Another Fire - 19. kapitola

23. srpna 2013 v 14:25 | Eliza |  Another Fire
Uběhly další dva dny, než konečně došlo, k čemu dojít mělo a muselo, aby mohli zůstat už jen dva poslední splátci...
Speciální věnování Jess a Thee :D
Jess, má drahá...Já na dohody moc nejsem xD


Mýlila jsem se. Ačkoliv už nás zbývalo jen pár, během následujícího dne se nestalo nic, co by mě nějak zasáhlo nebo donutilo přesunout se na místo poslední bitvy. Utábořila jsem se u jezírka, jehož vodu jsem shledala pitnou. Schovávala jsem se za velkými kameny kus od něj, kde mi záda kryly stromy. Do tohoto lesa evidentně moc splátců nezavítalo. Bylo dost dobře možné, že za těmi pár stromy už končila celá aréna. Profíci ani Luke se tu neobjevili. Podle všeho připadaly tvůrcům Hry příliš krátké, jinak jsem si to neuměla vysvětlit. Diváci milovali krev a té se jim podle všeho v těchto dnech nedostávalo jak byli zvyklí.
Ovšem aréna zůstávalo stále místem, kde se umíralo. Připadalo mi, jako bych cítila všechny ty, co už se nikdy nepodívají domů. Neustále jsem se ohlížela. Bála jsem se, že tahle paranoia se mě jen tak nepustí.
Naplnila jsem si lahev vodou a rozhodla se vydat pryč z lesa. Věděla jsem, že jestli už diváci neprotestují proti nudnému vývoji, tak brzy budou a já nechtěla čekat, až kolem mně začne zase hořet, nebo se mi země bude propadat pod nohama. Šla jsem znovu lesem, k jeho kraji, abych se přesvědčila, že můžu bezpečně přejít přes volné prostranství louky. I když jsem měla les tři dny jen pro sebe, tak úplně jsem nevěřila, že tu na mně nikdo nečíhá. Aréna se zdála skoro bezpečná. A to mi nahánělo husí kůži.
Vyběhla jsem. Hnala jsem se přes louku a neustále jsem kymácela hlavou ze strany na stranu, jestli nezahlédnu letící nůž nebo cokoliv podobného, co by nasvědčovalo, že se tu skrývá další splátce.
Ale nic se nestalo. Všude byl klid. Uvažovala jsem, kde může Luke a ti dva být. Aréna byla letos velká a musela jsem uznat, že pokud se každý splátce schoval na odlišném konci, není šance, že bychom se potkali sami od sebe. Popošla jsem ještě blíže k dalšímu lesnímu úseku a sedla si ke stromu. Asi přece jen budu muset čekat na tvůrci vyvolanou katastrofu.
Jen co jsem dosedla a opřela se o strom, nebe se nepřirozeně zatáhlo. Ozval se výstřel. Vymrštilo mě to na nohy. Tři. Jsme tři.
Věděla jsem, že se tvůrci dali do práce. Ovšem výbuch obřího rozsahu mě odhodil zase zpátky do sedu. Vyběhla jsem. Nevěděla jsme určitě, kam běžím, ale chtěla jsem se dostat co nejdál… od všeho. Od sopky, která byla evidentně původcem výbuchu, od splátců, od čehokoliv, co mě mohlo potkat.
A moje myšlenka se potvrdila. Sopka, která po celých šest dnů burácela, se probudila k životu. Vytékalo z ní cosi rudého a už na pohled horkého. Luke a ten poslední profík byli určitě v okolí Rohu. Hlavou se mi prohnalo, že dělo mohlo oznamovat konec Luka. Nechtěla jsem na to myslet, ale pravděpodobnost hrála proti němu. Ne, ne, ne, on nesměl umřít…
Účel byl více než jasný. Nahnat je všechny sem. Dohromady.
Zpanikařila jsem. Pokud tu jen tak pobíhat sem a tam, uvidí mě a zabijí dřív, než stihnu mrknout. Vrhla jsem se k pár kamenům a schovala se za nimi. Byla to mizerná schovka, tak, že jsem si připadala, že stát tam a čekat by bylo snad i moudřejší.
Na profíka jsem nemusela čekat dlouho. Byl to kluk z dvojky. Jakmile se přiblížilo finále, byli profesionálové ve svém živlu a nabuzení adrenalinem. Vypadal sice, že ho sopka trochu vykolejila, ale podle jeho chůze jsem soudila, že to rudé ze sopky se zřejmě nešíří tímhle směrem, nebo alespoň ne přímo. Moje úvahy byly správné. Dneska odejdu z arény. Buď živá, nebo mrtvá.
Kluk se zastavil a rozhlížel se kolem. Hledal, na koho by zaútočil, a když nikoho nenacházel, rozběhl se směrem k lesu.
Ani jsem si nevšimla, že strachy nedýchám. K tomu jsem se celá třásla. Víc než kdy jindy jsem pocítila touhu dostat se domů. Nějak. Chtěla jsem odsud pryč. Nedovedla jsem si představit, že se budu muset utkat, že budu muset zabít někoho dalšího. Najednou jsem se cítila strašně slabá. Já to nedokážu.
Na mýtinu se vyřítil někdo další.
Nevěděla jsem, jestli se mám radovat, nebo plakat.
Byl to Luke. A rozhlížel se kolem stejně jako předtím kluk z dvojky.
Vypukla ve mně bitva. Můžu se mu zjevit a společně vyrazit proti profesionálovi. Pokud by souhlasil. Ale kdybychom ho zabili, zbyli bychom my dva. Luke proti němu půjde se mnou i beze mě. Nebo se spolu spojí a budou mě hledat? Nejistota mě zevnitř požírala, až jsem se vymrštila na nohy a nechala vše náhodě.
Jen jsem se pohnula, už ke mně mířil Lukův pohled i zbraň. V jedné ruce měl meč, v druhé mačetu. Byla jsem si celkem jistá, že předtím tyhle zbraně neměl. Zabil on holku z jedničky? Nechtěla jsem to vědět.
Jakmile zjistil, že jsem to já, svěsil ruku s mečem a smutně se usmál.
"Tak jsme si tu zbyli, co?" řekl a mě napadlo, jestli stejně jako já teď myslí na noc, kdy jsme spali v jedné posteli. Na tváři se mi objevila červeň a já odvrátila hlavu. V téhle chvíli byly jakékoliv vedlejší myšlenky nepřípustné.
"Ještě ne. Ten kluk je v lese," odpověděla jsem mu a ukázala tím směrem. Luke se zamračil a dvakrát si mě přeměřil pohledem.
"Umíš s tím lukem opravdu dobře?" dotázal se a já si odfrkla.
"To bys zrovna TY měl vědět ještě lépe než já," poznamenala jsem s ohledem na své vystoupení.
"Vím toho o tobě víc než ty sama, možná. Ale na tohle teď, sakra, fakt nemáme čas," dodal už poněkud podrážděně, ale musela jsem s ním souhlasit. Mluvit s Lukem mi pomohlo překonat mou slabost, otázkou zůstávalo na jak dlouho.
Rozhodně jsem však chtěla vědět, co ještě o mě ví. Jak o mě může něco vědět? Až do Sklizně jsem ho nikdy neviděla. Myslím, že jsem ho neviděla. Ani teď jsem vlastně neznala, kdo Luke je, co je zač. Zato on o mě věděl všechno.
Popošel ke mně blíž a naklonil se k mému uchu.
"Já na něj půjdu zepředu. Ty se pokus dostat mu za záda a trefit ho šípem, jasný?" sdělil mi stručně plán a pak se odmlčel. Několikrát se zhluboka nadechl, než znovu promluvil.
"Je dost možný, že já tohle nepřežiju. S tímhle jsem nikdy neměl co dočinění. Ale kdyby něco, schovej se a dostaň ho, když nebude dávat pozor. Rozumíš, co ti říkám, Syd? Nesnaž se mě zachránit."
A potom mě políbil. Krátce, na tvář. Zatočil se se mnou svět. Ne, tohle ne.
Chtěla jsem protestovat nahlas, ale už vyrazil k lesu. Bála jsem se, ale ne tak o sebe jako o něj. Zvládnu se dívat, jak umírá?
Otočil se na mě a přiložil si na pusu prst. Druhou rukou máchl směrem k houští. Chvíli jsem nechápala, co tím myslí, ale za pár vteřin se ozvalo šustění a sekání a vynořil se náš nepřítel.
Luke vstal a šel mu naproti. Zakabonila jsem se. Šel si tam umřít a nepokoušel se to zakrýt. On nemá umírat. Určitě ne kvůli mně. Takhle daleko jsem, protože jsem měla štěstí. Jenom štěstí. Kdyby mě nezachránil z laviny, kdyby tvůrci nenechali hořet ten les a kdybych byla v té ledové řece jen o trochu déle, už bych nebyla naživu.
V hlavě se mi objevila myšlenka, že život je strašně vrtkavý.
Ale nemusel být, kdybychom nebyli v aréně.
Profík Luka spatřil a vyřítil se na něj. U pasu měl meč, ale pozvedal proti němu ruku s kyjem. Luke ho blokoval vykrojenou mačetou. Odvrátila jsem hlavu, ale věděla jsem, že musím být taky k něčemu. Čím dřív ho zasáhnu a čím lépe, tím větší bude šance, že z toho Luke vyvázne. A pak budeme jen my dva. Hnala jsem se do něčeho, o čem jsem věděla, že je to nad mé síly. Jen proto, že jsem se nemohla dívat, jak umírá.
Ale pokud tohle nedokážu, budu muset snést vlastní smrt.
Plížila jsem se za toho kluka, ale pořád se otáčeli kolem a teď už bojovali meči. Schovala jsem se za tlustý kmen stromu, vytáhla z toulce šíp a založila ho. Připravila jsem se ke střelbě. Když byl ke mně zády, vystřelila jsem. Trefila jsem profíka do ramene. Zaklel a otočil se. V tu chvíli jsem zbledla jako křída.
Rozběhl se, odrazil a skočil dřív, než Luke stihl nějak zareagovat. V tu ránu mě srazil k zemi. Jen tak-tak jsem vytáhla zpoza opasku nůž. Pokoušela jsem se ho bodnout do břicha a zároveň uhýbat před údery meče i jeho pěstmi.
Udeřil mě do tváře. Řízla jsem ho do stehna. Pokusil se mi rozbít hlavu kyjem, ale uhnula jsem na stranu zabodla nůž do jeho těla. Zavyl bolestí a ta ho na chvíli paralyzovala. Když se vzpamatoval, pokusil se mě praštit znovu, mečem. Snažila jsem se uhnout, ale čistě mi rozřízl kůži na čele a z té se vyvalila krev. Z očí mi samovolně vytryskly slzy bolesti. Připravovala jsem se na jeho konečný úder, ale najednou ztuhnul. Oči upřel někam za mě a pak se z jeho ústa vyvalila spousta krve.
Celá ta sprška mi dopadla přímo na obličej a na chvíli jsem byla slepá. Odvalila jsem toho kluka stranou a ten se začal zmítat. V zádech jsem spatřila zabodnutou mačetu. Udýchaný Luke stál nad ní a vytrhoval mu ji ze zad.
Chvíli trvalo, než se ozval výstřel, asi pár minut, které mi však připadaly jako hodiny. Chlapec z druhého kraje se během nich neustále zmítal a snažil se popadnout dech, který už neměl dusil se ve vlastní krvi a já věděla, že pokud mám zemřít, rozhodně nechci odejít z tohoto světla takhle.
Jednou rukou jsem si otřela krev, kterou jsem měla po celém obličeji, abych alespoň trochu viděla. Bylo to nechutné, strašně nechutné.
Vyškrábala jsem se, velmi neobratně na nohy a vzhlédla. Musela jsem se opřit o strom, abych si byla jistá svou rovnováhou. Musela jsem vypadat jako zbídačené kuře.
Luke na mě hleděl, se smutkem v očích a stále těžko popadal dech. Tisknul si ruku k žebrům a druhá mu bezděčně spočívala na meči.
Popadla jsem luk a sebrala ze země nůž.
Nikdy jsem nebyla tak nešťastná, že jsem naživu.
Měla jsem se radši nechat zabít.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Clara Black Clara Black | Web | 23. srpna 2013 v 14:31 | Reagovat

Nééééééééééééé! :D Já tě nemám ráda :D Proč museli zbýt ti dva? :D Ty mě trápíš! :D Buď kvůli tobě umírám smíchy, nebo umírám smutkem :D

2 Thea Thea | Web | 23. srpna 2013 v 17:04 | Reagovat

:D.
Dúfam že Syd nezabije Lukea a potom bude žiť život a lá Jessica Ayleenová :-P
Som zvedavá či to bude spoločná samovražda alebo čo...
JA CHCEM UŽ TEN DVADSIATY DIEL!!!
(záchvaty :D :D :D!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama