Eye of the Wolf - 8. kapitola

22. září 2013 v 13:13 | Eliza |  Eye of the Wolf
Jelikož je Callum pitomec na entou, probouzí se v upířím sídle a je absolutně zmatený. Hledá pomoc u Daniela, ale nakonec bude muset on sám pomáhat a žehlit své chyby...

Omlouvám se, že mi to tak trvalo, fakt že se za sebe stydím. Je mi to líto hlavně kvůli těm, kteří to třeba čtou :D. Ujišťuji vás, že pokud se vám povídka líbí, budete se s ní setkávat ještě dloooouho a doufám, že poněkud častěji než jednou za čtrnáct dní -____-" :D Příjemné čtení ;)


Eye of the Wolf
8. kapitola


Jakmile jsem znovu nabyl vědomí a spatřil jsem nad sebou tmavý, dřevený strop, prudce jsem se posadil.
A vzápětí jsem toho trochu litoval, když mě rozbolela hlava a vlastně celé tělo.
Zamrkal jsem.
Poslední dobou ztrácím vědomí častěji, než si chci přiznat a než si můžu dovolit. Celou tuhle misi mi byl čert dlužen, ale na druhou stranu jsem byl rád, že něco dělám a jen nesedím v Paříži a nečekám, až mě vyhodí z bytu.
V životě si prostě musíme umět stanovit své priority, že.
Začal jsem se zvedat, když mi pohled znovu padl na mrtvoly a na lísteček se jménem té pitomé upírky.
Tihle dva pro ni zřejmě pracovali, ale proč by si někdo nosil lísteček se jménem v kapse? Zase není tak těžké si jedno pitomý jméno zapamatovat.
Vzpomněl jsem si na pocit dnešního rána a pak, když jsem to jméno vyslovil. Bylo to, jakoby mi někdo vstoupil do hlavy a snažil se ji ovládnout. Jakoby se mi ta upírka pokusila zmanipulovat mysl, jen jsem nevěděl jak. Jak by to mohla udělat? Daniel mi vykládal, že vlkodlaci jsou proti upíři hypnos a ovlivňování imunní. A nejen to. Myslel jsem, že si mě nevšimla. Určitě si mě nevšimla tu noc, kdy jsem byl slídit kolem hradu. Přece nemohla…
Nebyl ovšem čas nad tím polemizovat.
Vzal jsem papírek a strčil jsem si ho do kapsy. Pak jsem vzal své věci a překročil mrtvolu.
Dole u dveří jsem si vzal kabát i pistoli a vyrazil jsem ven.
Až na denním světle jsem si uvědomil, že mám ruce od krve a obličej zřejmě taky. Že jsem zaprášený, rozcuchaný a s kruhy pod očima.
Jestli mě někdo uvidí, bude si myslet, že to já jsem upír.
A vysvětlovat, že jako né, že jsem jenom dva zabil, není nejlepší způsob, jak pro sebe získat body navíc.
Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli se ještě vejdu na bodovou stupnici.
Uklidil jsem se do postranní uličky a snažil jsem se nějak plížit kolem domů zpátky do motelu. Potřeboval jsem se umýt a zjistit, v jakých kruzích se to vlastně motám.
Plížil jsem se tak usilovně, až jsem zakopl o uvolněnou dlaždici a skácel se s celým svým arzenálem na zem.
"Do prdele! Kurva drát!" zařval jsem zřejmě na celé Melfi a dál už jsem v podstatě běžel. Dokud nemám za zadkem partu zuřivých důchodkyň.

V motelové koupelně jsem sice stále nevěřil vodě natolik, abych ji pil, ale na vydrbání krve z kůže byla dostačující.
Nejen, že jsem měl ruce až do půlky předloktí krvavé, ale také téměř celý obličej. Do toho jsem byl ještě trochu červený od namáhavého běhu po polorozpadlé dlažbě a zběsilého skrývání před mými hostiteli.
Tak, ne, nebyl jsem jako upír. Spíš, jako bych jednoho sežral.
To mi jen připomnělo můj…stav po požití jejich krve. Pevně jsem sevřel oči.
Věděl jsem to.
Upíří krev je pro vlkodlaky jedovatá. Zjistil jsem to zcela náhodně, když mi při jedné akci k Paříži do pusy přistálo pár kapek. Ale tehdy mi jenom bylo špatně od žaludku a ani jsem si nemyslel, že je to z toho.
Teď už je mi to jasné.
V malém množství se z toho zřejmě dokážeme dostat, ale kdyby nás s ní upíři nakrmili…Řekněme, že je to stejně spolehlivé, jako nám píchnout stříbrnný kůl přímo do srdce. Jen to asi bude trvat o něco málo déle, než se žíly mrtvou upíří krví vysuší, než tělo vzdá pokusy o boj s přeměnou, která ovšem nepřijde. Vlkodlaci se přece nemůžou změnit v upíry... Jejich krev nám rozežere orgány.
Ale kdyby zase vlkodlak pokousal upíra v době, kdy je přeměněný, zabije ho to určitě. Upíři nemají alternativu malého nebo velkého množství. Náš jed je prudký a velmi účinný. Proto lidé většinou proměnu nepřežijí. Jednoduše je to otráví.
Podle mě je lepší nechat si přejet hlavu vlakem, než se otrávit vlkodlačím svinstvem, ale nerad bych někomu křížil sebevražedné plány.
I když jsem upíří krve požil málo, byl jsem pořád strašlivě unavený a ztrhaný. Nejméně několik hodin nebudu moct nic jíst a pít, jinak bych to ze sebe vyhodil. Žaludek jsem měl jako na vodě.
Po chvíli odvážného rozhodování jsem si nakonec vykloktal vodou z kohoutku a zase ji taky rychle vyplivl. Chutnala odporně.
Itálie.
Bože, já chci domů.

Jakmile jsem se odebral zpátky do pokoje, drnčel mi mobil jako šílený. Napadlo mě, za co mě asi tak Bůh trestá, ale nakonec jsem snad radši nechtěl znát odpověď. Jen mi něco říkalo, že fousatej asi nerad chlupáče. Ehm.
Telefon jsem zvednul.
"No to je dost. Víš, jak dlouho už se tě snažím dohnat?!" spustil na mě Daniel, hned jak jsem to zvednul. Povzdechl jsem si a promnul si oči.
"Tak rád slyším tvůj milý hlas. Co je?"
"Co je?! CO JE?! Máš zabíjet upíry a zatím se tu jen hromadí zprávy o úmrtích! Umíraj lidi, Callume, nevinný lidi, který dělají tak trochu problém. Myslel jsem, že to ty jsi tu spasitel světa! To ty jsi mi pořád tuploval do hlavy, že chceš využít svojí existenci pro dobrou věc a kde to je?! Máš zabít Lucase, toho zmrda, co těm pablbům velí. A radím ti, abys ho zabil sakramentsky rychle, než se mi to tu všechno sesype na hlavu. Jinak z těch peněz neuvidíš ani cent," štěkal na mě do telefonu. Ani se nesnažil dělat pauzy mezi větami nebo měnit tón hlasu, takže po většinu svého monologu zněl jako hysterický zlatý retrívr. Uchechtnul jsem se. Ne, že bych byl necita, nebo nechtěl, aby to zabíjení přestalo, ale v tuhle chvíli jsem měl zoufalou touhu jít spát a vzbudit se za měsíc.
"Jo, jo jasně, dobře. Zaberu se do toho…víc," sliboval jsem naprázdno a pří slově 'zabrat' jsem hodil zoufalý pohled na polštář.
Byl vždycky takhle naducaný a krásný?
"To bych ti radil. Ani nevíš, jak moc ti radím, aby ses o to začal fakt zajímat, Callume."
"Ani trochu mě ale nezajímá, že se tobě něco hroutí na hlavu, Danieli. Chci, aby přestaly vraždy, a chci svoje prachy. O nic jinýho mi nejde a o tvůj zadek teprve ne," neodpustil jsem si poznámku.
Chvíli bylo v telefonu ticho a pak jsem uslyšel povzdech.
"Snažíš se mě vytočit, chlapče, a daří se ti to, ale teď nemám čas řešit, že mě nesnášíš, ani že na to nemáš právo. Jsi alespoň živej?"
Rád bych se zasmál, ale raději jsem se rozhodl ho dál neprovokovat. Asi nejmoudřejší rozhodnutí za poslední dny.
"Cítím se poměrně mrtvý, ale z lékařského hlediska zřejmě žiju. I když si tím chvílemi nejsem jistý," pronesl jsem unaveně. Možná jsem však v tomto telefonátu konečně našel smysl.
"Jak to myslíš? Stalo se ti něco? Že ty sis něco zlomil! Jestli mi řekneš, že teď ležíš s pochroumanou nohou, nepřej si vědět, co ještě ti pochroumám já!"
Zavrčel jsem.
"Nejsem debil, Danieli. Pokud mám něco pochroumanýho, tak jedině mozek, protože jsem tě ještě neposlal do hajzlu. Já jen…Dostala se mi do těla jejich sračka. Upíří krev. Žiju, jsem z toho snad venku, i když mi fakt není růžově. Jenom…," několikrát jsem se zhluboka nadechl, protože jsem se chystal pronést naprostou šílenost, "Kříženci neexistují. Že ne? Jejich krev nás zabíjí."
Daniel byl dlouhou dobu ticho, ani jsem neslyšel, že by na druhé straně dýchal.
"Že ne?!"
"Ovšemže ne. Není to…Možné. Pokud vím, upíří krev je ve větší koncentraci smrtelná, ale mě jí nikdy do krku nelili. Pokud by existovalo něco tak odporného, jako kříženci vlka s mrtvolou, musela by to být novinka a zřejmě Lucasova práce."
"Bojoval jsem s ním, musel jsem se měnit. Dřevěné kulky ho nezabijou, ale ty by ho neoddělaly, ani kdyby to byl vlkodlak. Ale to jeho krev mě otrávila, Danieli."
Z telefonu se ozval hlasitý šum.
"Musím končit, hochu. Má prdel je v ohrožení," rozloučil se Daniel a zavěsil.
Já sám jsem telefon mrsknul někam do prčic do kouta. Konečně jsem se položil na postel a slastně zavřel oči.
Vydržel jsem tak přesně deset minut, než se ozvalo mé svědomí.
Vzpomínky na dnešní ráno mě donutily oči znovu otevřít a upřeně jimi hledět na strop.
Ne, já prostě nemůžu mít volnou chvilku.
Namáhavě jsem se zase posadil a než jsem si to stačil rozmyslet, vyběhnul jsem z pokoje nechávajíc sladký svět peřin a polštářů daleko za sebou.
Pokud chci něco napravit, musím teď. Něco mi říkalo, že pak už k tomu nebudu mít tolik příležitostní, kolik bych asi potřeboval.

V jídelně bylo plno, až to mi vyrazilo dech.
Viděl jsem hodně dělníků sedících o samotě ale i pár dam, které se jakoby nechtěly vydat na cestu domů. Po celém lokálu pobíhala Aliciina matka a dva další, poměrně mladí číšníci. Tváře jich všech byly uhnané a rudé.
Ignoroval jsem je, stejně jako oni mě, a proplížil jsem se kolem výčepního pultu dozadu směrem ke kuchyni. Do ní jsem však nešel. Místo toho jsem zalomcoval dřevěnými dveřmi s ohmatanou, mosaznou klikou. Byly otevřené a já se po příkrých schodech vydal do patra.
Neměl jsem tušení, kam jdu, zato jsem věděl, s kým chci mluvit.
Jakmile jsem vyšel schody, vyhlédl jsem z okna ven. Slunce už se dávno schovalo za mraky a já byl rád. Po dřevěné, vrzající podlaze jsem přicházel blíž a blíž k několika dveřím. Jedny budou ty správné.
Chystal jsem se otevřít první, když se ke mně doneslo tvrdé žuchnutí a následná tichá kletba.
Popošel jsem k pokoji, z něhož zvuk vycházel.
Uvnitř se pohybovala Alicia. Už vypadala mnohem lépe, než když jsem ji viděl ráno. Stále měla však na tváři usazená nepřítomný, bolestný výraz, který mě trhal na kusy.
Opřel jsem se vedle dveří.
Co jí vlastně chci říct?
Omlouvám se, že jsem byl pitomec a nechal tě odejít s upírama?
Ty dva jsem zabil, už se nemusíš ničeho bát, zlatíčko, páč já jsem vlkodlak.
Ani jedno z toho mi neznělo jako ta správná úvodní věta. Těžko říct proč.
Přešlápl jsem z nohy na nohu a prkna zase zavrzala. Pohyb v pokoji ustal.
"Mami?" dotázala se Alicia do prázdna a já si povzdechl. Jo, vlkodlak, to se hnedka pozná…
"Ne, já," odpověděl jsem a popostoupil jsem ke dveřím. Rozevřel jsem je a odvážil se vkročit do jejího pokoje. Byl jsem nervózní z toho, co udělá ona i z toho, co se chystám udělat já.
Na Aliciiné tváři se vystřídalo překvapení, vztek a několik dalších emocí, které jsem neměl chuť luštit. Nepřímila se a založila ruce na hrudi.
"Pokud sis toho nevšiml, tady nemají hosté co dělat," utrousila suše.
Pokýval jsem hlavou.
"Jo, já vím. Přišel jsem za tebou."
"Proč?" dotázala se stejně chladně.
Zhluboka jsem se nadechl a rukou si zajel na zátylek. Tohle je taková blbost…
"Chtěl jsem se ti omluvit, že jsem se zachoval jako vůl. Pravděpodobně jsem vůl. Neměl jsem…Měl jsem něco udělat. Promiň."
Nyní už se tvářila jenom překvapeně a ruce jí bezvládně klesly podél těla.
Pokračoval jsem.
"Víš, já…Byl jsem trochu zmatený z toho, co se děje, co se tam dělo. Zachoval jsem se jako totální imbecil a máš plný právo mě nesnášet do konce života, já bych ti to fakt neměl za zlý a vlastně bych to chápal. Kdybych byl tebou, asi bych si nafackoval, já…"
Zadrhl jsem se uprostřed věty, když se z jejích očí začaly pomalu, ale jistě koulet slzy. Obličej se jí zkřivil smutkem a ona sama se opřela o hranu postele, podél které se nakonec zhroutila na zem.
Neumím se omlouvat.
Co ale absolutně neovládám je umění utišit plačícího člověka. Plačící holku. Co se dává holkám, co brečí? Čokoláda? Karamelka? Cukřík?!
"Ehem…," vypustil jsem a popošel dále do malé, ale vcelku útulné místnosti obložené dřevem. Byla nešťastná, cítil jsem to. Cítil jsem slanou pachuť jejích slz na jazyku. Objímala si kolena přitažená k hrudi a vzlykala. Trhalo to srdce. Byl to pláč, který dával najevo, jak moc sebou pohrdá a jak moc nenávidí svou matku. Téměř jsem mohl cítit, jak se všechno, co jí ty dvě hovada prováděly, vyplavuje spolu se slzami naprostého zničení.
Něco na tom mi připadalo důvěrně známé.
Sedl jsem si k ní a trochu nemotorně ji jednou rukou objal. Hladil jsem ji po rameni a bradou jsem se opřel o temeno její hlavy. Dělal jsem přesně to, co vídával ve filmech v kině, protože jsem netušil, co dělat jiného.
"Ššššš, to bude dobrý. Je to pryč, už je to pryč…," snažil jsem se ji utišit, ale s každým slovem to bylo jen horší. Pokud to takhle bude pokračovat dál, tak motel vytopí.
"Kre-té-ne," vykuckala ze sebe na třikrát a já se musel usmát. Praštila mě pěstí do hrudi, ale tak lehce, že jsem skoro nic necítil. Zabořila mi obličej do trička a poté, co si ještě párkrát bouchla a několikrát mi zanadávala do debilů, pak a idiotů se začala uklidňovat. Její dech byl náhle pravidelný a přestala se hýbat.
Vzal jsem ji do náruče a lehce ji položil na postel. Zavrtěla se, ale oči neotevřela. Přikryl jsem jí lehkou, bílou dekou a z nějakého podivného impulsu ji pohladil po vlasech.
"Spinkej, Ali," zašeptal jsem.
To bylo snad nejvíc citu, co jsem projevil za poslední dva roky, ne-li za celý svůj život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clara Black Clara Black | Web | 22. září 2013 v 16:33 | Reagovat

Jééé :D Ten konec byl tak hezoučkej :D Snad brzy napíšeš další kapitolu, protože se moc těším :D Aneb kapitola úžasná, jako vždy :D Callum je prostě dobrej :-D

2 Elizabeth Elizabeth | Web | 22. září 2013 v 23:18 | Reagovat

Neboj, nejsi jediná, která má problém s časem, viz moje princezna. :D
Ale kapitola luxusní, neskutečně moc chci vědět, co s ním teda bude či nebude. :D

3 Kačíí Kačíí | Web | 24. září 2013 v 6:11 | Reagovat

Tak to bylo krásný, těším se na další :-)  :-)

4 Sonia - theshadowsofdarkness Sonia - theshadowsofdarkness | Web | 28. září 2013 v 11:30 | Reagovat

Jéje jej!:D Těším se na další kapitolu. Koukám že Calluma přitahuje:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama