Expulsion - 6. kapitola

17. července 2014 v 7:24 | Eliza |  Expulsion
Ano, jsou to věky, poslední kapitola této povídky to byla minulý rok v prosinci, já to vím, ale třeba vás pošťouchnu k tomu, abyste si ji přečetli od začátku :D
Chystám se ji trvale zařadit zpátky na blog. Je to moje prvotina, která je fanfiction jenom části (protože jsem byla obsesivně zažraná knihami, které fanfikci v češtině moc nemají. Dobře, jsem jimi posledlá do dnes). Miluju jí a zároveň jí nesnáším a když ne vy, tak já si jí občas budu melancholicky pročítat xD Navíc...Ano, stydím se, že se hlavní postava jmenuje po mě. To je holt kříž sebestředných autorů :D
Eliza utekla ze školy a snaží se dát do pořádku, než na tom bude záviset její život. A proč všechna ta lítost? Ale to není jediné, s čím se musí srovnat. Její smrt dosud halilo tajemství, ale co když je právě to klíčem?
Přeji příjemné čtení ;) Doufám, že se najde alespoň nějaký čtenář :)



Pořád dokola jsem si opakovala, že je všechno fajn, fajn a fajn. Ale nic nebylo v pořádku. Postávala jsem u nástěnky a nevěděla, co dělat. Za chvíli jsem měla mít teologii a poslouchat o pádu Lucifera z nebe bylo opravdu to poslední, na co jsem měla náladu. Naše profesorka byla děsná a ještě nepřekousla, že je tady. Oni to tak věřící obvykle mívají. Víra vás ochrání před některými bubáky na povrchu, ale ne před tím, co je po smrti. Realita je taková, že je to čistě v režii náhody, více méně. Zlý člověk nepůjde do nebe a hodný do pekla. A všichni, kdo věří v Boha nejsou hodní. A tací pak učí teologii.

Sebrala jsem se a vyrazila přes přeplněné nádvoří k hlavní bráně školy. Tady už nesnesu být ani minutu. Měla jsem pocit, že se teď ve svém životě doslova topím. Mám jít na zkoušku, kde mě asi zabijou, a pokud ne, tak bude zřejmě mrtvá má kamarádka. Tohle se mi v hlavě honilo pořád dokola. Neměla jsem páru, o koho se bojím víc. Ale pokud budu mrtvá já, bude mi už všechno nejspíš jedno.

Procházela jsem kolem hloučku premiantů. Prostě mrtví šprti. Podle všeho dost z nich bylo vybráno na zkoušky. Divím se, že se už nepoučili. Hlavinky jim sice sloužily dobře, ale fyzickou sílu prostě neměli zhola žádnou. No, oproti ostatním démonům. Člověk by přepral každý z nás. Naše nadlidská síla byla tak zřejmá a každodenní, že se tomu nikdo nedivil. Stihla jsem jedním uchem zaznamenat, že dnes večer jsou schůzky ohledně zkoušek. Tam se řekne, o co půjde, a za týden potom hurá na povrch. Myslíte, že mi chybí sluníčko, lidi, ten městský ruch a hučení autobusů, když žiju v podsvětním městě? No, popravdě chybí, ale život za to pokládat nechci.

Nikdy si nezvyknu na to, že mě občas budí houkání sovy namísto kodrcání autobusů na hlavní silnici. Většině to tu "prý" vyhovuje. Ale přitom je Kamarilla temné, nepřátelsky vypadající místo. Nemohu se tu cítit jako doma. Jediné místo, které domov připomíná, se nachází na jednom z ubytovacích mrakodrapů. Bydlím v devatenáctém patře, skoro nejvýš, a na střeše je vyhlídka. Když jsem smutná, jdu tam, sednu si na zem a koukám. Je z ní vidět po celé Kamarille, ale především na hory. Hory jsou nádherné. Když se dívám na jejich posněžené vrcholky, které jsou bílé, i když tu nikdy nejsou dost velké mrazy na sníh, cítím, jako by to tu přece jenom nebylo až tak jiné. Horami vedou údolí, kterými protékají potoky, a v některých místech se rozšiřují a vtékají do čtyř velkých jezer, která jsou k městu nejblíže. Dala bych hodně za to, abych se tam směla podívat, ne-li vše, co teď mám. Procházet se tam a nadechnout se té svobody. Vždy jsem milovala přírodu. A když jsem o ni přišla, začala jsem ji milovat ještě víc.

Potřásla jsem hlavou, abych si utřídila myšlenky, a došla až k bráně. U ní stál jeden z démonů, kteří se průběžně střídali v hlídání areálu školy. Neříkám, že to nebylo potřeba. Ale byla to dost nevděčná práce. Dělali ji poskoci poskoků. Prostě slabí, nanicovatí démoni. Občas paradoxně strašně staří. Nechápu, co tím sledují.

"Tak kampak?" zeptal se mě trochu nepřítomně hlídač. Neznala jsem ho a on nevypadal, že mě nějak extra vnímá. Byla jsem mu fuk. Dohlížel jen na pravidla.

"Chci ze školy, na zbytek dne." řekla jsem a čekala, až vytasí bloček a odečte mi tak jeden den z těch, které jsem si poctivě šetřila na prázdniny. No co, stejně umřu, tak už je to jedno, pomyslela jsme si velice optimisticky.

Démon se na mě konečně pořádně zadíval a obočí stáhl k sobě. Ráda bych věděla, co viděl, že se tak mračil.

"Ty jsi Eliza, že?" oslovil mě a ve tváři se mu objevil tak soucitný výraz, že jsem mu málem jednu natáhla. Ale zároveň mě to šíleně zmátlo. Bastien a teď on. Každý tu věděl víc než já. Do zkoušek šlo i dost dalších lidí, do háje, tak proč všichni litují mě? Možná jsem to ani nechtěla vědět. Kromě studentů obvykle věděli dospělí démoni, o co ve zkouškách půjde. To mě na tom děsilo.

"Jo. Tak můžu sakra jít?" vyjela jsem na něj, protože jsem to nedokázala dál snášet, tohle všechno. Vykročila jsem přes něj k bráně a jen se ohlédla, jestli se mě bude pokoušet zastavovat.

Neudělal nic, jen mávl rukou, ať tedy jdu. Tak bezva. Mé dny asi zůstanou všechny pohromadě. No, alespoň k něčemu mi ta lítost je.

Vyběhla jsem po ulici k domovu. Už na to nemám nervy. Na nic z toho.

Jakmile jsem se dostala do mrakodrapu, vlétla jsem do výtahu a vztekle podupávala nohou. I po těch zatracených schodech by to šlo rychleji. Do toho hrál Boyfriend. Proč mě tu všichni nenávidí?!

Vyjela jsem do svého patra a nadlidskou rychlostí se dostala do pokoje. Svezla jsem se k zemi hned u dveří a regulérně se rozbrečela. Co to vlastně dělám? Co dělám tady? Já sem nepatřím. Měla jsem umřít tenkrát v noci.

Jak to tenkrát bylo?


Byl březen, ještě docela zima. Šla jsem ze školy, otrávená z několika koulí, který jsem ten den dostala a najednou mě někdo udeřil do hlavy. Jak prosté, milý Watsone.

Probrala jsem se v kamenné místnosti plné lidí.

"Tady ji máte, jak jste chtěla," řekl jeden čahoun malé dívce, která seděla na vyřezávaném křesle. Nohama se ani nedotýkala země. Působivé. Pokud bych na tu scenérii hleděla dostatečně dlouho, připadala by mi komická.

Věděla jsem, že to jsou upíři. Byla to chvíle, co vyšlo najevo, že to není jen chorobný výmysl žánru fantasy. Věřte mi, že v tu chvíli jsem nebyla nadšená. Můžete snít o upírech z románů, ale když je jich proti vám asi sedm, hodně rychle si přejete, aby hnili v rakvích hluboko pod zemí a hlavně daleko od vás. Není na nich nic okouzlujícího, když vás chtějí zabít. Hlad a živočišná touha. Nic víc, nic míň.

"Vypadá vyděšeně. Jsi vyděšená, smrtelná?" zeptala se mě a já nepatrně kývla hlavou. Hlas mi zamrzl v krku. Sálala z ní moc. Byla až téměř hmatatelná. Jedním pohybem ruky mohla všechny v místnosti usmrtit. To jsem sice nevěděla, ale předpokládala jsem, že by toho byla schopna.

"Jak báječné. Víš, proč jsi tady?" dotazovala se znovu. Co po mně chce? Zavrtěla jsem hlavou. Nevím. Ale moc ráda bych se to dozvěděla.

"Prý umíš něco, co jiní neumí. Máš jisté schopnosti, které chci pro sebe. Dáš mi je?"

Nedala bych jí nic, i kdybych to měla. A já neměla.

"J-Já nic neumím. Jsem… jsem člověk," dostala jsem ze sebe. Začala se smát. Její smích skoro řezal.

"Ovšemže jsi, smrtelná. Ale umíš manipulovat s lidmi, že? Víš toho o nich hodně. Víš, jak se cítí a zda ti říkají pravdu. Poznala jsi, co jsme, i když jsi ještě upíry neviděla. Znáš duše," odříkávala a já nabyla dojmu, že podle nich jsem Superman. Jen ať nevytáhnou kryptonit. Zaráželo mě, že v takové chvíli ve své hlavě vtipkuju. No co. Tak jsem asi debil.

"Já nevím, že to umím nebo jestli to umím," řekla jsem jí. Strach vám většinou sebere vyjadřovací schopnosti. Já bych je ale sakra potřebovala. Ano, poznala jsem, že jsou to upíři. Ale když stojí jak sochy a výhružně si vás měři, o jejich lidství ztratíte iluzi setsakra rychle.

Upírka mlaskla a zklamaně vydechla. Znělo mi to jako rozsudek smrti.

Taky že byl.

"K ničemu nám nejsi, smrtelná. Jean-Claude, Thereso, odveďte ji pryč."

Hodila jsem vyděšeným pohledem po dvou jmenovaných. Třásla jsem se strachy. Nebyla jsem naivní, ale přála jsem si být. Jeden z nich mi pravděpodobně zláme vaz. Ententýky dva špalíky, hádám toho černovlasýho frajera.

Ta Theresa ke mně přišla a popadla mě za paži. Cukla jsem sebou, ale nebránila se. Jean-Claude šel za ní, ale jeho výraz měl blízko k lítosti. Nechtěl mě zabít. Věděla jsem to, ale stejně jsem tomu nevěřila.

Po chvíli mě ta mrcha mrskla do další kamenné místnosti a popošla ke mně. Odhrnula mi vlasy z krku a krutě se zasmála.

"Chceš si kousnout první? Vypadá šťavnatě," zapředla a mně se z ní dělalo zle. Kdybych jí poblila nohy, zabije mě rychleji nebo pomaleji? Hm, asi pomaleji. A zvracet na toho krasavce mi přišlo škoda.

Jean-Claude odsunul Theresu stranou a ta na něj zavrčela. Nicméně zůstala stát. Byl mocnější, nebo silnější než ona. Prostě byl lepší. Jinak by ho neposlechla.

"Je mi to líto, petite," zašeptal a rukama ovinul můj krk. Ten dotek byl teplý a překvapivě jemný. Zadívala jsem se mu do očí. Byl krásný, jeho oči byly jako noční obloha. A byl to můj vrah. V tomhle případě jsem mu byla vděčná.

Trhl mi krkem a pak byla tma.

Vzpomínání mě pomalu dostávalo z depky. Mělo by to být opačně, já vím. Ale vzpomínka na smrt, když v jiné podobě žijete dál je...zábavná. Teď lituji, že jsme si neprohlédla zadek toho černovláska. Vrau.

Neměla jsem páru, proč Desdemonu má smrt tak zajímá. Něco chtěli, nic nedostali, tak jsem zemřela. Smrt hodná hrdiny, fakt. Zvažovala jsem možnosti, zatímco jsem si tam tak seděla s nudlí u nosu. Vypadala jsem jako ubožák. Neříkám, že jsem nebyla.

Po chvíli fňukání jsem se konečně zvedla, abych o dvě vteřiny později padla na postel a usnula. Teď jsem byla vděčná i za těch mizerných šest hodin spánku.
Probudila jsem se celá ztuhlá. Jen matně jsem na hodinách rozluštila číslice. Půl šesté. Výtečně. Proč jsem nemohla zaspat třeba desetiletí? Nic by mi to neudělalo. Jen ten krk by byl v o něco horším stavu.

Zkoušky. Smrt. Schůzka.

Vyskočila jsem z postele příliš rychle a zatmělo se mi před očima. Mozek se nepřizpůsobil tělu. Čert vem podsvětí, v čem jsou vlastně démoni podstatně jiní než lidé? Mají schopnosti, jsou rychlejší, silnější a bezcitnější. To poslední mi chybí. Včerejší brek to jen dokazuje. Ale démoni jsou zlí. Někdy hloub, někdy víc povrchově. Ale jsou zlí. Byla jsem já zlá? Nevím. Obě moje kamarádky do někde v sobě měly. U sebe jsem si prostě nebyla jistá.

Do osudné schůzky zbývala hodina a půl.

Snažila jsem se dát do pořádku. Vyčistila jsem si zuby, osprchovala se a asi dvacet minut jsem se líčila, i když jsem v podstatě nic z toho dělat nemusela. Také jsem si vyměnila tričko za modročernou košili, která zvýrazňovala moje smrtí nabyté křivky. Teď opravdu kašlu na eleganci.

Vyrazila jsem z bytu a šla hledat Trixy. Podle mého byla u sebe v pokoji a psychicky se hroutila. Povzbudivá představa.

Trixy bydlela o tři patra níže. Seběhla jsem tam po schodech, protože další várku provařeného popíku ve výtahu jsem si netroufla riskovat, až jsem nakonec stála před jejími dveřmi.

Otevřela mi Rebecca a beze slov mi naznačila, ať jdu dál. Zároveň protočila oči nad mým oblečením.

Trixy seděla na posteli a popotahovala. Bodl ve mně osten výčitky. Měla jsem tu být pro ni a nemyslet jenom na sebe. Zvedla ke mně svoje zelené oči a já si k ní přisedla, položila jsem si její hlavu do klína a hladila ji po vlasech. Chvíli jsem ji jen tak beze slov držela. Ona se upřeně dívala na strop a Rebecca se opírala o stěnu. Panovalo tu hrobové ticho. Nebylo to to trapné ticho, spíš ticho, že není potřeba nic říkat. Všechny jsme věděly, jak to je.

Po deseti minutách mlčení jsem Trixy zvedla a podívala se jí zpříma do očí.

"Musíme jít. Nebudou na nás čekat a ty informace jsou důležité," řekla jsem jasně a usmála se na ni. Hlas jsem měla mnohem pevnější, než nakolik jsem se cítila. Ale někdo tu musí být za hrdinu. Jenom jsem cítila, že už na to skoro nemám. Vyšly jsme z bytu a Rebecca nám přála štěstí. Tiskla nám oběma ruce a políbila nás na tváře. Zdálo se mi, že se jí do očí valí slzy, ale včas se otočila a zamířila k sobě. No jo, tvrdá a chladná, to jí tak věřím.

Celou cestu do školy jsme byly s Trixy ticho. Připadalo mi, že přemýšlí, a nechtěla jsem ji rušit. Ale sama jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, co budu muset zabíjet. Budou to lidi? Budu muset ukázat oddanost rase a zabíjet lidi? Nedávalo by mi to smysl, ale co já vím.

"Nemlč už. Děsíš mě," pronesla Trixy tak náhle, že jsem skoro nadskočila.

"Myslela jsem, že nechceš mluvit," řekla jsem, protože jsem nevěděla, co jí mám říkat. Jsem zřejmě dost neschopná kamarádka.

"Oběma se nám to honí hlavou, tak proč to neřekneš nahlas? Bojím se, že nedokážu nikoho zabít. Nebo spíš, že on dřív zabije mě. Nechci ztratit tebe. Jsem zmatená a navíc mám hlad, protože jsem nejedla, jelikož Její Výsost si odešla uprostřed vyučování a nic mi neřekla. Myslela jsem, že tě tam poslali dřív, když po tobě tak toužili! Chápeš, jak mi bylo?!" vyjela na mě a já se přemáhala, abych se nesmála. To je celá ona.

"Promiň," omluvila jsem se jí upřímně, ale pak jsem se začala smát. Stejně tak ona. Objala jsem ji a pak jsme společně vešly do školy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 17. července 2014 v 19:00 | Reagovat

To jsem ještě nečetla, budu muset začít od začátku =) jinak pěkná kapitola =)

2 Angela Angela | Web | 17. července 2014 v 21:51 | Reagovat

Je to hodně zajímavé. Zatím jsem od tebe žádnou povídku nečetla, ale moc se mi líbí styl, jakým píšeš. Asi si přečtu i předešlé kapitoly, abych byla trošku v obraze. :)

3 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 18. července 2014 v 9:21 | Reagovat

Asi bych si to měla dočíst.. :D Je to moc pěkný :)

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 18. července 2014 v 20:48 | Reagovat

Fajn, na tohle jsem se ještě nekoukla :(
Momentálně mám na plánu EotW! :(
Ale dočtu si to zejtra ;) Zase máme nějakou oslavu :D :-?

5 Callia Callia | 20. července 2014 v 20:33 | Reagovat

Do toho hrál Boyfriend. Proč mě tu všichni nenávidí?! :DDDDDDDDDDD Nemůžu z toho! :DDD Skvělá kapitola! :D

6 Abbie Abbie | Web | 31. července 2014 v 11:28 | Reagovat

Super kapča! xD Musím si přečíst i ostatní hezky od začátku. Moc mě to zaujalo :D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama