Přeživší - 1. kapitola - Zachraň se!

23. listopadu 2013 v 19:59 | Eliza |  Přeživší
Přináším vám první kapitolu Přeživší (někdo mohl být mistifikován, že se název povídky vztahuje k množnému číslo...Ale běžte...). Musím říct, že jsem si se svým snem, tedy původním námětem této dreamfiction (= povídka založená na snu, originální nápad, můj, nekrást :D), docela pohrála. Tolik krve jsem ve snu neměla :D Ale vážně tam bylo hodně vody...
Snad se vám bude kapitola líbit, navnadí vás přečíst si další a nebudete moc zmateni ;) :D



1. kapitola

Slaná voda mi příjemně omyla zpocenou, horkou tvář.
Mhouřila jsem oči do odpoledního slunce a kopala nohama ve vodě. Plovací vesta mi pevně svírala hrudník a mohlo by se zdát, že mě až dusí. Místo toho mě však udržovala na hladině, alespoň tak, abychom nepolykala andělíčky.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a vyměnila si pohled se dvěma dívkami. Neznala jsem jejich jména, a pokud jsem si mohla domýšlet, ani ony neznaly moje. Obě byly blonďaté a jedna vypadala mladší než ta druhá. Sestry?
Všechny tři jsme se bezvládně plácaly na témže kusu moře, bez naděje zahlédnout souš. Ba ne, támhle, v dálce, nějaká byla. Malý ostrůvek. Ale v téhle výhni, dehydrované a zesláblé jsme neměly nejmenší šanci se tam dostat.
Voda, kolem byla hrozná spousta vody.
Začala jsem se citelně třást a i přes čtyřiceti stupňová vedra mnou projely studené otřesy panické hrůzy.
My tady zemřeme…
Bylo pozdě na to vysvětlovat si, proč jsme tady. Nezáleželo na tom. Všechny bylo pryč, žádná naděje už nezbývala a já začínala pozorovat hrůzu i na tváři mých společnic. Chytly se pod vodou za ruce.
Odplavala jsem o kousek dál, k malému, vlhkému útesu. Byl pokryt řasami, které při doteku řezaly jako nože. Já se chytla jen jednoho zvápenatělého cípku. Dívky mě napodobily, jakoby měly pocit, že vím, co dělám a jistě se chystám na něco zázračného.
Byla jsem vyděšená k smrti a měla pocit, že se brzy upeču ve vlastní šťávě. Bez energie, vydaná napospas živlům. Zázraky teď nebyly na denním pořádku.
Kdybychom si všechny sundaly vesty, a nechaly svá těla klesnout, bude v teplé vodě trvat docela dlouho, než se skutečně utopíme. Nejdřív to bude nepříjemné a pak nastane svíravý pocit nekonečného utrpení. Teplá voda v plicích zaručí, že naše utonutí bude trvalé a nevratné. Sůl nám bude rozdírat orgány. Ale i kdybychom zešílely, už na tom nebude záležet. Zemřeme. Alespoň nějaká jistota.
Nebylo by to lepší?
Kromě nesnesitelné agonie už neucítíme nic, pokud se odhodláme.
Voda se pohnula.
Žádné obvyklé vlnky a šplouchání. Pohyb. Podívala jsem se po dívkách. Jejich tváře plné hrůzy mě přesvědčily, že ani ony nevědí, co se děje. Pokud to nejsme my, bude to něco jiného. Věděla jsem, kterým směrem se mám dívat, ale přesto jsem se mohla tvářit, že to neexistuje, dokud to neuvidím na vlastní oči.
Podívala jsem se dolů a jediné, co jsem zachytila, bylo obří chapadlo. S přísavkami většími než moje hlava.
"Pryč," zasípala jsem a dala se do rychlého kraulu. Voda v uších mi příšerně vadila, ale svého života jsem si vážila o něco více než sluchu. Jen o něco. Neohlížela jsem se a plavala vpřed. Nakonec mě přemohla únava a kraul vystřídala střídmá prsa. Těžce jsem oddechovala a nakonec se zastavila.
O co je chobotnice horší než utopení?
Ve vodě to zabublalo a začvachtalo. Otočila jsem se. Pode mnou nebylo nic než voda a někde hluboko i písek, na který jsem nedohlédla. Vyčerpané dívky byly několik metrů za mnou. Jejich tváře byly zborcené únavou a celé růžové.
Zvuky ustaly a mladší z dívek si oddechla.
Než se za nimi vynořila pětimetrová hlava chobotnice. Hladina moře se náhle prudce snížila a hned zase klesla zpátky. Voda se mi převalila přes hlavu a já vletěla pod hladinu. Otevřenýma očima jsem viděla obří chapadla, některá končila jen kousíček přede mnou.
Ale dost blízko mých dvou společnic.
Snažila jsem se od chobotnice vzdálit tak, aby si mě nevšimla. Nořila jsem se pod vodu a nadechovala se, jen když jsem měla pocit, že už se udusím. Plíce dostávaly zabrat, stejně tak celé tělo, které jsem měla v jednom ohni, ale já nemohla jinak. Strach, tak neuvěřitelný, až mě to překvapilo, mnou cloumal a hnal mě kupředu. Nedívala jsem se za sebe ani pod sebe. Hleděla jsem jen, abych pokračovala dál.
Po dalších několika metrech jsem to nevydržela. Vyplavala jsem nad hladinu a otočila se.
Neměla jsem to dělat. Měla jsem plavat dál.
Nebyla jsem od chobotnice tak daleko, jak jsem si myslela, ale to bylo vedlejší. Já ji nezajímala.
Na koncích jejích dvou obřích chapadel jsem spatřila dvě mokré, blonďaté hlavy.
Tetelící se teplý vzduch prořízl výkřik, tak plný smrtelného děsu, že jsem si zakryla uši mokrýma rukama a málem se kvůli tomu utopila.
Do vody něco dvakrát žbluňklo. Že by je ta bestie pustila? Pohledla jsem na její chapadla.
Druhou dívku stále držela v pevném sevření a ta pomalu, ale jistě propukala v pláč.
Krev mrtvé dívky se ke mně plížila rychle a neúprosně, stejně jako její trup. Nohy jsem zahlédla o kus blíž chobotnici.
Co se stalo s hlavou?
Plavmo jsem prchala před krví do strany a znovu dopředu, nyní už paradoxně o něco klidněji. Chobotnice zábavu má. Třeba po mě vůbec nepůjde. Sice jsem se už neskrývala pod hladinou, ale stále jsem mučila své tělo příšernou rychlostí.
Tři žbluňknutí.
Neotáčej se!
Krev napravo se valila setsakra rychle.
Kde je ten trup?
Ponořila jsem se pod vodu a chvíli plavala tak. Dokud jsem to vydržela.
Nádech, výdech. Znovu jsem se otočila.
Obrovské chapadlo pláclo do vody a ke mně se hnala další přívalová vlna. Zakryla jsem si hlavu a nechala ji převalit přes sebe.
Prohlédla jsem vodu a hledala kusy těl.
Trup a nohy mladší z dívek už plavaly na širé moře, směrem ode mě. Krev už mi stihla smáčet vestu za tu chvíli, co jsem se nepohybovala.
Spatřila jsem jednu nohu druhé dívky. O kus vedle ruku a snad chomáč vlasů. Krvavý chomáč.
Téměř rozemletý trup.
Hlava opět nikde.
Bože, snad támhleto není oko…
Zhluboka jsem se nadechla a znovu se ponořila. Teď už mi bylo všechno jedno. Krev na oblečení, to monstrum i bodání v plicích. Plavala jsem dál jako o život, než jsem dostala do hlavy další masou vody. Nadechla jsem se až pod vodou a bolestně se chytila za krk a hruď.
Třeba ten plán s utopením nakonec vyjde.
Hlava se mi uvolnila.
Nádech, výdech. Dýchej, jenom dýchej. A kašlej, vykašlej tu vodu.
Snažila jsem se nevnímat, že to příšerně bolí. Psychicky, fyzicky, jakkoliv to jen jde. Otočila jsem se.
Monstrum bylo pryč.
Podívala jsem se pod sebe a snažila se identifikovat chapadlo, skvrnu, něco. Popravdě jsem čekala, že se to objeví přímo pode mnou.
Neobjevilo.
Moře se uklidnilo. Vlnky zase šplouchaly a bily o sem tam rozmístěné korálové útesy pokryté řasami.
Opět to byla klidná, tropická pec, ve které člověk mohl zemřít tak rychle, že to ani nepostřehnul.
Začala jsem se hystericky smát. Obří chobotnice. Myslela jsem, že se to děje jen ve sci-fi filmech. Obří mutace normálních, odporných vodních živočichů.
Ujistila jsem se, že tam opravdu kromě krve a odplouvajících kusů těl nic jiného není a vydechla si.
Když jsem se otáčela, hleděla jsem do bíla a pokropila mě sprška vody.
O nohu se mu otřel jakýsi ocas a odhodil mě o pár metrů dozadu.
Zvrátila jsem hlavu ve chvíli, kdy voda z ocasu kosatky s drtivou razancí dopadala vedle mě. A na mě. S přivřenýma očima, kvůli slunci, jsem sledovala, jak se na obřím tvorovi střídá černá s bílou. Na tvorovi větším než ta chobotnice. Na tvorovi, který mi nyní letěl nad hlavou.
Čumák kosatky se přiblížil k hladině.
Ale ne.
Pomalu se zanořovala do vody a to jí hnalo znovu ke mně. Ne, už ne. Prosím, už ne.
Ponořila jsem se raději dobrovolně, než mě slaná masa strhla s sebou.
Pode mnou nic nebylo.
Kosatka zařvala vysokou árii. Znělo to velmi z dálky.
Plavala jsem kupředu. Znovu. Plavání už bylo nyní mou druhou přirozeností. Nebo by mělo být. Soudě podle bodání v končetinách si to mé tělo nemyslelo.
Voda byla už zase klidná.
Jakoby se nic nestalo.
Srdce, tlukoucí do mého hrudního koše jako šílené, jako zbavené smyslů, však prozrazovalo opak. Chtělo se mi omdlít. Nemohla jsem. Chtělo se mi křičet. Nikdo by mě neslyšel. Chtělo se mi spát. Umřela bych.
Asi se mi to jen zdálo, ale neměla jsem moc možností k výběru.
Jen plavat dál. A dál.
Plavat k tomu žlutě se lesknoucímu ostrůvku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ellie►kunis-mila.blog.cz Ellie►kunis-mila.blog.cz | Web | 23. listopadu 2013 v 20:00 | Reagovat

Ahoj, předem se omlouvám, že otravuju, ale můžu tě poprosit o hlas v jedné soutěži? Za hlasování můžeš vyhrát i hmotnou cenu se svojí oblíbenou celebritou.. Více najdeš tady http://kunis-mila.blog.cz/1311/vanocni-soutez-o-hmotne-ceny-2-kolo .. Omlouvám se za reklamu a za otravování a taky promiň, jestli jsem to už tobě psala, ale je to pro mě důležitý :)

2 Kačíí Kačíí | Web | 24. listopadu 2013 v 9:50 | Reagovat

Teda, teda, teda :D :D
Tohle byl rozhodně dobrý nápad, psát sny a vážně se to něco takového zdá.?? Brrr... :D :D
Bylo to úžasně napsané, a chudák ty holky, nechtěla bych aby mě rozthala chobotnice nebo co s nima udělala, jsem úplně nadšená z téhle povídky a moc se těším na další díl :-)  :-)  :-D

3 Clara Black Clara Black | Web | 27. listopadu 2013 v 21:58 | Reagovat

Hmm, hmmm. Tohle se hodně dobře čte, to ti povím. Hodně, hodně dobře se to čte. A moc se mi to líbí. Je to jako moje milovaná kniha Carrie... můžu to číst pořád do kola a bude to pro mě stále úžasnější... Prostě respekt, fakt.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. května 2014 v 14:29 | Reagovat

Uf. Kdyby se mi zdálo něco takového, asi bych ještě několik týdnů nebyla úplně v pořádku, natož abych na motivy napsala povídku.
Na můj vkus je tam až trochu moc krve. Co mě ale zaráží je, že hlavní hrdinku to vůbec neudivilo. Samozřejmě, byla znechucená, ale lidské by přece bylo i cítit nějakou lítost. Přece jen, ony to málem přežily s ní. Stejně, jako jí nějak nevykolejilo, že vidí ostrov.
Také tam bylo několik kostrbatých vět, doporučuji si to po sobě nahlas přečíst.
Ale nápad se mi zamlouvá. Stejně jako tvůj styl psaní. Vrhám se na další kapitolu, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.
P.S.: Ta kosatka jí nechala být? Utéct jí přece nemohla. možná, že se pustila do zbytků mrtvých těl, nevím. ale odkdy kosatky jí mršiny?
Jak věděla, jak je vlasnt ěhorko? já vím, voda byla teplá, ale stejně ne teplejší než vzduch, Prostě to z plavání nemohla tak odhadnout. A potit by se nepotila, když se vynořila, protože byla mokrá...

5 Eliza Eliza | Web | 9. května 2014 v 14:47 | Reagovat

[4]: Nevýhodou dreamfiction je to, že to docela nedává smysl :D
Určitě si ty věty po sobě začnu číst pečlivěji, při kontrole moc pečlivá nejsem, je to můj kámen úrazu a i když o tom vím, často se to opakuje :/
Něco jsem možná špatně popsala já, ale musí se to brát s nadhledem a hlavně v tom nějak moc nehledat logické souvislosti, přeci jen, byl to sen a já to nechtěla měnit tak úplně na příběh, spíš náhled do mé mysli přepracovaný do formy, která se dá číst :D ;). Logicky by tu pak byla otázka, jak se vůbec společnost dostala do takové situace a kde se vzala tu se vzala v moři?
Každopádně jsem moc ráda za komentář i že o povídce přemýšlíš, těší mě to :) A na některé nesrovnalosti si dám příště pozor ;)

6 Kai Kai | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 15:59 | Reagovat

Wow... No, původně jsem si myslela, že popsat sny je složité, ale u tebe to vypadá tak nějak jednoduše :D
Určitě to je skvělý nápad a je to napsané ve skvělém stylu - prostě přesně tak jak probíhají normální sny :) Je na tom cosi kouzelného...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama