Eye of the Wolf - 4. kapitola

9. srpna 2013 v 11:19 | Eliza |  Eye of the Wolf
Callum se probouzí v lese a jde prohledat místo svého činu. Když se po ztrhaný vrací domů, naráží na starého známého. S lákavou nabídkou...

Ehem...Trochu asi sorry za ten konec, no xD


Eye of the Wolf
4. kapitola

Probudil jsem se vlahým ranním větrem, který se proháněl po mé kůži.
Pomalu jsem od sebe rozlepil oči a snažil se vzpomenout si, co se včera dělo, avšak to mi způsobovalo nesnesitelnou bolest hlavy. Ne, že bych vůbec nevěděl. Ale detaily se vytrácely v krvavé mlze, což mě jen přesvědčilo, že se snad ani rozvzpomenout nechci.
Rychle jsem se posadil a vzápětí toho litoval. Tělo jsem měl pochroumané stejně jako paměť. Vedle mě se válelo mé oblečení. Dotknul jsem se ho. Bylo vlhké, nejen od rosy, ale i od vlkodlačích slin. Zašklebil jsem se. Byly moje, jasně, ale i tak to byl hnus.
"To musela bejt pořádná party," ucedil jsem s pozvednutým obočím a začal se oblékat.
Při cestě z lesa jsem se jen modlil, aby byla motorka na svém místě. Do Paříže cesta dlouhá.
Měl jsem štěstí, byla tam. Zaprášená, jako bych ji tam nechal měsíc, ne den, ale vcelku. Nasedl jsem a zhluboka se nadechl. Ten všudypřítomný tlak, který se mi usadil v hrudi vždy před úplňkem, byl pryč. Najednou jsem se cítil o něco svobodnější.
Zarytě jsem hleděl na řídítka motorky, ale nemohl jsem se přimět, abych nastartoval. Několikrát jsem cuknul hlavou, než jsem konečně svůj pohled obrátil k tomu domu.
Dveře byly vyvrácené, tak, jak jsem je nechal při svém úprku. A na prahu leželo něco, co připomínalo spálenou bagetu. No, několik spálených baget. Vydali se za mnou, když jsem utekl? Ti, co přežili?
Sesedl jsem. Musel jsem se přesvědčit.
Ráznou chůzí jsem dům obešel. Na tu odpornost budu mít čas potom. Před očima mi prolétlo jakési deja-vu. Rychle jsem ho zahnal.
Nakoukl jsem rozbitým oknem do pokoje, kde byly děti.
Krvavé chuchvalce těl. Mrtvá, bílá, rozkládající se těla. Ty děti byly mrtvé, jak jen kdy upíři mohou být. Zabil jsem je, ale do pokoje nesvítilo slunce, nemohli zmizet na prach. Prostě hnily. Ten pach byl téměř nesnesitelný, ale po čase jsem si zvykl před tím neuhýbat. Zdálo se mi to zbabělé, nebýt schopen vnímat něco, co jsem sám provedl.
Obešel jsem dům a konečně se zaměřil na práh. Tahle těla byla nejen v rozkladu, ale už i spálená, ohořelá. Stačilo kopnout do hlav a sesypaly by se jako hrad s písku.
Udělal jsem to. Boty mi pokryly zbytky upíra. Potlačil jsem úšklebek a těla překročil.
V domě byl ještě horší pach než v dětském pokoji. Musel jsem si povytáhnout límec bundy, abych to byl schopen přestát. Všude jen krev, rozklad, smrt. Několik kulek válejících se na podlaze.
Procházel jsem vlastní malou apokalypsou.
Tohle jsi udělal ty, znělo mi v hlavě a já přemýšlel, jestli bych si něco neměl vyčítat. Nic takového jsem ještě neviděl. Nic takového jsem ještě neprovedl. Matky a děti. V koutky mysli jsem si začal hrát s vizí, kdyby byli naživu. Dali by se usměrnit? Dali by se zpacifikovat tak, abych je nemusel zabít?
Pokud ano, nechtěl jsem to vědět.
Došel jsem do jediného pokoje, kde jsem si své působení pamatoval. Ta upírka. Sakra, hrál jsem si s ní jako s kusem masa. Ovšem, ona byla kus oživlého masa.
Sednul jsem si na mrazicí box a chvíli pozoroval své dílo. Kdyby mě takhle někdo viděl, řekl by, že jsem psychopat. Ale tohle je jediný čas, kdy dokážu přemýšlet i o jiných možnostech. Co by, kdyby… Jakmile opět vyjdu z tohoto domu, uzavřu celou tu věc a už nikdy se k ní nevrátím. Kdybych to tak neudělal, po čase, ne hned, ale časem mě to dostane a dokonale zničí.
Prý před smrti litujete víc toho, co jste neudělali, než co ano. Víte, jak je to doopravdy? Nikdy si nevzpomenete na to, co jste mohli udělat. Na dívku, kterou jste mohli políbit, na práci, kterou jste mohli vzít. Ale ta výčitka, že jste někomu ublížili, něco udělali, nebo někoho zabili, se s vámi táhne jako smrad pořád.
Znám to. Já mám před smrtí téměř pořád.
Zvedl jsem se z mrazicího boxu, uzavírajíc další událost svého života do škatulky a bylo mi dobře.
Když jsem tentokrát nasedl na motorku, na dům jsem se ani nepodíval, jen motor se tiše rozvrněl do brzkého rána.
Už od vchodových dveří jsem poznal, že něco nehraje.
Ten pach se nesl jako těžký oblak po celém schodišti. Znal jsem ho. Jen jsem nedokázal určit odkud. Jakoby se všechny mé smysly proti mně spikly.
Vložil jsem klíč do zámku a opatrně otočil, s pravou rukou na zbrani. Pokud je uvnitř někdo, kdo by mě rád zabil, bude mrtvý dřív, než stačí mrknout.
Rozrazil jsem dveře a namířil pětačtyřicítkou do místnosti. Nic se neozvalo. Žádné hlasy, nic. Jen pach zesílil. Ale už jsem věděl, kdo za tím je.
Rozsvítil jsem světla.
"Nazdar, Callume. Pořád blond?" dotázal se Daniel Freeman. A v místnosti nebyl sám. Kolem jeho židle se ometala drobná, hnědovlasá holka. Prostitutka. Po chvíli kroužení si sedla Danielovi na klín, ale s ním to ani nehnulo. Svůj pohled držel upřený na mě, rty roztažené v sarkastickém úšklebku.
Daniel Freeman byl někdo, na koho bych moc rád zapomněl, vytěsnil ho ze života a už nikdy o něm neslyšel. Ale tak trochu to nešlo. Nedovolil by mi to a ani já sám sobě.
"Jo, furt. Nejsem metrouš jako ty. Řekl bych buzerant, ale to koukám, nebude pravda," ucedil jsem.
Daniel se odjakživa zajímal o lehčí holky. Kdysi mě chtěl přesvědčit, že je to při našem životním stylu vítané uvolnění, ale já rezolutně odmítl. Na rozdíl od něj mám pořád ještě nějakou čest. I když po té včerejší akci už bych to netvrdil tak jistě.
"No tak. Měl by sis trochu užít," usmál se rádoby blahosklonně a pokynul šlapce směrem ke mně. Začala se kolem mě ovíjet, ale měla smůlu. Při životě, který vedu, mě už nedokážou rozptýlit ženské zbraně.
Letmo jsem nakoukl té dívce za výstřih.
Možná trochu.
"Užívám si srandu pořád," namítl jsem s protočením očí, pořád strnule stojíc u dveří. Nějak jsem se nedokázal přinutit jít k němu blíž. Nebo se jen pohnout.
"To vidím. Je královsky zaplacená, i kdybychom jí ukousli hlavu, nemohla by si stěžovat," namítl a hrubě se zachechtal. I ta dívka se nervózně zasmála. Všichni byli hrozně veselí. Kromě mě. Protože já věděl, že by to udělal.
"Dvě věci. Vypadni z mýho křesla. Pak mi řekni, co chceš, a vypadni i z mýho bytu."
"Ale no tak, chceš ji jen pro sebe? Ani se nepodělíš?"
"Danieli, víš, že o to mi nejde."
"Vím, mladej. A pořád nechápu, kde jsem udělal chybu."
Jako starostlivý rodič. Roztomilé.
Přinutil jsem se jít do kuchyně a vzít si židli. Šlapka šla za mnou. Poslal bych jí zpátky k Danielovi, nebo domů, ale věděl jsem, že domů by ji jít nenechal. A bylo mi jí natolik líto, že jsem ji vystavovat Danielovi nechtěl.
Postavil jsem židli čelem k němu a dívka zůstala stát za mnou.
"Jsi pořád stejnej," ucedil a z kapsy vytáhl doutník. Zapálil si. Tohle budu muset větrat hodinu.
"Ty taky. Šlapky, doutníky a špatnej smysl pro humor," neodpustil jsem si a zamračil se, když vyfoukl kouř směrem ke mně.
"Mám pro tebe jistou nabídku. Vím, jak se vyžíváš v tý…dobročinnosti a tak. Sehnal jsem ti kšeft," začal. Už podle vyhýbavého tónu jsem poznal, že se mi to nebude líbit.
Přešel jsem poznámku o dobročinnosti, protože tohle byl ztracený boj.
"Kšefty od tebe zaváněj průserem, do kterýho se namočit nechci. Ale dejme tomu, že jsem se zbláznil: O co jde?"
"Zaznamenals ty vraždy v Itálii?"
Začalo mi zapalovat.
"Chceš najít a zabít ty upíry?" povzdechl jsem si. Šlapka za mnou se neklidně zavrtěla a položila mi ruku na rameno. Začala jí sjíždět níž. Zatnul jsem zuby. Netušil jsem, jestli ví, o čem se bavíme. Daniel se nijak úzkostlivě netajil, čím je, téměř před nikým. A nikdo mu to nevěřil. Měl to snadný.
"Ne, ne, nebudu tě nutit hledat všechny ty šmejdy," zasmál se, "Chci jenom jednoho."
"Předpokládám, že jejich stvořitele."
Kývl.
"Lucas. Žije na tom hradě s tím pitomým jménem."
"Castello di Melfi."
"Jo, jasně, to bude to pitomý jméno. Jeď tam a zabij ho. Nic víc po tobě nechci. Jakmile bude mrtvej, ty jeho neživý potvory se stáhnou tam, kam patří."
"Co že děláš dobročinnost?" rýpnul jsem si s úsměškem.
"Hovno dobročinnost. Jsou v tom těžký prachy. Řekněme, že jeden chlap v kvádru nechce, aby se o tý malý aférce moc mluvilo. Však víš, turistickej ruch, zrůdy a tak."
Puzzlíky secvakly na svá místa.
"Vláda to chce tajit."
"Si piš," kývl Daniel a potáhl si.
"Ten chlap je vlk."
Znovu kývl.
"A co bych z toho podle tebe měl mít já? Nechám se přizabít upírem, bůhví kolik let starým, zatímco ty si budeš sedět někde v botelu a roztáčet peníze za něco, co stejnak dělám já. Naser si, Danieli, naser si," zasmál jsem se a vůbec to neznělo hezky. Spíš jako sklo, ostré, řezající sklo.
"Šedesát procent z odměny," začal nabízet.
"Nechci. Cokoliv, co jde o tede, já nechci."
"Tenkrát v noci jsi se tak neupejpal. Neřval jsi, že jsem bestie a že rozhodně nechceš pomoct," ucedil s pokrčením ramen a já zatnul ruce do opěrek židle. Pořád to dělal. Pořád mi to připomínal, kdykoliv na mě neměl jinou páku.
"Zmiz," zasyčel jsem.
"Ale ale! Dej si bacha na hubu, mladej," propaloval mě pohledem a v ruce si hrál se zapalovačem. Chtěl mi to tu podpálit? Ani bych se nedivil.
"Prostě vypadni, Danieli. A při odchodu zabouchni."
"Dovol, abych ti připomněl, že nemáš prachy, práci a pokud je nějakým zázrakem neseženeš, tak za chvíli nemáš ani byt. Skončíš pod mostem, pokud tohle nevezmeš a jak tě znám, to bys nesl hůř než smrt z rukou nějakýho nemrtvýho bastarda," řekl tentokrát poměrně věcně a postavil se. V jeho očích se kromě krutosti mihlo cosi jako soucit, ale v ten samý moment to bylo pryč.
Věděl jsem, že má pravdu. Kurva, věděl jsem to až moc dobře.
"Nechám si to projít hlavou," souhlasil jsem nakonec.
"Až se rozhodneš, že to vezmeš, a ty to vezmeš, víš, kde mě máš hledat," houkl na mě ještě, než otevřel dveře bytu. Pokynul prostitutce, aby šla za ním, ale já ji zadržel.
"Ta tu zůstane."
Daniel se rozchechtal na celé kolo.
"Vojeď jí i za mě," zakřenil se nakonec a naposledy sjel dívku pohledem. Cítil jsem, jak se zatřásla. Daniel za sebou práskl dveřmi a ještě na několik minut jsem slyšel jeho smích.
Na jedno jsem se mohl spolehnout. Daniel nevydrží navztekaný moc dlouho. A pokud jo, tak už nafurt.
Bohužel, ta nabídka bylo něco, za co by mě možná i zabil. Nebo by to zkusil, jen abych to vzal. Měl nějakou pověst, mezi svými, a k té jsem bohužel patřil i já. Nesnášel fakt, že zabíjím upíry, abych ochránil lidi, ale miloval, když jsem to pro něj udělal za prachy.
Koukl jsem se do tváře té dívce. Vypadala poněkud zmateně, ale i přes mou chabou empatii jsem měl dojem, že by se ani trochu nebránila, kdybych se s ní chtěl vyspat.
Povzdechl jsem si. Musel jsem uznat, že moje tělesné partie doslova žadonily, abych jí nechal, aby se o mne postarala. Mysl se bránila, ale tělo bylo příliš slabé.
Usmál jsem se na ni, dovedl ji k posteli a zhasnul světla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 9. srpna 2013 v 12:37 | Reagovat

Ten konec... uu. Jsem šíleně zvrhlá, já vím, a tohle nesnáším, fakt ne. :D Ale co se dá dělat. :)
Mimochodem - krásný nový design. :)

2 Clarush* Clarush* | Web | 9. srpna 2013 v 13:53 | Reagovat

No tohle :DD Čtu: Ehem...Trochu asi sorry za ten konec, no xD - a říkám si: Hmm. Tak to bude asi něco brutálního. :D No jo fakt brutální :D

3 Sonia Sonia | E-mail | Web | 12. srpna 2013 v 0:46 | Reagovat

Krutá povídka:D další, další:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama