Přeživší - 2. kapitola - Tvůj svět, má smrt

4. ledna 2014 v 13:28 | Eliza |  Přeživší
Konečně jsem se dokopala k dalšímu dílu. Heuréka!
Upřímně, trochu jsem se ztratila v tom, jestli píšu o sobě, nebo jen v ich formě. Můžete si přimyslet jakoukoliv postavu chcete. Mě, sebe, někoho úplně jiného, je to jen na vaší fantazii.
Tahle kapitola by se dala souhrně nazvat "Co se to tu děje" (ačkoliv jsem původně zvolila jiný název, to víte, komerce, korupce a tak...) a já doufám, že se vám bude líbit a že se budete těšit na další pokračování, které, jak doufám, napíšu co nejdříve to půjde.



Ani jsem nevnímala ten moment, kdy jsem se poprvé rukou dotkla pevniny.
Najednou jsem cítila písek, mokrý písek a jak se k němu s každou vlnkou přibližuji. Otevřela jsem oči. Do té doby jsem netušila, že je mám zavřené. Slunce pražilo a mně se na chvíli objevily před očima mžitky, než jsem se vzpamatovala.
Začala jsem se plazit na pevninu. Pomalu, neměla jsem dost sil, abych se zvedla. Lapala jsem po vzduchu, kterého se mi horkem a vlhkostí nedostávalo. Byla jsem na pokraji svých sil, nebo možná i smrti. Když jsem byla od vody dostatečně daleko, přetočila jsem se na záda a civěla na azurově modré nebe. Ztěžka jsem oddechovala.
Najednou mě něco chytlo za plovací vestu a vytvořilo nade mnou stín.
Začala jsem sebou mrskat. Copak toho už nebylo proboha dost?! Vztekle jsem vrčela, než se mě dotyčný vestu serval a já sebou zase praštila do písku. Na moment mě přepadly obavy o moje vlasy, ale vzápětí jsem se hlasitě rozesmála.
Taková blbost.
"Zlatíčko, není ti nic?"
Prudce jsem se otočila.
Dívala jsem se do tváře své mámě.
Než jsem stačila cokoliv říct, nespokojeně mlaskla.
"Jsi celá mokrá a od písku, běž se převléct a osprchovat," nakázala mi a začala mě zvedat ze země. Když jsem stála na vlastních nohou, svět se se mnou zatočil, ale má matka to nevnímala. Vedla mě do jakéhosi domu, kterého jsem si předtím nevšimla. Byl bílý. Netušila jsem, proč by někdo na takhle prosluněném ostrůvku stavěl ještě světlejší, zářivý dům. Nechápala jsem nic.
"Mami, co se děje? Co se děje, kde to jsem?"
"Ty šmudlo, na, tady máš věci. Obleč se v ložnici," nařídila a vrazila mi do rukou oblečení. Strčila mě do pokoje a zabouchla za mnou dveře. Otočila jsem se ke dveřím, ale nikde už nikdo nebyl. A byla jsem moc vyčerpaná, než abych šla někoho hledat.
Ví bůh, proč mi bylo líto peřin a neposadila jsem se na ně. Místo toho jsem zamířila rovnou do koupelny a vlezla do sprchového koutu. Vše kolem mi připadalo tak útulné. Jako domov. Ale přitom jsem nic nepoznávala. To nebyly moje ručníky, moje koupelna ani moje ložnice.
Nebyl to můj život.
Ve sprše jsem se opřela o stěnu a plakala jsem. Slané slzy mi stekly do pusy a jejich chuť mi jen připomněla, co se stalo v moři. Vydala jsem ze sebe skoro zvířecí zvuk a zhroutila se na podlahu koutu. Nahlas jsem vzlykala, ale nikdo nepřicházel, aby mě utěšil.
Trvalo notnou chvíli, než jsem se uklidnila natolik, abych byla schopná vstát, dokončit svou očistu a převléknout se do oblečení, které mi matka dala. Bílé tričko a béžové kraťasy. Znechuceně jsem se nad tím zašklebila, ačkoliv jsem k těmto barvám nikdy neměla averzi.
Teprve nyní jsem padla do bíle povlečené postele.
Pokoj vypadal jako z mých přímořských dovolených s rodiči. Bílá dlažba i stěny, modré dekorace a všechno čisté a neosobní. Kromě občasných fotek cizích lidí a sem tam pár kusů oblečení byl pokoj prost jakékoliv známky, že by v něm někdo bydlel.
Ale neměla jsem už dál sílu se čímkoliv zabývat. Zavřela jsem oči a usnula tak, jak jsem tam ležela.

Když jsem otevřela oči, bylo ještě světlo.
Nevěděla jsem, kolik hodin jsem prospala, ale cítila jsem se odpočatější. Ovšem rozhodně ne svěží. Pořád jsem měla tělo celé bolavé a svaly protestovaly při každém pohybu. Nicméně jsem se zvedla a konečně se rozhodla zjistit, co se tu děje.
Na chodbě čekal muž, který ze mě serval vestu na pláži. Kývla jsem na něj. On se jen usmál a odešel. Neměla jsem chuť se s ním bavit a on si o mně beztak musel myslet, že jsem hysterka.
Procházela jsem domem a narážela na samé neznámé tváře. Všichni se ovšem tvářili…soucitně. Soucítili se mnou, s mou situací, ale já nevěděla proč. Jsem přece osprchovaná, v čistém oblečení. Sice bosa, ale mě to nikdy moc nevadilo. Tak co se tu ksakru děje?
Tahle otázka mě pálila v hrdle, i když jsem spatřila své rodiče na konci dlouhé, jak jinak než bíle vymalované, chodby.
Rozběhli se ke mně.
"Holčičko," vypravil ze sebe táta a oba s mámou mě tiskli v medvědím objetí.
"Co se děje? Kde to jsem?" zopakovala jsem přiškrceně otázku, kterou jsem předtím kladla i matce. Rodiče mě od sebe oddálili a já doufala, že se dočkám odpovědi.
"Zlatíčko, vypadáš mnohem lépe. Ty šaty ti sluší. Vyspala ses?" starala se máma.
"Jsem v pořádku, já-"
"Víme, že jsi unavená, ale co kdyby ses šla podívat kolem domu? Je tu moc hezky," dodal otec a postrčil mě k východu.
Nadechla jsem se k další otázce, ale začínala jsem chápat, že to nemá smysl. Chtělo se mi křičet, ale v tomhle stavu jsem byla ráda, že se chodím a dokážu přemýšlet, což byla velká změna po tolika malátných hodinách na moři. Otřásla jsem se.
Vykročila jsem tedy směrem, kterým mě zahnali.
Za domem se rozprostíralo něco, co by se dalo nazvat zahradou pouze vzdáleně. Šlapala jsem po měkkém, zeleném mechu a přede mnou byla dvě bažinatá jezírka, přes která vedl téměř rozkošný dřevěný mostek. Místo plotu byl prostor ohraničen bambusovým lesíkem.
Nedaleko jezírek stáli dva lidé, muž a žena. Oba byli černovlasí a velmi opálení, působili jako indiáni. Kývla jsem na ně a pousmála se. Už jsem se chtěla rozejít a podívat se na jezírka, když ke mně černovlasá žena přiskočila a pevně mě chytila za ruku.
"To bych nedělala," promluvila s podivným přízvukem, že jsem jí jen těžko rozuměla.
"A proč ne?"
Místo odpovědi ukázala na hladinu jezírka. Hemžila se malými tvorečky, kteří připomínali malé komáry.
"Přenášejí nemoc," dokončila žena svou myšlenku a pustila mě.
"Co za nemoc?" zeptala jsem se a popošla jejich směrem od jezírek dál.
"Jistou formu moru. Několik dní se nic neděje a pak umřeš," řekl muž. Mluvil čistě, ale něco na něm mi připadalo zvláštní, jakože to nemá v hlavě v pořádku. Z ničeho nic popadl svou ženu, zřejmě manželku a vedl jí zpátky do domu. U jezírek jsem osaměla.
Pozorovala jsem ty mušky nad hladinou. Bylo zvláštní, že se prostě nerozletí a každého tu nezabijou. Ještě divnější bylo, že kdokoliv postavil dům blízko mušek, které přenášejí mor.
Popošla jsem o několik kroků blíže k jezírku a najednou zatoužila po smrti.
Jen tak tak jsem jí unikla v moři a nyní jsem měla nablízku záruku toho, že zemřu. Žádný osud. Nemoc. Za pár dní by bylo po mně. Bylo to snadné.
Rozhlédla jsem se kolem a spolkla další nával pláče. Tenhle svět nebyl pro mě. Nebyl vůbec pro nikoho. Samé moře, moře a horko, divný dům a nikdo mi nechce říct, co se děje. Co je to za život?
Z náhlého impulsu jsem se naklonila nad jezírkem a strčila do něj špičku ruky. Téměř jsem se nedotýkala vody, ale muškám to stačilo.
Slétly se na mě jako hejno, ale zatím jsem necítila žádné bodnutí. Nehýbala jsem se.
Náhle jsem ucítila něco na klíční kosti a chvíli později i na krku. Zašklebila jsem se. Bolelo to jako jehla u doktora, ale nic víc.
Mušky se stáhly. Jen dvě kousnutí a zase kroužily nad hladinou. Odtáhla jsem ruku a tričkem si neobratně zakryla píchance.
Vrátila jsem se zpět do domu. Indiáni nikde nebyli a já si oddechla. Kdo ví proč.
Vlastně nebyl nikde nikdo.
Procházela jsem domem a narazila na místnost, která byla naopak úplně přecpaná. Nakoukla jsem dovnitř. Všichni byli evidentně zaneprázdněni a nikdo si mě nevšímal. Popošla jsem dále a snažila se najít někoho, kdo nic nedělá a kdo by mi mohl vysvětlit, o co tu jde.
V rohu místnosti jsem spatřilo dívku s copánky na hlavě, jak jen sedí a vyděšeně kouká. Trochu mi připomínala mě samotnou. Vydala jsem se k ní.
"Promiň, ale co se tu děje, co se stalo?"
Připadalo mi, že tuhle otázku pokládám až příliš často. Celá moje nynější existence byla tou otázkou protkána.
Dívka zvedla hlavu. Pusa se jí roztřásla a oči se zaleskly slzami.
"Jedou nás zabít," zašeptala třesoucím se hlasem.
"Kdo?"
"Ti další, z moře. Dostali jsme zprávu. Jedou nás všechny zabít."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Thea Thea | Web | 4. ledna 2014 v 22:04 | Reagovat

Čo, čo, čo? ???
Rýchlo ďaľší diel, Eliza! To bol aký koniec? Jedna moja affs by to nazvala cliffom :D Teraz nebudem môcť zaspať dokedy nebude ďaľšia kapča :D proste úžas :D

2 Kačíí Kačíí | Web | 6. ledna 2014 v 5:40 | Reagovat

Úžasný.... Krásná kapitola :-)  :-)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. května 2014 v 14:36 | Reagovat

Tak moment- jsem z toho trochu zmatená. Jak se tam ocitli její rodiče a ti ostatní? Kdo je chce zabít? Proč spáchala defacto sebevraždu, když už má pro co žít? A to jí ostrov ani trochu neokouzlil,
Sice se mi zdá, žes to tentokrát více vystihla po psychlogické stránce hrdinky, ale já sama se asi umýt nešla. První bych otravovala lidi tak dlouho, dokud bych se nedozvěděla, co se stalo.
Jinak, tato kapitola se mi líbí o něco více, než minulá. Ale celé to má zajímavý příběh. Musel to být pěkně šílený sen. Jen tak dál! Hrozně se těším, co přinese další kapitola...

4 Eliza Eliza | Web | 9. května 2014 v 14:50 | Reagovat

[3]: Je asi špatně, když autor neví, co se děje s jeho postavami, ale já to opravdu zčásti netuším. V tom to je. Hlavní hrdinku beru jako někoho, kdo stejně jako čtenář neví, co se děje. Ona neví, proč tam jsou. Neví, kde se tam vzala její rodina. Ani my to nevíme. Možná, že ví něco víc o tom, co se vlastně stalo se světem, proč je, jaký je, ale to nám nejspíš nepoví.
A k té de facto sebevraždě...Ze zoufalství podnikáme zoufalé kroky. Je zmatená, nic netuší, rodiče, její nejbližší, se jí odcizili. Cítí, že je na jedné straně stěny a oni na druhé. To ji dost ničí.
Opět, moc děkuji :)

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. května 2014 v 16:27 | Reagovat

Nemáš zač. Děkuji, že jsi mi objasnila alespoň něco. Možná máš pravdu. Ale takto zoufalý krok? Vždyť by teoreticky měla být šťastná...

6 Eliz Eliz | Web | 2. června 2014 v 16:27 | Reagovat

Noné! To je prostě úžasný a čím dál tím napínavější. Musím jít na další díl

7 Kai Kai | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 16:07 | Reagovat

Přemýšlím, jak popsat, jak moc mě to baví, ale nějak mě nic nenapadá :D
Každopádně na druhou stranu z raciálního hlediska se mi zdá vtipné, že se vše jmenuje Přeživší, přestože se hlavní postava neustále zmiňuje o chuti k sebevraždě - ne, přežití :D Jako jasně, jsou přeživší, ale tenhle fakt mi přijde tak nějak paradoxní :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama