Eye of the Wolf - 9. kapitola

15. října 2013 v 21:13 | Eliza |  Eye of the Wolf
Ačkoliv by se to mohlo zdát, ne, neumřela jsem. Jen jsem měla minimum času, stejně jako vůle tvořit. Nebo obíhat. Za to se fakt omlouvám, ale slibuju, že si všechny nádherné povídky přečtu, jakmile budu mít jen trošku času, viz. pravděpodobně ještě dnes či zítra.
No, co říct...Mám naplánované asi dvě jednorázovky a hodlám povýšit své psaní na trochu jiný level, který pro mě znamená pokusit se zapojit do literárních soutěží. Možná mě to mohlo napadnout dřív, ale já si vždycky psala spíš do šuplíku. Každopádně držte palce, ať něco alespoň trochu klapce.
Každopádně, máme tu další kapitolu EotW. Doufám, že se bude líbit a že si ji alespoň někdo přečte ;)

Callum je nenápadný jako vždy a má navíc ještě docela těžký den. Chudák, každý by ho rád zabil. Zřejmě včetně hrad okupujících upírů...


Eye of the Wolf
9. kapitola

Tiše jsem zavřel dveře Aliciina pokoje a po špičkách se plížil pryč. Podlaha i tak vrzala jako šílená, takže ve výsledku jsem si mohl veškerou námahu ušetřit.
Doufal jsem, že bude v jídelně zrovna takový frmol, jako když jsem šel sem, ale sotva jsem přiložil ucho na dveře, neslyšel jsem ani pípnutí. Opatrně centimetr po centimetru jsem dveře otevíral a protáhnul se jimi jako lasička.
Připadal jsem si trochu jako James Bond, když jsem se skrýval za vším možným, jen aby mě uklízející personál nespatřil.
Poté, co Alicia usnula, jsem v jejím pokoji zůstal ještě asi hodinku, dvě, a mimo jiné si prohlížel její majetek. Fotku s rodinou obrácenou obrázkem dolů, lapač snů na poličce. Doufal jsem, že funguje.
Možná jsem měl taky pocit, že bych ji měl chránit za to, co jsem dovolil, aby se stalo. Když však slunce začalo zapadat, musel jsem pryč.
Během svého přemítání jsem omylem kolenem zavadil o pánvičku uloženou ve skříňce u země. Než jsem ji zachytil, stihla tlumeně zařinčet o podlahu. Aliciina matka zvedla hlavu a tázavě se zahleděla na své kolegy. Ti jen nahlédli do kuchyně a pokrčili rameny.
Možná je zlá, ale aspoň je hloupá.
Ušklíbl jsem se.
Trasu mezi stoly a dveřmi jsem proběhl díky svým vlčím pohybům a než se kdokoliv stačit vzpamatovat, dveře zaklaply a já se ocitl na chodbě.
Vydechl jsem si a vyběhl do pokoje.
Spěšně jsem na sebe naházel nějaké oblečení a vzal s sebou nezbytné zbraně: pistole, kůly, svazek řetězů a vyrazil ven. Neměl jsem v plánu se dnes v noci zaplétat s nemrtvými, ale jeden nikdy neví, koho tu potká.
Obzvlášť tady.
Venku už bylo šero a na západě zářily rudé šmouhy červánků, ačkoliv nemohlo být víc jak šest hodin večer. Natáhl jsem vůni blížící temnoty do nozder a usmál se. Nemohl jsem se tvářit, že se ve tmě necítím lépe. Bezpečí černé neviditelnosti mě lechtalo na tváři a nutilo mě uvažovat, jaké by to bylo se přeměnit a pobíhat jen tak v přilehlých lesích. Bylo by to kouzelné. Mohl bych hodit za hlavu všechny zábrany…
Ne, nemohl. Mám tu nějakou práci a nemůžu se rozptylovat, jakkoliv lákavě to zní.
Brouzdal jsem po ulicích Melfi, vědom si toho, že tato hodina už je pro místní zřejmě pasé. Sem tam se ještě mihla spěchající postava, ale mohl jsem jen hádat od čeho nebo od koho utíká. Sám jsem pokračoval dál, kolem suchých stromů a stok. Melfi nebylo nijak půvabné město, vlastně bylo spíš chudší a zanedbané. Přemýšlel jsem, znovu, proč tu vůbec někdo zůstává, když může odjet.
Pokud může odjet.
Bylo by kruté, ale i chytré donutit obyvatele městečka, aby tu zůstali. Chodící krmení by tak vyvolalo pocit, že se tu vlastně nic neděje.
Ocitl jsem se na návrší, z něhož jsem měl výhled do druhé poloviny obce. Oproti části, kde jsem bydlel, byla podstatně větší. Tam došlo k útokům, a ve vedlejších vesnicích taky. Zamračil jsem se. Bylo otázkou času a náhody, kdy někdo zemře i tady a pak to bude moje vina určitě.
Daniel měl pravdu. Měl bych něco dělat.
Povzdechl jsem si, a i když mě myšlenka na mou chabou výzbroj i oděv neuklidnila, vydal jsem se k hradu. Kožená bunda hřála, ale připadal jsem si v ní podivně normální, jako každý druhý. Zatímco plášť budil nádech tajemna a nebezpečí, džíny a bunda jakoby řvaly neškodnost a nafrněnost. To druhé bylo bohužel z části pravda.
Sestoupit jsem o trochu níže k hradu a podél zdi se plížil jako tenkrát. Nevydal jsem ani hlásku, to ty pitomé cvočky na bundě čas od času zazvonily o kámen. Kousnul jsem se do rtu a chvíli si prohlížel zem kolem mě.
Neměl jsem nejmenší tušení, jak se dostanu dovnitř.
Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou, ale nezastavoval jsem se. Spoléhal jsem na improvizaci, nebo možná i na jednorožce a vílu kmotřičku, že se do toho hradu nějak dostanu. Možná proto, že jsem to byl jednoduše já. Já, sebestředný vlk, to přece musím dokázat, ne?
Vlastní ego mě zradilo a já sebou švihnul o kámen jen kus pod bránou hradu. Potřásl jsem rukama i hlavou a zvedl se. Snad se nic nesta…
"Hele, hele, koukni dolů!"
…lo.
Zvedl jsem hlavu.
A zíral na dva páry očí, které jsem jakž takž poznával. Tihle dva hlídali bránu i na poprvé.
Na chvíli jsem zazmatkoval a nevěděl, zda se mám pokusit s nimi bojovat, nebo hodně rychle zdrhat. Nakonec jsem si však vybral možnost číslo jedna.
Běžel jsem jim vstříc a vyběhl po kamenných schodech nahoru. Potkali jsme se v půlce. Vytáhl jsem a rychle odjistil pistole. Vypálil jsem první dřevěné kulky.
Ale s těmi dvěma zastydlými puberťáky to neudělalo ani fň.
Jako…
Jako ten vlk, co na mě číhal v tom upířím baráku.
Zavrčel jsem.
Když je něco dobrej den, tak je to prostě dobrej den se vším všudy. Málem jsem dneska umřel a začínal jsem mít pocit, že mě ještě jeden nácvik do hrobu čeká.
Vrazil jsem do těch trotlů. Jeden se ani nezapotácel, zato druhý letěl na zem z přibližně dvou metrů. Bleskově jsem se protáhnul místy, kde stál a za běhu vyměnil zásobník na stříbrné kulky. Těch jsem měl pomálu, protože, upřímně řečeno, nikdy mi nepřišlo moc chytré brát s sebou věci, které mě samotnému můžou ublížit.
Vystřelil jsem stříbrnou kulku a čekal, co se stane.
Tvor, kterému spadla kšiltovka s hlavy, sebou škubnul, stáhnul se, ale za moment pokračoval dál v mém uhánění. Stříbro mu ale evidentně vadilo o něco víc než dřevo, ale stejně to nebylo nijak závratné. Kdybych měl víc zásobníků než jeden, snad bych je dokázal zpomalit natolik, abych mohl bezpečně utéct. Coby kdyby…
"Proč prostě nechcípneš? Vysvětli mi to, hybride, protože já to fakt nechápu," ucedil jsem a schoval pistole rezignovaným pohybem. Co mi je pár kulek platných proti dvěma nezranitelným monstrům? Chmátnul jsem raději po řetězech, z části železných, z části stříbrných. Stříbrnou část jsem si držel od těla.
"Ale ale, kdopak to mluví, co? Nikdo ti neřekl, že lidi, co si hrajou s příšerama rychle umíraj? A když toho moc ví, nebo si myslí, že ví, tak umírají dost bolestivě. Co kdybych ti vytáhl játra a ukázal ti je, he?" chechtal se hybrid, který už po svém pádu dorazil na scénu. Přežil. Nedivil jsem se, ale stejně škoda.
Vyrazil jsem s řetězem proti tomu, co byl blíž. Kopnul jsem do něj a fláknul ho řetězem do krku. Maso zasyčelo, ale sotva jsem se podíval, nikde žádná rána. Třískal jsem do něj hlava nehlava, a jakmile se přiblížil jeho kamarád, tak i do něj. Ztrácel jsem soudnost a moc dobře jsem to věděl.
Kolem mě se nakupily kusy kůže, masa, ale nikde nikomu nic nechybělo. Vztekle jsem zařval a uvažoval o proměně, což jsem však nakonec zavrhl. Mysleli si, že jsem člověk. A já neměl tušení, jak je zabít, aby nemohli prozradit, co jsem. Pokud jsem to měl před někým tajit, tak před Cerys a tím jejím upířím parťákem. Tušil jsem, ne, věděl, že by to se mnou nedopadlo dobře.
Upíři by moc rádi, aby celá vlkodlačí rasa zmizela z povrchu země. Nevyčítejme si nic, vlkodlaci by rádi to samé s upíry. Jenže upírů je víc. Množí se sakra rychle a mají větší šanci, že přežijí proměnu.
Paradoxně je vstát z mrtvých snazší, než se proměnit a zůstat živý.
Je v tom víc ironie, než si dovedete představit.
Chvilka nepozornosti mě stála víc, než jsem myslel.
Jeden z hybridů mi zkroutil ruku za záda a já už jen čekal, kdy se ozve bolestné prasknutí. Žádné však nepřišlo. Místo toho mi druhý podkopl nohy a já padnul tváří do malé kaluže krve. Byl jsem od ní kompletně zamazaný a několik odporných kapek mi ulpělo v puse. Bleskurychle jsem je prskal pryč. Řetěz se mi zároveň celý omotal okolo ruky a já nesměl dát ani trochu najevo, že mě stříbro pálí. Se zaťatými zuby jsem se pokoušel vyprostit, ale nemohl jsem se škubat moc, či silněji.
Bože, já to nenáviděl!
"Co teď s ním?" dotázal se ten hromotluk, který mi držel ruku. Znělo to trochu, jakoby se ptal, zda mě osmažit na pánvi nebo hodit do trouby.
"Vezmeme ho dovnitř. Třeba ho dostanem na hraní," ušklíbl se druhý hybrid a chytil mě za bundu u krku. Oba mě společně vláčeli po kamenech dovnitř. Džíny se mi zanedlouho roztrhly a já jen sledoval, jak za mnou zůstávají mé vlastní krvavé šmouhy.
Hrad byl zevnitř rozlehlejší, než jsem si myslel.
Než mě přes rudý koberec dostali ke dveřím do jakéhosi sálu, trvalo to víc než deset minut. Na druhou stranu jsem takhle blízko zemi rychle pochopil, proč je koberec červený, prakticky krvavě rudý.
Nyní už jsem klečel vzpřímeně a čekal, kdy budeme moci vstoupit. Ne, že bych rád, ale chtěl jsem mít za sebou přijímací proceduru. Téměř jsem viděl úlisné upíří tváře, které na mne budou hledět jako na odpad u krajnice, jemuž se smrtí prokazuje laskavost. Když upír přeměnil někoho násilím, často se hájil tímhle. Že dal potupné lidské existenci smysl a řád.
Kecy. Ubohý kecy.
Nějaký další mameluk, ovšem už od pohledu upír, pošeptal něco hybridovi a poté se vzdálil. Díky svému sluchu jsem zaznamenal něco o očekávání a intimní atmosféře.
Jestli se po sobě budou plazit, až vejdeme, tak si na mou duši ublinknu.
Hybridi mě chytili každý za jednu paži a už mě zas táhli. Bylo to jako naučené baletní číslo, jen s tím rozdílem, že bylo trochu bolavé. Trochu.
Dveře do sálu se otevřely, já však hypnotizoval podlahu.
S upíry to bylo trochu jako se psy: pohled do očí je dráždil.
I tak jsem si ovšem všimnul tlumenějšího osvětlení v sále a i zde přítomnosti rudého koberce.
Zatímco jsem byl vlečen dál, spustil se někde přede mnou nával italských slov a příkazů, jemuž jsem nerozuměl. Náhle mě hybridi pustili a já zůstal klečet před třemi lesklými mramorovými schody.
Opatrně jsem zvedl hlavu.
Muž, kterého jsem si prohlížel, byl zcela jistě menší než já. Měl vlasy pod ramena, rozevláté a světlounce blonďaté. Docela bych se vsadil, že jsou barvené. Posedával na trůně v elegantním obleku, nohu přehozenou přes druhou a hřbetem jedné ruky si ladně podpíral hlavu. Díval se na mě hadíma očima a nutil mě před jeho pohledem ucuknout.
Udělal jsem to. Člověk by to udělal. Místo toho jsem se zadíval vedle.
A uviděl tu nejkrásnější bytost na světě.
Dívka, ne, žena s černými vlasy na mě upírala světle modré oči a usmívala se. Zůstal jsem civět s otevřenou pusou. I když nefoukal žádný vítr, její vlasy jemně vlály, jakoby žily vlastním životem. Postavu měla štíhlou a podivně drobnou, ač byla vysoká. Jakoby chtěla, aby ji někdo chránil a bránil proti všem nebezpečím. Moje první myšlenka byla, že bych se toho úkolu rád zhostil.
Matně jsem se začal rozvzpomínat, že tu nejsem kvůli Cerys a že je zřejmě milenkou toho slizouna na trůně. A už vůbec nepotřebuje žádnou ochranu. Zase jsem se vrátil do normálního, i když lehce okouzleného rozpoložení a všiml si, že se onen slizoun směje.
"Má drahá dceruško, myslím, že máš obdivovatele."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 16. října 2013 v 17:02 | Reagovat

Konečně! Hihi. :3 Ne, fakt, tuhle povídku zbožňuji (a to je co říci, s tím mým zapomínáním, co vlastně čtu, heh :D).

Literární soutěže zkus, taky to zkouším, jsem ve fázi - mám napsáno, dáno na přečtení profesorce - tak uvidím. :D

2 Kačíí Kačíí | Web | 19. října 2013 v 11:48 | Reagovat

Tahle povídka je prostě úžasná, moc fajnová kapitolka, rychle další :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama