Přeživší - 4. kapitola - Ten poslední

8. května 2014 v 14:18 | Eliza |  Přeživší
Tak je to tady! POSLEDNÍ díl mé krátk dreamfiction přeživší :)
Musím uznat, že trvalo, než se tu objevila poslední kapitola, ale snad mi to odpustíte a čtení si užijete ;) Mám v plánu další dreamfiction, už jí mám rozepsanou a opoznámkovanou, takže se budu snažit vám ji co nejdřív naservírovat :D
K téhle kapitole: je poměrně dlouhá. Její psaní mi málem vyrvalo srdce z hrudi, to vám řeknu. Ačkoliv vy nevíte a já vlastně taky ne, kdo jsou postavy, jak se tam vzaly a jakou mají minulost, stejně se jich těžko vzdává, i když jsou na scéně jen pár kapitol či pár chvil. Ale musím říct, že se mi celá povídka psala moc dobře.
Doufám, že se vám povídka líbila, že se vám bude líbit tato kapitola a byla bych ráda, kdybyste vyjídřili svůj názor na kapitolu, nebo na celou povídku obecně :)
Tuto kapitolu věnuji všem mým Affs a všem čtenářům, kteří s ní vydrželi (a se mnou xD) až do konce :)



Věděla jsem, že není bezpečné spát na pláži, ale bylo mi to jedno. Strávila jsem tam celou noc.
Převracela jsem se z boku na bok, do uší mi zalezl písek, ale já se nemohl přinutit, abych se zvedla, abych cokoliv udělala.
Musela jsem pořád myslet na to, že v domě je kupa mrtvých těl. Jsou tam moji rodiče. Všichni jsou mrtví. Nedokázala jsem tomu uvěřit, nechápala jsem to. V hlavě jsem dokázala zformulovat jedinou souvislou myšlenku, která by mě nezničila.
Že to tam touhle dobou bude pořádně smrdět.
Ještě nad ránem jsem upadla do nevědomí spánku, ale ostré paprsky stoupajícího slunce už mě probraly docela. Malátně jsem se posadila a hleděla na moře. Vypadalo temnější a více nepřátelsky než včera. Než kdykoliv.
Jsem tu sama. Úplně sama.
Podívala jsem se na dům za sebou a nedokázala si představit, že tam půjdu a najím se. Najím se, umyju se, převléknu a pak…Co budu dělat? Co dělám tady?
Nikdo mi nic neřekl a už ani neřekne.
Ještě půl hodiny jsem seděla na pláži, než jsem se zvedla, popadla sekeru a ráznou chůzí vešla do domu. Bála jsem se, že bych si to mohla rozmyslet.
Měla jsem pravdu. Smrdělo to tu. Ale ne rozkladem. Jako by nepáchla těla, ale to, co je zabilo. Štiplavý, kořeněný zápach. Pořád jsem si pohrávala s myšlenkou kyseliny, ale to nebylo docela ono. Jen něco velmi podobného.
Procházela jsem kolem místnosti, kde onehdy všichni seděli a poslouchali hlášení. Nevěnovala jsem jí pozornost, dokud jsme něco nezaslechla. Hučení, syčení.
Jako z vysílačky.
Otevřela jsem dveře a zvuk zesílil. Nejdříve se mě zmocnil strach. Co za zprávu mi někdo chce oznámit? Co mi chtějí říct, když tu není nikdo, komu by na tom záleželo?
Bylo mi jedno, jestli budu žít, nebo jestli zemřu. Co na tom? Moje rodina je mrtvá, nedostanu se odtud. Stačilo by vzít pistoli nějakého vojáka a prohnat si mozkem kulku. Bylo by to snadné.
Náhle vysílačka přestala šumět a já uslyšela plynulý, mužský hlas.
"Halo? Halo? Je tam někdo?"
Přiskočila jsem a vzala přístroj do ruky.
"Jsem tady."
Chvíli bylo ticho.
"Všichni jsme uvěznění, nedostaneme se odtud. Jaké jsou vaše počty?"
"Jsem…Jsem tu jen já."
Zase ticho.
"Jste tam sama? Všichni…"
"Všichni ostatní zemřeli," potvrdila jsem a sama se podivovala, jak klidně dokážu znít.
"Rozumím. Je na cestě, opakuji, je na cestě!"
"Kdo, kdo je na cestě?" Byla jsem zmatená.
Několik dalších minut se ozývalo jen křupání a já už myslela, že jsem ztratila kontakt. Najednou jsem zatoužila po tom zase s tím mužem na druhém konci mluvit. Potřebovala jsem vědět, kdo ještě žije, i když podle toho, co říkal, už jich moc dlouho žít nebude. Jsou někde zavření, jeho hlas se rozléhal. Zavřeli je někam ti stejní, kteří pobili nás?
"Pouští nám sem plyn. Jsou také uvěznění, pro všechny tady je to konec. Zbývá jenom jeden a ten míří k vám! Už dávno vyrazil."
Pak vysílačka dokonale ohluchla.
Tupě jsem ji svírala v ruce. Míří sem. Ještě jeden míří sem.
A pak už nikdo.
Jsem to já nebo on. Netušila jsem, kdo to je. Ale jsme poslední. Všichni ostatní skončili. Za chvíli zemřou. Část už bude touhle dobou mrtvá.
Sesula jsem se na zem a rozplakala jsem se.
Byla jsem naprosto zoufalá. Co mám dělat? Co mám sakra dělat? Jak jsem se tu vzala, proč jsem tady? Mám toho, co přijde chtít zabít, nebo ho nechat, aby mě usmrtil? Uvědomuje si, že je to zbytečný boj? Že jsme jenom dva? Proč mě jede zabít? Jaký to má účel, když tu pak stejně zůstane sám?
Ještě chvíli jsem seděla na studené zemi, se špinavým oblečením, slepenými vlasy a se sekerou opřenou o zeď kousek ode mě. Kopla jsem do ní. Odletěla o kus dál a zařinčela o podlahu. Byla jsem naštvaná. Iracionálně naštvaná na všechno, všechny a na sebe.
Zvedla jsem se a vydala se domem do míst, kde jsem trénovala na boj, který mě minul. A který stejnak nepřišel. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Našla jsem několik tupých, dřevěných zbraní, ale já pátrala o něčem, čím se dá zabít člověk. Po meči.
A našla jsem ho.
Malý, pohozený v koutě, nebyl pořádně nabroušený. Ale pro mě byl jako stvořený.
Popadla jsem ho do ruky, rozmáchla se a zasekla ho do dřevěného obložení místnosti. Manipulovalo se mi s ním mnohem lépe než s tím, který mi vrazili do ruky, abych s ním cvičila.
Ale dál už jsem nemarnila čas. Prý ten další už vyrazil. Nevěděla jsem odkud, ale bylo lepší být připraven.
Po chvíli hledání jsem si našla pokoj, který skýtal výhled na pláž a na moře tak, že jsem měla dokonalý přehled. Věděla jsem, že od bažiny s komáry nepřijde. Nebylo odkud přijít, i když tím, co leželo za bažinami jsem si tak jistá nebyla. Prostě jsem cítila, že se za mými zády neobjeví. A doufala jsem, že ten pocit je správný.
U okna jsem seděla a čekala několik hodin, které mě nutily přemýšlet. Prožila jsem dobrý život? Ne moc dlouhý, ale ničeho nelituji. Asi je čas odejít. Vzpomněla jsem si na píchance od toho hmyzu z močálů. Sáhla jsem si na ta dvě místa, kam mě kousli. Rostla tam jakási boulička, na každém z nich, která hřála. Rozbušilo se mi srdce.
Konec. To je tak zvláštní slovo. Jako vesmír. Nikdo neví, co je po konci. Když něco skončí, co se s tím stane? Upadne to v zapomnění, leží to zaprášené v koutcích historie, kterou nikdo nevzpomene.
Jak skončím já? Vzpomene si někdy na mě někdo? Nebo už nikdy, nikdy nebude kdo by to mohl udělat?
Ačkoliv jsem si byla vědoma blízkosti svého vlastního konce příběhu, který rozhodně nebyl šťastný, děsilo mě, pokud mám být já a ten další poslední lidé na zemi. Na celé zemi? Snad ne. Snad se pletu.
Něco za oknem se změnilo. Otočila jsem se k němu.
Byl tam.
Pomalu přijížděl s kocábkou ke břehu ostrova. Ví, že jsem tady? Rychle jsem zmizela od okna a tiše jako myška běžela domem. Analyzovala jsem, kudy by mohl přijít, a proplížila jsem se do spíže. Malého skladu potravin. Musel kolem něj při cestě domem projít.
Schovala jsem se za roh, aby mě při příchodu neviděl.
Uvědomila jsem si, že ačkoliv vím, že nemám už daného moc času, stejně chci s tím dotyčným bojovat. Co jsem z okna mohla vidět, byl to kluk. Možná kolem dvaceti. Mladý a silný. V přímém souboji ho nemám šanci porazit.
Zabiju ho jedině tak, že ho překvapím.
Domem se rozlehly kroky bosých nohou. Snažila jsem se zpomalit tvůj dech a ta chvíle se mi vlila do krve. Do svalů. Žila jsem v tu chvíli tady a teď, byla jsem tak živá, skutečná a přítomná, jak jsem nikdy nebyla. A víc, než jsem si kdy myslela, že můžu být.
Chlapec se rozhlížel. Byl taktéž tichý a ještě se nedostal do mého zorného pole. Ale slyšela jsem ho a to bylo dobré znamení. Snad ho nenapadne, že tu jsem.
Náhle se jeho nahá záda objevila u dveří.
Teď nebo nikdy.
Vyskočila jsem bez váhání ze spíše a než se ten kluk vůbec stačil otočit, probodla jsem ho vší silou mečem. Jeho špička mu vycházela z břicha a já zbraň pustila. Nechala jsem ji v něm zaraženou.
Ještě živý se překvapeně otočil. Zíral na mě očima mrtvoly, které stále ještě mrkaly. Padl na zemi a sám si tak zranění ještě zhoršil. Začal něco mumlat.
Vyděsila jsem se. Prosím, ať nemluví. Ať jenom umře.
"Já ne-"
NEMLUV! Chtělo se mi řvát.
"Já tě ne-…Já tě nechtěl- … Nechtěl zabít. Chtěl-…Chtěl jsem-"
Zajíkal se, asi se dusil, nevím. Na rtech se mu objevila krev a puse jí měl spoustu. Nezbývalo mu mnoho času a i tak mi nyní drásal duši svými slovy. Nechtěl mě zabít. On mě nechtěl zabít.
Z očí mi tekly slzy, ale věděla jsem, že ty ho nezachrání.
"Chtěl jsem jen přežít," zamumlal na prahu smrti a poslední slovo ho postrčilo do propasti. Oči mu zhasly. Krásné, modré oči.
Klesla jsem na kolena a jediné, co jsem dokázala, bylo řvát.
Řvala jsem jako zvíře, neschopná uvěřit tomu, co jsem udělala.
"Proč?" ptala jsem se, ale nebyl nikdo, nikde nebyl nikdo, kdo by mi odpověděl. Pohlédla jsem znovu na toho kluka. Byl hezký. Nevšimla jsem si toho dřív. Byl hezký a nechtěl mě zabít. Chtěl přežít. Asi se chtěl dát dohromady, spojit síly, proto ani pořádně nehledal. Proto se neskrýval.
On mě nechtěl zabít.
On mě nechtěl zabít…
Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, která neztrácí rezonanci. Ozvěna klidu v mrtvých, blonďatých vlasech toho kluka.
Padla jsem na podlahu. Když jsem natáhla nohy, smáčely se mi krví, která vytékala z chlapcova těla. Nechtěla jsem, nedokázala jsem se pohnout. Musím zemřít. Přeju si zemřít.
Zemřu.
Doplazila jsem se na pláž. Nechtěla jsem být v domě mrtvol. Nechtěla jsem se dívat na to, co jsem provedla. Nechtěla jsem…Nic z toho jsem nechtěla.
Po písku jsem se sunula k místu, kde vlnky omývaly písek. Lehla jsem si tam a nechala je, ať ze mě smyjou krev. Ať ze mě smyjou všechno, než za pár dní přijde konec. Možná už brzy. Byla jsem ráda, že jsem se nechala pokousat. Takhle tu už nebudu muset dlouho být.
Pro uklidnění jsem nahmatala kousance, abych se přesvědčila, že moje jízdenka odsud je pořád platná.
Ale málem se mi rozervalo srdce děsivým zjištěním.
Bouličky tam nebyly. Kousance zmizely.
A já ztratila zbytky své příčetnosti.
________

Otázka na konec: Co myslíte, že se pak stalo? Co udělala? Jak to všechno dopadlo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 9. května 2014 v 15:12 | Reagovat

Cože..?? ten konec.??! To si snad děláš srandu :-D je plno možností co mohla udělat, ale vždycky když si to domýšlím, tak z toho vyjde taková kravina :-D  :-D Tahle dreamfiction se mi moc líbí, jelikož je to ze snu, to je opravdu originální nápad a moc se těším, až zase něco takového napíšeš :-D  :-D

2 Eliza Eliza | Web | 9. května 2014 v 15:16 | Reagovat

[1]: Tak nápad už je, tak se ještě dokopat ke zpracování xD Ta další by měla být delší a snad i propracovanější, tak doufám, že až vyjde, budeš ji číst a bude se ti líbit :)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. května 2014 v 16:46 | Reagovat

Ten konec se mi moc nelíbil. Nechápu, jak ty kousance mohli zmizet. Navíc je na mě celá povídka dost depresivní.
No, máš toho hodně co zlepšovat, ale v podstatě máš podle mě obrovský potenciál. Je mi vážně líto, že jsi tak úžasný nápad nedotáhla do konce. Chápu, že něco musíš nechat na představivosti, ale vlastně tomu chybělo rozuzlení i závěr. Máš jen úvod a samotný děj. Ale to je možná můj osobní vkus, že se mi to to takto nelíbí. Chápu, že to bylo na motivy snu, takže se ti to v podstatě povedlo. Já bych to lépe nedokázala, jenomže ono se to dobře radí...:-)
Každopádně, jsem nesmírně zvědavá na další povídku. Hodně štěstí a nepřestávej psát, jsi opravdu úžasná!

4 Eliz Eliz | Web | 9. června 2014 v 15:26 | Reagovat

Jestli jsem dreamfiction pochopila dobře, tak mi je jasné, že to nemohlo skončit méně zmateně... Moje sny taky nejsou pořádně ukončené, jen zmatené.
Moc se ti to povedlo :-D

5 Kai Kai | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 16:23 | Reagovat

Ta poslední kapitola se mi popravdě líbila méně než ostatní - alespoň co se průběhu týče - už to nebylo tak zmatečné, nebylo tam to, co jsi původně dala do začátku dreamfiction, nebo alespoň mně to tak přišlo...

6 Kai Kai | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 16:26 | Reagovat

Tak či onak konec korunuje dílo :) A tenhle konec vážně stál za to :D Že nezemřela? To jsem tak nějak čekala. Ale že zemřel chlapec??
Konce, které mě napadaly, byly buď happy ending dvou přeživších v zamilovaném obětí, nebo zamilované obětí a její smrt, která ovšem nebude popsaná, jen tam bude v takové předzvěsti... ale to, že ho zabila...
Myslím, že buď zabije samu sebe, nebo bude žít - ostatně víc možností ani není :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama