Přeživší - 3.kapitola - Nevidět zemřít

25. ledna 2014 v 19:06 | Eliza |  Přeživší
Dámy a pánové, další kapitola. Po takové době, po dvaceti dnech, je už omluva nedostatečná.
Stejně to ale zkusím.
Pardóóóóón. Jsem hrozný, ošklivý bloger. Fujky.
Jako omluvu jsem si na této kapitole dala záležet a doufám, že se vám bude líbit. A že mou snahu oceníte :) Mě samotné se při psaní nejednou mále zastavilo srdce :D Tak snad takovou reakci tato kapitola vyvolá i u vás ;)
Jinak příští, 4. kapitola, bude poslední kapitolou této dreamfiction. Musím říct, že jsem na tento svůj nápad vážně hrdá a zajímal by mě váš názor. Mám nápad na další dreamfiction. Chtěli byste? Líbí se vám tato povídka?
Byla bych moc ráda, kdybyste mi sdělili vás názor. Další povídka by bylo o dost delší, mám ji už vymyšlenou celou :D ;)
Přeji příjemné, ehem, čtení xD



Od chvíle, co jsem se dozvěděla zprávu o blížícím se útoku, neuběhla ani hodina a všichni už byli téměř připraveni. Mobilizace sil probíhala velmi rychle, jako promazaný, správně načasovaný stroj. Svoje rodiče jsem neviděla, byla jsem jediná z masy lidí, která nic nedělala. Každý běhal sem a tam, tvářil se naprosto vyrovnaně a občas jsem zahlédla záblesk chladné čepele.
Zbraně.
Někdo mě chytil za paži a táhnul mě bílou chodbou, která potemněla, ačkoliv venku bylo stále světlo. Ticho před bouří.
"Hej, pusť mě," zavrčela jsem na jakéhosi vytáhlého kluka. Ten ani nevnímal, že něco říkám a nakonec mě postrčil do jakési místnosti bez oken. Chladné a nepřátelské. Až po chvíli mi došlo, že to je tělocvična. Obrovská, gumová tělocvična.
"Na, tady máš. Postav se támhle. No dělej!"
V ruce jsem sevřela meč, který mi nějaká žena vrazila do ruky a přitom mě postrčila kupředu. Pak už jsem nevnímala nikoho, žádná slova. Otáčela jsem hlavou sem a tam a snažila se zjistit, co mám dělat.
"Ne, ne, uhni!'"
"Sekni, no tak, sekej!"
"Vysvětlete jí to někdo."
"Dělejte, rychle."
Sekla jsem do jakéhosi kůlu zaraženého v zemi. Ozval se tupý, uspokojující zvuk narázu kovu na dřevo.
"Znovu!"
Meč byl těžký, ale zvedla jsem ho oběma rukama a trefila se do tvrdého dřeva ještě jednou.
"Pohni, ještě jednou!"
"Už nemůžu," vydechla jsem. Čas kolem mě běžel jako šílený, ozývaly se ryky bojujících, údery mečů do dřeva a šípů do terčovnic. Napřímila jsem se a pozorovala ten mumraj. Kolem mě, těsně za mou hlavou, proletěl šíp. Nikoho to nezajímalo. Srdce se mi rozbušilo jako šílené a já pocítila dobře známy strach o život.
Chtěla jsem si sehnat luk. Na to jsem upnula celou svojí pozornost, abych nezačala ječet. Začínalo mi docházet, kde jsem a co tu mám dělat. Doběhla jsem ke stojanu, ale žádná střelná zbraň už nezůstala. Zalíbila se mi však sekera. Vypadala poměrně těžce, ale poté, co jsem odhodila meč, a vzala ji do ruky, jsem zjistila, že se mýlím. Byla odlehčená a perfektně mi sedla. Vyrazila jsem k volnému terči a několikrát do něj sekyrou flákla. Bylo to neuspořádané, ale srdce se mi uklidnilo.
Ne však na dlouho.
"Do řad! Schováme se, než přijdou a překvapíme je!" zavelela tatáž žena, která mě nutila cvičit s mečem.
Všichni ji poslechli. Na konci jedné řady jsem spatřila své rodiče. I oni, každý v tělocvičně, se choval, jakoby nešel na smrt. Prohlížela jsem si tváře a tipovala si, které už nikdo nikdy nespatří. Nebo to dokážeme? Rozprášíme je?
Jako každé dítě, i já jsem pocítila potřebu dostat se ke svým rodičům.
"Mami, tati!"
Musela jsme zavolat ještě dvakrát, než mě spatřili a mávli na mě.
Přišla jsem k nim blíže a postavila se mezi ně. Několik čahounů se zatvářilo pohoršeně. Ať si trhnou.
"Mami, já se bojím," zašeptala jsem, "pojďme pryč. Nemusíme bojovat, můžeme se schovat. Nikdo si toho nevšimne."
Věděla jsem, že jsem zbabělá, ale nechtěla, ne, nechtěla jsem vidět svoje rodiče umírat. Nechtěla jsem zemřít. Bála jsem se, že znovu zažiju to, co v moři. Uvidím smrt.
Jakýsi temný koutek mé mysli mi připomněl kousanec od mušek, na který už jsem skoro zapomněla. Sáhla jsem si na klíční kost a na krk. Cítila jsem malé bouličky píchanců, ale víc nic. Třeba nezemřu. Třeba to nepůsobí…
"Nebuď hloupá. Budeme bojovat všichni," odvětil otec a pohladil čepel sekery, kterou jsem stále svírala v rukou. I ostatní měli zbraně, ale u mámy jsem žádnou neviděla.
Nikdo nebyl bledý a vyděšený.
Mě se však chtělo křičet.
Kde to jsem?! Chtějí mě naverbovat jako vojáka! Pomozte mi!
Ale řvala jsem jen v duchu.
"Pohyb!" zavelela žena vpředu a všichni se poslušně rozešli. Otec mě poplácal po rameni a dál mi rodiče nevěnovali pozornost. Jakoby o nic nešlo. Na ničem nezáleželo.
Nemohla jsem to vydržet. Z očí mi vytryskly slzy, jakkoliv usilovně jsem se je snažila zadržet. Proč se mi tohle děje? Je to trest? Co jsem provedla?
"Neměj strach, maličká. Dobře to dopadne," zaslechla jsem vedle sebe. Nějaký zrzek, kudrnatý, s pistolí v ruce se na mě povzbudivě usmál a já mu úsměv oplatila. I těch pár slov mi dodalo alespoň špetku odvahy. Zrzek zmizel vepředu.
Postupně mi došlo, kam pochodujeme. Do temné, dlouhé chodby, jejíž jedna část začínala v prostorné kuchyni, kterou jsme nyní procházeli, a druhá končila u východu z domu. Toho východu, kterým mě přivlekli z pláže. Polkla jsem.
Já s rodiči jsem šla jako poslední. Nebylo mi dobře z představy, že nás třeba obejdou a já budu první na ráně, ale snažila jsem se důvěřovat velení, ačkoliv jsem úplně nerozuměla jeho záměrům. Když byli všichni seřazeni na místech, čekalo se.
V jakémkoliv filmu, co jsem si pamatovala, byl vždy slyšet zrychlený dech, tichý jekot, nebo šepoty. Tady nikdo nepromluvil. Ticho se mi zdálo tíživé a nepříjemné, avšak ostatní ho zřejmě vnímali jako hluboké soustředění na bitvu.
Přemítala jsem, jestli se takhle cítili vojáci v druhé světové válce, nebo té první. Bojovali, aniž by věděli proč nebo za co?
Náhle se ozval zvuk, naprosto nepatřící do této vojenské akce: voda se začala vařit v rychlovarné konvici.
Poprvé jsem zpozorovala, jak se někdo z davu zatvářil zděšeně.
Spolu s konvicí jsem zaslechla táhle šustění písku pod nohama.
Nepřátelé přicházeli a nám se tu vařila voda.
"Vypněte to!" zašeptal někdo vpředu, až se to dostalo ke mně. Máma mi pokynula, ať rychle něco dělám.
Poslechla jsem.
Běžela jsem kuchyní, dokud se mi nepodařilo tu proklatou konvici najít. V životě jsem neslyšela, že by konvice byla tak hlasitá. Znechuceně jsem ji vypnula a počkala, až úplně utichne. Pro jistotu jsem se neustále otáčela za sebe, zda neuvidím nějakého nepřítele. Sekera by mi asi nebyla moc platná, ale opatrnost mi nedala.
Nikde nikdo.
Bylo mi to podezřelé. Měla jsem dojem, že se vrátím do středu bitevního pole, ale přitom v domě, i všude jinde panovalo ticho. Zvláštní ticho. Napjaté.
Opatrně, krůček po krůčku jsem se vracela zpátky na místo. Chodbu od kuchyně odděloval šarlatový závěs. Chvíli jsem ještě stála za ním a poslouchala, zda něco neuslyším, než jsem ho odhrnula.
Strnula jsem. Zůstala jsem přimražená na místě a nemohla jsem promluvit. Nemohla jsem se nadechnout.
Za závěsem se kupila těla.
Těla mé armády. Mých vojáků.
Jen metr od mé pravé nohy ležel táta, o jehož paži se opírala mámina bezvládná hlava. Oba byli potřísnění krví, vlastní i cizí a část mámina obličeje a tátovy ruky byla rozežraná. Jako kyselinou, ale ne doslova. Věděla jsem, že ať to bylo cokoliv, zabilo je to.
Připadala jsem si jako v noční můře. Všechny moje reakce byly zpomalené. Hlava zastavená. Nemyslela jsem. Nedokázala jsem si dát v hlavě dohromady, že moji rodiče jsou mrtví. Všechno bylo jako v oparu mlhy, jako halucinace.
Těkala jsem očima po zbytku těl. Tváře, které jsem zahlédla v řadě. Pousmála jsem se. Není mrtví jeden, dva. Ale všichni.
Viděla jsem i tvář té velitelky. A zrzavého chlapce. On z nich všech vypadal nejklidněji, jeho rána byla jen na kusu hlavy a dlani, která svírala pistoli.
Ani nevystřelil. Nikdo ani nezaječel.
Nikdo nic neudělal.
Zaslechla jsem zařinčení zbraně, která v posmrtné křeči nějakému vojákovi vypadla z ruky. Ten zvuk mě vrátil do reality. Drsné, tvrdé reality.
Zatáhla jsem závěs a kuchyní vyšla do známé bílé chodby. Vydala jsem se ven z domu, na pláž, i se sekerou v ruce. Když jsem si to na písku uvědomila, zasekla jsem ji do země a rozplácla se u pobřeží jako děti ve sněhu dělající andílky.
Já je nedělala. Jen jsem ležela, nechala se opalovat klesajícím, podvečerním sluncem a nohy mi omývalo teplé moře.
Všichni jsou mrtví.
Jediná myšlenka, kterou jsem si dokázala ve své šokované hlavě poskládat, byla, že mi nemá kdo udělat večeři. Zasmála jsem se tomu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kíík :D kíík :D | Web | 25. ledna 2014 v 22:27 | Reagovat

krásné :3333

2 catopris catopris | Web | 28. února 2014 v 15:10 | Reagovat

Perfektný diel, dúfam že vypočuješ moje sny a pridáš ďalší :D

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. května 2014 v 14:43 | Reagovat

Hm...tak tato kapitola se mi moc nelíbila. Ona je snad úplně bezcitná! Chápu, že dostala šok, takže si to ještě úplně neuvědomuje, ale takto by přece nereagoval nikdo! Nezlob se, ale její chování se mi vážně nelíbí.
Jak říkám, příběh je ale nádherný. Pustím se do další, poslední kapitoy, ničemu zatím nerozumím..

4 Eliza Eliza | Web | 9. května 2014 v 14:53 | Reagovat

[3]: No, ráda bych řekla, že poslední kapitola to změní, ale řekla bych, že člověka ještě více zmate xD
Docela by mě zajímalo, proč se ti zdá bezcitná, protože mě se zdá spíš vyděšená a šokovaná. Asi dost záleží na úhlu pohledu.

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. května 2014 v 16:28 | Reagovat

[4]: Připadá mi bezcitná, protože necítí vůbec žádnou lítost. Je sice dezorientovaná a něco jí ještě nedochází, ale přesto by jí nemělo být tak trochu lhostejné, že lidé kolem ní umírají...

6 Eliz Eliz | Web | 9. června 2014 v 15:17 | Reagovat

To je prostě skvělé! Nádherně zmatené, člověk nechápe souvislosti mezi tím, co se tam děje (teda aspoň já ne), ale o to je to děsivější a lepší :-)

7 Kai Kai | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 16:15 | Reagovat

:DDD Promiň, musím se smát :D Ten konec byl bombastický a přišlo mi to mnohem lepší, než kdyby tam pořád dokola omílala, jak je nešťastná ze ztráty rodičů aj. Prostě to skvěle zapadá do snového prostředí vytrženého z reality :D Líbí se mi to!! :D
PS: Až teď mi došlo, že původem mých komentářů bylo to, že bych ráda kladně odpověděla na tvoji/moji žádost o přátelství :D aneb i po dlouhé době mám stále zájem, jelikož i kdybys ty ho neměla, já bych se tu určitě objevila, abych si něco přečetla :D :D
Ale ten konec...achjo, dostala jsem hlad :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama