Eye of the Wolf - 7. kapitola

8. září 2013 v 14:05 | Eliza |  Eye of the Wolf
Callum je se vydává na loveckou výpravu, ale možná zjistí víc, než kdy chtěl vědět. A možná za to málem položí život...

Znáte mě...Občas píšu jak divá, občas mám dlouhej utrum. Ale konečně jsem se dokopala k sedmé kapitole Eye of the Wolf, takže doufám, že se bude líbit ;)
Jinak vám moc děkuji, že hlasujete v anketě, vážím si vaší přízně a už mám dokonce v plánu povídku, fanfiction na Hunger Games, která by se vám doufám mohla líbit ;) Nějak mám teď více nápadů xD


Eye of the Wolf
7. kapitola
Krev. Všude krev.
Valila se zpod dveří a já jen bezmocně řinčel řetězy. Slyšel jsem zděšené hlasy, dívčí křik i pláč.
"Hej! Hej!" řval jsem, ale můj hlas byl příliš slabý. Bylo mi na zvracení, ale snažil jsem se udržet. I minimální množství světla mi dráždilo oči a měl jsem dojem, že pojdu žízní. Hrdlo jsem měl zcela vysušené, ale nějak podivně. Tělem mi v pravidelných vlnách probíhaly křeče a před očima se mi čas od času zatmělo. Měl jsem dojem, že slyším smích a vrzání dveří, ovšem když jsem se k nim zadíval, nic jsem nespatřil.
Naopak temnota kolem mě se začala vyjasňovat. Jakoby se zvedal mlžný opar a já věděl, že je to tady.
"Ne, bože. Bože, prosím, tohle ne. Nech mě umřít, kurva…," sípal jsem, ale dobře jsem si byl vědom, že tady mi už nikdo nepomůže. Zaškubal jsem řetězy, když křeče zesílily.
Bylo to tady.
Měnil jsem se ve zrůdu.

Cuknul jsem sebou na posteli a snažil se vymanit ze sna. Z halucinace, nebo co to sakra bylo, ale jakási neviditelná ruka mě strhla zpátky.

Vytí. Teskné vytí smečky, která ztratila dalšího.
Ne, on ještě nebyl…Nebyl vlkodlak. Byl normální, nezvládl to.
Zapřel jsem se a ignoroval řezavou bolest ve svých pažích. Musí to jít, proboha, přece to musí jít…
Okovy začaly povolovat a zanedlouho se s řinčením zhroutili na zem.
Mé ruce byly volné.

Otevřel jsem oči, ale i tak jsem měl před nimi černo.
Něco mě nutilo se vracet do snů. Do nočních můr. Nutilo mě to vzpomínat na věci, které jsem zoufale toužil zapomenout.
"NE!" vykřikl jsem, chytl se za hlavu a s trhnutím se posadil. Věnoval jsem veškeré soustředění tomu, abych zase získal kontrolu sám nad sebou a nad svými myšlenkami, ale už se mi zdálo, že prohrávám…
Když se ozvalo klepání na dveře.
Veškeré tlaky z mé hlavy zmizely a já s ní s úlevou praštil zpátky na polštář.
Nakonec jsem se na loktech zvedl, abych zpražil pohledem jakéhokoliv vetřelce, který narušuje mou radost ze života.
A spatřil jsem Aliciu.
Dobrý bože…
"Zaspal jsi snídani. Matka řekla, ať ti jí donesu," prohlásila úsečně. Do očí se mi nedívala, ale i tak jsem poznal, jak na tom je.
Chůzi měla cukavou a tělo shrbené. Téměř při každém kroku křivila obličej bolestí a ruce měla samou modřinu. To bylo jen z toho, co jsem viděl.
Svým zlepšeným čichem jsem i cítil jakýsi neustálý pach krve a raději jsem ani nechtěl vědět, odkud vychází a proč.
Beztak se mi už hnaly hlavou nejrůznější věci, které se jí mohly přihodit a to ve mně probouzelo chuť ty dva kretény najít a vykuchat.
Alicia na mně položila stolek, na kterém se skvěla snídaně. Toasty, malá másla, džemy a pomerančový džus. Bylo to víc, než na co jsem byl zvyklý a žaludek mi při pohledu na jídlo zakolísal, ale nechtěl jsem odmítnout.
Zvedl jsem k Alicii hlavu a natáhl ruku k jejímu obličeji, abych se podíval, jestli jí i uhodili. Ale než jsem se jí stačil dotknout, naštvaně chytila mojí ruku a strhla jí zpátky dolů, až se hladina džusu rozhýbala.
"Nesahej na mě," zasyčela a vyběhla z pokoje.
Zíral jsem na dveře ještě chvíli potom, co odešla a nakonec jsem si do pusy narval tolik jídla a džusu, kolik jsem jen byl schopný. Občas jsem kapacitu svých úst trochu podcenil a opravdu jsem byl štěstím bez sebe, že mě nikdo nevidí. Vypadal jsem jistě retardovaně.

Ani ne půlhodiny poté jsem stál u dveří v plné polní a s odhodláním jsem montoval nový zásobník do pistole.
Svou neobratnost jsem sváděl na noční můry, které mě pronásledovaly, avšak i tak jsem se nemohl ubránit myšlenkám na Aliciu. Na to, co jí provedli. Mučili ji? Pili její krev? Jak to s ní…? Co s ní…?
Nakonec jsem s naštvaným cvaknutím zásobník do pistole vrazil a vyšel jsem ze dveří s těžkým dusáním.
Venku svítilo slunce a já si musel několik minut krýt oči. Stále jsem však napínal uši a snažil se zachytit jakýkoliv náznak, kudy šli.
"Proč nemůžou zanechávat nějakej sliz jako slimáci?" zabrblal jsem a naslepo se vydal to uličky, kterou zdaleka neprosvětlovalo tolik slunce, jako volné prostranství.
Už když jsem se však dotkl prvních domovních dveří, tušil jsem, že jdu správně.
Mezi dlažebními kostkami se skvěla krev, ani ne tři hodiny stará. Na stěnách bylo několik červených šmouh a pár oken bylo rozbitých.
Divil jsem se, že se z tohohle města dávno všichni neodstěhovali.
Nakonec jsem došel k domu, který byl jako jediný v ulici natřen na černo. Barva se sice už loupala, ale i tak působil temně a nepřátelsky. Popošel jsem ke dveřím a zabral za kliku.
V tom okamžiku se proti dveřím něco vrhlo a já je zase zavřel.
Vytáhl jsem pistoli, nabil ji a znovu dveře dokořán rozevřel. Vběhnul jsem dovnitř a zavřel je.
Proti mně zářily ve tmě dvě žluté, vlčí oči.
Okamžitě jsem začal střílet, ale tvor se stále přibližoval. Neviděl jsem nic jiného, než ty proklaté oči a tak jsem pálil na ně.
V zásobníku byly jen dřevěné kulky. Pokud to je vlkodlak, nedokážu ho zabít, jen zranit.
Občas mi vážně lezlo krkem, že všechny ty blbosti o čistých kovech jsou pravda, ale v tuto chvíli bych dal nevím co za stříbrnný řetěz. I když bych se o něj popálil, přežil bych to.
Vlk po mě skočil a já se zhroutil na podlahu.
Zakousnul se mi do ramene a krev, která se valila z rány, doprovázel můj křik. Svým vlkodlačím zrakem jsem konečně viděl i přes temno v domě.
Popadl jsem vlka za kožich a mrsknul s ním přes chodbu. Pistole zůstala ležet na zemi.
Netrvalo ovšem dlouho, než se tvor přiřítil zpátky. Znovu vyskočil, ale tentokrát jsem mu zachytil čelisti a držel je od sebe. Vlk se komíhal a snažil se stisknout, ale já držel pevně. Několik jeho zubů se mi zaseklo do dlaně a já zaskučel, když na zem začaly dopadat kapky mé krve.
Snažil jsem se mu čelisti zlomit, ale už jsem neměl sílu.
Pustil jsem ho, a zuby hned sklaply.
Povzdechl jsem si a odhodil kabát i většinu svého oblečení na zem. Tohle jsem nechtěl, vážně ne.
Nechal jsem sebou násilím prostoupit zvíře. Vlk se zarazil a o pár kroků ustoupil. Padl jsem na kolena a kosti i svaly se mi prohýbaly tíhou proměny. Nakonec jsem otevřel své jiskřivě modré oči a zadíval jsem se na vlka.
Netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, co se děje a vyrazil ještě zuřivěji.
Odmrštil jsem ho tlapou na stěnu a skočil jsem po něm celou svou vahou. Chytnul jsem ho za krk a mlátil mu hlavou o zem, dokud lebka nezapraskala, ale i tak se po mně ještě několikrát ohnal. Zakousnul se do mě a já mu zadními tlapami rozdrtil hrudník koš. Teprve když můj dráp proklál jeho srdce, se přestal hýbat.
Jakmile jsem už necítil odpor, na tlapu se mi vyvalila krev. Jeho krev. Instinktivně jsem ji olízl, několikrát.
Očichal jsem mrtvolu a náhle jsem ucítil ten smrad.
Uskočil jsem a zavrčel.
Něco mi to připomínalo, strašně, strašně moc, ale ve svém změněném mozku jsem si nedokázal uvědomit, co to je. Pomalu jsem zase stahoval svojí srst zpátky a i všechno ostatní. Netrvalo to tak dlouho jako samotná přeměna a bylo to méně bolestivé.
Nahý jsem chytil mrtvolu za kožich a táhnul ji k jakési komodě. Hodil jsem mrtvého vlka do ní a zavřel jsem ho tam. Kliky jsem zablokoval kusem dřeva, který se válel na zemi a došel jsem se obléknout.
Měl jsem jakési…Nejasné tušení, že tady žije něco, co se bude líbit mé zbrani.

Vlkodlaci pro upíry nepracují.
S touhle myšlenku jsem postupoval po schodech domem, opatrně a tiše.
Jak je to vůbec možné?
Jsme jiný druh. Nenávidíme se. Musíme se nenávidět, jinak to nedává smysl. Upíři jsou mrtvý. Mrtvoly. Vlkodlaci jsou dvakrát tolik živí. Jsme lidi i zvířata. I když jsme, jak upíři, tak vlkodlaci, monstra, jsme na různých stranách barikády. Prostě to tak je.
Nebo jsem si to tak ve své hlavě nastavil já. Už dlouho upíry hledám a zabíjím. Nevím, kolik dalších vlkodlaků to dělá, ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.
A pak kdo je ovlivněný béčkovými horory.
Ale i když jsem si byl téměř jistý, že to dole byl přeměněný vlkodlak, který měl strážit ty dva pošuky, nemohl jsem se zbavit toho smradu. Jeho krev, nebo něco na něm, vonělo známě, ale ne jako vlk. Jako něco…Něco, co jsem neuměl pojmenovat. Cítil jsem to v hlavě, ale nedokázal jsem tomu přijít na kloub. Ale možná byl jen nemocný.
Vystoupal jsem do patra a nahlížel jsem do pokojů. Šatna. Koupelna. Nic, co by mě uchvátilo.
Jediný zamčený pokoj byl na konci chodby.
Upíři se musejí schovávat před světlem, jinak skončí na popel. V tu dobu také spí, nabírají síly, odpočívají. Proto jsou málo nebezpeční, ale ne všichni. Někteří dokážou za malou cenu vlastní krve vydržet vzhůru i přes den. Potřebují pak více potravy. Něco podobného jsem viděl u těch děti za Paříží.
Nemohl jsem si být jistý, že jsou zalezlí někde pod prkny. Mohli už čekat za dveřmi.
Vzpomněl jsem si, jak vypadala Alicia ráno. Jak byla zničená, bledá, jaké měla modřiny a chůzi. Divoký sex vás může vyřadit na celý den, ale takhle dokonale vás nezničí. Ona zničená byla. Museli jí provést hrozné věci. A dva. Upíři.
Kopnul jsem do dveří a ani o tom nevěděl. Dveře se rozletěly, ale nikdo se na mě nevrhal. Zatím. Pohledl jsem do místnosti a co jsem tam spatřil, mi na tváři vykouzlilo úšklebek.
Na posteli bez matrace ležely vedle sebe dvě rakve. Skutečné, staromódní rakve. Popošel jsem k nim blíž.
Neříkám, že jsem už rakve s upíry neviděl, ale pořád to bylo stejně…vtipné.
Kromě rakví a postele v místnosti skoro nic nebylo a okna byla zatemněna a zatlučena, že nepropouštěla ani proužek světla. Musel jsem uznat, že si dávali pozor.
Šel jsem až k nim. Pomalu jsem se jedné z rakví dotkl. Přejel jsem prsty po zámku. Namířil jsem na rakev zbraň a otevřel jsem ji.
Okamžitě jsem vystřelil několik kulek. Upír v rakvi, ten, který včera moc nemluvil, se zachvěl a otevřel oči. Byla v nich patrná bolest.
Vypálil jsem znovu na jeho krk a připravil si kůl. V tom se zachvěla i druhá rakev.
Na nic jsem nečekal. Přiblížil jsem se k ochromenému upírovi a vši silou jsem mu kůl do srdce zarazil. Pažbou zbraně jsem ho ještě zatloukl, když se otevřela druhá rakev.
Znovu jsem začal střílet a tentokrát jsem sáhl po kratším, jeden a půl ručním meči.
"Ty jeden idiote! Roztrhám tě na kusy, je ti to jasný? Roztrhám tě a tvojí krví vymaluju ulici!" syčel upír a z ucha se mu valil pramínek krve. Postupně i z obou jeho očí. Nemohl být moc starý, když takhle krvácel.
"Jo, to si fakt nemyslím," zavrtěl jsem hlavou a vystřelil na jeho srdce.
Zachvěl se, ale nezastavil se. Mladý, ale houževnatý.
Pokračoval ke mně a já se střelbou ustupoval. Potřeboval jsem, aby šel blíž, ale nechtěl jsem si nechat utrhnout hlavu. Nebo něco jiného, co bych mohl postrádat.
"Nikdo ti neřekl, lovče upírů, že vy, lidé, jste strašně křehcí? Stačí jeden pohyb a…"
V tu chvíli jsem vystartoval s mečem. Sekl jsem ho hluboko do krku a podtrhnul jsem mu nohy. Bránil se a snažil se mě kousnout. Zkušeně jsem mu uhýbal, zasekl jsem meč do krku a z druhé strany jsem nohou do hlavy kopnul. Narazila se na meč ještě víc a já už jen plynulým pohybem hlavu usekl.
"Jenže já nejsem člověk, hajzle," odpověděl jsem mrtvole a plivnul na něj. Hlavu jsem kopnul pod postel, protože mě, po pravdě, výraz na jeho mrtvé tváři trochu děsil. Do široka rozevřené oči upírající se přímo na mě v děsivém šklebu smrti. Pusu měl dokořán otevřenou…Fuj tajksl.
Tělo se z kleku zhroutilo na podlahu a na zem se snesl jakýsi papírek. Zvednul jsem ho.
Bylo na něj starodávnými písmeny napsáno jediné jméno:
Cerys
"Cerys," vyslovil jsem to jméno nahlas a najednou se mi před očima zatemnělo jako ráno. Černé vlasy, věž…A zářivé oči hledící z temnoty přímo na mě. Náhle se temnota změnila v krvavou červeň a já se probral.
Klesnul jsem na kolena stejně jako předtím můj nepřítel a zíral jsem do prázdna. Bylo mi jasné, kdo je Cerys a to jsem to jméno nikdy neslyšel. Pohledl jsem na papírek a nakonec jsem ho pustil na zem. Jakoby z něj kapal jed.
Projela mnou ostrá bolest a já zalapal po dechu. Krk jsem měl náhle v jednom ohni. Viděl jsem jen rozmazaně. Hrdlo se mi svíralo potřebou, ale já nevěděl jakou. Kroutil jsem se na zemi jako šílený a nemohl jsem přestat. Bolest se šířila i do hrudi a z ní do žaludku.
Měl jsem dojem, že umřu.
A možná jsem taky umíral.
Převrátil jsem se na břicho a vyplivl něco, co se mi z krku dralo ven.
Krev.
Ale ne moje.
Páchla jako to vlčí tělo. Mrtvé tělo. Jakmile jsem ji dostal ven, cítil jsem se o něco lépe, ale ne o moc. A pak mi to došlo.
Upíří krev. Byla to upíří krev, co jsem cítil. Byla i tady, tady, kde jsem jednomu upírovi setnul hlavu.
Ale jak se mi ksakru dostala do těla? Nepil jsem od upíra…
Ale olízl jsem tu vlčí krev.
V hlavě se mi objevovaly odpovědi, nejasné obrazy, ale pak jsem se skácel k zemi a nehnutě se propadl do temnoty svého vědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MiiM MiiM | Web | 8. září 2013 v 14:17 | Reagovat

Ahoj .. :)
nechcela by si sa prihlásiť do súťaže o najlepšiu celebritu na mojom blogu ?? :)
Prosím veľa by to pre mňa znamenalo <3

2 Elizabeth Elizabeth | Web | 8. září 2013 v 15:52 | Reagovat

Tak tohle se mi líbí. I když jsem to vůbec nečekala, ale jsem zvědavá, kterým směrem to půjde. :-)

Fyzikářka rotvajler? Tak to ti nezávidím. U nás se fyzikářka změnila k lepšímu, s tou novou to i chápu. Bohužel, tu minulou máme na matiku, což je hrůza. :D

3 Sonia - theshadowsofdarkness Sonia - theshadowsofdarkness | Web | 9. září 2013 v 15:44 | Reagovat

Páni, tak to jsem zvědavá co seto tam stalo:)

4 Clara Black Clara Black | Web | 9. září 2013 v 20:59 | Reagovat

Tohle mě málem zabilo: "Proč nemůžou zanechávat nějakej sliz jako slimáci?" :D No umírala jsem :D Ale zase je tam ona, co? :D Já jí prostě nemám ráda xD Jinak samozřejmě super :D

5 Kaisa Kaisa | E-mail | Web | 14. září 2013 v 13:54 | Reagovat

Zvědavost, zvědavost... Už se těším na další, rozhodně. :D Jeden by řekl, že toho čtení budu mít plné zuby, ale ono to tak není.

A jinak jsem se tě chtěla na něco zeptat. Vím, že hraješ RPG a já momentálně jedno chystám - chci vytvořit a hledám někoho, kdo by mi s tím pomohl. Sice už jsem jedno RPG pod sebou měla, pomáhala jsem, vedla ho a blabla, ale jsem si jistá, že když od začátku bude ve vedení více lidí, tak se to bude lépe stíhat a když se dají hlavy dohromady, tak bude více nápadů. Jedná se o RPG s názvem Institut STYX. Máš-li zájem dozvědět se více, tak víš, kde mě najdeš (mail by byl lepší, ale je to jedno. :))

Kaisa.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama