Another Fire - 14. kapitola

7. srpna 2013 v 13:17 | Eliza |  Another Fire
První boj, ale také první skutečné ztráty.


Postupovala jsem hlouběji do lesa. V hlavě mi neuvěřitelně tepalo a já měla pocit, že asi brzy omdlím. Burácení sopky se mi zdálo silnější a silnější, ale dost možná to byl jen můj dojem. Běžela jsem jehličnatým lesem směrem k horám, kde jsem trochu naivně viděla možnou záchranu. Aréna se mi zdála velká, rozhodně větší, než bylo podle mě potřeba. Navíc každý si může vybrat, zda dá přednost nelidskému vedru, nebo bodajícímu mrazu. Jak se splátci od sopky dostanou k těm v horách? A možná jsem na tohle nechtěla ani znát odpověď. Viděla jsem, jak v jednom ročníku vpustili do arény stádo divokých koní a některým splátcům se je podařilo jakžtakž zkrotit. Tehdy byla také velká aréna a díky koním se jedni dostali k těm druhým a pak vypukl masakr. Tak se rozhodlo o vítězi, který přežil jen díky domu, že celou dobu zůstával schovaný. Při svém uvažování jsem jaksi nedávala pozor na cestu a podklouzla mi noha po drobné námraze a já se svalila dolů ze svahu. Cestou jsem zahlédla pár nepříjemně zašpičatělých kamenů, ale těm jsem se zdárně vyhnula. Horší byl dojezd. Jedním bokem jsem narazila do kmene stromu a do zas se mi zarývaly vystupující kořeny. Zkřivila jsem obličej tupou bolestí a pomalu vstala. Promnula jsem si bok a rozhlédla jsem se.
Kromě sopky jsem nic jiného neslyšela a poprvé za celou dobu jsem si uvědomila možný význam toho burácení. Důkladně jsem se sbalila do klubíčka a podívala jsem se do batohu. Málem jsem nahlas výskla. V batohu byly dva pytlíky sušeného ovoce, kovová lahvička, dlouhý, pevný provaz a spací pytel. Zvedla jsem koutek úst. Obsah batohů býval ve většině případů ve všech ročnících stejný a já měla štěstí, že tomu letos nebylo jinak. Dlouho jsem se ovšem neradovala. Pár metrů nalevo ode mě, za několika stromy se ozvaly zoufalé prosby a pak tupá rána, při které se ze stromů zvedli dva vrabci.
Na druhé straně jsem zahlédla nějakou postavu utíkat před chlapcem z druhého kraje. Zalapala jsem po dechu. To nemohla být pravda. Nesměla být. Jestli byl chlapec naživu, znamenalo to... že Luke naživu není. Sevřelo se mi srdce. Ale teď jsem měla také jiné problémy. Chlapec z druhého kraje se lesem jenom prohnal při honbě za jiným splátcem, ale po mé levé ruce se ozvalo zlověstné šustění. Na nic jsem nečekala a dala jsem se na útěk. Logicky jsem běžela směrem doprava, od nepřítele. Uslyšela jsem za sebou dusot lidských nohou a teprve teď jsem nabrala skutečnou rychlost. Do krve se mi napumpoval adrenalin a já běžela, abych si zachránila život. Přeskočila jsem pár kamenů a běžela až k místu, kde se zřejmě nacházel strmý kopec. Byla jsem ochotna risknout běh, nebo pád i z něj, jen abych se vyhnula smrti z rukou splátce, které jsem se už předem děsila. Doběhla jsem ke kraji. A nemohla uvěřit vlastním očím. Cesta tu opravdu končila, jak jsem si myslela. Ale pode mnou byl jen krkolomný sráz a zledovatělá řeka, po které pluly dost tvrdě vyhlížející kry. Ohlédla jsem se. Za mnou stála dívka s obličejem postříkaným kapkami lidské krve, kterou jsem v tomhle stavu nepoznávala. Krutě se mi vysmívala a v ruce držela masivní nůž. Nasucho jsem polkla. Takže tohle je můj konec, pomyslela jsem si.
"Tak co? Nějaké poslední přání? Jelikož vypadáš vážně komicky, zabiju tě rychle. Měla bys mi poděkovat," řekla posměšně a pomalými kroky se ke mně blížila. Nedokázala jsem se přinutit něco říct. Zůstala jsem zamrzlá na místě. Měla jsem chuť si nafackovat. Kdybych pomohla Lukovi, mohla být moje smrt užitečná, prolétlo mi hlavou a ukápla mi slza.
"Snad mi tu nebudeš brečet? Ty teda reprezentuješ kraj!" Opět se mi ta dívka posmívala. "No jo, vy z devítky jste prostě budižkničemu. Ten tvůj kámoš měl alespoň tu slušnost nebulet, když jsem mu sekala palici!" dodala po chvilce s krutým smíchem. Ztuhla mi krev. Obrátil se mi žaludek a zatnula jsem ruku v pěst. V tu chvíli jsem absolutně nemyslela. Naštvalo mě, co řekla o Lukovi. Naštvalo mě, že ho zabila. Urazila mého přítele a můj kraj. A za to měla umřít. Můj útok ji zastihl nepřipravenou. Srazila jsem ji ramenem k zemi a dupla jsem jí ostře na ruku s nožem. Zalapala po dechu a já sáhla po noži. A pak jsem bodla. Zachytila mou ruku, než stačila zabodnout nůž do jejího těla a pokusila se mi ho vytrhnout. Udeřila jsem ji volnou rukou do hlavy. Byla jsem jako omámená. Prostě jsem strašně moc chtěla, aby umřela, aby zaplatila za to, co udělala. A chtěla jsem, aby ji to bolelo. Neustále jsem ji tloukla do hlavy. Soustředila jsem se jen na to, abych jí z těla vytloukla život. Postupně jsem cítila, jak její sevření povoluje. Vyprostila jsem ruku s nožem a tentokrát se mi konečně podařilo zabodnout nůž do jejího břicha. Nereagovala na to. Bodla jsem jí ještě dvakrát, ale nedočkala jsem se reakce. Uvědomila jsem si, že jsem jí nejspíš ubila do bezvědomí. Vstala jsem, otřela nůž o její oblečení a zastrčila ho za pas. Rozběhla jsem se zpátky do lesa. Nerozhlížela jsem se. Věděla jsem, že je to lehkomyslné, ale bylo mi to jedno. Musela jsem najít něco, co by mě přesvědčilo, že je to pravda. Potřebovala jsem to vidět. Ucítila jsem, jak mi z očí prýští slzy. Neměla jsem proč brečet. Zasloužila si to. Ale já brečela. Byla jsem vrah. Ať umřu během her, nebo ne, pro její rodinu budu už navždy vrahem její dcery. Navíc se nedalo říct, že bych ji zabila zrovna v sebeobraně. Ona se mě ani nedotkla. To mě popadla zničehonic zuřivost. Teď po ní nezbylo ani stopy. Jen nekončící beznaděj. Doběhla jsem se stromům, které už hraničily s prostorem kolem Rohu. U Rohu se utábořili dva splátci, nejspíš z prvního nebo druhého kraje a na zemi kus od nich jsem uviděla krev. Tak je to pravda. Vzpomínala jsem, že na tom místě Luke bojoval o záchranu té holčičky. Tělo už určitě odnesli.
Otupělě jsem se rozběhla zpátky do lesa. Nevěděla jsem, co mám teď dělat. Celé tělo mi pohltil smutek a nekonečné prázdno nad ztrátou Luka a nad dívkou, které jsem vzala život. Tak moc jsem v tu chvíli chtěla Luka alespoň vidět, ujistit se, že je v pořádku. Ale to on nebyl.
On už nežil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarush* Clarush* | Web | 7. srpna 2013 v 15:23 | Reagovat

Néééé :D Snad to je jen tvoje matoucí kapitola a Luke žije :D Ať už jsem předtím říkala cokoliv, on musí žít! :D Honem další, ať se můžu uklidnit! :D

2 Thea Thea | Web | 9. srpna 2013 v 14:36 | Reagovat

Luke nesmie byť mŕtvy! Toho mám rada! :D :D :D. Dúfam že keď budú ukazovať na oblohe rekapituláciu mŕtvych vyvolených, on medzi nimi nebudude... ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama