Another Fire - 18. kapitola

21. srpna 2013 v 13:13 | Eliza |  Another Fire
Syndey se probouzí po náročném dnu a čeká jí milé překvapení. Stane se obětí jednoho těch klasických capitolských triků a také získá něco nového...
Schválně, kdo si myslíte, že vyhraje? :D Mám už svůj plán, ale uvidíme...xD


Probudilo mě pípání. Rychle jsem se vymrštila ze země a trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila, co všechno se vlastně včera stalo.
Luke je naživu. Zbývá šest splátců. Luke, holka ze třetího, kluk z druhého, holka z prvního a podle všeho ještě někdo ze čtvrtého kraje. A já.
Vytasila jsem nůž a vyšla ven se svého úkrytu u řeky. Už mi nebyla taková zima, zato bolest v noze se o něco zhoršila.
Vykoukla jsem ven. Bylo časné ráno, takže jsem předpokládala, že většina spláců ještě spala. Já byla ovšem i doma zvyklá vstávat brzy.
Tohle byl můj třetí den v aréně. A už se toho tolik stalo. Zabila jsem holku, která tvrdila, že zabila Luka. Stihla mě lavina. Pronásledovaly mě dvě splátkyně. Málem jsem uhořela v lese. Zajali mě profíci a skočila jsem do řeky, abych si zachránila život.
Pípání se ozývalo nad mojí hlavou. Pohlédla jsem tam a měla, co dělat, abych nevýskla radostí.
Byl tam padáček. Šedý capitolský padáček. Rychle jsem ho popadla a zalezla zpět do svého úkrytu. Otevřela jsem ho, i když trochu neobratně. Uvnitř byla podivně vyhlížející nádobka a u ní krátký vzkaz:

Potři s tím ránu, je to proti infekci. A zůstaň živá, kotě.
- M.

Netušila jsem, čím jsem si to zasloužila, ale měla jsem dojem, že můj skok do řeky tomu zřejmě pomohl. Vytáhla jsem z padáčku nádobku a otevřela ji. Vyvalil se na mně nevábný pach, ale co se dalo dělat, v takovéhle chvíli. Odtrhla jsme od rány látku, která se tam stihla přilepit a začala jsem vtírat mast, která v nádobce byla, do rány. Pocítila jsem okamžitou úlevu. Jakmile jsem s tím byla hotová, vykoukla jsem ven a obrátila oči k obloze. Poděkovala jsem sponzorům i Marcusovi. Pomohl mi. Snažil se mě udržet naživu. Jen jsem doufala, že to stejné dělá i u Luka.
Zaslechla jsem zakrákání jakéhosi ptáka. Nemohla jsem tu zůstat. Byla jsem až přiliš blízko korytu řeky. Krásný terč pro capitolské pobavení. Stačilo by odklonit směr řeky jen o pár metrů vedle a už bych se topila jen s mizivou možností vyplavat vzhůru. Vsadila bych dost na to, že jim to už proběhla hlavou.
Sebrala jsem svoje věci, hodila batoh, který mi v noci sloužil jako provizorní polštář, na záda a vydala se k lesu, který se rozprostíral jen pár desítek metrů od míst, kde jsem se nacházela. V lese už byly nejen jehličnany, ale i duby a buky. Předtím jsem ovšem do lahvičky nabrala čerstvou vodu a opláchla se ve vodě.
Výstřel z děla. Ptáci se zvedli ze stromů a já jsem se polekaně rozhlédla. Jako první mě napadl kluk ze čtvrtého kraje, který měl být ještě podle všeho naživu. Nepředpokládala jsem, že by někdo takový byl schopen vyhrát, ale možné bylo všechno.
Rozběhla jsem se do lesa. Musela jsem běžet přes otevřené prostranství a to mi nedělalo dobře. Už v momentě kdy vylosovali mé jméno jsem se začala bát otevřených prostor.
Zaslechla jsem dusot nohou, které nepatřily mě. Otočila jsem se, ale za mnou nikdo nebyl. Vykřik. Polekaně jsem běžela dál směrem k lesu, ale v tom jsem ho slyšela přímo před sebou. Ale přitom jsem nikoho neviděla.
Zastavila jsem se. Už mi začínalo svítat. Jedna z her tvůrců. Zvuky, které neexistovaly. Potencionální nebezpečí, které nehrozilo. Nemínila jsem nechat se tím zmást.
Pokračovala jsem dál do lesa. Nějaký hlas křičel mé jméno. Slyšela jsem zvuk vypuštění šípu z luku. Zaslechla jsem si, jak někdo někomu láme vaz.
Ale neexistovalo to. Nemohlo to existovat. Sotva jsem doběhla do lesa, všechno to přestalo. Konečně jsem si mohla vydechnout a porozhlédnout se po skutečném nebezpečí.
A to na sebe nenechalo dlouho čekat. Ani ne za minutu zel ve stromě jen kousíček ode mě šíp. Podívala jsem se směrem, ze kterého byl nejspíš vystřelen. Dívka se ze třetího kraje měla ve tváři nasupený výraz. Šrám, který jsem jí včera udělala já, podivně ztmavl. Vypadala zlověstněji než předtím, ale zřejmě se jí to moc nelíbilo.
Vystřelila znovu. Ohla jsem se, ale netrefila se ani poblíž mě. Měla sice luk, ale neuměla s ním ani trochu zacházet. Vzpomněla jsem si na svoje vystoupení.
Já to uměla.
Vytáhla jsem nůž a podívala se na něj. Při trénink jsem často cvičila házení nožů, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli ji dokážu trefit. Netrefit se by znamenalo přijít o jedinou zbraň, kterou jsem v tuhle chvíli měla a to by pro mě bylo velmi zlé.
Ale musela jsem to risknout. Dívka se přibližovala a měla jediný cíl: připravit mě o život. Určitě byla nějaká vzdálenost, ze které by mě už trefit dokázala.
Chytla jsem nůž za čepel. Tak se mi s ním bude házet nejlíp. Mezitím po mě vystřelila další šíp. Tentokrát už se zapíchl do stromu vedle mě. Věděla jsem, že pokud se ještě přiblíží, trefí mě.
Zamířila jsem a rozmáchla se. Vypustila jsem nůž jejím směrem. Určitě neletěl déle než pár sekund, ovšem mě to připadalo jako věčnost.
Krev. Spousta krve. V jednu chvíli zakládala další šíp a v té další sebou škubala na zemi a kolem ní se tvořila hotová kaluž její krve. Podívala jsem se na ní pozorněji. Nic moc jsem stejně neviděla, ale měla jsem pocit, že jsem jí proťala krční tepnu.
Sehla jsem se k ní. Snažila jsem se, abych se nezašpinila od krve. Z ruky jsem jí vyrvala luk. Nohou jsem jí obrátila na břicho a začal jí sundávat toulec ze zad. Mezitím se listí a hlína začala zbarvovat do tmavě ruda. Vzala jsem toulec a přepočítala šípy. Bylo jich osm. Obešla jsem stromy a vytrhala z nich vystřelené šípy. Přitom jsem se snažila nemyslet, že je ta holka pořád naživu. Dělo ještě nezaznělo. Už jsem se chtěla vydat dál, když jsem si uvědomila, že je v ní pořád můj nůž. Ač nerada, vrátila jsem se. V tu chvíli jsem potlačovala všechny pocity, které se draly na povrch.
Znovu jsme ji obrátila a chňapla po noži. Ruku jsem už měla celou od krve, jen když jsem jí k ní přiblížila, a když jsem z ní nůž vyrvala, začala krev znovu hojně téct. V životě bych neřekla, že může někdo krvácet takhle dlouho. Chystala jsem se k odchodu, když tu dívka zasípěla a popadla mě za nohu. Příšerně jsem se lekla. Zírala na mě prázdnýma, skelnýma očima. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči.
Z tranzu mě probudil až výstřel. Další. Jen matně jsem si uvědomovala, že nás už moc nezbývá. Jen já a Luke. A dva profíci.
Nikdy by nikdo neřekl, že to my oba, z devátého kraje, dotáhneme až takhle daleko. Většinou spolu nakonec soupěřil první v druhý kraj. Vyjmečně se připletl někdo další. Ale devítka, desítka a další většinou zemřeli hned v úvodu. Maximálně při prvním zásahu Tvůrců.
Ale my ne. Drželi jsme se zuby nehty. Podle toho, jak vypadal Luke, tak si už taky pár bitev vybojoval. Napadalo mě, zda bychom byli schopni porazit ty dva další, ale hned jsem to zavrhla. Ať se teď stane cokoliv, Luke musí zemřít jejich rukou, ne mojí. Pokud dřív nezemřu já.
Stěží jsem si uvědomovala, že právě v tuhle chvíli existuje i svět mimo arénu. Že v devátém kraji jsou teď moji rodiče, Melly a další, které znám. Že v Capitolu zřejmě Marcus hledí na obří obrazovku a sleduje Luka a mě, jak bojujeme o svoje životy. Moji vizážisté sází na vítěze a baví se o nejnovějších barvách na vlasy.
Stačily mi tři dny v aréně, abych se naprosto odloučila od zbytku světa. Nemohla jsem si vzpomenout, jak dlouho trvaly předchozí ročníky Her, ale měla jsme pocit, že ten letošní bude extrémně krátký. Nedala bych moc za to, že zítra už pojede domů vítěz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thea Thea | Web | 21. srpna 2013 v 14:09 | Reagovat

Toto bolo dobré: Moji vizážisté sází na vítěze a baví se o nejnovějších barvách na vlasy. :D :D :D
Podľa mňa vyhrá Sydney keď zabije Lukea. I don´t know :( :D :D

2 Clara Black Clara Black | Web | 23. srpna 2013 v 13:36 | Reagovat

U Mistra, já to přečetla, ale neokomentovala! :D Jsem prostě lama xD Samozřejmě super kapitolka, jen se začínám bát konce, protože nechci aby Sydney a Luke umřeli :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama