Expulsion - 5. kapitola

23. prosince 2013 v 15:34 | Eliza |  Expulsion
Další kapitola ;) Určitě o dost zajímavější než ty, co byly do teď xD Doufám, že se bude líbit :) Pro sychr 15+, ale k čemu to je? xD

Eliza míří na hodinu lukostřelby. Rozhodnutí padlo a teď se musí dostat přes následky, i když budou trochu jiné, než čekala. Jaké? A zvládne si tím vším projít, aniž by se na konci nedostala na samé dno?



Od Desdemony jsem odcházela plná syrové energie, než mi došlo, co jsem vlastně udělala. Myslela jsem na to, že Trixy zkoušky nemůže zvládnout, protože neumí zabíjet, dokáže slušně panikařit a už se zřejmě nevyzná v lidském světě. Zkoušky většinou probíhaly tam. Tím by se daly shrnout veškeré mé vědomosti. Nebylo moc démonů, kteří o tom mohli vyprávět. Oni byli totiž mrtví.
Při tom všem mi ovšem trochu vypadlo z hlavy, jak je to vlastně se mnou. Řekla bych, že bych asi dokázala někoho zabít. I když tohle říká každý, koho se tu na to zeptáte, protože jsou to všichni gangsteři a velký frajeři, tak ve skutečnosti jen málokdo by dokázal sledovat, co se děje potom, co zmáčkne spoušť a kulka si najde svůj cíl. Já jo. A pak prej proč jsem tady. Jsem vyloženě psychopat. Co se týče té chladné hlavy… Mám dost rezervy. Hergot, co jsem to udělala?!
Jak jsem tak šla, pohroužená do sebe, málem jsem se složila leknutím, když zazvonil zvonek. Lukostřelba. Rozběhla jsem se k tělocvičně. Za prvé, byl to můj oblíbený předmět a za druhé. Budu ho teď nejspíš potřebovat.
Do tělocvičny jsem dorazila jen pár minut po zvonění a tak ještě náš učitel nebyl přítomen. Pokaždé jsme měli někoho jiného. Mezi démony byli i tací, kteří byli vycvičení pouze k boji. Uměli vám šípem prostřelit hlavu, než jste se stihli nadechnout, tak, že jste ani nezpozorovali, že mají luk. Většinou byli i dost staří a měli poněkud morbidní smysl pro humor. Tací k nám chodili vyučovat. Ne, tady se opravdu nehledělo na nic, jako je morálka. Každý si žil po svém a koho doběhlo svědomí, ten se obvykle zlil do němoty a všechno jelo vesele dál. Upřímně řečeno bylo ovšem svědomí pro démony tím nejhorším trestem. Tady jste měli dost času na to, si popřemýšlet o všech kravinách, co jste udělali a co pořád ještě děláte. Podle Rebeccy se to s věkem nelepší. Jen se jeden naučí víc a lépe pít.
Popošla jsem k hloučku spolužáků. Neměla jsem je ráda, ale nebyla jsem společenský sebevrah. No, ode dneška možná i byla.
"Tak, co se řeší?" optala jsem se, když se na mě překvapeně zadívali. Jo jo, ledová královna přišla mezi vás. Klanět se nemusíte. Ale neškodí to.
Jeden kluk se zeširoka usmál, popošel ke mně a dal mi ruku přátelsky kolem ramen. Jmenoval se Ryan. Bylo mu kolem devatenácti a přišel sem měsíc přede mnou. Měl medově zlaté vlasy, skoro jako já a byl jen o málo vyšší. Obličej byl poměrně jemný, oči jasně zelené. Nemohla jsem říct, že bychom byli kamarádi, to vůbec, ale líbil se mým spolužačkám a já nebyla takový blb, abych ho odháněla. Vadil mi méně než ostatní a to už je co říct.
"Ále nic, El, jen jestli máme někdo šanci dostat se do tý řezničiny, co tu vypukne. No jen si to představ. Naše jména na náhrobcích, jedno vedle druhého. Nebylo by to rozkošné?" promluvil veselým hlasem, ale v očích měl led. Několik holek se nervózně zahihňalo. Tohle byl ten důvod, proč jsem ho snesla. Jeho sarkasmus byl občas mým jediným vyprošťovákem. Ano, jsem tak ubohá. Podle všech měřítek už jsem s ním měla být v posteli. Ale ta moje docela vrže. Tý ubohý starý chudince bych to nemohla provést.
"Kdo by nám ty náhrobky udělal?" zeptala jsem se věcně. Démoni nepohřbívají. Náš popel by se nejspíš ani nedostal do Kamarilly. A byla jsem si setsakra jistá, že těla v celku nezůstanou.
"Třeba já bych mohl," ozval se najednou Bastien, nás dnešní trenér, kterého jsme ovšem měli poslední dobou několikrát. Byl to vysoký a svalnatý démon. Na rukou měl nespočet tetování a kůži opálenou. Vlasy měl tmavě hnědé a podivuhodně husté. Laxně se opíral o dveře. Ryan se ode mě odtrhl. Bastien hleděl přímo na nás. On měl zřejmě pocit, že na něj. Všichni věděli, že se nesnesou. Ryan se s ním nějak znal ještě před smrtí. Nikdo netušil, kolik je našemu trenérovi let, ale musel patřit k nejmladším bojovníkům. Trhl hlavou ke zbrojnici, která byla součástí tělocvičen. Tělocvičny tu byly čtyři a do zbrojnice byl přístup z každé z nich.
Rozběhla jsem se ke svému oblíbenému, hladkému černému luku jakmile dal povel. Byl perfektně vykrojený a krásný. Když jsem ho poprvé viděla, měli jsme zrovna Bastiena. Řekl mi o něm, že je skoro jako umělecké dílo a že jestli patří ke mně zjistím po první ráně. Trefila jsem střed, tak čistě jako nikdy potom. Viděla jsem v tom kouzla. Bastien nadání. Nakonec to bylo fuk, luk mi zůstal a na tom jediném mi záleželo.
Popadla jsem ještě svůj toulec s šípy a vyrazila k jednomu z rozestavěných terčů. Nebyly potřeba žádné chrániče. Střílela jsem už jako člověk a věděla jsem, že jen brzdí. Na nic jsem nečekala a vystřelila. A pak dva další šípy. Ostatní se teprve blížili ke svým stanovištím. Ryan si pohrdavě odfrknul a Bastien se zasmál.
"Nějaká žhavá," pronesl se zakroucením hlavy, jeho hlas po mě však přejel jako hebký dotek kožešiny. Začervenala jsem se a odvrátila se zpět tam, kam jsem koukat měla. Tentokrát jsem zavrtěla hlavou já, abych si ji pročistila. Asi jsem se zbláznila. Bastien nikdy nikoho nebalil a už vůbec ne studenty, i když v tomhle případě to bylo jedno. V Kamarille si mohl randit kdo s kým chtěl, nezávisle na věku, pohlaví, nebo povolání. Jeden z našich trenérů šermu se chtěl vyspat s Ryanem. Tedy asi. Rád o tom mluví, ale že by byl zrovna důvěryhodný zdroj…
Snažila jsem se soustředit na střelbu, ale v hlavě mi uvíznul Bastien, který se ke mně během hodiny ani jednou nepřiblížil. Vysvětloval nanynkám už snad po sto padesáté, jak se vlastně střílí. Když má někdo místo mozku nakládanou okurku, těžko mu pomoct.
Vystřílela jsem několikrát celý toulec, než konečně zazvonilo. Moje výsledky byly stále stejné: nadprůměrné, ale nikterak úžasné. Pokud myslíte na svalovce, co je pár metrů od vás, na soustředění vám to nepřidá. Dotkla jsem se svých tváří. Hořely. Bezva.
"Fajn, uvidíme se za dva týdny. Rád bych si proklepnul i vás ostatní, na které se dnes nedostalo," zavolal, když už byla většina třídy ve dveřích. Já šla ještě spořádaně uložit luk.
Ani jsem si nevšimla, že ke mně přistoupil, dokud mi nepoklepal na rameno. Nadskočila jsem. Sakra, těch šoků už bylo dost.
"Vedla sis dobře," pochválil mě, ale já protočila oči vzhůru.
"Nesledoval jste mě," oponovala jsem mu se založenýma rukama. Co to s ním dneska je?
Po mé odpovědí tam chvíli jen tak postával a hleděl do blba. Pořád jsem čekala, kdy z něj něco vypadne. Jeho postoj mi říkal, že rozhodně nemám odcházet, ale duchem byl evidentně mimo. Už už jsem ho chtěla obejít a nasměrovat se na hodinu teologie, když mě popadl za ruku. Vyškubla jsem mu ji. Příliš zbytečných doteků na jeden den.
"Slyšel jsem, že už tě vybrali. Do zkoušek. A prý ses ani moc nebránila," řekl mi a kysele se pousmál. Nadzvedla jsem obočí.
"Mělo by to cenu?" zeptala jsem se řečnicky a ignorovala touhu informovat se, jak to sakra ví. Desdemona je zřejmě drbna, jinak si to neumím vysvětlit. Drbna, co by mohla podpálit člověka pohledem. To je zatraceně nebezpečná kombinace. Nikdy nenasírejte nikoho, kdo má kopu stoupenců a sám není úplně k ničemu. Nevyhrajete.
"Nejspíš ne. Ale stejně jsem rád, že jsi souhlasila. Někdo jako ty by se tu neměl schovávat. Umíš toho daleko víc, než si chceš přiznat. Místo v Radě by mohlo být za pár desítek let tvoje, až dostuduješ a dozraješ," lichotil mi, ale já měla pocit, že mě nějakým způsobem lituje. Ale nechápala jsem, proč teď. Mluvili jsme spolu vždy jen v útržcích na hodinách. Tohle byl zatím náš nejdelší rozhovor.
Když jsem tam tak dlouho stála a nic neříkala, opět se chopil slova.
"Vím, že z toho máš asi strach, ale musíš si věřit. Desdemona ti věří," řekl a na moment se odmlčel. Když promluvil, jeho hlas byl temnější a tišší. "Já ti věřím."
Než jsem se stačila vzpamatovat, přitiskl mě ke stěně zbrojovny a náhle jsem měla jeho ruce kolem pasu. Přiblížil svá ústa k mým a chvíli jen dýchal souběžně se mnou. Pak se jeho rty otřely o mé. Nevzmohla jsem se na slovo, pohyb, na nic. Nějak jsem se ani nebránila.
Po chvilce něžného zkoumání mě políbil, hladově a nevypočitatelně. Jazykem mi vplul do úst a třel se s ním o ten můj, aby ho vyburcoval k činnosti. Pomalu jsem mu začala polibky opětovat. Nejdříve rozpačitě, ale za chvíli už jsem ho líbala stejně náruživě, jako on mě. Tisknul se na mě tak, že jsem zřetelně cítila jeho svaly a taky něco dalšího, což mě trochu vyděsilo. Jeho ztopořený penis se mi třel o podbřišek a já v sobě konečně našla sílu se ovládnout. Odtáhla jsem se od něj a zahleděla se mu do očí. Hnědé, jako horká čokoláda. Mňam. Tu bych si teď dala. Ale ne jeho.
"Budu ti fandit," šeptl a odešel. Ještě se na mě ohlédl. Pitomě jsem se usmála a pak se svezla k zemi. Měla jsem jen pramalé tušení, co jsme tu právě prováděli a co se mohlo stát, kdybych to nezarazila. On by to rozhodně neudělal.
Tohle určitě Becce neřeknu. Potřebovala jsem si promluvit s někým, kdo byl na stejné lodi, i když ne tak úplně ze stejného důvodu. S Trixy. Sebrala jsem své věci a vyklopýtala z tělocvičny. Obě moje kamarádky byly na druhé straně školy. Vydala jsem se tam a cestou míjela nástěnku. Už u ní postávalo jen pár tygřích démonu s plechovkami koly, a když mě zahlédli, že k nim mířím, přesunuli se o dům dál. Musela jsem si to přečíst.
Jak už jsem řekla, každá zkouška má své motto. Zahleděla jsem se na papír a přečetla si ho. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Nohy mi ztěžkly a najednou jsem měla pocit, že dneska nezvládnu už vůbec nic.
Motto znělo: Zabij, nebo buď zabit. Perfektní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 15. května 2014 v 16:04 | Reagovat

Ten konec... :OOOO To motto.. Nádhera! :DDDD A Bastien.... Nějak jsem si jej oblíbila! :D Je to super povídka a všechny kapitoly se mi moc líbily. :)

2 Eliza Eliza | Web | 15. května 2014 v 16:29 | Reagovat

[1]: Jaj :D Jsem moc ráda, že se ti kapitoly zatím líbily :) No, přidám další tak doufám, že se ti taky budou líbit ;)

3 Abigail Abigail | Web | 21. března 2015 v 17:49 | Reagovat

Bože, to motto. Pěkně kapitola...jsem moc zvědavá, co bude dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama