Eye of the Wolf - 11. kapitola

15. července 2014 v 20:58 | Eliza |  Eye of the Wolf
Tak, konečně přicházím s 11. kapitolou, omlouvám se za dlouhé čekání, jsem prostě líná :D. Málem jsem dostala infarkt za svojí blbost, když jsem viděla, že poslední kapitolu jsem sem dala před dvěma měsíci. Slibuji, že se polepším a předepíšu si něco dopředu.
Tentokrát je o něco dělší, až v průběhu psaní jsem si všechno ujasnila :D Jen doufám, že to není moc vidět.
Callum je ve vězení. Protože je ohromně chytrý. Jeho jediná šance je dostat se z vězení pryč, ale to přece nejde. Nebo ano? Dostane se mu pomoci od někoho neznámého, snad i důležitého. A jednoznačně má neskutečné štěstí.
Přeji pěkné čtení, doufám, že se kapitola bude líbit ;)



Přibližně za dvě hodiny jsem došel k prozíravému názoru, že jsem v rejži.
Obcházel jsem celu jak křeček bedýnku, s tím rozdílem, že křečkovi nejde o život. Nemohl jsem dopustit, aby věděli, co jsem zač a já jim byl vydaný napospas. V hlavě jsem si vytvořil už spoustu scénářů.
Možnost první, rovnou mě zabijou. Nejhorší je, že tahle možnost je ze všech nejlepší. Když budu mrtvý, nebude mě trápit život bezďáka.
Možnost druhá, udělají si ze mě svého osobního mazlíčka. Nebo jejích krevní konzervu na…řekněme, dokud se jim budu zamlouvat. To se radši zabiju sám.
Možnost třetí, přemění mě v to křížené monstrum.

Děsivé na tom je, že ačkoliv se mi hybridi zdají odporní, nejsem si jistý, jestli by mi to až tolik vadilo. Srdce velí zařadit tuhle možnost mezi striktně nepřijatelné. Rozum…Ten říká něco jiného.
Když chcete být monstrem, musíte taky uvážit, jestli se sebou budete moct být po tom všem, co uděláte. Morálně se to zdá děsivé, ale já jsem vlkodlak. Mám se být ještě větším monstrem?
Prosím vás…
Tahle myšlenka pro mě byla impulsem, že ztrácím soudnost a radši jsem si sedl do rohu cely.
Daniel už musí být vzteky bez sebe. Nedělal jsem si iluze, že by se mě vypravil hledat. Možná mě zachránil, ale v tom případě mu dlužím život já, ne on mě. Nemá důvod pro mě riskovat. Svůj zadek má radši nakopnutý než mrtvý.

Venku zařinčely řetězy. Zvednul jsem hlavu a všechno ve mně zamrzlo vědomím, že si to Lucas rozmyslel. Chce mou odpověď, mou krev a můj život, teď hned.
Po chvíli jsem se uklidnil. Jen další vězeň.
Jen další zavřená zrůda.
Vážně uklidňující.
Koho chtějí upíři zavírat v celách? Měl jsem za to, že své nepřátele zabijí a koho chtějí využít, toho využijí. Proč je konzervovat v base?
Vyhlédl jsem z mříží, jak nejvíc to šlo. Neviděl jsem nic.
Zato to ono vidělo mě a začalo lomcovat řetězy ještě víc. Ze stropu se snesl obláček prachu.
Ještě nás tu za živa pohřbí.

"Klid…kámo. Uklidni se. Jsem tu zavřenej, stejně jako ty," houknul jsem na to, poté co jsem se posadil zpátky na své vysezené místo.
Žádná odpověď. Ale řinčení ustalo. Mohl jsem doufat, že mě poslouchá.
"Co jsi zač? Umíš mluvit?"
Pořád nic.
"Tak jestli si nechceš povídat, tak v pohodě. Ty máš, hádám, hromadu času, kterou tu můžeš strávit."
"Ne," zavrčelo to něco z cely tak nelidsky, že jsem sotva rozeznal řeč. Nyní sípal, chrchlal, jako by dlouho nemluvil. Hodně dlouho.
"Zlatíčko Lucas ti dal taky ultimátum?"
"Ne."
Pokud umí jenom jedno slovo, duet spolu nenacvičíme. A já tak chtěl.
"Jsi upír?"
"Ne," odpověděl už jasnějším hlasem dotyčný. Poznal jsem, že je to muž. Nebo ne muž. Prostě samec. Přijde na to…
"Jsi…vlkodlak?"
Při té otázce se mi rozbušilo srdce. Ne snad nadějí, že by mi Lucas po zjištění, co jsem, přidělil sousední celu. Ale víte, jak to s nadějí nakonec bývá. Ta mrcha se dostane všude.
Chvíli bylo ticho.
"Ne."
Tiše jsem si povzdechl a považoval rozhovor za ukončený.
"Ale ty ano," dodal.

Cuknul jsem sebou. Cítí mě? Nemůže mě cítit, není co cítit. Nikdo mu nemohl nic říct. Nemůže mě znát. Jak to může vědět?
"Pleteš se. Jsem člověk."
Sípavě se zasmál. Vážně se mi směje?
"Cítím to," zašeptal tiše, ale jakoby se to dostalo poryvem imaginárního větru až k mým uším.
"Hovno cítíš."
"Jsi dominantní. Nemáš strach."
"A to jako znamená, že jsem vlkodlak, jo? To je absurdní," odseknul jsem. Červíček mi ale v hlavě hlodal. Kdybych byl člověk, nebyl bych naprosto vyděšený iracionální a všemu podřízený?
Kdybych byl člověk, rovnou kývnu na Lucasovu nabídku. Čím dál víc se mi zdálo, že o mě něco tuší.
Bože já jsem idiot.

"Vím to. Uteč. Nebo zemřeš," prohlásil jednoznačně.
To že něco mluví, evidentně nutně neznamená, že to má mozek v hlavě.
"Jo jasně. Já se prostě silou vůle probourám přes stěnu ven kvůli tomu, že jsi mi to řekl. A protože tvrdíš, že jsem něco, co, kruci písek, nejsem," odpověděl jsem mu rozhořčeně, ale i mě připadalo to zapírání chabé.
"Přiznej to a pomůžu ti."
"Proč bys to jako měl dělat? Proč neutečeš ty?"
Zařinčely řetězy a ozval se povzdech. Čím déle mluvil, tím více lidský se mi zdál.
"Nemám ten stejný komfort jako ty. Nemusíš mi věřit. Ale pak zemřeš," jeho hlas byl lhostejný. Jasně, jemu je to jedno. Měl jsem tunu důvodů mu nevěřit. A jeden, abych zkusil tu šílenost, co navrhuje.
Doufám, že se za blbost nechodí do pekla.

Nádech, výdech…
"Přiznávám."
"Dávej si pozor. Ne každý je tak mlčenlivý jako já."
"Nikdo jiný to nepozná," odvětil jsem stručně a postavil se na nohy.
Další salva smíchu.
"Hlupáku. Jsi mladý a pitomý. Nechápeš, proč se monstra skrývají ve stínech? Proč nechodí mezi lidmi? Myslíš, že jsi chytrý a neporazitelný. Ve skutečnosti jsi kuře. Malé kuře oproti všem ostatním, dokud si neuvědomíš své slabiny a nenaučíš se je skrývat. Teď jdi ke zdi. Najdi osmou řadu kamenů. A vyházej je ven."
Zůstal jsem zírat.
Cože?

Došel jsem ke zdi, jak říkal a odpočítal osmou řadu. Chtěl jsem začít nadávat, ale pak jsem to uviděl. Spoje mezi kameny byly jinde neviditelné. Tady jsem přesně spatřoval černou rýhu. Začal jsem kameny vyhazovat a za nimi se objevila další stěna, starší, tenčí.
A zamřížované okno. Malé, ale pokud mi nebude vadit, že se odřu, dokážu jím prolézt.
"Chytré, že?"
"Jak jsi to věděl?" dotázal jsem se překvapeně.
"Tohle vězení znám lépe než svou vlastní tvář."
Dál jsem se už neptal.
Nemusel mi říkat dvakrát, že člověk železné mříže nevyrve.
Ale vlkodlak ano.

Nakonec se to zdálo jako těžší úkol, než jsem čekal. Zapřel jsem se a tahal. Mříže se ohnuly, ale nepovolily. Začínal jsem být naštvaný. Místy jsem vrčel. Nechtěl jsem se přeměnit, ale byl to jediný způsob, jak se dostat ven.
Má vlčí část už na další pokyn nečekala. Jako by se skrývala těsně pod povrchem a vyčkávala, kdy moje vůle jen na chvilku poleví.
Zanedlouho mi přejelo po páteři zamrazení a já padl na všechny čtyři. Můj spoluvězeň byl náhle zamlklý a já věděl, že mě pozoruje. Kosti se lámaly, svaly se natahovaly… Byla to bolest, jakou žádný člověk nikdy nezažil. Ale já cítil moc. Sílu zachránit si život, sílu ničit a sílu zabíjet. Nějaké kosti nebyly důležité, chtěl jsem být volný. A aby všechno, co mi přijde do cesty, skončilo mrtvé.

Vlk, který se se mnou nyní dělil o myšlenky a částečně je ovládal, se s tím nepatlal.
"Dík," zavrčel jsem. A pak prorazil stěnu.
Jasně, že jako dvoumetrová obluda bych se tím oknem neprocpal. Ale kruci, teď jsem probudil celý hrad. Čí spíše moje neovladatelná zvířecí polovička.
Vězení bylo nad zemí velmi nízko a já bezpečně dopadl na tlapy. Rozběhl jsem se, za denního světla, pryč. Směrem do města.
Netrvalo dlouho a můj útek upoutal pozornost hybridů na stráži. Netuším, jestli si mě spojili s mým já, co má sedět v cele. Ale pokud jim to ještě nedošlo, tak brzy dojde.
Nic to nemění na faktu, že se s nimi měřit nesmím. Zabijí mě, odtáhnou zpátky, nebo je možná zabiju já. Ale do té doby mě zraní. A to mě zpomalí. Nedoběhnu dost daleko, zanechám pach své krve a Lucas mě najde. Pokud doběhnu do města, bude konec. Zemřu já a všichni se mnou, v jeho vzteku a neovladatelnosti jeho svěřenců.

Vlk byl ovšem jiného názoru.
Zavrčel, a chystal se otočit a bojovat.
Já chtěl běžet.
Docházelo ve mně k bitvě dvou myslí, tak rozdílných a přece jsem to byl pořád já. Jen dravý, změněný. Jedna moje polovina chtěla trhat maso, chtěla zabít ty, co mě ponížili, chtěla výt a přivolat své druhy, ať jsou jakkoliv daleko. Vlk by pro svou čest a svobodu i zemřel, ale já jsem nemohl.
Některé volby nejsou snadné, ale volba mezi zvířetem a člověkem ve vás je těžší, než si kdokoliv dokáže představit. Zvlášť, když to není metafora.
Protože jsem to všechno chtěl. Já chtěl pomstu.
Ale vůle a vláda rozumu zvítězila. Vlka jsem profackoval a běžel dál.

Spolu s rozumem a potlačením mých zvířecích pudů se však začala vytrácet síla, rychlost, moje současná podoba. A mí pronásledovatelé byli stále za mnou.
Blížil jsem se k městu.
To je moje šance.
Odletovaly ze mě vzduchem chlupy, ale já běžel, seč mi síly stačily. Nevěděl jsem, jestli jsem stále napůl vlk, jestli jsem člověk, co vlastně jsem. Bolest mi byla jedno, všechno bylo jedno. Já chtěl žít.

Dostal jsem se k první budově a začal jsem kličkovat. Probíhal jsem mezi nimi a zdálo se, že jsem tím hybridy překvapil, nestačili mi. Byl jsem hbitější než oni. Ale musel jsem se někam schovat, unavené tělo mě přestávalo poslouchat a věděl jsem, že tohle tempo dlouho neudržím. Můžu nahoru nebo dolů. A nahoru je blbost.
Hledal jsem kanál, skulinu, něco, kam bych zapadl a stále se snažil zvyšovat náskok pro případ, že bych něco našel. Znovu jsem zahnul za roh.
A uviděl malou díru. Vlez do skladu nebo do sklepa.

Neváhal jsem a běžel k ní, cestou oběhl dva domy a nakonec skočil bez zaváhání dovnitř.
Dopadl jsem tvrdě, odřel jsem si ruce, boky i záda.
A uvědomil jsem si, že jsem nahý.
Oblečení se buď zničilo, nebo při proměně zůstalo v cele.
Neměl jsem čas to řešit. Viděl jsem krabice a schoval se za ně. Modlil jsem se ke všem bohům, aby mě nenašli, aby se sem nevešli, cokoliv. Hlavně, prosím, chci mít klid. Chci mít chvíli klid. Chci mít taky pro jednou ve svým zkurveným životě štěstí.
Než jsem stačil dokončit dětskou modlitbičku, něco se ve sklepě pohnulo.

"Ne, už ne. Proboha prosím, už ne," zaskučel jsem v zoufalství. Ať mě to zabije, mě je to už jedno.
Jenže to nevypadalo, že mě to chce zabít. Vykouklo to zpoza nějaké plenty, a jakmile to spatřilo záblesk světla, znovu se to pod ni a za krabice ukrylo. Ten krátký pohled mi však stačil na to, abych věděl, co je to zač.

Byla to upírka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carry | ©ihbl Carry | ©ihbl | Web | 15. července 2014 v 21:05 | Reagovat

úžasná kapitola, skvěle se to čte :)

2 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 16. července 2014 v 12:13 | Reagovat

Ááá! Já chci ihned další! :D
A líná jsem taky :3

3 Jess Jess | Web | 16. července 2014 v 14:22 | Reagovat

Ach bože! xD Musíš mě tak napínat?!? :O xD
Luxusní kapitola už se těším na další.

4 Mayline Mayline | Web | 16. července 2014 v 18:20 | Reagovat

Lenost znám až moc dobře :D :D Když se podívám, jak dlouho jsem nepřidala některou  ze svých povídek...fu :D :D :D
Jinak kapitola luxusní...upírka? :) Mmm :D

5 Vēra Nīkē Vēra Nīkē | E-mail | Web | 21. července 2014 v 19:00 | Reagovat

Konečně další kapitolka... nuže... ty dokážeš udržet napětí :-D . Doufám, že hodláš přidávat častěji. 8-)

6 LussyNda LussyNda | Web | 21. července 2014 v 22:39 | Reagovat

moc pěkně napsaná povídka :-)

kapitola je úžasná :-) honem rychle další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama