Expulsion - 4. kapitola

22. prosince 2013 v 15:09 | Eliza |  Expulsion
Jelikož jsem se ještě nějak nedostala k psaní EotW ani Přeživších, dávám vám sem alespoň Expulsion :D ;) Snad se vám bude kapitola líbit a alespoň někdo si toto mé dílo přečte, i když chápu, že máte raději jinčí povídky :D

Osudná návštěva na hodině a nedobrovolné rozhodnutí. Ale jak moc vám záleží na přátelích a jak moc na vás samotných?



Už když jsem vstoupila do třídy, poznala jsem, že něco není v pořádku. Nejen že po mně hned při příchodu nikdo nevystartoval, ale všichni po mně vrhli nadějeplný pohled, který se změnil v hořké zklamání. Že takhle působím na kluky, už jsem si zvykla, ale u téhle bandy pitomců mi to nedávalo smysl.
"Hej", křikla jsem po nich a když se většina otočila, pokračovala jsem. "Co to tu má bejt? Kde je Kreschenko?"
"Není tu", řekla s pokrčením ramenem jedna z holek, které bych možná nenazvala krávami. Protočila jsem oči. Jak velkolepý postřeh.
"No to vidím," sdělila jsem jí já svůj poznatek kousavě a popošla jsem kupředu. Vzápětí zavanul vítr a dveře práskly. Zůstala jsem stát na místě a neopovažovala jsem se otočit nebo jakkoliv pohnout. Dvakrát za den? Někteří ji tak často nevidí po sto let. Ve škole má kanclík, ve kterém stejně nebývá. Asi změnila názor. Jsem to ale klikař.
"Usaďte se na svá místa," houkla Desdemona a odpochodovala ke katedře. Slyšeli byste spadnout špendlík. Budila větší respekt než všichni profesoři dohromady. Přesunula jsem se bleskově ke své židli a v duchu hledala všechny možné teorie, proč je tu někdo jako ona. Proč je tady, v téhle třídě, v téhle škole. Měla jsem velmi kousavý pocit, že já jsem ten důvod. Není nad to být sebestředný. Toužila jsem se mýlit.
"Všichni se ptáte, proč jsem zde," oznámila nám. Oznámila. Nebyl to dotaz, ani řečnický. Démoni neumí číst myšlenky. Kromě Santiaga. Ale umí to velice přesvědčivě napodobovat. Když ovládáte oheň, ovládáte i jistý žár v duších lidí, který vkládají do každé své myšlenky. Cítíte pak jejich záchvěvy. Nevíte, na co myslí. Ale víte, nakolik je to rozrušuje a co při tom cítí. Tohle byla jediná disciplína, ve které jsem byla lepší než všichni ostatní. Byla bych nejlepší drbna na škole. Když se někdo s někým rozešel, cítila jsem to i přes patery stěny a dveře. Umím to zablokovat, ale jak to dlouho nepoužívám, těžko se do toho vracím. Uměla jsem to už jako člověk, jen o něco méně. Měla jsem depky. Neříkám, že se to nemůže hodit. Jen to prostě nemám ráda.
Rozhlédla jsem se po třídě. Některé ovce na její oznámení s úsměvem kývaly. Vlezdoprdelky.
"Jsem tu, abych vybrala ty nejschopnější z frakce démonů ohně," řekla s úsměvem tak břitkým a zároveň tak falešným, že mi z něj bylo zle. Nikdo netvrdil, že ji mám ráda. Mám z ní respekt, jako všichni. Nejde ho nemít.
"Ale účastníci zkoušek se vybírají až po zápisu," namítl někdo. Byl to fakt, ale stejně byl tazatel idiot.
"Rada si uvědomila, že ve svých řadách máme i velmi nadané talenty, kteří svůj potenciál skrývají. Chceme jim dát možnost vystoupit ze svého stínu," odvětila a přelétla nás pohledem. Zase se zastavila na mně. Proč pořád já? Já nepotřebuji vystoupit se stínu. Zatraceně se mi v něm líbí.
Svěsila jsem ramena. Bylo mi to jasné. Jestli tohle probíhá všude, Trixy jde do zkoušek, Rebeccu tam za nic na světě nepustí a já mířím do první linie, soudě podle pohledů vedoucí mé frakce. Možná bych měla pouvažovat nad tím, jaký vedu život. Prubnout pár večírků a tak.
Zbytek hodiny všichni seděli jako na trní, jelikož Desdemona oznámila, že si projde naše záznamy. Záznamy byly obdobou známek nebo školního hodnocení. Říkali v nich o vás, jak moc špatní jste. Podle záznamů by mě tam nevybrali nikdy. Tenhle předmět byl klíčový a já ho slušně projížděla. Nedivila bych se, kdyby bylo v záznamech moje jméno vyvedeno krví.
Ale věděla jsem, že záznamy u mě nebudou hrát roli. Věděla jsem, proč mě tam chtějí. A tenhle důvod jsem nemohla změnit nebo schovat. Většina lidí se sem dostane tak, že jsou zlí a něco je zabije. Autonehoda, gang, zloděj, sebevražda, vražda, dokonce i útoky zvířat. Je tu spousta zajímavých úmrtí. Ale je zajímá to moje.
Dva měsíce před mou smrtí proběhl proces Addison vs. Clark, který prohlásil upíry za plnohodnotné občany. Zabití upíra je vražda, patrně. Když zabijí upíři vás, je to vlastně sranda. Většinou je nechytí. Jen výjimečně na ně nasadí nějakého lovce. Je málo lidí, kteří chtějí nasazovat svoje životy ve prospěch ostatních, když stojí proti upírům.
A to se stalo mně, tak trochu. Ví to jen Rada. Jen Rada zná příčiny úmrtí, pokud vám je dotyčný neřekne. Většinou se ty zajímavé rozkřiknou, jako podpálení vlastního domu a uhoření v plamenech. Ten kluk prý tancoval, když hořel. Lidé se své smrti smějí. Mě ta moje straší ve snech. Koluje tu, že postupem času na svou smrt zapomeneš, stejně jako po pár staletí na svůj život jako člověk. Já nikdy nezapomenu. I kdybych sebevíc chtěla a proto jsem to nikdy nikomu neřekla. Před Desdemonou jsem to ovšem utajit nemohla.
Zazvonilo, ale všichni zůstali sedět. Jindy by se už dveře netrhly. Ale každý čekal na propuštění. A já na ortel smrti. Jsem optimista k pomilování, já vím.
"Jen běžte," zasmála se a kývla na nás. Jak strašně jsem jí to nevěřila. Popadla jsem tašku a stříhla si cestu kolem katedry. Mohla jsem si to i odpočítat.
"Slečno Taylorová, mohla byste?" dotázala se mě a pohladila mě po paži. Bylo to mírné, mateřské gesto, ale já se zachvěla děsem. Neděsila mě. Ale strašně moc jsem nechtěla, aby se mě dotýkala.
"Podle vašich záznamů soudím, že jste zřejmě nadaná, ale své nadání odmítáte uplatňovat. Vím, že už jste zkoušky odmítla, ale já bych byla velice poctěna a celá Rada společně se mnou, kdybyste své rozhodnutí zvážila. Je velice nezbytné, aby se talentovaní jedinci jako vy prosadili, je to nezbytné pro výkvět naší rasy. Stavte se za mnou zítra a promluvíme si o vašem rozhodnutí. Doufám, že to bude pro celou Kamarillu… příznivé rozhodnutí," vychrlila na mě se svým typickým charismatem a vydala se pryč ze třídy. Zůstala jsem tam přimrazená. Rozuměla jsem polovině z toho, co řekla. Tyhle vzletné řeči byly jen zástěrkou toho, co mi skutečně chtěla sdělit. Že na zkoušky půjdu a basta. Nemusela jsem se rozmýšlet nad odpovědí, kterou jí zítra řeknu.
Vyrazila jsem ze dveří a rázem vrazila do Rebeccy. Měla obličej celý rudý vzteky. Jako bych to neříkala.
"Taky u vás dělali to stupidní šetření?!" zeptala se, ale na odpověď nečekala. "Nevezmou mě na zkoušky! Nechtějí mě tam, prý nemám dostatečné výsledky. No chápeš to? Linn, ta šprtka, tam půjde a přitom umí houby," soptila a já jen doufala, že se za ní nebudu muset omlouvat lidem. Ráda si brala na mušku nevinné oběti. Pak mi někdo poklepal na rameno. Byl to dotek lehký jako motýlí křídla.
Otočila jsem se a spatřila obličej Trixy. Měla rozmazanou řasenku a rázem mě objala. Věděla jsem, že když jí to řekli, nesla to statečně. Její strach jsem cítila až teď. Byl jako rána pěstí.
"Vybrali mě," zašeptala mezi vzlyky a já ji k sobě přitiskla. Cítila jsem se za ni zodpovědná. Rebecca za mnou stála a nejistě přešlapovala. Nevěděla, co má dělat. Chtěla řvát, že má Trixy štěstí, ale stejně jako já si uvědomovala, že na rozdíl od ní to ona zřejmě nezvládne. Věděly jsme to všechny. Mohla být dobrá ve škole, v praxi v Kamarille, ale pokud jí dají za úkol něco zabít, někoho přeprat nebo něco vyřídit, je v koncích. Rebecca zřejmě taky, ale ta by dojela na svou domýšlivost, ale kdyby to vzala za správný konec, zvládla by to. Odtrhla jsem od sebe Trixy a "podala" ji Rebecce. Rychlostí, nevyšší, jakou jsem dokázala vyvinout, jsem se dostala k chodbě, kde úřadovala Desdemona. Chodba byla liduprázdná. Nikdy tu nikdo nebýval, jen dnes.
Zaklepala jsem a za pár sekund mi otevřela ona osobně. Jakmile mě spatřila, oči se jí jedovatě zajiskřily. Zamračila jsem se.
"Už ses rozmyslela?" zeptala se potěšeně. Vítězství jí kapalo z hlasu. Měla jsem chuť ji uhodit, otočit se na patě nebo své rozhodnutí z fleku změnit. Ale nemohla jsem. Kvůli Trixy. Kvůli tomu, že by mě tam stejně dostali. Kvůli mně, protože ačkoliv jsem si to nechtěla za žádnou cenu připustit, cítila jsem se nyní nadřazeně těm tupcům ze třídy. Mě z nich chtěli ze všeho nejvíc. Kvůli upírům. Rázem mě zaplavil čirý vztek. Nechtěla jsem být jejich panenka na hraní.
Nevyznala jsem se sama v sobě. Ale věděla jsem, co teď musím udělat.
Přišla jsem k ní blíž a pohlédla jí zpříma do očí. Nikdy bych si to nedovolila, ale ochrana mé kamarádky a vztek, jaký mě zachvátil, mi to přímo nařizoval. Slova, která ze mě vyšla, se podobala temnému zavrčení. Takové, jaké bych se představovala, že skutečně vydává démon. Takové, které zamrazí do morku kosti.
"Zapište si mě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 21. března 2015 v 17:39 | Reagovat

Vážně začínám mít Elizu čím dál víc raději. Pěkná kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama