Skleník - 2. kapitola

4. července 2014 v 5:41 | Eliza |  Skleník

I květiny mohou být zrádné...

2. kapitola

- Přestává veškerá legrace. Skleník se mění ze vzrušující možnosti k poznávání na tajuplné a děsivé místo. Melanie to tuší, ale teprve teď se o tom přesvědčí.
Přednastavená kapitola. Mel nemá moc možností, co dělat, takže prostě jde. A co se jí po cestě stane, se tady dozvíte ;) Doufám, že se vám kapitola bude líbit, ale buďte shovívaví, psala jsem to pro vás v noci xD Až se vrátim z lázní, co nejdříve přidám kapitoly i od ostatních povídek ;)


Cesta byla dlouhá, delší, než by podle mě měla být. Delší, než byl podle mě celý skleník.
Jestli měla být tohle nějaká úvodní zkouška zdatnosti biologa, někdo se za to bude zodpovídat, protože kvůli tomuhle to nejsem. Co bude dál? Nechají mě tu hladovět a počkají, jestli jsem dost dobrá na to, abych si z těch lián tady získala živiny?
Radši mi nikdo neodpovídejte.
Chodba se v několika místech zužovala tak, že jsem se rukama pohodlně dotkla stěn. V některých úsecích jsem se bořila do zeminy až po kotníky a boty už dávno vzaly za své. Tady by nepřežily ani pohorky.
Pot ze mě lil proudem, bylo tu horko a dusno jako v pralese a já pomalu ale jistě začínala propadat panice. Neviděla jsem konec téhle cesty, neviděla jsem její začátek, odbočku, nic. Ani denní světlo. Skleněné stěny byly celé pokryté rostlinou.
Zastavila jsem se a popadala dech.
"Je tu někdo? Halo!" zařvala jsem z plných plic. Měla jsem dost sucho v krku, takže to nešlo moc dobře.
Ani jsem nečekala na odpověď a už jsem vrtěla hlavou nad svým chmurným osudem. Stejně nepřišla.
Zvedla jsem se a popošla o několik metrů dopředu, za zatáčku, kterou ze země obrůstaly jakési kapradiny.
A pak jsem je uviděla. Dvě dívky, jen o málo starší než já, jak se podobně zoufalým tempem belhají kupředu. Trička měly propocená, bundy uvázané kolem pasu. Skoro jsem se začala hystericky smát. Oddechla jsem si, že tu nejsem sama.
Když nic, kanibalismus je tu jako možnost vždycky, ne?
Cesta se tu znovu stáčela do strany. Neměla jsem sílu běžet za dívkami. Ale jak to, že mě neslyšely? Podívala jsem se na stěny. Jestli to ještě akusticky izoluje, dám tomu, kdo to postavil, facku.
Pokud se odsud dostanu, že jo.
Snažila jsem se zahnat negativní myšlenky a prošla zatáčkou.
Kus přede mnou, nedaleko od těch dvou holek, byla díra. Pravděpodobně nějaká místnost, ale pro mě to vypadalo jako díra do stěny skleníku. Temná, černá díra. Že měla kostrbatě hranatý tvar na tom nic neměnilo. A strop se zvýšil, lépe se dýchalo. Jej.
Ne, do té díry opravdu nestrčím nos ani za nic.
S novou dávkou kyslíku jsem se konečně dokázala rozběhnout. Musela jsem ty dvě chytit, zeptat se, jak dlouho tu jsou a co o tomhle všem ví. Nebylo by mi podobné, abych byla jediná neinformovaná. Ale zřejmě ne nemožné.
Dívky už se dostaly až k oné temné místnosti a mě došla energie, nohy mě v běhu přestaly poslouchat. Složila jsem se ke stěně skleníku, možná spíš napůl omdlela, a vychutnávala si větší přísun vzduchu a nenadále příjemné podnebí. Už ne kolem čtyřiceti, ale jen třiceti pěti stupňů.
Sledovala jsem je v jejich počínání. Neutečou mi teď, když už vím, že tam jsou přeci.
Během mé pauzičky, kterou bych přirovnala ke školní přestávce mezi dvěma hodinami tělocviku, se ty dvě rozhodly prozkoumat díru. Nepřipadalo mi to jako moudrý nápad. Spíš to byl hodně, hodně debilní nápad. Projdu kolem a šlus. Nikdo přece není tak hloupý, aby tam lezl, ne?
Ale ty dvě tam vešly.
Zavrtěla jsem nad nimi hlavou, než se z díry ozvaly výkřiky. Dva, plné hrůzy, plné děsu, bolestné a skřípavé. Jako by je v okamžik výkřiku něco pomalu přidusilo, ale neubralo jim to na emoci, která musela být vyjádřena.
Sebrala jsem se na nohy.
Pozorně jsem se zaposlouchala. Ale už nic. Jen ticho.
Čekala jsem víc jak půlhodinu. Čekala jsem, až ty dvě vyjdou ven.
Už po deseti minutách mi došlo, že ty dvě se už prostě nevrátí. Ale něco ve mně to odmítalo přijmout.
Proč by se neměly vrátit, vždyť je to biologická exkurze. Pozvali nás sem. Nic mi nehrozí. Všechno je v pohodě.
Nevrátí se, věděla jsem to. Taky jsem věděla, že tohle není v pořádku.
Ale síla někdy spočívá v nevědomosti.
Rozešla jsem se dál.
Blíž k té díře.
Nedívala jsem se tam a šla jsem blízko protější stěny. Nemínila jsem zahlédnout zhola nic z toho, co by tam mohlo být. Nic.
Prošla jsem kolem.
Nic mě nezabilo, což už byl malý úspěch.
Šla jsem dál. V předstíraném klidu, o který jsem se vší vervou opírala, jsem šla dál.
Než jsem udělala tu chybu, že jsem se otočila.
Z díry vytékala červená tekutina.
A já věděla, že je to krev.
Pak už jsem nešla klidně. Běžela jsem. Asi nejrychleji za celý svůj život.

Doběhla jsem do další pasáže cesty, stejné jako ta na začátku, ale po tom, co jsem viděla, jsem to docela uvítala. Bundu, kterou jsem si sundala, a hodila přes tašku, jsem položila na zem a tašku samotnou využila jako polštář.
Byla jsem unavená. Chtělo se mi brečet. Ale věděla jsem, že to nemá smysl. Tak jsem to prostě neudělala, lehla si a vydala se napospas čemukoliv, protože mi to už prostě bylo úplně jedno. Usnula jsem.

Kdybych řekla, že jsem se probudila ráno, asi bych lhala, protože jsem nevěděla, kolik je hodin a žaludek se mi už bolestivě svíral. V tašce jsem měla zbytek minerálky z vlaku, který jsem si šetřila a sušenku. Na posezení jsem oboje zkonzumovala. Ale nevnímala jsem chuť, živiny, nic.
Co jsem se probudila, měla jsem v hlavě jedinou tepající myšlenku. Cítila jsem se jako robot, kterému dali čip s jedinou otázkou, na kterou musí najít odpověď.
Co se stalo těm dívkám?
Musela jsem to vědět.
Musela jsem se vrátit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 4. července 2014 v 9:25 | Reagovat

Co k tomu? :D Kapitola se ti povedla, líbí se mi to.. a těším se na další, páč chci vědět co se jim stalo! :D

2 Pítra Pítra | Web | 4. července 2014 v 10:32 | Reagovat

No to snad není možný!!!!To mi nemůžeš udělat!!! :OCo ten konec?!?Bože!Myslím,že nevydržím do další kapitoly a asi si ukoušu prsty nedočkavostí! :O :D
Ty dívky! :OTo bylo hustý!Ony umřely,že? :(
Jinak pěkná kapitola :)
Nemůžu se dočkat další! :D

3 LussyNda LussyNda | Web | 4. července 2014 v 17:15 | Reagovat

co k tomu dodat??? :-) skvěla kapitola :-)  :-)  :-)  :-)

4 Callia Callia | 5. července 2014 v 11:01 | Reagovat

:O Úžasná kapitola! Páni.. Strašně mě bavila. :D A ten konec.. wow.. těším se na další kapitolu. :) :D

5 Casion Casion | Web | 8. července 2014 v 13:54 | Reagovat

Páčia sa mi jej myšlienky, to ako sa hnevala na to aké to je dlhé, že dá facku tomu kto to postavil ak je to zvukotesné :D Mám rada takéto vtipné prvky :-)
Taktiež sme sa však dočkali akcie a strachu, rozhodne vydarená kapitola! :D

6 Carol1122 Carol1122 | Web | 9. července 2014 v 7:35 | Reagovat

ÁÁÁ, honem rychle další! Tohle byla bomba! O_O  :-D
Teď trochu lituju, že jsem to nečetla v naprosté večer nebo v noci, protože to bych se hezky bála a bylo by to super :-D
Ale fakt jsem zvědavá na ty dvě holky - že by je sežrala masožravka? :-D
Tleskám a chci další! :-P  :-)

7 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 9. července 2014 v 22:24 | Reagovat

Asi začínám tuhle povídku milovat! Ne, vážně! Je to boží! Skoro strašidelný! Co se tam děje? Proč se to děje? Jak se to děje? Potřebuju to vědět!
...
Prosím... :-D

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. února 2015 v 12:00 | Reagovat

Dost jsem se u toho nasmála, i když mě udivilo, že přemýšlela i nad kanibalismem. ale na druhou stranu, musela být pořádně zoufalá.
Každopádně, je to úžasná kapitola, plná napětí. Jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama