Eye of the Wolf - 3. kapitola

4. srpna 2013 v 10:13 | Eliza |  Eye of the Wolf
Callum má díky svému informátorovi opět co na práci, ale udržet podobu tak blízko úplňku pro něj není vůbec jednoduché...
A bacha, je to trochu, no... 15+ (pro klid mé duše :D)


Eye of the Wolf
3. kapitola

Probudil jsem se s neskutečnou bolestí hlavy.
Před proměnou to bylo běžné. A já ještě včera pokoušel štěstí. Navíc jsem měl prostěradlo zamazané vlastní krví, která mi ještě hodinu vytékala z rány poté, co jsem praštil do zrcadla.
Zkrátka dítě štěstěny.
S nechutí jsem vstal a jako vždy zapnul televizi. Párkrát jsem do ní musel praštit a hlasité rány mi jen připomněly, jak zle na tom jsem. Měl jsem sto chutí zalézt si do postele a zůstat tam po zbytek života.
Dnes mě však čekala jiná práce.
Udělal jsem si dvojité, snad možná trojité kafe a usadil se do otrhaného křesla. Pomalu jsem popíjel horoucí tekutinu, zatímco se na obrazovce objevila zrzavá žena, moderátorka ranních zpráv. S jejím usměvavým výrazem jsem si jen přál, ať se jde vycpat.
"A nyní ze světa: Jihem Itálie otřásla série záhadných úmrtí. Policie si neví rady s vyšetřováním, jelikož oběti byly totožně zbavený krve a několik těl bylo i ošklivě potrháno. Útok se prozatím přisuzuje divoké zvěři, která žije v lesích poblíž několika vesnic a hradu Castello di Melfi, kde byly oběti nalezeny. Může se jednat o sériového vraha?" ozvalo se z obrazovky.
Protočil jsem oči. Jeden by si myslel, že i tupcům, jako jsou poldové, to musí dojít. Asi smečka nenažraných novorozenců. Upíři jsou jak z divokých vajec, ale bez stvořitele, který by je krotil, je to ještě horší. Zvlášť v prvních měsících.
Odnesl jsem hrnek do dřezu a začal se oblékat, když mě televize upoutala podruhé.
"Nevím, jak vám, ale mně to připomíná případ z Anglie před třemi lety."
"Ano, roztrhaná těla. Některá patřila zvířatům, jiná vypadala lidsky. Policie dodnes nemůže přijít na to, co se tam vlastně stalo. Je možné, že by brutální vrazi kopírovali způsob zabití, nebo se jedná o totožného člověka?"
"Nic nevíme…"
Televizi jsem vypnul přesně ve správný moment.
"Přesně tak. Nic nevíte," zavrčel jsem a hodil ovladač na parapet, na kterém přistál s hlasitým žuchnutím. Oblékl jsem se.
Bylo směšné si myslet, že by tyhle dva "případy" spolu mohly souviset. Upíři a vlci si nejsou podobní, v žádném ohledu. Vlkodlaci jsou živí. Upíři mrtví. Prostě jen zatracené pohybující se mrtvoly. Nikdy jsem nedokázal přesně říct, jestli věřím v Boha, ale přísahal bych, že kreatury, jako jsou oni, skončí v pekle.
A já patrně taky.
S veškerou palebnou silou jsem zamknul dveře bytu a zmizel ve víru velkoměsta.
S motorkou jsem zastavil kus od Vítězného oblouku. Zašel jsem pod něj a usadil se na jednu z kamenných laviček po obrubě památky. Nebylo to zrovna typické místo pro schůzku s někým, kdo se už několik let schovává před všemi policejními složkami v zemi. Ale já mu moc na výběr nedal.
Všimnul jsem si, jak osoba oděna celá v černém, prakticky jako já, míří ke mně.
Musel jsem se pousmát. Hrál si na drsňáka, ale stačilo mu zamávat bouchačkou pod nosem, a nasral si do kalhot. Prý nájemný vrah. Upíří.
Jo, to vykládej mý mámě.
"Čau, Callume," spustil rádoby přátelsky, když ke mně došel, a usmál se.
"Nech těch keců. Chci informace. A ty mi je dáš. Víš, jak to je, že jo," zašklebil jsem se pro změnu já na něj, ale vůbec ne kamarádsky. Vlkodlaci prý neumí budit hrůzu jako upíři. Dovolil bych si nesouhlasit.
Tvář mého informátora značně pobledla. Neznal jsem jeho jméno a i on měl za to, že to moje je pouze přezdívka. Přetvářka. Falešná identita. O to víc jsem mu naháněl strach. Hrál jsem si před ním na člena mafie, příslušníka gangu, na cokoliv. Nic o mně nevěděl, a cokoliv o mně zjistil, ho zavedlo pokaždé někam jinam. O to už se někdo postaral.
"Každá informace, kterou ti dávám, mě může stát život."
"Pokud mi ji nedáš, bude tě to tvůj kejhák stát určitě, to mi věř," strhnul jsem mu z tváře sluneční brýle a mrštil s nimi o zem. Bylo to laciné gesto, ale nebude se na mě dívat jako někdo, kdo má na vybranou. Nebude.
Zorničky se mu zúžily a několikrát zamrkal. Žil v podzemí, a bylo to poznat.
Několikrát se nadechl a vydechl. Mohl jsem cítit na jazyku jeho tep, jeho strach.
"Na severu města, v takový dost neudržovaný čtvrti, je u lesa jeden barák. Už dávno do něj nikdo nepáchnul, teda, tvrdí se to tam. Co já vím, několik upírů z Nice si tam schovalo svoje mladý. Jsou v Paříži ani ne dva tejdny a zase pojedou pryč. Do toho domu nikdo nechodí a nikdo z něj nevychází," spustil konečně poměrně tiše.
Zamračil jsem se.
"Někdo je musí krmit. Nebo se oni nějak musí krmit," namítl jsem.
"Můžou mít zásoby," navrhl informátor a pokrčil rameny.
Oči mi potemněly.
"Nic víc nevím! Ten barák je zamčenej, a pokud jsou ti cizáci jejich stvořitelé, udrželi by je uvnitř!"
"Pokud je jich víc, jenom jejich vliv nestačí."
"Hele, nic víc nevím. Tohle je nejčerstvější úlovek, co mám," hájil se. Viditelně se roztřásl.
Ale nemohl jsem ho zabít. Dělal, co měl, a já nejsem až tak krutý.
Popošel jsem k němu ještě o těch několik centimetrů, které nás dělily, blíž a naklonil jsem se k jeho uchu.
"Pokud mi kecáš, nebo je to past, jsi mrtvej, jasný? Ti, co tě tak milují a chrání, si určitě moc rádi poslechnou, že donášíš," pošeptal jsem.
"R-Rozumím."
"Vypadni," trhl jsem hlavou a on se spěšně rozešel pryč. Při své cestě si musel rukou stínit oči.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a po chvíli znovu nasedl na motorku.
Najít podivnou, neudržovanou čtvrť na severu od Paříže nebylo nijak zvlášť těžké.
Projížděl jsem kolem domů s oprýskanou omítkou a upřímně se divil, že to tu už před nějakým časem nezbourali. Ani jsem sebou necukl, když z nějaké střechy opodál spadl kus trámu.
Dojel jsem až na konec a po levé straně jsem spatřil to, co jsem hledal.
Příjezdová cesta byla zarostlá břečťanem a všelijakými divokými rostlinami. Táhla se až k samotnému kraji lesa a na jejím konci stál jednopatrový dům, který připomínal bungalovy v campech.
Zaparkoval jsem motorku na kraji cesty a dál šel pěšky. Kdybych měl náhodou kolizi a prohodili mě… zdí. Takhle jsem přišel o auto.
Obezřetně jsem se rozhlížel, ale kolem panovalo absolutní ticho. Čím blíže jsem byl lesu, tím víc jsem chápal, proč by někdo šoupnul novorozené upíry zrovna sem. Žádný člověk při smyslech by do toho lesa nevkročil.
Dům, na rozdíl od jiných staveb ve čtvrti, vypadal v pořádku. Nikde nic neviselo ani nechybělo a cítil jsem vůni nového nátěru. Rozhodně tu někdo byl a připravil to tu. Možná vyztužil stěny a dveře, ale rozhodně zatemnil a zatloukl okna. Kovem.
Vytáhl jsem zbraně nabité dřevěnými kulkami. Někteří "lovci upírů" si je nechávají i vysvětit, ale pravdou je, že vám to absolutně nepomůže. Dřevo upíry zabije jako lidi obyčejné olovo. Svaté, nesvaté… Na tom už nemrtvým nesejde. Střela do hlavy nebo srdce a ukrojit hlavu. Jedině tak mám jistotu.
Vykopnout přední dveře by byla blbost. Navíc, pokud jsou zesílené. Okna nevyrazím. Ale slunce sem svítí jen z jedné strany, od příjezdové cesty. Druhá strana je permanentně krytá křovím a lesem. Navíc, upíři se museli nějak dostávat dovnitř, a kdyby šli předem, mohlo by se stát, že by si jich někdo všiml.
Povzdechl jsem si a dům obešel. Jedno okno bylo taktéž zatlučené, ale druhé vypadalo původně. Bylo zamčené a zámek byl nový. Tudy chodili upíři ke svým dětem.
Opatrně jsem k němu popošel a nahlédl dovnitř.
To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Už jsem chápal, proč chodili tudy.
V pokoji sedělo u stěn asi pět dětí. Pět upířích dětí. Čerstvě proměněných. V koutech pokoje se kupily mouchy a v jednom jsem dokázal rozeznat lidskou hlavou. Žádné tělo, jen hlava. V jiných koutech se válely prázdné nemocniční sáčky.
Podlaha byla pokrytá krví. Některá byla stará asi tak tři, čtyři dny, ale ta, která ji z větší části překrývala, musela být čerstvá. Možná jen několik hodin.
Krmili se z krevních konzerv a páníček jim jednou za čas přilepšil človíčkem.
To je tak milé.
Upíří děcka vypadala malátně, jedno z nich nehnutě leželo na podlaze. Nebyla mrtvá ve slova smyslu, do jakého jsem je chtěl dostat já, takové štěstí nemám. Ale jejich biologické hodiny byly rozhozené. Některé si zřejmě pletly noc a den.
Vím, jak se starat o nové upíry lépe než upíři.
Možná jsem se minul druhem. Hnusná představa.
Domek nemohl mít víc než čtyři pokoje.
Takže na mě čeká maximálně dvacetičlenná horda upírů, spíš méně. Mám to ale šťastný den.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a od okna se vzdálil o několik metrů. Když jsem byl dostatečně daleko, rozběhl jsem a skočil nohama napřed do okna.
Sklo se rozsypalo do místnosti a já dopadl na nohy.
Podíval jsem se některým upírům do očí. Žhnuly všemi barvami a někteří už začali cenit zuby.
Na nic jsem nečekal a začal jsem střílet.
Jednomu frackovi jsem rovnou napálil kulku do mozku, ještě sebou chvíli škubal na zemi. Pár jsem jich věnoval tomu, který už při mém průzkumu spal, a další patřily jedné holčičce s copánky v zakrvácených, sněhově bílých šatičkách.
Já nikdy na děti moc nebyl.
Vyběhl jsem z místnosti a nahlížel do dalších pokojů. Jeden byl prázdný, k čemu sloužil, prozrazovalo jediné zařízení v místnosti: obrovský mrazák. Jejich skladiště potravy.
Za mnou se ozval šramot.
Otočil jsem se a ruka se zbraní se mi zachvěla.
No to si snad ze mě dělají srandu.
Neproměnily jenom děti, což byla už sama o sobě zrůdnost.
Proměnili matky s dětmi. A ty matky se teď blížily přímo ke mně s vražednými výrazy ve tvářích. Kolem mě se mihlo jedno z děcek, a než jsem se nadál, viselo mi za kabát na zádech.
Zaťalo do mě tesáky a já vykřikl. Jen tak tak jsem se udržel na nohou.
Bylo jich moc.
V duchu jsem si nadával do egoistických tupců, ale bylo mi to prd platné.
Většina upírů je ve dne nepoužitelná, a proto je lepší je v tu dobu zabíjet. Pokud by ovšem spali, nebo byli omámení stejně jako to dítě. Tihle ale nebyli.
Zacukaly mi koutky úst a já už se nevydržel dál ovládat.
Oblečení se mi napnulo a já se rychle proměňoval.
Několik kostí zapraskalo a já zavyl. Pořád v tom nejsem zas tak zběhlý.
Páteř se protahovala a tvář se mi deformovala jako vlčí. Byla vlčí. Celý jsem porostl šedočernou srstí.
Ani ne za minutu jsem se změnil v dvoumetrové monstrum a přestal jsem myslet.
Zuby jsem chňapnul po upírovi, který se mi zakousl do kabátu, a přerval jsem ho napůl. Tlapou jsem se ohnal po několika upírkách. Jednu jsem v jejím krátkém letu zachytil a drápy jsem zajel do kůže na jejím krku. Trhnul jsem. Hlava byla pryč a v mé ruce se leskla vlhká krční páteř.
Upíři začali podvědomě couvat.
Ale to mi nestačilo.
Skočil jsem po nich. Po nich všech.
Vzduchem létaly vnitřnosti, které jsem rval ze řvoucích upírů. Podlahu kropila černá, lepkavá krev a já se v ní brodil. Necítil jsem odpor nebo morální dilema, že zřejmě vraždím nevinné oběti.
Viděl jsem maso, které muselo zemřít.
Jedna upírka, poslední, se přitiskla do kouta místnosti s mrazákem a nekontrolovatelně ječela. Dráždilo mi to uši.
Prsty zatínala do vlhké, tvrdé stěny, a když jsem se blížil, něco mumlala. Snad dokonce modlitbu.
Ve chvílích, kdy váš život končí, v posledních chvílích života si najednou uvědomíte, kdo skutečně jste.
A ona byla bojácnou troskou.
Přiblížil jsem se hlavou k jejímu břichu a zlomil jí obě ruce nazad. Neměla by cítit strach. Neměla by cítit nic, ale ona byla čerstvá. Stále v sobě měla lidství i strach, ovšem také větší dávku neřízenosti. Cítil jsem to.
Mučivě pomalu jsem zabořil zuby do jejího břicha. Tlamu mi pokropila sprška černé krve. Chňapnul jsem po střevech a vyhodil je ven. Poté játra a žaludek.
To všechno jsem naházel za sebe a zvedl jsem hlavu. Tlapou jsem jí zajel do břišní dutiny a po chvíli hrabání jsem nahmatal páteř.
"Bože, odpusť mi," zasípala. Hlasivky měla ještě v pořádku. Neumřela by, kdybych ji takhle nechal. Za spoustu hodin by se možná vyléčila. Možná taky ne. Ale žila by.
Byl jsem si zcela jistý, že někteří účastníci mého běsnění jsou skutečně ještě naživu.
Z mých úst se vydralo vrčení, které pomalu, těžce přešlo ve slova. V téhle podobě jsem zvládal mluvit, jakž takž.
"Ten na tebe kašle," řekl jsem hlubokým hlasem a trhl s páteří. Přelomila se napůl a já volnou tlapou doslova ulomil její hlavu. Chvíli jsem ji podržel v ruce a vztekem, který ve mně plál, jsem promáčkl lebku.
Bodlo mě v hrudi. Silně.
Zvrátil jsem hlavu dozadu a hlasitě, táhle jsem zavyl.
Neměl jsem tu už co dělat a nechtěl jsem tu být. Krev, všude byla krev…
Chtěl jsem ji olízat. Chtěl jsem se nakrmit na jejich studeném, dávno mrtvém mase. Bože, tak dlouho jsem neměl živé a teplé…
Vyběhl jsem z pokoje a na podlaze nabral do zubů své šaty a zbraně. Vypotácel jsem se z bungalovu předními dveřmi. Teď bylo fuk, i kdyby byly ocelové.
Sluneční světlo si u mě vyloudilo zakňučení. Otočil jsem se na patě a se vším v tlamě jsem vběhl do temného lesa.
Probíhal jsem stromy a až bolestně mi to něco připomínalo. Otíral jsem se hustou srstí o kůru stromů.
Mohl jsem se zastavit, už jsem byl dost daleko. Ale běžel jsem dál. Seč mi síly stačily.
Až obrovský kmen mě zastavil. Zaryl jsem drápy na tlapách do země. Rozhlédl jsem se kolem. Vysoké křoví vypadalo jako příhodná skrýš. Zalezl jsem si do něj a položil věci na hlínu.
Měl jsem cítit vinu. Měl jsem kňučet frustrací, touhou tomu všemu uniknout. Měl jsem se nenávidět.
Ale necítil jsem vůbec nic.
Stočil jsem se do klubíčka, do téměř roztomilého, obřího vlčího klubka a za pár minut jsem vyčerpáním usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarush* Clarush* | Web | 4. srpna 2013 v 11:29 | Reagovat

Wow :O Pěkný :D Tys na mě myslela, když si to psala, že jo? :D Honem další :3

2 Ayre Ayre | E-mail | Web | 4. srpna 2013 v 13:05 | Reagovat

Moc hezký díl! :-)

3 Elizabeth Elizabeth | Web | 4. srpna 2013 v 16:50 | Reagovat

Sice nechápu upozornění (ano, mám zvrhlou a zkaženou mysl :D), ale fajn kapitola. A doufám, že jsi neumřela. O:-) Pátý díl se bude teprve psát. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama