Another Fire - 21. kapitola

27. srpna 2013 v 7:50 | Eliza |  Another Fire
Rozhovor s vítězem a korunovace. Jak to Sydney zvládne, když celý Capitol nenávidí?

- Poznámka autorky: Jsem nejlepší xD Ještě dnes ráno jsem tuhle Capitolu psala a dopisovala, jen kvůli Vám ;) Jsem moc rád, že jste se Another Fire prohrabali až sem a doufám, že ještě se tu jednu či dvě Capitoly hrabat budete a poté svojí pozornost zaměříte na další moje plánované výtvory.
Jinak chci říct, že to, co je mezi rozhovorem a korunovací, jsem původně neplánovala a nechtěla napsat. Mělo to být strohé a smutné, tak, jak to cítí skutečný vítěz. Ale myslím, že i na konci tunelu je světlo, vždycky je nějaká naděje a trochu té naděje jsem tedy vnesla i do této kapitoly. Snad se vám malý dáreček bude líbit :)

P.S. Tohle je mimo hiatus, ten jinak stále platí. Jen jsem ještě před odjezdem oddaně pisálkovala :D


"Jsi v pořádku? Můžem, kotě?"
Ne, nemůžeme.
"Jo, jasně," odpověděla jsem Marcusovi a promnula jsem si oči. Přípravný tým jen pohoršeně mlaskl a šel mi můj make-up zase poopravit. Nikdo z nich nic neříkal.
Když jsem se z arény dostala zpátky do Capitolu, museli mě dva dny držet na ošetřovně, protože jsem odmítla mluvit. Pořád jsem jen zírala do stropu nebo spala. A pokud jsem spala, budila jsem se s křikem, což byl jediný zvuk, který ode mě můj trenér nebo přípravný tým slyšeli.
Jelikož jsem byla bez stylisty, poslal zase Cinna šaty se vzkazem, který byl ovšem určen jen přípravnému týmu a týkal se mého líčení. Nic pro mě.
Chtěla jsem si namluvit, že jsem nic ani nečekala, ale nebyla by to pravda. Mrzelo mě to.
Můj tým provedl poslední úpravy na již tak bezchybném modelu.
Byly to pískově žluté šaty, po kolena, bez ramínek. Dekolt měly zdobený snad milionem sklíček a diamantu. Spodní lem se různě vlnil a ohýbal, takže to vypadalo, že vlaje, i když jsem nehybně stála. Šaty mi dokonale připomínaly polní lány za jarních dní, kdy ještě nebylo takové horko, a vítr chladil prací zmožené tváře.
"Víš, co máš dělat, že? Přehrají záznam z Her a pak…," začal Marcus znovu vysvětlovat, ale zajíkl se uprostřed věty. Vrhla jsem po něm unavený pohled.
Moc dobře jsem věděla, co bude následovat a on to věděl. Jediná jeho obava byla, abych nedala najevo, jak moc Capitol nenávidím. Jak moc jím pohrdám. Nemohl mi však říct, jak se mám chovat a mluvit. Stejně bych neposlechla.
Byl čas.
Marcus zůstal stále myšlenkami u nevyřčených slov. U slov, která mi už nikdy nepoví. Myslím, že my dva spolu nebudeme ještě dlouho moci normálně mluvit. Neřekla bych, že byl smutný z Lukovy smrti, nebo ne tak tragicky jako já. Byl spíše natolik vykolejený tím, že devátý kraj má vítěze, tím, že jsem to přežila já a né Luke, že nedokázal normálně fungovat. Asi.
I když myslím, že spíš nevěděl, co mi má říct. Ve všech ohledech.
Přípravný tým mě vedl k jevišti a já už čekala jen na vyzvání Caesara Flickermana. Neposlouchala jsem, co teď říká, jen jsem se znovu rozhlížela po též místnosti, z níž jsem šla na rozhovory ještě před hrami.
Možná jsem doufala, že ucítím nějaký způsob úlevy.
"A nyní, dýmy a pánové, přivítejte vítězku 72. ročníku Hladových Her: Sydney Johnsonovou!"
Vyšla jsem na jeviště.
Znovu jsem spatřila davy capitolanů. Tentokrát však volali mé jméno a byli o poznání hlasitější.
Celé to je matoucí.
Provolávají vám slávu, ale netruchlili by pro vás, kdybyste zemřeli.
Je těžké té iluzi nevěřit, když člověk neví, čemu už věřit jinému.
Posadila jsem se do rudého křesla, zčásti čelem k Caesarovi, zčásti k divákům.
"Tak, Sydney, máš radost, že jsi tu zpátky? Že jsi vyhrála Hladové hry?"
"Samozřejmě Caesare, kdo by nebyl rád, přímo nadšený tím, že je zpátky tady?" odpověděla jsem pohotově a usmála jsem se. V těch slovech byla jistá hořkost, které si však neměli kapitolští idioti šanci všimnout.
Za těch několik dní jsem zestárla o desítky let a každý ten rok jsem na sobě nyní cítila.
Caesar začal diváky seznamovat s již zaběhlým průběhem a nakonec pustili sestřih z arény. Nechtěla jsem se dívat, ale dění na obrazovce nakonec přitáhlo mou pozornost.
Samozřejmě jsem nejčastějším námětem záběrů byla já.
Pozorovala jsem výrazy ve své tváři, své činy, každou jednotlivou kapku krve na mém oblečení a byla jsem zděšená.
Dívala jsem se, jak zabíjím, jak prchám, jak bojuji. V tom všem byla jistá děsivá lehkost, samozřejmost. Jako bych předem věděla, co dělám, na co se chystám, i momentech, kdy jsem o tom sama neměla ani potuchy.
Rukama jsem pevně svírala okraj rudého křesla, na kterém jsem seděla. Musela jsem se držet, abych neutekla.
Když sestřih skončil, Caesar několikrát oslovil diváky poznámkami k sestřihu, které jsem snad radši nevnímala. Pak se otočil ke mně.
"Sydney, jak ti bylo, když sis uvědomila, že tvůj krajan je, nebo by mohl být, po smrti?"
Tuhle otázku jsem očekávala. Ale nikdy se na nic takového nemůžete připravit.
"Bylo mi hrozně. Znamenal pro mě část domova, byl to můj…přítel."
"No, ze začátku to vypadalo…"
"Vím, jak to vypadalo, ale v tu chvíli ve mně zvítězila touha dostat se od Rohu co nejdál a najít bezpečný úkryt. Navíc jsem byla beze zbraně. Nepomohla bych mu, akorát bych z vlastní hlouposti zemřela," nenechala jsem Caesara dokončit větu.
"Dobrá. Ještě by nás zajímalo, jak ses cítila poté, co jsi zabila svou první oběť. Ta dívka byla docela provokatérka."
"Byla to lhářka. Nezabila Luka," namítla jsem.
"My všichni to víme. Ale tebe to jen popostrčilo k činu. Něco takového říkat neměla. Jaké byly tvoje pocity? Co tě motivovalo?"
Polkla jsem.
"Vztek. Byla jsem hrozně rozzlobená a naštvaná za to, co řekla. Za to, že ho zabila. Za to, že sprostě urážela mě a můj kraj. Bylo to buď ona, nebo já, a mě poháněla touha po pomstě. Takže jsem vyhrála."
"Ano, pomsta je silná motivace. Už nás tlačí čas, proto mám ještě poslední, závěrečný dotaz, který jistě zajímá nás všechny. Tvoje činy, boj s profesionálními splátci, skok do řeky, to vše bylo statečné a my bychom chtěli vědět víc, ale zeptám se tě na finále."
Ne. Tohle ne. Cokoliv, jenom ne tohle.
"Luke se chytil do elektrické pasti, která ho však nedokázala zabít. Všechny plány byly zničeny. Řekni mi, na cos myslela. Když jsi ho v té pasti viděla, co se ti honilo hlavou? Zabíjela jsi svého přítele, jak jsi sama řekla."
Že vás nenávidím. Myslela jsem na to, že vás všechny nenávidím.
"Myslela jsem, co by udělal Luke. Co by v takové situaci udělal on."
Poněkolikáté za velmi krátkou dobu jsem se cítila jako zrádce. Luke by mě nezabil. Probodl by sám sebe, aby mě tvůrci pustili z pasti a vyhrála jsem. Teď už to vím.
"To byla Sydney Johnsonová, vítězka 72. ročníku Hladových her!"

Z pódia jsem vyšla s máváním davům a za jejich ryku. Jakmile jsem se však dostala z dosahu jejich pohledů, běžela jsem.
"Počkej, kotě!"
Marcus si to ráčil běžet za mnou.
"Nech mě. Chci jít spát, chci pryč."
"To nemůžeš. Ještě nás čeká korunovace."
"Já nechci žádnou blbou korunu."
"Nikdo normální by nechtěl být oceňován za smrt jiných. Ale nemáš na vybranou. Za půl hodiny nás čeká prezident. Máme co dělat. Ale předtím by ses asi měla s někým seznámit."
"Já nikoho vidět nechci," vrčela jsem.
"To je škoda, protože já bych tě moc rád poznal," ozval se cizí, příjemně melodický hlas a já zvedla hlavu.
Pár metrů ode mě, obklopen mým přípravným týmem, stál mladý muž oblečen do perfektně padnoucího, stříbřícího obleku. Oči měl obtáhnuté zlatou, kovovou linkou a v uších náušnice, to bylo však to jediné, co ho nějak spojovalo s Capitolem a jeho trendy. Jinak vypadal normálně. Zůstala jsem na něm viset pohledem.
"Sydney, tohle je Cinna. Tvůj…náhradní stylista."
Cinna se usmál.
"Moc hezky řečeno," poznamenal a já nedokázala poznat, zda to byla ironie. Natáhl ke mně ruku a já mu podala svou.
"Já jsem…"
"Dobře vím, kdo jsi. Asi bych ti měl gratulovat, ale nezdá se mi, že by to bylo na místě."
To vykouzlilo úsměv na tváři mě.
"Děkuji za všechno to, co jste pro mě dělal. Vaše šaty jsou nádherné."
Pustil mou ruku, přitiskl si jí k hrudi a zlehka se uklonil.
"Tvé chvály si vážím," pověděl a popošel ke mně blíž. Marcus se naopak stáhl, takže si de fakto vyměnili pozice. Hleděli jsme si teď s Cinnou zblízka do očí.
"Mrzí mě, že tenhle cirkus potkal zrovna tebe a co všechno jsi musela vytrpět, abys tu znovu stála. Ale slíbím ti, že pokud se teď sebereš a zvládneš s grácií korunovaci, nikdo už tě nebude otravovat," mluvil tiše. Jeho hlas hladil po duši, uklidňoval.
"Dobře. Já to zvládnu," kývla jsem. Nezbývalo mi nic jiného.
Naklonil se ke mně a objal mě.
"Hodně štěstí, Sydney. Jak nyní, tak do dalšího života. Pořád ti věřím, to se nezměnilo," řekl mi s lehkým úsměvem a prsty si pročísl vlasy. I já jsem se usmála a kývla. Věděla jsem, že ho už nikdy v životě neuvidím, ale necítila jsem smutek. Jen prostou radost, že ho konečně vidím na vlastní oči.
Pohladil mě po paži, pokýval na Marcuse a přípravný tím a zmizel někam pryč.
Zhluboka jsem se nadechla.
Tak si jdem nechat nasadit tu korunu.

Navzdory klidu, který mě naplnil po Cinnově návštěvě a radosti, že se to stalo, jsem byla vykolejená ze sezení na jakési obří židli, kterou Marcus nazval trůnem. Pomyslným, jasně, ale i tak jsem nyní z výšky shlížela na okruh, kterým jsem před týdnem poprvé přijížděla na oči capitolanům.
Čekala jsem už jen na prezidenta, ale bylo to tak schválně. Měla jsem si užít pohledy na Capitol, na jeho lid, dokud to šlo. Protože brzo zmizím do devátého kraje a bude ze mě zase nic. Ještě něco méně než nic. Budu vítěz. Jsem vítěz. Jsem živoucím důkazem toho, co všechno Capitol dokáže.
Tak jsem se opájela tím pohledem, když se ozvaly famfáry nebo něco na ten způsob a prezident přišel.
Povstala jsem. Nějací poskoci přiběhli s polštářem, na kterém byla koruna, složená z malých, zlatých lístků.
Prezident se postavil přede mě.
"Gratuluji. Devátý kraj musí být velmi pyšný, že ses stala vítězkou zrovna ty."
Slyšela jsem jed v jeho hlase a věděla jsem, na co naráží.
Mým tělem se rozlila nová vlna nenávisti. Zcela přesně mířící k prezidentovi. A na truc jsem se zatvářila co nejvíc vzdorovitě.
"Radostí z nich jistě srší jiskry," prohlásila jsem se zápalem, který se mi jasně odrážel jak v očích, tak v mém ztuhlém, kamenném úsměvu. Prezident se zamračil a položil mi na hlavu korunu. Vypadal, že chtěl ještě něco říct, ale nezbyl mu čas.
Shlížela jsem dolů na pestrobarevné hlavy a poprvé za celou dobu od vytáhnutí z arény jsem se skutečně v jistém smyslu cítila jako vítěz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thea Thea | Web | 27. srpna 2013 v 10:31 | Reagovat

Mecheche teraz nenávidím Capitol :D.
Ináč, chúďa Syd :-(
P.S: Bude ďaľší diel? :ODD

2 Milča Milča | Web | 28. srpna 2013 v 20:50 | Reagovat

Všechny je zabít!!! :-D

3 Clara Black Clara Black | Web | 29. srpna 2013 v 7:29 | Reagovat

Jsi zlý medíšek, Elizo! :D Jak můžeš být tak krutá? :D Ale jinak hezky napsáno xD A  Capitol by se měl jít zahrabat, už ho nemám ráda xD

4 Nogard Nogard | Web | 1. září 2013 v 14:58 | Reagovat

Jůů všiml jsem si nového vzhledu :-D Je fajn :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama