Eye of the Wolf - 10. kapitola

20. května 2014 v 23:12 | Eliza |  Eye of the Wolf
Heuréka! Je to tady! Je to tadýýý!
Konečně přicházím z 10. kapitolou Eye of the Wolf xD Doufám, že si na tuhle povídku ještě někdo pamatujete a pokud ne, že si jí přečtete :) Nebo alespoň poslední kapitolu.
Na téhle kapitole jsem se solidně nadřela, protože po takové době jsem hledala nit, jak pokračovat a nemohla jsem jí najít. Musela jsem se dostat před takovou tu seznamovací fázi, proto je tahle kapitola trochu usedlejší. Ovšem i tak doufám, že se vám bude líbit a rádi si ji přečtete :)
Pro shrnutí: Callum, jakožto světový smolař numero uno, se při svém totál cool útoku na upíří hrad ocitl v rukou nepřítele. Spráskaný jak pes, s nemožností použít své vlkodlačí schopnosti. Otázkou je, jak si s tím chudák poradí a jestli má vůbec šanci to skrýt...To se dozvíte v téhle kapitole ;)

P.S. Pod kapitolou je anketa. Budu ráda, když zahlasujete a myslete přitom na moje city xD Takový měnší průzkum ohledně povídky.



Musel jsem zvednout hlavu.
Dcera? No supr.
Nesnášel jsem tyhle upíří familiérní výrazy. Nemůžou mít děti. Jsou mrtví. A tihle dva rozhodně biologicky spřízněni být nemohli. Cerys s tmavými vlasy vypadala jako sexy pekelnice, zatímco Lucas…Jako elfí princezna.
Takže podle upíří logiky příbuznosti má Lucas spoustu milujících, vraždících spratků.
Z myšlenek mě vytrhla Cerys, která se stihla ladně zvednout ze svého trůnu. Došla až ke mně. Neměl jsem nejmenší zájem, aby se mě dotkla, ale tohle přesvědčení se chvílemi mísilo s tím, že je vážně krásná. Nádherná. Neskutečná.
Vlkodlaky upíři nemůžou ovlivnit svou vůlí. Ale jak vidno, mohou nás okouzlit stejně jako lidi.
A okouzlení je často nebezpečnější než přímý rozkaz. Pod opojným parfémem krásy téhle upírky bych byl zřejmě ochoten vykonat spoustu věcí sám, bez pobídky.
K čertu.
Musím se sebrat.
"Zřejmě máš pravdu," odvětila Cerys svému otci a poklekla přede mě. Usmála se a já se ze všech sil snažil jí nic nevěřit. Nenechat se zlákat.
Často jsem se pral s vlkem uvnitř sebe, často jsem piloval sebeovládání v těch nejtěžších chvílích. Ale nikdy jsem se nepral s touhou. Od proměny jsem nikdy nemusel.
Asi jsem měl.
"Neboj se, človíčku. Neublížím ti," zašeptala, mírně pobavena, a já věděl, že lže, přesto jsem se jí omámeně díval do očí a přistihl se, jak se usmívám. Pohladila mě hřbetem dlaně po tváři a povážlivě se přiblížila. Už jen kousíček a její ňadra se dotknou mé hrudi…
"To stačí, dcero. Víš, že tohle nesmíme."
Okamžitě se ode mě oddálila. Byl jsem zklamaný a nenáviděl se za to.
"Ale no tak. Vždyť se na něj podívej, je…prakticky neškodný. Kuře, co zkoušelo létat. Proč ho hned zabíjet?" promlouvala k Lucasovi. Přemlouvala ho, prosila o můj život. A neoslovovala ho otče. Získávala body navíc. A to jsem věděl, že je tu něco špatně. Celá ta situace byla tak absurdní…
Hraju si tu na člověka, u dveří hlídkují hybridi a přimlouvá se za mě sexy upírka.
Pokud tohle celý přežiju, stanu se mnichem.
Bez peněz mi beztak nic jiného nezbude.
"Ublížil našim strážím, chtěl proniknout k nám! Cerys, co kdyby se mu to povedlo? Co myslíš, že by udělal?" náhle se zadíval na mě, "No, co bys udělal, vetřelče?"
Pod tíhou jejich pohledů jsem se otřásl. Začínal jsem se probouzet z mraku obluzení, který na mě Cerys snesla a zadíval jsem se na ně pořádně.
Byli jako dva hadi.
"Já…Já vlastně nevím. Slyšel jsem zvěsti a…Chtěl jsem vědět, jestli je to pravda," koktal jsem a nehorázně přitom lhal. Hleděl jsem na koberec a snažil se, aby mi věřili. Aby věřili, že jsem jenom člověk, že nic neznamenám a že mě nemají zabít, protože jsem totální nula.
"Jaké zvěsti jsi slyšel?" udeřil na mě znovu Lucas. Na to, jak byl mrňavý, se jeho hlas rozléhal. A taky působil děsivě.
"Že tu žijí monstra."
Podle očekávání, oba dva zasyčeli a mračili se.
Upírům jsou ukradené všechny nadávky, které vytočí barové opilce, ale jakmile je někdo nazve příšerami nebo monstry, můžou si okousat všechny ty svoje naostřený drápy.
Většina z nich je nemrtvá, protože prostě nechtěla umřít. Nebo pro moc. Jen málo z nich je upíry proto, že chtěli pít krev, vraždit a být nahánění…no, mnou.
Takže jsou na to extrémně hákliví.
"Od koho jsi to slyšel?" zeptala se Cerys a pohledem stále hypnotizovala stěnu od chvíle, kdy slyšela to slovo.
Pokrčil jsem rameny.
"Šeptá se to, povídá po hospodách. Drby. Jsem tu jen krátce, já…Myslel jsem, že to není pravda a že všechny přesvědčím. Pak jsem ale viděl stráže a zpanikařil jsem…," vyprávěl jsem svůj srdceryvný příběh pomatence a začínal i trochu slzet. Možná jsem se minul povoláním.
Zhroutil jsem se na podlahu a s prakticky prosebným výrazem se na oba zadíval.
"Prosím, já…Nezabíjejte mě. Prosím."
Na moje slova chvíli nepřišla žádná reakce, až jsem si myslel, že mě neslyšeli, nebo mě spíš zcela vypustili. Jako bych tu nebyl. Lucas mezitím začal přecházet přes jednu stranu sálu na druhou. Dostával jsem z toho tiky.
"Pokud se tohle povídá, možná bychom měli zasáhnout. Možná bychom…," povídal si a ať už to bylo pro kohokoliv, vyšlo to na stejno.
"Nemůžeme je přece všechny zabít!" namítla Cerys, jeho debatní partnerka pro tuto chvíli. Kdyby ve mně nenarůstal strach a vina, bavil bych se tím.
De facto jsem v tuhle chvíli vnuknul Lucasovi nápad vyvraždit celou tuhle oblast. Včetně Alicie, která si to krutě nezaslouží. A její matky, kterou jim klidně předhodím osobně.
Trávím život tím, že lidi před nimi, upíry, chráním.
Buď byla Paříž k mým chybám velmi tolerantní, nebo nejsem tak dobrý, jak jsem myslel.
Solidně jsem to posral.
"My ne, ale mí následovníci ano. A pokud přidáme naše…ochránce…"
Rád bych ho upozornil na to, že jeho následovníci jsou důvod, proč mají problémy. A spoléhat se na ně není zrovna nejmoudřejší. Evidentně nemají moc zábran.
Vzpomněl jsem si na dva z nich a Aliciu. Zaťal jsem nehty do dlaní, abych se uklidnil.
"Je to šílenost. Upoutá to pozornost a pošlou lovce!"
Cerys začínala být hysterická. Vjížděla si rukama do vlasů a já přemýšlel, jestli mají takový strach ze mě, nebo zase o něčem nevím.
"Nebude už koho zachraňovat, má drahá. Nikoho nepošlou. Budou se modlit k všemohoucímu, abychom příště nepřišli k jejich dveřím," ušklíbl se Lucas s pravou nonšalancí vládce. Jako by neseděl na hradě v zavšivené části Itálie, ale minimálně v Buckinghamském paláci.
Jeho dcera se zarazila. Stiskla rty k sobě a položila Lucasovi ruku na rameno. Z nějakého důvodu mi to důvěrné gesto bylo proti srsti.
"Ale co pak? Když už tu…Nebudeme…Co budeme dělat pak? Další město? Tohle…Tohle celé bude znova?"
Jestli tohle někde začne celé znova, mohla by za pár desítek let taky Itálie vejít ve známost jako země nemrtvých. Lucas je nechává se živit a pak je nedokáže ovládnout. Daniel myslel, že pokud zabiju jeho, vyřeším tím vraždy a krveprolévání jeho potomků. Ale já začínal mít dojem, že na svého pána z vysoka kašlou.
Takže v tuhle chvíli nemám za úkol zabít jen Lucase. Ale všechny, pokud to mám vyřešit.
Netuším, co Lucas Cerys odpověděl, ale stejně nakonec skončili zase u koukání na mě.
Na chvíli jsem zapomněl, že tu možná umřu už dneska. Plánování jejich vražd bylo asi poněkud předčasné.
"Nemůžeme ho pustit," prohlásil Lucas rozhodně a založil si ruce na prsou a jako tvrdohlavé dítě. Se svou výškou tak i vypadal.
"Nezabijeme ho," stála si na svém Cerys. Pro tohle kolo jsem v jejím týmu. Ale vrtalo mi hlavou, proč tak trvá na mém životě. Nelíbila se mi ani jedna z nabízených odpovědí.
"Co tedy navrhuješ?"
Čekal jsem. Všichni čekali, co řekne. Nevěděl jsem, čeho se mám bát, když mou smrt nechce. Co je to nehorší, co můžou chtít?
"Ať nám zaplatí krvavý tribut. Za škody, které způsobil našim ochráncům. A dá slib."
Teď už jsem tu představu měl.
Krvavý tribut byl vznešený název pro to, že ze mě chtějí mít na jednu noc svůj pytlíček na krmení. Mám jim dát napít.
Ve chvíli, kdy se ze mě napijí, poznají, že jsem vlkodlak.
A pak budu mrtvý. Odmítám umřít s vědomím, že jsem nakrmil pijavice.
Jelikož jsem smolař, Lucasovi se nápad zalíbil. Celý se rozzářil jako sluníčko. Ano, tohle u upíra skutečně jde. Děsivé.
"Dcero! To je výtečný nápad! Z jeho vůně jsem…vyprahlý," pronesl labužnicky, div se neoblízl. Pořádně mi zatrnulo.
Pro pořádek, v lidské podobě jsem cítit jako obyčejný člověk. Ono zpocený chlap nemá od toho vlka moc daleko, takže to jeden ani nepozná. Za tenhle fakt jsem děkoval všem svatým, i když to nakonec nejspíš nebyla jejich zásluha.
Je pravda, že vlkodlaka poznají psi a jiná zvířata. Ti ale necítí vlka z mého těla, ale z mé duše. Zvířata poznají, jaký je kdo člověk. A já jsem padouch.
"Chlapče…Co na to říkáš?"
Hrklo ve mně. Jsem vyděšený člověk. Podle toho, co tu předstírám, bych jim na to měl kývnout. Měl bych přijmout cokoliv výměnou za život. Já ale nemůžu, i kdybych stokrát chtěl. A to nechci.
"Co…Co to znamená?" zeptal jsem se nakonec tupě. Lepší blbec než mrtvola.
"Zachráníš si život několika kapkami krve a slibem, že už se budeš od nás držet dál. A nikomu tohle nepovíš," promluvila Cerys a zase zněla mile a laskavě jako na začátku. S tím rozdílem, že průvodní omámení bylo dávno pryč a jediné, co jsem chtěl, bylo vymyslet, jak těhle sraček ven.
"Já…Já…Můžu si to promyslet?" vypadlo ze mě.
Bože, já jsem blb.
"Tahle nabídka je nehorázně velkorysá. Nabízíme ti život!" zvýšil Lucas povážlivě hlas a dopochodoval až ke mně. Povážlivě na mě shlížel. Přikrčil jsem se a nebyl si jistý, jestli to jen hraju.
"Prosím…," pípnul jsem, a sklopil hlavu. Pak jsem se obrátil na Cerys. Využil jsem veškerého šarmu malého chudáčka, který jsem mohl vypotit.
"Prosím…"
Doufal jsem, že jsem jí obměkčil, ale neřekla nic. Místo ní promluvil Lucas, tvářící se zase mírně jako beránek. Zřejmě ho osvítilo. Škoda, že přitom nevzplál.
"Nejsem nestvůra, hochu. Dám ti čas. Do zítřejšího večera. Ale strávíš ho v našem žaláři," řekl. Snažil se asi tvářit jako dobrák, skutečně snažil, ale v mých očích byl jako skřet, co vám uvařil polévku, ale nezapomněl do ní pořádně plivnout.
Po obou svých stranách jsem ucítil přítomnost hybridů. Zase jsem si vzpomněl, co Lucas vlastně udělal. Křížil svůj druh s mým. Pokud jsem ho během večera jen na kratičký moment přestal nenávidět, bylo to zpátky.
"Pánové, víte, co dělat," mávnul rukou upír a otočil se ke mně zády. Stejně tak Cerys. Sklopila hlavu a poslušně odešla za svým otcem.
Hybridi mě vytáhli na nohy, už mě nevlekli jako sem. Několikrát jsem zavrávoral, ale nakonec jsem zvládnul jít. Vedli mě hradem, všude možně.
Do basy.
Byl jsem dokonale zmatený. Po tomhle zážitku jsem si opravdu potřeboval utřídit myšlenky, ale nebyl jsem si jistý, jestli je upíří vězení to nejlepší místo. Možná spíš to nejhorší.
Tahle akce se nám začíná pořádně komplikovat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | E-mail | Web | 21. května 2014 v 18:55 | Reagovat

Ahoj. :) já jen, že si tě nechávám na seznamu SB. :)

2 Kikča Kikča | E-mail | Web | 21. května 2014 v 20:34 | Reagovat

Moc krásné! :-D jako vždy že? :-D
Kam na ty nápady chodíš? :-D
hod' sem další kapču :-D

3 Eliza Eliza | Web | 21. května 2014 v 21:31 | Reagovat

[1]: To jsem ráda :)

[2]: Já nevím, hele xD To se tak nějak vynoří xD A děkuju moc :) Další kapču hodím snad co nejdřív :)

4 Peťulik Peťulik | Web | 24. května 2014 v 15:41 | Reagovat

Amazing!!! ^^ Konečně nová kapča!!!Strašně mě překvapuje jak to celé můžeš vymyslet :) Fakt BOMBA!!! ^^ Těším se na další ! xD

5 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 6. června 2014 v 16:07 | Reagovat

Áno! V anketě dávám samozřejmě první možnost a upřímně řečeno, jásám! Tolik jsem se těšila, ani nevíš jak moc! :-D Díky, díky, díky! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama