Nemrtvá

16. května 2014 v 20:58 | Eliza
Jednorázovka, po dlouhé době nějaká :) Byl to takový momentální nápad, která jsem se rozhodla v kratší formě sepsat.
Povídka je hororového rázu, troška toho...Násilí :D
Doufám, že se vám bude líbit ;)

P.S. Omlouvám se za formátování, ale prostě mi to nejde upravit. Blog stagnuje proti mým pokusům.


Probuď se!

Hnula jsem prstem.
Oči jsem poprvé otevřela před svým hrobem. Ležela jsem na mokré trávě, unavená, se zalepenýma očima. Ale necítila jsem se jako mrtvá, přestože jsem věděla, že jsem. Už pár let.

Vstávej!

Zkusila jsem se posadit, ale mé tělo bylo vyčerpané, zbavené energie. Musela jsem se chvíli plazit, než jsem našla dostatek sil, abych se zvedla.
Zvedla jsem hlavu a viděla černočernou oblohu. Sem tam na ní svítily hvězdy. Když jsem se otočila, uviděla jsem dorůstající měsíc, který plnou silou ozařoval hřbitov jako půlnoční slunce.
Z mého těla visely cáry šatů, které na mě navlékli v den pohřbu. Hnusné, ošklivé černé šaty s volánky a krajkou. Něco takového bych si na sebe nikdy v životě neoblékla. Kromě martensek a chlapeckých košilí jsem na sobě snad nic jiného nemívala.
Cesta ze hřbitova byla náročná, nevěděla jsem, kam jdu, přes co jdu, a proč jsem nezůstala ležet na zemi. Nebo ještě lépe, proč jsem nezůstala v hrobě, kam jsem podle všeho patřila. Táhlo mě to pryč, daleko od hřbitova. Neviditelné, ocelové lanko uvázané kolem mé mysli.
Abych se udržela na nohou, musela jsem se opřít o bránu.

Jsou další!

Ohlédla jsem se.
Z další uličky se potácel muž, asi ve věku mého otce, stejně malátně a unaveně jako já. Hleděl na mě. Stejně prázdným výrazem, jaký se musel zračit i v mé tváři.
Myšlenky se mi toulaly hlavou, neschopny vytvořit jeden souvislý chumel. Kladla jsem si zmatené otázky, proč nespím. Proč nejsem tam, kde mám být. V temnotě smrti se roky zdají jako vteřiny. Spánek je dlouhý, milosrdný a hudba, která vám hraje všude kolem je uklidňující a vstřícná.
Kdybych věděla, že je to takové, odešla bych tam už dávno.

Co jsi zač?

Pohlédla jsem na svá zápěstí. Jizvy po rankách překryla hlína, která na mě ulpěla při plazení. Dříve jsem se za ně styděla. Teď jsem necítila nic.
Jen podivný svíravý pocit. Nedokázala jsem ho popsat.

Běž!

Vyšla jsem ze hřbitova a zamířila doprava. Až po pár minutách chůze jsem si vzpomněla, že takhle cesta vede do města. Pokračovala jsem a pocit narůstal. Loudil se mi na jazyk, do každého koutku mysli, až se z mých úst ozvalo zaúpění.

Mluv s nimi!

Muž, který mě už se hřbitova následoval, mi zaúpěním odpověděl a já se pousmála svými mrtvými ústy v porozumění, které mi bylo jak cizí tak důvěrně známé.
Byla jsem rozpolcená.
Tvář mi ozářilo světlo pouliční lampy, ale já pokrčovala dál, nevšímaje si ho. Zleva jsem zaregistrovala další potácející se postavy. Pokynula nám skřípavou melodií ze svých úst. Muž za mnou znovu odpověděl. Já ne.
Pak se ozval ten křik.

Chceš to!

Zastavila jsem se a pootočila hlavu na stranu v nechápavém gestu. Proč tu někdo křičí? Dráždilo to mé smysly a pocit se z mého nitra prodral na povrch a já ho konečně poznala.

Hladovíš!

Hlad. Byl to hlad.
Postavu z leva ozářilo světlo. Byla to žena, asi kolem šedesátky, ale vypadala zachovale. Zbystřila, když se ozval ten jekot. Popostoupila ještě o pár kroků dopředu. Vyčkávala. Všichni jsme vyčkávali. Ale na co? Na co? Nechápala jsem to a zároveň ano. Trhalo mě to zevnitř, ale navenek jsem vypadala jako ostatní.

Vezmi si to!

Prala jsem se sama se sebou, trhala se zevnitř. Cítila jsem, jak mi svaly a šlachy praskají, kosti křupají, jak jedna má polovina drtí, ničí a nahrazuje tu druhou. Cítila jsem fyzickou bolest, ale tak vzdáleně, že jsem se jí nemohla dotknout, čichnout si k ní, ani jí procítit.
Křik, který už dávno nahradilo ticho, se ozval znovu, tentokrát ve dvou tóninách. A přidávaly se další. Některé zněly dětsky.

Vezmi si je všechny!

Žena se rozběhla.
Když se její běžící obraz začal rozplývat kolem, došlo mi, že i já běžím. Minula jsem kostel, jehož bílá fasáda svítila do noci.

Chceš to!

Jedna polovina zlomila té druhé páteř.
A zcela ji zastoupila.
Zavrčela jsem a hnala se kupředu, jak rychle jsem mohla. Hlad mě nutil přidávat na tempu. Uviděla jsem lidi. Byl mezi nimi můj soused z dob, kdy jsem byla naživu, ale bylo mi to jedno. Spatřovala jsem v něm jen potravu, způsob k utišení mého bezedného hladu. Sotva byl na dosah, skočila jsem po něm a zabořila mu své zcela lidské zuby do masa na krku.

Nasyť se!

Trhala jsem, škubala. On křičel, ječel, snažil se mě setřást. Zaryla jsem mu nehty do kůže a povalila ho na zem. V tu chvíli přiběhl i muž ze hřbitova a dožadoval se přídělu. Zavrčela jsem na něj, ale nakonec mu udělala místo u pravého stehna. Zakousl se do něj.
Já si vybrala levou paži a bok. Hltala jsem maso, kůži, všechno. Krmila jsem se jím, jeho krví. Měla jsem ji všude na puse, krku, rukou i na šatech. Postupně pach krve a smrti zamořil celé blízké okolí a noc protínaly výkřiky a bolestné stěny těch, jejichž životní sílu jsme pojali za svou.
Bylo to nádherné.
Periferním viděním jsem zaznamenala, jak se dva, navzájem velmi podobní kluci zhruba mého věku rozdělili o jedno dítě tím, že ho rozpůlili ve dví. Moc hezké, že se umí dělit. Pousmála jsem se a dál žrala svůj příděl.

Máš, co chceš?

Nikdy jsem nebyla šťastnější.
Vnímala jsem jen sytost, která se mnou rozlévala a pocit zadostiučinění.

Utíkej!

Nevšímala jsem si, že okolí začíná svítit více, než je běžné na pouliční lampy. Nevšímala jsem si pachu páleného masa.
"Zmizte, ďáblovy děti! Zmizte!"
Otočila jsem hlavu, otrávená, že se musím vzdalovat od svého úlovku.
Nade mnou stál kněz v černém rouchu se zlatým křížem kolem krku. Instinktivně jsem mu chňapla po noze a přes látku se do ní zakousla. Řval. Sápala jsem se výš a výš. Už nekřičel jen on. Trhala jsem látku, snažila jsem se dostat k tomu nejlepšímu teplému masu a tepnám, které jsem cítila pod kůží.

Utíkej!

"Zapal to! Zapal to! Jinak ho sežere!"
Bylo mi jedno, co říkají, ale pak jsem ucítila něco vroucího na svých zádech.
Odskočila jsem od knězova těla a snažila se najít zdroj té mučivé bolesti. Zahubit ho. Plameny stravovaly mé mrtvé maso a já se svíjela v agonii. Roztékala jsem se do těžko poznatelné, šedé hmoty. Už jsem necítila nohy. Můj řev zněl jako vrčení vzteklých psů. Plivala jsem těžce vydobytou krev.

Spi.

Zvedla jsem hlavu a poslední, co jsem spatřila, byly hvězdy. Náhle se mi zdály krásné.
Pak se můj obličej rozhořel a za minutu po mě zbyla jen odporná kaluž.
Zase jsem se propadla do hlubin mrtvých.
Jen jsem neslyšela hudbu.
Všechno hořelo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliz Eliz | Web | 17. května 2014 v 9:18 | Reagovat

To se ti moc povedlo. Vážně. Je to sice krátké, ale úderné :-)

2 Casion Casion | Web | 17. května 2014 v 12:42 | Reagovat

Ahoj :-)
Na blogu mám vyhodnotenie zápisu SB, tak si ho prosím pozri :-)
http://my-fantasydream.blog.cz/1405/vyhodnotenie-zapisu-sb

Inak čo sa týka poviedky je skvelá! Spočiatku som uvažovala čo sa bude diať, nenapadlo mi, že sa z toho vyvinie niečo takéto i keď si spomínala, že je taká hororová :D Všetko je krásne opísané, z jej pohľadu a tiež sa mi páči tá skutočnosť, že keď zomrela prvý krát počula hudbu, no po druhý krát tam už boli iba plamene - výborné symboly :-)

3 Kačíí Kačíí | Web | 17. května 2014 v 13:24 | Reagovat

Krutý... ale pěkný... :-D  :-D
Moc se mi to líbilo :-)  :-)

4 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 17. května 2014 v 13:57 | Reagovat

Kruťácký:3 To je hustý, vážně dobře píšeš:3

5 Scriptie Scriptie | Web | 17. května 2014 v 15:14 | Reagovat

Tak tohle bylo... absolutně maximálně luxusně bombastický. Tahle jednorázovka se ti vážně moc podařila. Je úplně skvělá. Vše jsi vykreslila tak úžasně, dokonce jsem se do toho úplně zažrala. Píšeš vážně dobře. :-D

6 Eliza Eliza | Web | 17. května 2014 v 15:23 | Reagovat

Wau, děkuju moc za ohlasy, jsem moc ráda, že se povídka líbí :)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 17. května 2014 v 16:02 | Reagovat

Mě se to líbí také. sice je to na mě trochu drsné, ale jde vidět, že tě psaní opravdu baví. Líbí se mi, jak originálně jsi to pojala. Zbytek už byl řečen. Jen tak dále!

8 Calla Calla | Web | 17. května 2014 v 16:13 | Reagovat

:OKO to bylo husté... Strašně se mi líbila ta slova a věty tou kurzívou.. Prostě super. A ten konec..

9 Peťulik Peťulik | Web | 17. května 2014 v 16:32 | Reagovat

Ahoj.Máš nádherný blog a úžasně píšeš!!!Mimochodem další díl Eye of the Wolf už nebude? :(

10 Eliza Eliza | Web | 17. května 2014 v 16:34 | Reagovat

[9]: Bude :) Momentálně jsem se konečně pustila na 10. kapitolu, jde to ztuha, ale v nejbližších dnech bych jí měla napsat a měla by se tu objevit :)
Mimo jiné, těší mě tvůj zájem :)

11 Peťulik Peťulik | Web | 17. května 2014 v 16:45 | Reagovat

[10]: Ani nevíš jak mě to potěšilo!!! To je jasné,že když napíšeš tak SKVĚLOU povídku,že budu mít zájem ;) xD
Ut se těším!!! :)

12 Lulu Lulu | Web | 18. května 2014 v 14:43 | Reagovat

Úžasná poviedka, perfektne napísané a spracované. Klobúk dolu! :)

13 Kate Kate | E-mail | Web | 26. května 2014 v 18:47 | Reagovat

Moc pěkné, zvláštní styl, ale zapůsobilo to na mě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama