Expulsion - 3. kapitola

16. srpna 2013 v 16:08 | Eliza |  Expulsion
Elizina konfrontace a nepříjemné setkání s členkou Rady a vedoucí frakce démonů ohně.


Všechny tři jsme se navalily před obrovskou nástěnku. Byla to jedna z nejpozoruhodnějších věcí ve škole. Byla celá černá a po jejích okrajích se vlnily pařáty, připomínající větve stromů, až do vzdálenosti dvou metrů od samotné nástěnky. Byly ostré a jeden by řekl, že napíchnout se na ně by nebylo zrovna příjemný, zato dost snadný.
Na nástěnce visel rozpis, na který se mohl zapsat ten, kdo se chtěl účastnit výběru pro budoucí členy. Papírů na zapsání bylo jako vždy deset. Všem bylo jasné, že se do posledního místečka zaplní. Na skutečné zkoušky bude ovšem z každé frakce vybráno něco kolem pěti až deseti démonů, kteří mají opravdovou šanci. Můj strach o Trixy neopadával. Ji by vybrali. Věděla jsem to já i její spolužáci. Doufala jsem, že ona to neví a já ji budu moct přesvědčit, ať tam nechodí.
Před nástěnkou byla nyní ohromná kupa lidí. Všichni chtěli vidět motto letošních zkoušek a ti hloupější tam už teď zapisovali svá jména. Blbci. Hleděla jsem na kluka, který nyní předával propisku nějaké dívce. Pokud se dostatnou, zřejmě je už nikdy nikdo neuvidí. Odvrátila jsem pohled a snažila svou myslí napřít k následující první hodině, ale za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, která to je.
Vyučování jsme měli vždy pět hodin a byli jsme rozděleni podle frakcí, takže s ostatními jsme se viděli jen o přestávkách. Zvláštní bylo, že jsem zatím neviděla nikoho, kdo by se kamarádil s někým ze stejné frakce. Trixy byla démon vzduchu a Rebecca sukuba. Já démon ohně. Měla jsme jen matné tušení, že je to tak kvůli zkouškám. Teď, když byly aktuálním tématem všech, začínala jsem mít pocit, že až příliš ovládají naše životy. To bylo až příliš hlubokomyslné na někoho, kdo je tu čtrnáct dní. Říct to nahlas, poslali by mě do...
Zazvonilo. Momentálně jsem jen tak zírala do blba, takže mě okamžitě napadlo, že tenhle školní zvonek už to má dávno za sebou. Na ten popud jsem se zasmála a Trixy i Becca se na mě překvapeně zadívaly. Tohle jsem dělala běžně. Asi jsem psychopat, nevím.
Přesunuly jsme se blíž k osudnému papíru. Zřetelně jsem cítila, jak se Trixy klepe, když se k němu nakláněla. Rebecca měla naopak nadšený výraz. Chápala jsem, že ji už štvalo, že tu nemá lepší postavení. Za sto čtyřicet pět let se podle všech dostupných informací od Trixy a širokého okolí ani trochu nezměnila. Tolik k tomu, kdo z nás tří je větší psychopat. Mě zkoušky nezajímaly. Pokud bych se chtěla někdy stát členem Rady, rozhodně bych se do toho nevrhala teď. Ještě moc dobře jsem si pamatovala první den v téhle škole. Sežehla jsem si vlastním ohněm kus vlasů a při výkladu jsem měla tak tupý výraz, že mě na deset minut z učebny vyrazili. Nebyla jsem jediná. Když jsem tehdy stála na chodbě, procházelo se po ní asi deset studentů. Všechny je postupně volali zpátky do tříd. Když jsem si na to vzpomněla, musela jsem se znovu usmát.
"Myslíš, že máš šanci?" ptal se vysokým hláskem někdo a až po chvíli mi došlo, že je to na mě. Překvapeně jsem otočila hlavu za původcem toho nevítaného zvuku.
Stála tam drobounká hubená holčička. Pokud jsem mohla odhadovat, bylo jí asi deset, když umřela. Chvíli jsem na ní zůstala šokovaně hledět. Viděla jsem tu už i mladší démony, ale ona byla první, kdo se bázlivě neschovával v koutě třídy. Když ji spatřili i ostatní, uhnuli a mezi ní a papírem, na který všichni zírali, se vytvořila ulička, ve které jsem překážela jen já.
"A ty jsi kdo?" dotázala jsem se já jí po chvilce mlčení, kdy si nás všichni měřili pohledy. Čekali, co se z toho vyvine. Kdyby na to došlo, uměla jsem se prát. Nevím, jestli bych si troufla na vlčího nebo tygřího démona, ale na tohohle prcka rozhodně.
Odfrkla si a popošla k papíru. Prosmýkla se kolem mě jako nic. Když si ho prostudovala, vypadala jako já předtím, ovšem zcela omylem: potěšeně. Nicméně nezapsala se. Koutkem oka jsem na papír mrkla. První stránka už byla plná. Víc mě nezajímalo.
"Konečně nebudu mít letos konkurenci," zašeptala, ale já jsem stála dost blízko na to, abych ji slyšela. Pak se otočila ke mně.
"Zřejmě jsi nová. Já jsem Paris. Je mi tři sta let a nemáš žádnou šanci mě ve zkouškách porazit," řekla na jeden nádech a zřejmě čekala ovace. Já se jen ušklíbla.
"Paříž si takovýmhle způsobem prznit jméno nezaslouží," prskla jsem. Opravdu mě to naštvalo. A taky jsem potřebovala týhle malý krávě ukázat, že nejsem hadrová panenka, kterou posadí na zadek, když se narodila někdy v roce cihla. Přiznávám, že dějepis mi nejde. Ale neučí se to, stejně jako matika, fyzika a chemie. Svatá trojice mého šílenství zaživa.
Zle se na mě podívala a myslím, že se mi chystala vrazit facku. Vtom se ovšem k hloučku, který se kolem nás mezitím vytvořil, přiblížilo něco, nebo spíš někdo, co donutilo studenty hledat nový objekt zájmu, nebo se alespoň vytratit dostatečně daleko. Přede mnou stála Desdemona.
Desdemona má opravdu jméno té postavy z Othella. Není to přezdívka. Vede frakci ohně. A je z Rady. Ta mála blbka Paris se přikrčila. Zřejmě se znaly, protože se po ní koukala bázlivým kukučem. Takhle bych si přála, aby se tvářila, když zahlédne mě. Každý máme své sny.
S Desdemonou jsem se viděla přesně dvakrát. Jednou, když mě vítala do své frakce, to byla poměrně formální záležitost, a podruhé, když jeden z mých spolužáků vyslal ohnivou kouli do zahrad. Ano, i tahle děsivá škola má zahrady. Přišla to vyšetřovat. S tím klukem to nedopadlo dobře, co jsem slyšela. Já ho jen vídám na zahradách stříhat keře. Takhle ho potrestali?
"Co se tu děje?" optala se nás prostě a ledově klidným pohledem těkala přes Paris, Trixy a Rebeccu, které tu zůstaly, zřejmě aby bránily mou čest, až na mě. U mě se zastavila a pousmála se. Pootočila jsem hlavu k Trix. Když se člen Rady usmívá, má to dva důvody, tedy podle studentských legend. Buď jste velmi dobří nebo tak špatní, že je tohle vaše poslední hodinka. Vždycky bych hádala to druhé. Nedovedla jsem si představit nikoho, kdo by na ně udělal dojem.
"Nic se tu neděje, jenom menší nedorozumění," jala se mě zachránit Rebecca a vykročila blíž k Desdemoně. Okamžitě k ní obrátila zrak a Becca zase couvla. Všechen ten strach mi připadal absurdní, ale pokoušet jsem ji nechtěla. Co, neviděli jste nikdy pokrytce?
"Míníte se zapsat na zkoušku?" ptala se znovu. Myslela jsem, že je to míněno na všechny, dokud jsem nezjistila, že hledí na mě a nikdo neodpovídá. Sakra, ta ženská vrhala vražedné pohledy jako dýky. A bylo to stejně účinné.
"Ehem, no, ne. Jsem tu chvíli, nebylo by to... dobré," hlesla jsem, jelikož jsem neměla ani páru, jak odpovědět. Musela vědět, cítit, kolik mi je nebo spíš, kolik mi není. A stejně se zatvářila smutně. Nebo alespoň tak, aby to vypadalo jako smutek. Myslím, že někdo jako ona nebyl skutečných emocí schopen. Kruté, já vím.
"To je mi velice líto. Cítím, že byste mohla zazářit," pronesla na závěr a pomalu, ladným krokem odešla přes školní nádvoří pryč. Na sobě měla červený plášť, který mi bůhví proč připomínal tapiserii.
Když se odvlnila, všichni jsme vydechli, s Beccou a Trix jsme na sebe kývly a fofrem se vydaly do tříd. Spěšně jsem vytasila rozvrh.
1. hodina: Ovládání ohně
2. hodina: Lukostřelba
3. hodina: Teologie
4. hodina: Šerm
5. hodina: Všeobecné znalosti
Sakra. Ovládání ohně byla jediná hodina, kterou jsem si nemohla dovolit zmeškat. Umřela jsem trochu v nesprávný čas, takže jsem musela dost věcí dohánět. Bethany Kreschenko, která mě na tenhle předmět měla, mi hrozila, že mě z tohohle předmětu potopí, pokud se nebudu snažit. A potopit znamenalo vylití z předmětu a tím pádem i ze školy. To značilo vykopnutí z Kamarilly. Povinná školní docházka tu byla tuplem povinná. Koho vyhodili, musel odejít z města do divočiny a osad za ním. Osady byly rovněž podle frakcí, ovšem plné zoufalců a zločinců, i když to tady, v podsvětí, zní pitomě. Ať už jsem tu čůzu nesnášela sebevíc, nesměla jsem vyletět.
Vběhla jsem na správnou chodbu a vrazila do dveří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. března 2015 v 21:48 | Reagovat

Sice se mi to stále zdá takové popisovací, ale máš skvělé nápady. Sice jsem se místy ztrácela u scény s Paris, ale to je možná má chyba. Jdu si přečíst pokračování!

2 Abigail Abigail | Web | 21. března 2015 v 17:29 | Reagovat

Pěkná kapitola. Elita je mi sympatická. Tesim se na další.

3 Abigail Abigail | Web | 21. března 2015 v 17:30 | Reagovat

*Eliza

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama