Eye of the Wolf - 6. kapitola

19. srpna 2013 v 19:43 | Eliza |  Eye of the Wolf
Callum se vydává na první průzkum k hradu svého protivníka, ale nachází něco jiného, neméně zajímavého. Poněkud zděšen svým posláním se vrací do motelu, kde ho čeká další šok.

Z téhle kapitoly jsem měla docela depku a jsem ráda, že jsem ji konečně dopsala :D. Snad se bude líbit ;)


Eye of the Wolf
6. kapitola

Přežvykoval jsem cosi, co vypadalo jako maso, chutnalo to jako maso, ale byl jsem si jistý, že maso to nebylo.
S hlavou podepřenou jsem hleděl do talíře i mimo něj a snažil se na sebe neupoutávat pozornost. Ač mě to překvapilo, u okolních stolů posedávalo pár existencí a jedly, nebo popíjely pivo s dávno slehlou pěnou. Většina z nich si toho ani nevšimla.
Do místnosti nakráčela žena, která mě dnes ráno poměrně nevybíravě uvedla do motelu. S razancí sobě vlastní, jak už jsem vypozoroval, přejela pohledem lokál a já poslušně žvýkal rychleji. Připomínala mi vychovatelky na internátu.
Dívka, která mi donesla jídlo, seděla na vratké stoličce za pultem a zdálo se, že i ona by ráda byla neviditelná.
"Non basta stare lì e servire i vostri ospiti!" prskla na ní má hostitelka, jakmile si jí všimla.
"Nessuno vuole," namítlo děvče a rukou máchlo po jídelně.
Žena zbrunátněla ve tváři. Netušil jsem, proč se tak rozčiluje a bylo mi to srdečně jedno. Z jejich rozhovoru jsem chytal jen sem tam něco.
"Io e tuo padre può strappare a farci compagnia a piedi, e mi aspetto di avere il beneficio della famiglia come preoccupato. Ma è meglio correre fuori con le capre del quartiere e inseguito i ragazzi, giusto? Ti sarebbe piaciuto!"
"Io non ho amici," namítla chabě, ale to popíchlo její matku, jak jsem jakž takž vyrozuměl, ještě víc.
"Chi vorrebbe anche essere amici con un barbone! Tua sorella, Alicia, tua sorella sapeva che lavoro! Così ora ti alzi e gli ospiti obejdeš. E se mi siedo qui posso vedere, si vola in strada."
Sotva dokončila poslední větu, oddusala zase pryč. Ještě se na mě stihla usmát při cestě ven.
Alicia se zvedla.
A zamířila ke mně.
"Budete chtít ještě něco?" zeptala se mě podrážděně. Ani se to nepokoušela maskovat.
"Ne, nic," zavrtěl jsem hlavou a nenápadně odsunul nedojedenou večeři.
"Fajn," zahučela a talíř sebrala. Nevybíravě s ním mrskla v kuchyni do dřezu tak, že jsme to v místnosti slyšeli všichni. Jeden dědek v koutě mlaskl a zavrtěl hlavou.
Vrátila se zpátky do místnosti a naprosto stejným způsobem obešla všechny ostatní zákazníky. Raději jsem se zvedl.
Dnes mám ještě jiné věci na práci.
V pokoji jsem prohrabal všechny svoje věci a vyskládal je na postel, pěkně přehledně.
Kdyby teď někdo vešel, měl bych co vysvětlovat.
Po mé pravé ruce se válelo několik pistolí, větších i menších, různých ráží. Pár příručních samopalů, jedna brokovnice i sniperka. K tomu nože, dýky, meče, kladkový luk a další a další serepetičky. Většinu z nich jsem ani jednou nepoužil, ale jak jsem se do svého řemesla občas poněkud ponořil, stal se z toho koníček. Sniperská puška by byla se vším svým vybavením neuvěřitelně drahá. Najednou mi hlavou blesklo, že jsem ji mohl ještě v Paříži prodat, když ji nepoužívám, ale na hledání všech částí jsem si proseděl u internetu tolik času, že jsem to hned rezolutně odmítl.
Navíc, pokud se vrátím z téhle jámy lvové, budu bohatý.
A pokud ne, bude mi to už jedno.
Oblečení jsem nastrkal do malé skříně a celkově jsem pokoj uvedl do obyvatelného stavu.
Z jedné bundy na zem vypadla učebnice italštiny.
A že já se rozhodně nemínil oddávat místnímu jazyku ani kultuře, to bylo nad slunce jasné.
Uklidnila mě pouze myšlenka, že budu moci Danielovi nadávat v dalším jazyce, protože dva byly málo.
Ale dnes ne.
Převlékl jsem se do bagančat a kabátu, pod který jsem si dal několik pistolí, nože a přes záda malý, skladný samopal. Vypadal snad i docela roztomile.
Dokud jsem s ním nezačal střílet.
Uklidil jsem zbytek zbraní do tašky a schoval je pod postel. Sám jsem potom vyšel ze dveří a kolem jídelny jsem proběhl. Vchodové dveře jsem tiše otevřel a se stejnou opatrností je za sebou zabouchl.
Venkovní vzduch byl provoněný temně sladkou vůní noci. Můžete jet, kam chcete, ale ta vůně je stále stejná.
Své kroky jsem zamířil k hradu.
Nebylo vůbec těžké ho najít. Téměř celým městečkem se táhla jeho hradba, místy rozbořená, ale samotný hrad vypadal udržovaně. Všiml jsem si, že některé stavební kameny byly vráceny zpátky na místo.
Až do teď jsem neslyšel o upírovi, který by si své hnízdo opravoval, naopak. Vyhovovalo jim, pokud lidi odrazoval pouhý pohled na trosky jejich sídel, měli tak o starost méně. Žádné honosné paláce, žádné luxusní domy u lesů. Takové věci jsou jen ve filmech.
Skuteční upíři mají rádi zříceniny, zamořené staré budovy ve městech a na venkově myslivecké boudy v lesích, obklopené zvěří. Zkrátka místa, kam by příčetný člověk nevkročil. A když, tak prostě umře. Je to méně podezřelé.
Plížil jsem se podél stěn a hradeb, kryt tmou, ale i tak jsem se necítil dostatečně schovaný. Možná, jen možná, jsem měl i trochu nahnáno, stavět se proti někomu, kdo dokázal poštvat tak početnou skupinu upírů na lidi a sám zůstat nevyzrazen a v bezpečí. Značilo to intelekt. Starého a mocného krvecuca. Já se většinou potýkal s těmi mladými a hloupými.
Nově stvořený upír o sobě neví, nemá v podstatě osobnost. Ale čím je starší, vrací se mu vědomí, které měl jako člověk. Vzpomíná si na věci, které zažil, na svou přeměnu i na věci, které provedl už jako nemrtelný. Od té doby už je jen vychytralejší. Silnější. Jenomže dost upírů je ve chvíli zlomu odhodláno zemřít. Nedokáží se vyrovnat s tím, co provedli.
Občas uvažuji, že i u mě jednou nastane taková chvíle.
Ozvalo se zašramocení a já se začal soustředit na to, co jsem měl v plánu. Tak trochu okouknout tu barabiznu. A hlavně kudy do ní.
Protože dokud mi Daniel nepošle tanky a tak dvě armádní brigády, nemám jinou možnost, než toho cucáka dostat zevnitř jeho sídla.
Kolem zdi jsem se dostal až pod kamenný most, který vedl k hlavní bráně. Na něj se dalo dostat pouze po šíleném počtu schodů a pak už se neměl člověk kam schovat.
Pod mostem jsem proběhl a ukryl se pod ty schody, abych měl lepší výhled.
U brány hradu posedávali dva kluci. Na hlavě měli naražené kšiltovky a vypadali ospale. Nenechal jsem se však zmást vzhledem. Lidi by si sem žádný upír nepostavil.
Ti dva vypadali, že každou chvíli omdlí. Zřejmě se nekrmili. Jejich pán musel mít velkou moc, aby udržel mladé upíry na uzdě takovým způsobem.
Polkl jsem. Nesmím na to myslet.
Nakonec jsem pohledem přejel celý hrad a zastavil se u jedné jeho věže.
Z okna se linula slabá záře. Jako světla svíček.
Ušklíbl jsem se. Do hradu holt elektřina nevede.
Ozářeným oknem se mihl stín a za chvíli z něj někdo vyhlédl.
Tím 'někým' byla žena. Dlouhé tmavé vlasy jí vlály v lehkém větříku. Hleděla velkýma očima, zasazenýma v bledé tváři, do dálky, ne na mě, ale i tak jsem se přikrčil. Strážní u brány po ní jen hodili pohledem a pak udělali téměř to samé co já. Krčili se.
Že by stvořitelem, původcem toho všeho nakonec byla upírka?
Prozkoumal jsem pohledem zbytek komplexu, ale nikde jinde se nesvítilo. Pokud byl ve hradě někdo další, nepřál si, aby o něm kdokoliv věděl, nebo byl hluboko v jeho útrobách.
Upírka po chvilce zavřela oči a stáhla se zpátky do okna. Okno však svítilo dál a občas se v něm mihnul její stín.
Na nic už jsem nečekal, viděl jsem dost.
Rychlým krokem, skoro během, jsem se vracel stejnou cestou kolem hradeb, ale o dost méně opatrně. Chtěl jsem být hlavně pryč.
Vyběhl jsem do svého pokoje v motelu a bylo mi fuk, že svým dusotem vzbudím celou tuhle podělanou vesnici.
Řádně jsem za sebou práskl dveřmi.
Bylo něco okolo jedenácté, dvanácté v noci, ale já se cítil zcela probuzený. Srdce mi divoce bušilo v hrudi a oči jsem měl vytřeštěné.
Tohle nepůjde.
"Kruci, kruci, kruci…," opakoval jsem si pořád dokola. Chvíli jsem chodil po místnosti, chvíli jsem si sednul, ale nevydržel jsem minutu dělat jednu věc.
Upírka v okně byla nepopiratelně krásná, ale o to mi nešlo. Byla stará. Inteligentní. Žádný vraždící maniak, pokud nechce. Plně si vědoma vlastní osobnosti. Tipoval bych tři sta let, možná i víc.
Nejstarší upír, kterého jsem zabil, měl něco okolo sto padesáti. Málem jsem kvůli němu vykrvácel ze stehenní tepny, měl jsem těžký otřes mozku a podle doktorů i několika vteřinovou zástavu. Přežil jsem jenom proto, že jsem dokázal otevřít okno natolik, aby sluníčko upíra opeklo pěkně dozlatova a několik lidí slyšelo z domu křik. Byla to náhoda, že jsem nezemřel.
A teď mám jít s tím samým, jako jsem měl tenkrát, s prakticky stejným množstvím inteligence a zkušeností na upíra nebo upíry, kterým je určitě přes tři sta let. Plus jejich poddaní, ovšem, tak kolem pěti dalších minimálně.
Na závěť bylo včera pozdě.
Nakonec jsem se ve svém zmagoření upíchl na parapet.
"Kurva proč já, proč furt já…," klel jsem, ale vlastně jsem ani nechtěl znát odpověď.
Odložil jsem kabát a boty. Znovu jsem se převlékl, tentokrát jen do trička a kalhot.
Bos jsem sešel do jídelny v touze po nějakém tvrdém chlastu. Dám si tři panáky, možná čtyři a svět hned bude vypadat veseleji.
Za dveřmi jsem slyšel hlasy, čemuž jsem se trochu podivil, ale i přesto jsem vstoupil.
V jídelně bylo o nic moc čileji, než když jsem tu večeřel, posedávali tu téměř stejní lidé.
Ovšem u baru jsem objevil další, mezi nimiž jsem poznal Aliciu a její matku.
Popošel jsem blíž a odkašlal jsem si, nikdo mi však nevěnoval pozornost. Rozhodl jsem se tedy vyčkávat, než jsem zjistil, že hlouček kousek ode mě mluví anglicky.
"Ale…," nadechla se Alicia a matka ji přerušila.
"Ovšem, že to bude možné. Jen se musíme domluvit, aby nedošlo k žádným…komplikacím, chápete. Tohle je velmi malé město," pronesla tiše její matka.
U nich stáli dva muži. Jeden vypadal, že je do konverzace zatažen náhodou, druhý se však tvářil velice…živě.
"Ovšem, ovšem, samozřejmě. Chápu vás. Slibuji, že nikdo nic nebude vědět a ráno jsem tu s ní zpátky. Můžeme se domluvit na čtvrtou? Možná ještě o hodinu dřív, víte, mám ještě zařizování jinde," pronesl chlap a já zpozorněl. Naježily se mi chloupky na zátylku a zaťal jsem nehty do baru.
Alicia se tvářila vyděšeně, ale i to možná bylo slabé slovo. Nesnažila se zakrýt hnus ve tváři, ani naprostý šok. Její matka jí nevěnovala pozornost a ona sama vypadala naprosto klidně. Možná i trochu nadšeně.
Proboha…
"Tak jsme domluveni. Alicio, sbal si, co potřebuješ," sykla na dceru a pak se její pohled stočil ke mně. Zírala mi do očí přísně, ale já jí pohled bez mrknutí oka opětoval.
Alicia odběhla.
Nyní už na mě hleděli i ti dva muži.
"A vy si budete přát?" zeptala se mě příkře.
Ušklíbl jsem se a přejel všechny přítomné pohledem.
"Chtěl jsem panáka, ale udělalo se mi nějak…zle," pronesl jsem jízlivě.
Předtím živě diskutující chlap se ke mně obrátil. Duhovky mu zářily jasnou, zelenou barvou. Ve tváři byl bledý, téměř bílý a zdálo se mi, že má oči obtažené tenkou, černou linkou.
"Máš nějaký problém?" zeptal se mě.
Musel jsem se uchechtnout. Upír. Ty zasraný potvory jsou všude.
Tenhle nevypadal tupě, jako jiní mladí, ale ani bych neřekl, že je bůhví jak starý. Ovšem, že se dokázat ovládat neznamenalo, že to není tupec sám o sobě.
"Řekl bych od pohledu, že jsi buzna, ale podle toho, do čeho investuješ, mám dojem, že jsi spíš šereda, co si jinak nevrzne, viď?"
Vykulil oči a v tu ránu mě přirazil na bar.
"Dej si bacha, kreténe. Pokud jednu koupíš, nemusel bys to přežít," vrčel těsně vedle mého obličeje.
"Zabiješ jí a nepřežiješ to ty, mrtvej bastarde," zasyčel jsem na něj na oplátku a stále jsem si na tváři držel drzý úsměšek.
Pustil mě. Tentokrát byl překvapený.
Ve tváři se mu zračily otázky. Ale já mu na ně odpověď dávat nebudu.
Alicia se vrátila do místnosti. Bylo vidět, že plakala, oči měla ještě zarudlé a řasenku rozmazanou. Její matka se na ní nakvašeně zadívala, ale nemohla jí vyplísnit před tolika lidmi. Místo toho ji jen postrčila k východu a od upírů si vzala paklík bankovek, rádoby nenápadně.
Matka prodává vlastní dceru jako děvku upírům.
Nenapadl mě vhodný přívlastek pro takového člověka, ale rázem se ocitla na mém žebříčku lidí, jejichž smrt by mi udělala hříšnou radost. Hned za ní následovali ti dva nemrtví tupci.
Pro zajímavost, v seznamu vede už několik let Daniel.
Teď se mi však jeho záliba v prostitutkách a striptérkách zdála zcela neškodná.
"Takže v půl čtvrté, ano?" ujistila se ještě, ale očima už hypnotizovala peníze.
"Samozřejmě," přikývl až do teď tichý upír. I jeho jsem sjel nenávistným pohledem a znovu jsem se obrátil na Aliciu.
Opětovala mi pohled. Byl nešťastný, plný strachu. Tak moc se bála, že jsem to mohl skoro cítit na kůži i v srdci. Prosila mě o pomoc, prosila, abych něco udělal, cokoliv. Abych jí dostal daleko od těch upírů, od její matky. Ale pak se otočila, vykročila a oba upíři za ní.
A já…Já neudělal nic.
__________________

Překlad rozhovoru mezi Aliciou a její matkou:
"Neseď tu a obsluhuj hosty!" prskla na ní domácí.
"Nikdo nic nechce," namítlo děvče.
Žena zbrunátněla ve tváři. Netušil jsem, proč se tak rozčiluje a bylo mi to srdečně jedno. Z jejich rozhovoru jsem chytal jen sem tam něco.
"S otcem se můžeme servat, abychom udrželi nás podnik na nohou a já jsem čekala, že ty máš o blaho rodiny stejnou starost. Ale ty bys radši pobíhala po venku s těmi kozami ze sousedství a naháněla kluky, že? To by se ti líbilo!"
"Nemám kamarádky," namítla chabě, ale to popíchlo její matku ještě víc.
"Kdo by se taky chtěl kamarádit s takovým budižkničemu! Tvoje sestra, Alicio, tvoje sestra věděla, co znamená povinnost! Takže ty teď vstaneš a obejdeš hosty. A jestli tě tu zase uvidím sedět, poletíš na ulici."

A jak vypadá... Castello di Melfi (hrad, kde dělal Callum průzkum), dívka z hradního okna (i ona bude rozhodně hrát důležitou roli...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarush* Clarush* | Web | 19. srpna 2013 v 19:49 | Reagovat

Super kapitola, ale ta ''dívka z hradního okna'' se mi VŮBEC nelíbí. Čím to asi bude...? :D Myslím, že odpověď znám, ale radši si jí nechám pro sebe :D

2 es ef es ef | Web | 19. srpna 2013 v 23:55 | Reagovat

Píšeš výborně.

3 Elizabeth Elizabeth | Web | 20. srpna 2013 v 11:22 | Reagovat

Tak tohle je skutečně čím dál tím víc zajímavé. Potřebuji vědět, jak to bude dál! :D

4 Sonia - theshadowsofdarkness Sonia - theshadowsofdarkness | Web | 21. srpna 2013 v 20:49 | Reagovat

Neskutečně poutavý příběh! další!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama