Eye of the Wolf - 5. kapitola

15. srpna 2013 v 14:56 | Eliza |  Eye of the Wolf
Danielovu nabídku je Callum nucen přijmout a odjíždí do Itálie. Rozhodně to ale není takové, jaké si představoval...

Delší kapitola než obvykle ;)


Eye of the Wolf
5. kapitola

"Moc jsem si to užila, Calle," švitořila dívka, s níž jsem strávil minulou noc. Rukama mi naposledy přejela po břiše a prsty na chvilku zahákla za gumu mých boxerek.
Zvládal jsem se zdvořile usmívat, ale jednou rukou jsem stále komíhal s vchodovými dveřmi. No tak, zlatíčko, běž už…
"Já taky. Třeba se ještě někdy uvidíme," odpověděl jsem rádoby nadšeně a v duchu doufal v opak.
Znovu se zahihňala a vyklouzla ze dveří. Boty na podpatku držela v ruce a po schodech cupitala bosky. Konečně jsem dveře zavřel.
Lhal bych, kdybych řekl, že se mi nelíbilo probudit se a cítit vedle sebe někoho dalšího. Mohl jsem někoho obejmout, přivinout se k němu. Nasát jeho vůni. Byla to slabost, úmorná slabost, ale přesto to bylo tak. Jenže nemohla zůstat. V mém životě, ani v mém bytě.
Opřel jsem se o parapet a pohlédl dolů na chodník, po kterém má noční společnice zrovna přecházela. Chůzi měla ladnou, úplně jinou, než když tu byl Daniel. Vypadala energicky, a to jsem jí dal včera zabrat.
Prohlédl jsem se v odrazu v okně, zkoumal jsem sám sebe. Věděl jsem, že nevypadám zle, spíš naopak.
To víte. Z nahánění upírů máte muskulaturu jako blázen. Přesně proto to dělám, že.
Ušklíbl jsem se a plazil se pro kafíčko, když se ozvalo klepání na dveře. Všechny mé smysly větřily průser.
"Jonesi, okamžitě otevřete ty dveře!"
Průseru jsem otevřel.
"Kde je nájem?!"
Tuhle otázku si dám asi jako vyzvánění.
"Víte, to se má tak… Já ty peníze zrovna teď nemám u sebe…," začal jsem se vykrucovat, znovu, a snažil se vložit do svého projevu co nejvíce přirozeného šarmu. Zvlnil jsem koutky do nevinného úsměvu a stejný výraz se mi zračil i v očích.
Pokud jsem ale spoléhal na mateřský instinkt té fůrie, šeredně jsem se spletl.
"Nehraj to na mě! Chci ty peníze hned, nebo můžeš jít rovnou v těch trenclích dolů a nikdy se nevracet!"
Páni, já umím skřípat zubama.
"Přinesu je. Odpoledne," sliboval jsem.
"Poslyš, frajere, o tenhle byt byl projeven vážný zájem a částka taková, že jsi jí v životě neviděl. Jestli mi nedoneseš peníze přesně ve čtyry k mýmu prahu, vyhodím tvoje věci oknem. Je ti to jasný?" upřela na mě svůj, téměř laserový, pohled a já tušil, že mi vidí až do žaludku.
Kývnul jsem a ona oddupala zpátky k sobě.
Zavřel jsem dveře a opřel se o ně. Vztekle jsem zavřel oči.
"Danieli, zabiju tě," zavrčel jsem.
Bylo mi jasné, kdo byt chce pro sebe. Nebo spíš, kdo mě z něj chce vyštvat. Daniel věděl, že ty peníze nemám a věděl, že on si může dovolit celý byt skoupit.
Chtěl jsem do něčeho praštit. Do stěny, do skla, ale byl jsem na tenkém ledě. Máločemu jsem věřil jako tomu, že mi má domácí vyháže věci.
Posadil jsem se na postel a sklonil hlavu.
Neměl jsem ani čas přemýšlet nad jeho nabídkou. Nechtěl jsem ho mít.
Šel bych zabít bosse vraždících upírů. Pro prachy bych se téměř jistě nechal zabít. Byla to blbost. Mrtvým, těm správně mrtvým, jsou peníze na nic.
Ale v něčem měl Daniel pravdu. Zase. Že já bych radši skončil mrtvý na dně Atlantiku, než pod mostem.
Hrábnul jsem pro telefon a vytočil jeho číslo. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli ho ještě používá.
"Callume," ozval se po jediném vyzvánění hlas, který přímo kapal výsměchem.
"Na hrob budu chtít lilie, jasný? Nebo ten oceán, vyber si," povzdechl jsem si a levou rukou si ve svém zoufalství přejel po obličeji. Co to dělám…
"Nechám ti udělat krásnou rakev, chlapče."
"To se vsadím. Co mám dělat?"
"Ještě dnes sedneš na let ve čtrnáct deset do Neapole. Na letišti bude čekat spoj. Ten tě zaveze do Melfi a dovede na ubytování. Rozumíš?" instruoval mě. Jeho hlas byl náhle vážný a zcela korektní. Když o něco šlo, uměl se chovat.
"Je mi to jasný. Co s sebou?"
"Všechno."
Vymrštil jsem se na nohy.
"Jak všechno?"
"Zabal si všechny své věci. Všechno, co je ti v Paříži drahé, si vezmi s sebou."
"Proč? To mi tak moc fandíš?"
"Už se tam nevrátíš."
Jako bych dostal ránu do žaludku. V Paříži jsem byl doma. Začal jsem tu žít nový život, měl jsem tu své poslání, své kontakty…Všechno.
"Proč bych neměl? Proč bych se, pokud to přežiju, neměl vrátit domů?"
"Zabili by tě. Ví, že tam žiješ."
"Upíři?"
"Jo. Nikdy jsi nevraždil jejich stvořitele, co? Je fuk, jak moc jsou jim vzdálení, nebo jak moc je nesnáší. Zabij je a máš o kšeft do smrti postaráno. A můžeš se vsadit, že by to netrvalo dlouho."
"Nechají pochcípat kolonie, ale když jim sáhneš na šéfy, zblázní se?"
"Nikdo nikdy netvrdil, že upíři mají normální morální hodnoty."
Vzpomněl jsem si na matky s dětmi. Proměněné. A už jsem chápal. Pro upíry neexistuje nic jako rodina, jen páni a vládci. Ti jsou pro ně podstatní. Možná by na mě vyhlásili i hon. Pro toho, kdo donese mou hlavu, by byla jistě tučná odměna.
Vyhlédl jsem z okna a kochal se Paříží. Mým městem. Nechtěl jsem si dělat závazky, ale neuvědomil jsem si, že mám jeden s celým městem.
Proč troškařit, že…
"Fajn. Sbalím se a odletím. Jak v celý tý sebevražedný misi figuruješ ty?"
"Budeš mě mít neustále za prdelí."
"Už se těším. Nazdar, Danieli," zašklebil jsem se a zavěsil.
Začal jsem balit.
Do všech tašek a kufrů, které jsem našel, jsem naskládal relikvie svého života. Knihy, které jsem nestihl přečíst. Spisy, díky kterým jsem nacházel upíry. Zbraně, nábojnice, kůly nebo kuše. Oblečení. Některé ty věci jsem viděl poprvé v životě.
Za necelé dvě hodiny jsem stál nad kufrem a dvěma taškami. Když vidíte svůj život takhle rozskládanej, něco se ve vás pohne. Nesnášel jsem se za to.
Pistole a pár dýk jsem spolu s nějakými nezbytnostmi vměstnal do batohu. Přes kontrolu bych s nimi neprošel, ale věděl jsem, jak je dostat do letadla.
Možná jsem měl být radši teroristou.
Kabát jsem vyměnil za starou, koženou bundu a drahé, kožené boty za obyčejné černé tenisky. Po všech stránkách jsem vypadal jako normální člověk. Smutná změna.
Ještě notnou chvíli jsem posedával na posteli. Bylo brzo. Teď mi bylo trochu líto, že jsem si tady tu holku nenechal. Alespoň bych měl zábavu.
Nakonec jsem vytahal ve vší tichosti všechny své věci ven a přejel byt pohledem. Teskně jsem naposledy ze svého výhledu spatřil Eiffelovku. Bude mi to chybět, ta krásná, stará dáma. Strašně moc.
Zabouchl jsem dveře, skousnul si ret a uháněl dolů.
Jít na letiště se všemi zavazadly pěšky není sranda.
Když jsem dorazil až k němu, byl jsem zpocený a ruce už mi odpadávaly od těla. Vlkodlak nevlkodlak. Ale jinak bych se sem nedostal, na taxíka jsem neměl.
Odeslal jsem všechna svá zavazadla a vyzvednul si letenky. Jen s batohem na zádech jsem se procházel po všem tom šrumci. Pozoroval jsem davy turistů, které se přelévaly sem a tam, a musel jsem se usmívat. Na tom všem tady byla taková jiskřivá radost.
Než jsem se stal vlkodlakem, miloval jsem cestování. Miloval jsem pozorovat lidi na nádražích a letištích. Cesta pro mě znamenala víc než samotný cíl. Myslel jsem, že s proměnou a mým nynějším životem mě to všechno přešlo. Ale něco nezmizí. Byl jsem rád, že to vím.
"Pane, pane!"
Dál jsem se rozhlížel kolem a nevěnoval hlasu pozornost. Až když se někdo dotkl mého ramene, otočil jsem se s vražedným výrazem na tváři.
Ten člověk sebou cukl, ale neodešel. Stále něco v ruce neochvějně svíral. Papírek a klíč.
"Pane, nějaký muž mi dal pro vás tohle. Řekl mi, že se jmenuje Daniel, prý už budete vědět," řekl mírně rozechvělým hlasem a obě věci mi podával.
Vzal jsem si je od něj.
"Od čeho to je?"
"Nevím, pane."
Přestal jsem si obě věci prohlížet a znovu se na něj podíval. Tím neustálým oslovováním 'pane' mi lezl na nervy. Studoval jsem jeho výraz. Ani jsem se mu moc nedivil, že byl překvapený a trochu zděšený. Daniel na něj nejspíš zatlačil, od pohledu patřil k personálu letiště.
Z kapsy mu ovšem čouhalo několik bankovek.
Asi netlačil tak moc.
Povzdechl jsem si. Tenhle chlap by mohl okamžitě běžet pro ostrahu, sakra, vždyť jak to vypadá. Usmál jsem se na něj.
"Děkuji, víte, musím narychlo odletět a můj přítel mi tam nechal některé mé věci, které si půjčil. Nebojte, nic se neděje. Má jen trochu…svérázné metody," poslední slova jsem zavrčel.
Muž kývl, nejistě, ale něco v mém výrazu ho zřejmě přesvědčilo. Možná to, že z toho nejsem o nic víc nadšený než on. Rychle pokýval a zmizel zpátky, odkud přišel.
Rozložil jsem papírek.
Schránka 18
3689 pak klíč.
Bezpečný let, chlapče.

Dnes již podruhé jsem měl chuť Daniela zabít.
Trvalo mi chvíli, než jsem našel vůbec jakékoliv schránky, natož v tom množství tu s číslem osmnáct. Ale podařilo se.
Zadal jsem kód a klíčkem odemkl. Trochu jsem při otevírání poodstoupil, pro jistotu.
Nemusel jsem. Skříňka byla poměrně malá a i tak v ní nebylo nic moc.
Kromě sta eur.
Sesbíral jsem peníze a skříňku zase zavřel. Několikrát jsem se rozhlédl, ale vzduch byl čistý.
Odešel jsem od skříněk a opět jsem měl chuť se smát.
V nejbližším stánku jsem si koupil obloženou bagetu obřích rozměrů a stejně velké kafe.
Jo jo, mám rád letiště.
Přesně za čtyři hodiny jsem si nasazoval brýle na nos v Neapoli.
Jistý jsem si byl dvěma věcmi.
První, nemám rád letadla už tak moc, jako letiště. Několik turbulencí jsem byl prakticky zelený.
Druhá, nevlezu do auta k tomu chlapovi, co má být můj spoj.
Stál tam, s cedulkou se jménem 'Jones' vyvedenou zeleně a tvářil se minimálně jako agent FBI. Byl vysoký něco kolem dvou metrů a vešel bych se za něj dvakrát. A měl oblek.
"Pan Jones?" spustil hlubokým hlasem, když si povšiml, že hledím jeho směrem. Mluvil dokonalou francouzštinou, bez jakéhokoliv přízvuku. Docela jsem mu to záviděl. Já i Daniel máme pořád ještě v hlase cítit nádech angličtiny.
Povzdechl jsem si.
"Jo, to jsem já," přikývl jsem a vydal se k němu.
Ten obr schoval ceduli pod sako a vedl mě na parkoviště k nablýskanému, černému BMW. Otevřel mi dveře vzadu a pokynul dovnitř.
Kdybych z něj neměl respekt, požádal bych o místo vepředu. Nerad jedním vzadu. Ale takhle jsem se mohl jen mírně pousmát, nechat zavazadla venku a vlézt si, kam mě navigoval.
Sám si po naložení mých batožin nastoupil a zatáhl přepážku mezi námi. Nevím, jestli jsem mu byl tak nesympatický, nebo to měl v popisu práce, ale nemohl jsem si stěžovat.
Vyrazili jsme.
Pozoroval jsem město, které ubíhalo kolem nás, a uvažoval, jak dlouho pojedeme. O Melfi jsem nikdy neslyšel, netušil jsem, jestli jedu do města nebo zapadlé vesnice. Popravdě jsem nevěděl vůbec nic. Jen co je mým cílem.
Chvíli jsem vydržel sledovat lidi a domy, ale pak se mi zrak zamlžil a ztěžklá víčka konečně poklesla.
Spal jsem a nevnímal, jak se po půlhodině krajina změnila. Kolem auta se vlnily lány, louky a pole, ale já to neviděl. Byl to nádherný kraj, nádherná země. Itálie. Už předtím jsem měl tušení, že mě Daniel bude chtít přemístit sem, pokud to všechno přežiju.
Překulil jsem se na okno a přitiskl na něj svou tvář. Spokojeně jsem si zabrumlal a spal jsem dál.
"Pane Jonesi," ozvalo se rázně a já sebou cukl.
Obr v obleku klepal zvenčí na okýnko, na kterém jsem byl rozvalen a já mohl v jeho tváři pozorovat útrpný výraz. Po skle klouzala slina, kterou jsem zřejmě ve spánku vypustil. Zatvářil jsem se omluvně a vyklouzl z auta druhou stranou. Má zavazadla už byla vyndána z kufru auta. Chopil jsem se jednoho a obr zvedl další dvě.
Věděl jsem, že mě má můj spoj dovést na ubytování, proto jsem čekal a mezitím si prohlížel Melfi.
Zastavili jsme na konci jedné ulice. Domy byly poměrně oprýskané, zato výhled na italské kopce byl nádherný. Městečko se pozvolna svažovalo dolů, do údolí a jen kousek ode mě také začínaly hradby hradu.
Obr se rozešel a já se vydal za ním. Vypadali jsme tu asi dost komicky, zvlášť on, ale na ulici se kromě nás dvou nikdo jiný nepohyboval. Bylo okolo půl sedmé, sedm, a už bylo vylidněno.
Sakra, kde jsem se to ocitl…
Byl jsem veden uličkami a podloubími, přičemž většina domů byla veskrze stejná. Žluté nebo bílé zdi, prádlo rozvěšené na odiv všem. Toužil jsem se vrátit do Paříže.
Nakonec jsme skončily u malého náměstíčka. K němu byla připevněna socha. Jakýsi chlapec honící obruč. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a chtěl se obra zeptat, kam teď, když mě za ruku čapla malá, podsaditá žena.
"Vi do il benvenuto a Melfi, dai!" řekla mi a táhla mě k jednomu z domů.
"Cože?"
Na moment zastavila, pustila mě a zavrtěla hlavou.
Tak francouzsky ne, oukej.
"Co jste mi to řekla," zkusil jsem ni pomalu a anglicky. Usmála se.
"Vítej v Melfi, krasavče. A pojď, čekáme na tebe s večeří."
Čekají s večeří. Bezva. Chtěl jsem se otočit na svého řidiče a průvodce, abych mu alespoň poděkoval a omluvil se za to okno, ale už byl v prachu. Srab jeden, věděl proč.
Popadl jsem své věci a šel.
Byl jsem doveden k jednomu z domů na náměstí. Stejný jako všechny ostatní, žlutý a nepříliš zachovalý.
V domě mi žena ukázala k několika párům bot, vyrovnaných vedle sebe za dveřmi.
Protočil jsem oči a zul se.
Ti s tím nadělají…
Dům byl dvoupatrový. V přízemí jsem zahlédl jídelnu a obývák, sám jsem pokračoval do patra.
"Tady máš pokoj. Tu je koupelna se záchodem. Pokud budeš chtít něco vyprat, stačí říct. Kuchyň je dole, můžeš přijít kdykoliv chceš," usmívala se dobrosrdečně a já se jí snažil to oplatit.
Zanesl jsem si věci do místnosti, ve které teď strávím nějaký ten čas.
Že by byla velká nebo přepychová se rozhodně říct nedalo. Ale byla tu postel, okno, stůl…
"Všechno si tu nech a pojď dolů."
Jako bych byl znovu doma u rodičů.
Tahle vzpomínka mě bodla v hrudi, ale byl jsem natolik utahaný a hladový, že jsem tomu nevěnoval pozornost. Odhodil jsem koženou bundu i s batohem na postel a ze dveří vycouval. Má hostitelka mezitím odešla a já se tak mohl ještě umýt v koupelně.
Voda sice tekla přerušovaně a nebyla zrovna křišťálově čistá, ale dalo se to. Opláchl jsem si obličej, ruce a seběhl dolů do jídelny.
V jídelně stálo několik stolů, ale všechny prázdné. Posadil jsem se k jedinému prostřenému a čekal, jestli se něco bude dít. Nikde jsem nikoho neviděl.
Už jsem chtěl houknout, nakouknout do dveří, ale v tu ránu přede mě někdo položil talíř vývaru, ze kterého se ještě kouřilo.
"Dobrou chuť," popřála mi štíhlá, hnědovlasá dívka.

Tak, nějaký te malý bonus :D
Jak si představuji své postavy já:
Callum Jones , Daniel Freeman , Upíří dítě , Štíhlá, hnědovlasá dívka (která bude mít ještě do příběhu co říct...)
Postupně budou přibývat i další postavy a s nimi poté samozřejmě i moje představy k nim ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sonia Sonia | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 18:58 | Reagovat

Skvělá kapitola. Z Paříže do Říma by se mi chtělo ale i nechtělo:D jsou to úžasná místa:3

2 Clarush* Clarush* | Web | 18. srpna 2013 v 19:39 | Reagovat

Samozřejmě, že je tohle super kapitola! :D  A nechtělo by se mi opouštět Paříž... asi bych se na to vykašlala a zůstala. I kdyby po mě šla armáda nemrtvejch :D

3 Elizabeth Elizabeth | Web | 19. srpna 2013 v 17:13 | Reagovat

Ach, tak tohle bylo super. :) I ty představy, to prostě... aaa. A těším se, jak to bude dál, ta dívka je docela záhada. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama