Eye of the Wolf - 2. kapitola

30. července 2013 v 16:13 | Eliza |  Eye of the Wolf
Když se nedaří, tak se prostě nedaří. Callum má problémy, a pořádné. Musí začít myslet taky na něco jiného než střílení do nestvůr...
(Pozn.: Na přání Jess postnuto dříve xD)



Eye of the Wolf
2. kapitola

"Pohni tou línou prdelí, kruci, kolikrát to mám opakovat?! Hni se, hnuse!" řval na mě Don, můj šéf. Těžko říct, jestli z něj kreténa udělala práce, nebo už se tak narodil. Každopádně nikdy nebyl milý na nikoho. A na mě teprve ne.
"Už jedu," zavrčel jsem a převzal krabičky s jídlem. Na papírku jsem měl napsané adresy.
"Postupně každému, co mu patří, jasný? Jestli to posereš, letíš!" křičel za mnou ještě, když už jsem nasedal na motorku. Kýval jsem hlavou a do toho dělal obličejem směšné grimasy. Krabičky s jídlem jsem si naložil do skladního prostoru motorky a vyrazil jsem.
Netrpěl bych tam už ani den, kdyby mě vzali kdekoliv jinde. Zkoušel jsem to nejméně tisíckrát, ale pokaždé jsem dostal tu samou odpověď. Že se základním vzděláním můžu být rád, že mě vůbec někde zaměstnají.
Že mou akademickou kariéru narušili vlkodlaci, jsem jim říkat nemohl. Jaká škoda.
Zastavil jsem u prvního domu. Jakožto poslíček dovážkové služby jsem byl natolik podřadný, že nehrozilo, aby mě někdo čekal před domem. Pěkně si ty schody vydupu sám.
V Paříži je podivným zvykem, že lidem připadají schody více moderní a okázalé než výtahy. Takže pokud nerisknete zřícení šachtou, musíte po svých.
Vzal jsem příslušnou krabičku a vyběhl ke vstupním dveřím. Podíval jsem se na svůj matný odraz na leštěném, ebenovém dřevu. V kšiltovce, modré polokošili a džínech jsem vypadal jako pitomec.
Odskákal jsem schody po dvou a za několik minut už klepal na dveře. Jako vlkodlak jsem byl rychlejší i fyzicky zdatnější, ovšem takhle blízko úplňku jsem si nemohl dovolit příliš riskovat.
Zpozorněl jsem. Za dveřmi bylo podezřelé ticho na to, že už jsem dávno klepal. Zkusil jsem to znovu. Dveře se pootevřely.
Několikrát jsem se nadechl. Ryze lidský pach. Nakrčil jsem nos a vstoupil dovnitř.
Opatrně jsem našlapoval na plovoucí podlaze a snažil se zaznamenat jakýkoliv zvuk nebo pohyb. Dotyčný mohl být pryč, ale to by nebyly otevřené dveře. Zloději? Handersonovi neměli nějaké velké jmění. Pokud jsem mohl soudit, byt zdědili. Vozil jsem jim jídlo od té doby, co jsem tu práci vzal. Postupoval jsem dál.
Vtom jsem z ložnice uslyšel šustit peřiny a do mých uší vnikly tlumené povzdechy. Jako v transu jsem se přiblížil ke dveřím ložnice. Ne, nemýlil jsem se.
První, co jsem spatřil, byl obnažený mužský zadek. I přes neklid v žaludku jsem se přiblížil ke dveřím ještě víc a spatřil i ženu. Díky bohu.
Bylo nad slunce jasnější, co provozovali, a já od nich nemohl odtrhnout oči.
Probral mě až jekot.
"Ježiši, on nás viděl!" ječela ta žena a hledala cíp přikrývky. Začal jsem couvat.
"Co si o sobě myslíš, ty šmíráku?! Vypadni z mýho domu!"
"Já jsem…" máchal jsem před sebou krabičkou s jídlem. Nemohl jsem se zlobit, že na mě vyjeli. Byl jsem naštvaný sám na sebe.
Muž drapnul krabičku a namířil prst ke dveřím.
"Ať už tě tu nevidím, smrade! Padej!"
Vypadl jsem. Pořádně rychle.
"Co si ti kreténi o sobě myslí? Že si budou honit péro jen tak v cizích bytech…" zaslechl jsem ještě toho muže říkat a jakmile se za mnou zabouchly dveře, tvrdě jsem udeřil pěstí do stěny.
Asi už je ze mě kromě vraha i úchyl.
Naštvaně jsem dupal po schodech dolů. Nevím, proč mě to tak… uhranulo. Nevěděl jsem, co dělám.
Pravdou bylo, že jsem holku měl naposledy… hodně dávno. Co jsem začal zabíjet, neměl jsem čas udržovat ani povrchní vztahy. Většina mých lásek by totiž skončila někde u krajnice. Na tři kusy. Nebo i na víc, dle zkušeností. A nechtěl jsem, aby kvůli mně měla jakákoliv žena střeva pověšená na telefonních drátech.
Došel jsem zpátky k motorce. Chytnul jsem se řidítek a na chvíli zavřel oči. Musím být klidný. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a málem jsem ucukl zpátky. Oči mi zářily modře jako světýlka na vánočním stromečku.
Znovu jsem je zavřel. Představoval jsem si zurčící potůčky, kolem kterých pobíhají kůzlátka, jehňátka, cokoliv malého a zcela nevinného. Pokud se teď proměním, budu v hajzlu.
Po pár minutách se zdálo, že už jsem klidný. Nasedl jsem a vyjel po své práci.

Už když jsem přijížděl zpět na pobočku, věděl jsem, že mám problém. Všude bylo pozhasínáno a šéf stál přede dveřmi. Nadechl jsem se a zaparkoval motorku dál než jindy. Nechtěl jsem, aby přišla k úrazu.
"Kde jsi, pro všechno na světě, byl?!" spustil, hned jak jsem se přiblížil. Povzdechl jsem si.
"U jedné donášky dělali problémy, tak jsem…"
"Mě nezajímají tvoje pitomý výmluvy! Zase jsi někde někoho okradl, co? Nebo to tentokrát byla holka?"
Je legrace, když si mladí, nasraní upíři stěžují ve vaší práci, vážně.
"Nikdy jsme nikoho neokradl a žádná holka v tom není, prostě byl průser a musel jsem to vyřešit! Mám snad dělat práci pořádně!" hájil jsem se a rozhazoval rukama kolem sebe. Kšiltovku jsem měl naraženou do čela. Krev se mi v žilách vařila touhou se proměnit a urvat tomu kokotovi hlavu. Přesně jsem věděl, jak bych to provedl.
"Už mě sereš dlouho, mladej, tohle ti trpět nebudu. Vypadni odsud, vypadni!" zasyčel.
Ani jsem se nehnul.
"A dívej se mi, do prdele, do očí, když s tebou mluvím!" zařval znovu a serval mi kšiltovku z hlavy. V tu chvíli couvnul. Jen jsem mohl hádat, že mi opět září oči. Naklonil jsem se k Donově hlavě.
"Takhle už se mnou nikdy nemluv, rozumíš," zavrčel jsem pro změnu já těsně vedle jeho ucha a serval jsem ze sebe triko. Bylo mi fuk, že třeba umrznu. Hodil jsem ho na zem před jeho nohy a odešel k motorce. Za mnou se neozýval žádný křik, žádný hlas. Pořád tam jen stál a zíral.

Domů jsem dorazil pozdě.
Pohledem jsem přejel kožený kabát, bundu a několik pověšených zbraní. Zbytek byl rozmístěn různě po bytě, dvě pětačtyřicítky jsem měl v nočním stolku. Ačkoliv mě můj sluch chránil před překvapivou návštěvou, bylo lepší být připraven. Staří upíři obvykle neklepou, pokud vám chtějí vyrvat srdce z těla.
Jen co jsem si odložil věci, klepání se ozvalo.
Že bych se pletl?
Natáhl jsem se pro devítimilimetrového Lugera a zarazil si ho zezadu do kalhot. Šel jsem otevřít.
Ve dveřích stála moje domácí. Stošedesát centimetrů vysoká žena, drobná, na krátko ostříhaná, ale měla v sobě srdce ďábla.
"Kde je nájemné?" zeptala se mě zdánlivě přívětivým hlasem, ale její oči mě probodávaly jako ledové jehličky nenávisti. Pohledem přejela po mém odhaleném hrudníku a mně se zdálo, že na chvíli zapomněla, jak moc nesnáší všechny a všechno ve svém domě.
"Pravděpodobně ještě v bance," pokrčil jsem rameny a opřel se o rám dveří.
A pravděpodobně i na cizím účtu a v cizím městě. Ty prachy jsem neměl.
"Nezkoušej to, Jonesi. Máš doplácet za minulý měsíc. I za tenhle, a já nebudu váhat tě z toho pěkného bytečku vyhodit na ulici, rozumíš?"
"Rozumím. Říkal jsem už, že tahle rtěnka ti sluší? Dobrá volba," mrknul jsem.
Proti své vůli se začervenala, ale pak se její tváři vrátil ten starý známy výraz.
"Zaplať, nebo letíš," dodala ještě přiškrceně a vylétla od mého prahu jako raketa.
Zavřel jsem a povzdechl si. Vytasil jsem zbraň z kalhot a prohlédl si ji.
Nebyl by život lehčí, kdybych si prostě prostřelil palici?
Převlékl jsem se do tepláků a trika. Jak už jsem si zvykl, pohledem jsem přelétl přes okno a pousmál se. Dnešní den byl dlouhý a stál za prd. Alespoň nějakou radost mám.
Po chvilce jsem zapnul starou zaprášenou televizi. Nehrozilo, že bych na ní naladil víc jak tři programy. Kdysi jsem ji našel v popelnici a neměl jsem to srdce ji tam vrátit zpátky.
Staral jsem se sám o sebe a občas po očku hodil pohled po prsaté zpravodajce, což mi jen připomnělo scénu z dnešního dopoledne. Podrážděně jsem zavrčel.
Vtom světla zhasla a televize začala zrnit. V naprosté tmě byla jediným světlým bodem, i když pro oči vlkodlaka ani tma nebyla problémem. Popustil jsem uzdu svého sebeovládání a nechal své smysly, aby se rozběhly do všech stran.
Ucítil jsem vůni gardénií z předzahrádky domu naproti mému. Na chodbě tlumeně klapaly podpatky jedné z mých sousedek a špinavý obraz, který nyní visel na stěně přede mnou, byl ve svém zahnědlém rámu nakřivo. Popošel jsem k němu, abych ho narovnal, a zároveň s tím jsem se přesvědčil, zda se tohle děje jen mně.
Nedělo. Vypadl proud. V celé čtvrti.
Za co mě Bůh trestá?
Prudce jsem vyrazil vzduch z plic a vrazil do dveří koupelny. Nevnímal jsem lehké zakřupání.
Vlezl jsem si do vany ještě vlhké od ranního sprchování a zatočil s modrým kohoutkem. Do vany začala proudit ledová voda. Opřel jsem se o jeden její konec a hlavu položil na rantl. Zavřel jsem oči.
Vyvstávala mi v hlavě otázka, co budu dělat.
Můj jediný příjem byl pryč, a i tak jsem byt platil jen tak tak.
K čemu mi je, že jsem, co jsem, když stejně skončím na ulici?
Možná bych mohl jít do lesa. Proměnit se nadobro. Slyšel jsem, že někteří to tak udělali. Spousta vlkodlaků zůstane bez práce i zázemí, protože se nedokáží ovládat nikdy a nikde. Kdyby mě neunesli před dokončením střední, mohl jsem mít šanci.

"No tak, proč ti to tak vadí?" zeptala se mě jemně, zatímco klečela vedle mého těla. Ne mě, jen mého těla. Už jsem to nebyl já. Zmítal jsem se v křečích z hladu, žízně a neskutečné zimy. Ona se netřásla.
"Nebudu nestvůra. Nebudu jeho děvka. Nebudu jako ty," vrčel jsem vztekle, ale nedokázal jsem zastavit slzy frustrace a vzteku, které se mi draly z očí. Brečel jsem poslední dobou často. Bezmocí.
"Neměl bys tak se mnou mluvit."
"Co uděláš, práskneš mě? Řekneš svýmu páníčkovi, že jeho poslední hračka zlobí? Tak padej. Padej mu to říct. Třeba na tebe bude příště milejší."
Cukla sebou a snažila se zakrýt rány na klíční kosti. Zbytečně.
"Co to bylo? Drápy nebo zuby?"
"Zuby."
Nevesele jsem se zasmál. Ten zvuk se rozlehl po místnosti a řezal v uších.
"Tvůj kluk je vedle v místnosti, víš to? Slyším ho křičet. Volá tvoje jméno, Jill. Jen tvoje jméno. Už má v žilách tu sračku. Nepřežije to. Jaké to je vědět, že jsi ho zradila?"
Na to už neodpověděla. Jenom tlumeně vzlykala. Už zase. Nic jiného neuměla, kromě podlézání té stvůře.
Nebylo mi jí líto.

Svezl jsem se do lehu. Vana byla z půlky plná. Už skoro celá hlava se mi máčela v čisté, studené vodě.
Tenkrát jsem měl pravdu. Umřel. Pořád křičel to jméno, pořád dokola. Přál jsem si, aby sklapnul, ale neřekl jsem to. Nechal jsem ho být. U něj mě to mrzelo. Byl to hodný kluk. Umřela mu maminka, mladší bráška měl rakovinu, a stejně se nenechal změnit. Nepřijal to, měl ještě víc síly než já. To on ho k tomu donutil.
A pak prostě umřel. Kruci, měl jsem to být já.
Otevřel jsem oči a upřel je do stropu.
"Měl jsem to být já!" zařval jsem.
Začaly se mi prodlužovat nehty. Zostřovaly se. Vlasy mi rostly jako pominuté, stejně tak chlupy na rukou.
Ucítil jsem pnutí na nose a v puse.
Musím přestat.
Zaskučel jsem a vší silou se snažil potlačit nadcházející proměnu. Ještě jsem měl šanci to zvrátit.
Vyskočil jsem z vany a zamířil k zrcadlu.
Nos byl pořád stejný, i pusa, jen trochu zarudlé. Zato vlasy podstatně ztmavly a zhoustly. Drápy jsem měl ostré jako břitvy a o rty mi narážely tesáky. Byl jsem do nitě mokrý, ale to byl nejmenší problém. Rozešel jsem se ke kohoutkům nad vanou a zastavil proud.
Nebyl jsem ani v lidsko-vlčí formě, ale stále to bylo děsivé.
Vydechl jsem a snažil se uvolnit. Postupně jsem stahoval všechny fáze přeměny zpět, až zbyly opět jen zářící modré oči.
Vlkodlaci se mohou měnit do dvou forem. Napůl vlk a napůl člověk, nebo vlk. Do vlka jsem se změnil přesně jednou a tu bolest bych už nechtěl nikdy zažít. Všechny kosti se během dvou minut zlámou v těle, všechny svaly a šlachy se přetrhají. Vytvoří se nové. Ta agonie se nedá popsat. Vlčí podoba skýtá více síly, ale jak ji chcete využít, když se v křečích válíte na zemi?
Poloviční proměna byla příjemnější a také k ní mohlo dojít velice lehce.
Svezl jsem se na zem vedle zrcadla a zoufale se vyhýbal jakékoliv části svého odrazu. Choval jsem se jako ustrašené štěně a bylo mi to jedno.
Hlavou mi proběhly obrazy všech lidí, kteří už nejsou. Většina z nich by zasloužila zemřít i mojí rukou, o tom jsem nepochyboval. Ale nebyly tu i děti, které padly za oběť jeho nové smečce. Nevinní lidé. Ať už oběti únosu, nebo jejich řádění. Jsou mrtví a nic je nezavolá zpátky. Ani kdybych zabil všechny upíry na světě, nedokážu vrátit, co se stalo.
Vydal jsem se sebe přidušený zvuk, něco mezi vzlykem a výkřikem, a praštil jsem pěstí do zrcadla, které se rozbilo na stovky malých kousíčků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarush* Clarush* | Web | 30. července 2013 v 16:30 | Reagovat

Ty si táák hodná, že si to zveřejnila už teď :D Ale musím uznat, že jsem se u toho fakt dobře bavila xD Honem dalšíí :D

2 Elizabeth Elizabeth | Web | 31. července 2013 v 13:52 | Reagovat

Páni. Na to nic jiného ani říct nejde, skutečně pěkné! :-))

3 nimues nimues | Web | 31. července 2013 v 21:26 | Reagovat

Fakt veľmi pekné a zaujímavé, teším sa na ďalšiu kapitolu! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama