečen jen do černých tepláků, a opíral se o stěnu.
Štvalo mě, co si ten blbeček myslel. Dělal jsem to taky pro něj. Pro ně všechny. Nemusel bych se vůbec obtěžovat a ještě bych na tom byl líp.
Ty bestie to nenechávaly bez odezvy. Stávalo se mi, že mě napadly. Měl jsem ruce, břicho i nohy pokryté jizvami od jejich útoků a nebylo výjimkou, že jsem jim na krátkou chvíli posloužil jako svačinka. Regeneruji se rychle, ale něco zůstává. Především v duši.
Zvedl jsem pravou ruku k měsíčnímu světlu. Jedna z jizev nebyla od upírů. Táhla se od ramene až k vnitřní straně zápěstí. Byla klikatá a celá špatně sešitá.
"Buď se naučíš chovat, nebo tě to naučím já," zavrčel. Škubal jsem řetězy. Jillian jen tak povzlykávala. Chtěl jsem na ni zařvat, ať toho nechá. Že je jenom prodejná čubka.
"Seru na tebe, kreténe," zařval jsem a svému vězniteli plivnul do obličeje.
Ucítil jsem bodavou bolest. Z mých úst se vydral zvířecí ryk a před očima se mi zatemnilo. Po chvíli jsem pohlédl vpravo. Z ruky mi prýštila krev. Všude byla jen krev.
"Neser mě, nebo ti ji urvu."
Stisknul jsem ruku v pěst.
Už tam nejsem. Už dávno tam nejsem. Je to minulost.
Byla to vzpomínka stará tři roky. Dlouhé tři roky, a i přesto to ve mně vyvolávalo nový pocit hrůzy. Opuštěnosti. Tehdy jsem tam byl sám, strašlivě sám. Už jsem to nikdy nechtěl zažít.
A teď jsem pro změnu já ten špatnej. Život má báječnej smysl pro ironii.
Zatáhnul jsem závěsy a praštil sebou na tvrdou postel. Mínil jsem spát až do večera. Neměl jsem rád světlo. Moje existence ke dni nějak divně nepatřila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarush* Clarush* | Web | 29. července 2013 v 12:48 | Reagovat

Bombastický! :D Nevím co jinýho bych k tomu mohla říct... Jenom dotaz :D Nečetla si náhodou nějakou knihu ze série Noční lovci? (Aspoň myslím, že se to tak jmenuje) Jako ty knihy: ''Na půl cesty do hrobu'' :D To mě napadlo, když jsem viděla ten gin s tonicem :D

2 Eliza Eliza | Web | 29. července 2013 v 13:56 | Reagovat

[1]: Děkuji za chválu a bohužel, nečetla, ale už na to koukám :D

3 myevent myevent | Web | 24. ledna 2015 v 21:31 | Reagovat

Nádherná kapitola !
Ta povídka je nádherná!
Tesssiiiimmmm se na další, až přečtu ! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama