Another Fire - 20. kapitola

24. srpna 2013 v 17:15 | Eliza |  Another Fire
Vítěz.
Hry se chýlí ke konci a dva poslední splátci zůstali na nohou. Který z nich se stane vítezem a jakou roli budou hrát city a sympatie? Dozví se konečně Sydney něco o Lukovi?
Ehem...Tak tu máme víteze 72. ročníku Hladových Her. Vím moc dobře, že během výberu do 3. čtvrtoher nikdo takový z devátého kraje v losování nebyl, ale během začátků psání a rozepisování děje jsem ještě Catching Fire přečtený neměla.
Blížíme se k samotnému konci, ale samozřejmě nás ještě čeká rozhovor a návrat domů.
Koho jste tipovali na favorita vy? ;)


Stála jsem čelem k Lukovi a čekala, až něco řekne. Až se pohne a donutí mě s ním začít bojovat. Na život a na smrt.
V duchu jsem viděla spousty a spousty možností, jak by mě mohl zabít. Mohl by to udělat a bylo by to snadné. Stále jsem se opírala o strom a teprve získávala ztracenou rovnováhu a jistotu, i když obojí se zase stejně rychle vytrácelo.
Bylo by jednoduché mě zabít. Měl by to udělat co nejdřív. Já bych to udělala, kdybych byla jím.
Ale Luke se nehýbal. Od té chvíle, co zemřel náš poslední nepřítel, tam jen stál s lítostí v očích. Rvalo mi srdce, takhle na něj hledět, ale musela jsem přiznat, že po těch pár dnech v aréně jsem stihla získat jistou otupělost. Děsilo mě, že jediná moje myšlenka se týká způsobů, jakými by mohl Luke můj život ukončit.
Jediné, na co jsem dokázala hledět a myslet byl meč a zkrvavená mačeta v jeho rukou. Hypnoticky mě přitahovaly kapky krve dopadající na půdu lesa.
Někde v hloubi duše jsem si uvědomila panickou hrůzu z toho, že by tu měl skončit můj život. A ta hrůza rostla, jak se vracel můj zdravý rozum. Nechtěla jsem to, ale bylo to tu. Popotáhla jsem, jako při pláči, ale žádné slzy z mých očí nevyšly.
Kam se poděla Sydney, která chtěla Luka za každou cenu zachránit před profíkem a která se už od začátku trápila jeho smrtí? Skryla se za strach z umírání. Bála jsem se toho tak moc, že mi stačila záminka, abych po něm vystartovala. Jen abych se chránila. Vyměnila jsem lidskost za téměř zvířecí reflexy. Bála jsem se sama sebe, ačkoliv jsem věděla, že ho mám stále nějak podivně ráda.
Byla jsem zraněná, on taky. Když jsem se tak na něj dívala, možná bych stihla vyslat šíp k jeho hrudi, aniž by on stačil zaútočit na mě. Možná. Ale jistá jsem si tím nebyla.
"Co teď?" zeptal se konečně a prolomil tak ledové, tíživé ticho. Cukla jsem sebou. Tohle měl vědět on, ne já.
"Nevím. Popereme se a kdo přežije, vyhraje?" nadhodila jsem s falešným úsměvem. Myslela jsem to z víc než poloviny vážně, ačkoliv mé šance byly při takovém souboji mizivé. Věděla jsem to měla jsem hrozný strach. Ale také jsem tušila, že Luke se bez boje nebude chtít vzdát.
Jaký hlupák by to udělal?
Zavrtěl hlavou. Tak se nám to komplikuje. Je praní se mnou pod jeho úroveň? Raději mě přišpedlí ke stromu a probodne jako oslepeného králíka?
"Já tě nechci zabít, Sydney. Nikdy jsem to nechtěl," prozradil mi a já si vybavila, jak to bylo před Hrami. Vybavila jsem ti toho Luka, který by za přežití dal cokoliv. Který měl v úmyslu bojovat a nevzdávat se, jen aby se dostal zpátky domů ke své rodině. Tohle byl člověk, který tu teď měl stát proti mně. Bylo by to snazší. Bylo by jednodušší nemít výčitky a bojovat s někým, kdo se bojí smrti a chce vyhrát jako já.
Jak ho mám zabít, když mě nechá? To nemůžu. Jak ho mám zabít, když mě nenechá? To nedokážu.
Rozhodil ruce do stran.
"Střel mě. Bude to rychlá, téměř bezbolestná smrt. To pro mě, i pro sebe, můžeš udělat," řekl a usmál se. Smířeně. Ne poraženě. On neprohrál. Jen mě nechával vyhrát a v tom byl v Hrách, v této chvíli, sakra rozdíl. I když by ho ne každý viděl. Capitolané jen čekají na krev, nic jiného nevidí, nic jiného je ani nezajímá.
Rozešla jsem se ke stromům opodál a položila si na jejich kůru hlavu. Bylo mi čtrnáct. Vyrůstala jsem v mírumilovném kraji, mezi poli a loukami. Tohle bylo na mně moc. Zabít nebo nezabít? Doma mě jeho rodina bude nenávidět. Dost možná už mě nenávidí teď.
Popošla jsem mezi stromy na prostranství louky. Ptáci zpívali veselou melodii. Kdyby tušili, že na půdě, kde teď jsou, byla prolita krev dvaceti dvou dětí. A že nějaká ještě prolita bude.
Luke šel za mnou, ne přímo, ale když jsem se ohlédla, viděla jsem, jak vstupuje na louku také. Zastavila jsem se. I on. Vytáhla jsem z toulce šíp. Ještě mi jich zbývalo šest, ale ty už nikdy, nikdy nebudou potřeba.
Rozhodla jsem se jinak, než by si přál. Jinak, než chtěl.
Hodila jsem luk na zem a za ním následoval toulec. V ruce jsem už držela jenom ten jediný šíp. Pozvedla jsem hlavu a zadívala se na Luka. Zmateně se na mě díval, ale oči se mu postupně rozšiřovaly v poznání.
Čekala jsem, kdy se na mě vrhne, aby mě zastavil. Kdy sám a zcela dobrovolně naběhne na můj šíp.
Aby svou krev prolil místo mé.
Nebo by mě nechal zemřít, když jsem se tak rozhodla?
Ale nezbývalo by mi nic jiného, než to prostě přijmout. Pochopila bych, kdyby mě nechal, ať se sama zabiju. Já bych to udělala, i když to bylo ošklivé.
Slíbila jsem sama sobě, že nebudu plakat.
Vykročila jsem a něco mě udeřilo do nohy. Zamračila jsem se, ale bolest přetrvávala. Uskočila jsem zpátky a směřovala pohled k zemi. Co to…?
Kus ode mě, Lukovým směrem něco zapraskalo. Skoro jako, jako…
Elektřina.
Oči se mi rozšířily v náhlém, děsivém uvědomnění. Nevěřila jsem, že se tvůrci her budou plést i do závěrečného souboje. Do mé volby. Nahnali zbývající splátce k sobě a ti už se o sebe postarali. Tak to bylo.
Ale trvalo nám to moc dlouho. Bylo to moc dlouhé a lidé se začali nudit. A po třech naprosto neakčních dnech jim potřebovali naservírovat něco, co si užijí. Nebo možná nechtěli, abych udělala to, k čemu jsem se chystala. Mozek mi pracoval rychleji, než jsem všechny myšlenky stíhala podržet.
Chtěla jsem otevřít pusu a varovat Luka. Křičet na něj, aby utekl zpátky do lesa.
Ale když jsem ho znovu vyhledala pohledem a zaostřila, naskytl se mi hrůzný pohled.
Jeho tělo bylo chyceno v jakési elektrické síti. Byl asi dvacet centimetrů nad zemi a zmítal se v nekontrolovatelných křečích. Pohled měl upřený přímo na mně. Polkla jsem a potlačil řev, který se mi dral z hrdla. Nebudu, nesmím… To ne.
Rty se mu pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Děsivá, smrtelná grimasa. Srdce se mi svíralo naprostou hrůzou a bezmocností, oči vytřeštěné.
"Pr…pr…prosím!" zakřičel konečně, z posledních sil, které mu zbývaly. Jeho hlas zněl třaslavě a velice bolestně. Mučili ho proudem ale ne takovým, aby ho zabil. Vyděsili mě k smrti, nutili mě se na něj dívat, nutili mě k pláči, řevu, způsobovali mi stejně jako jemu bolest, jen ta moje byla psychická.
A chtěli po mně, on chtěl, abych ho přesto zavraždila.
Plakala jsem. Vím to, ale slzy jsem na tvářích necítila. Sehnula jsem se co nejrychleji k zemi pro luk, ale celé tělo jsem měla zasekané, jakobych se i já dostala do jakési křeče.
Založila jsem šíp a zamířila.
"Sbohem, můj příteli," zaskuhrala jsem v rozloučení a Lukova tvář se stáhla do něčeho, co jsem určila jako úsměv. I já se přes slzy bolestně usmála. Nějak se mi to podařilo.
Vystřelila jsem a škubaní Lukova těla ustalo. Spadlo na zem. Elektřina byla pryč.
Přiběhla jsem k němu a přitiskla svoje čelo k jeho hrudi. Tričko už bylo pokryté krví, která se vyvalila z rány u jeho srdce, ale mě to bylo jedno.
Krev se smíchala se slzami. Plakala jsem a vyplakávala kousíčky sebe do jeho trička. I přese všechno vonělo jím. A krví, kterou jsem se snažila ze všech sil nevnímat. Luke si nějak dokázal uchovat vůni obilí a větru od malého jezera uprostřed kraje. Vůni domova měl stále s sebou. Zajímalo by mě, jestli si to někdy uvědomil. Jestli jsem i já jemu voněla podobně. I nyní jsem si vzpomněla na tu noc na ubytovně a slzy se valily v proudech.
Zaslechla jsem nad sebou vznášedlo. Zvedla jsem od Luka hlavu a luk jsem mrskla tak daleko, jak jsem dokázala, abych se na ně nemusela dívat a stejně tak i batoh, který stále spočíval na mých zádech. Už nikdy jsem ty věci nechtěla ani cítit. Nenáviděla jsem Capitol a tvůrce her za to, co provedli. Naházet čtyřiadvacet dětí do arény je jedna věc, i když krutá. Ale když přímo někoho popraví, je to něco jiného. Mučili ho elektřinou a donutili mě, abych mu zkrátila trápení. Abych ho zabila. A já to nedokázala přijmout.
Setřela jsem si z tváří slzy a neochotně se chytila žebříku, který visel ze vznášedla jen kus nade mnou. Vznášedlo zároveň vyzvedávalo Lukovo tělo a já bezmocně sledovala, jak se pro něj natahuje mechanická ruka, svírá ho a vytahuje ho nahoru. Ochablého. Mrtvého.
Naposledy jsem se ho dotkla, pohladila jsem ho po holé paži.
Proud mě přimrazil na žebříku a vytáhl mě nahoru. Na palubě se ke mně okamžitě přiřítili zdravotníci, ale já je nevnímala. Posadili mě a houbičkami mi začali otírat ránu na čele. Pálilo to. Ale ne víc, než ta obrovská rána uvnitř mě.
Shlédla jsem dolů. Stále jsem mohla vidět arénu, sopku, i mýtinku, ze které mě vyzvedli.
Když zdravotníci usoudili, že mi nic vážného není, položila jsem se a poddala se spánku. Chtěla jsem zapomenout.
Zdálo se mi o profíkovi a Lukovi. Vsadím se, že jsem ze spaní křičela.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TheSinna TheSinna | 24. srpna 2013 v 20:08 | Reagovat

Dobře ukončené... jsem zvědavá jak to bude pokračovat

2 Thea Thea | Web | 25. srpna 2013 v 9:36 | Reagovat

Teraz bude žiť život podľa Jessici Ayleen :P
Škoda že vyhrala Sydney... Ja som chcela Luka :D :D :D
P.S: Vynikajúci diel!!!

3 Clara Black Clara Black | Web | 25. srpna 2013 v 13:27 | Reagovat

Nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé! Nemám tě ráda :( Jsi zlá smrtka :( Měla si je nechat oba umřít -.- Teď budu muset celý den truchlit a vzpamatovávat se z téhle obrovské ztráty :( Chudáček.. měli umřít oba.. :P

4 Milča Milča | Web | 25. srpna 2013 v 13:30 | Reagovat

Uškvaření elektřinou...hrozná smrt!!
Nechtěla bych :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama