Expulsion - 7. kapitola

4. srpna 2014 v 11:59 | Eliza |  Expulsion
Ano! Dávám sem další kapitolu dřív než za rok xD
Kdykoliv si po sobě přečtu nějakou kapitolu, je to čím dál víc a víc osobní, takže veškerou kritiku ponesu velmi těžce a zřejmě se po ní zabalím do peřiny a budu jíst zmrzlinu :D (Klidně si myslete, že to je vtip...)
Zde nastávají konečně nějaké dějové zvraty, tak doufám, že se kapitola bude líbit a že si ji někdo přečte :D
Schůzka a velmi nemilá překvapení. Osmadvacet démonů bude na povrchu bojovat o právo být v dalším pořadí do Rady. S kým bude soupeřit Eliza? A co vlastně bude dělat, když o ni má zájem samotná vedoucí frakce Desdemona?



Na nádvoří nervózně pochodovali studenti sem a tam. Spočítala jsem je. Další dva z frakce ohně, tři z frakce vody, čtyři z frakce země a jeden z frakce vzduchu. U nástěnky postávali po dvou incubové a sucuby. Zvířecí démoni přicházeli po nás. Celkem jich bylo dvanáct. Takže nás je dvacet osm. No výtečně.

Zkoušky byly dobré pouze v tom, že spolu bojovali jen lidé z frakce. Ano, všichni jsme byli na Zemi, většinou i v blízkém okruhu, ale navzájem jsme si do zelí nelezli. Asi to budu porušovat jako první. Mimo jiné budu bojovat proti jednomu ze šprtů, myslím, že je jmenoval Ben. U něj stál můj další soupeř, ale neviděla jsem mu pořádně do obličeje. Popošla jsem blíž k nim a na chvíli nechala Trixy stát samotnou. Pohledem kontrolovala okolí, jakoby se na ní hned teď a tady mělo něco vrhnout. Chápala jsem to, tak trochu. Došla jsem k těm dvěma, kývla na šprta a zrak upřela na neznámého.

"Tohle není zrovna šťastná náhoda," pronesl ten kluk. Já ten hlas znala. Polkla jsem. Kluk pohodil medově zlatými vlasy, které se zaleskly v měsíčním svitu. Jediném svitu, který tu kdy uvidíte. Ryan.

"To není, " přitakala jsem a on se zasmál.

"Říkal jsem, že to bude… rozkošné, že? A taky že jo, má sladká lučištnice, taky že bude," zapředl a já ho praštila do ramene. Vypadalo to jako přátelské gesto, ale mě jeho slova připomněla něco, co jsem si nechtěla pamatovat.

Ještě bych mu řekla pár peprných slov, ale na nádvoří vešla Desdemona a za ní vedoucí frakcí. Málem se mi podlomily nohy. Tolik moci… Vyděšeně jsem na ně zírala, dokud nezavál vítr a já neucítila chladný dech na svém krku. Desdemonin dech. Mysl jsem měla zamlženou, jakoby ji někdo obalil do vaty. Nelíbilo se mi to.

"Nesmíš to na sebe nechat tolik působit." řekla mi tiše a zpěvavě. Že já ji nakopnu…Kolem Rady vždy září aura moci. Něco jako u upírů, jen silnější. Když si nedáváte pozor, pohltí vám to mozek. Co jsem slyšela, Desdemonina oblíbená oblbovací metoda. Asi to nebyly jen drby.

Odlepila se ode mě a já si vydechla. Ryanův obličej zbělel jako křída a já se prodrala mezi studenty zpátky k Trixy. Mračila se, ale nevypadala vyděšeně. Nakonec je na tom líp než já.

Vedoucí pokynuli svým studentům a rozdělili jsme se. Poplácala jsem Trixy po zádech a usmála se na ni. Úsměv mi trochu váhavě opětovala a já se pak vydala za tou naší proradnou mrškou. Ne že bych chtěla.

Takže nakonec budu zabíjet, abych se utkala s Ryanem. To je perfektní. Pořád vypadal zděšeně. Ten druhý kluk, nejspíš-Ben, se celý klepal. Nedivila jsem se jim, ale stejně jsem byla ráda jediná plně při smyslech. Pokud se to tak dalo nazvat. Ještě jsem nepřemýšlela, jaký by mělo důsledek, kdybych vyhrála tuhle blbost. Stala bych se Desdemoninou zástupkyní. Byla bych důležitá pro celou Kamarillu, jako její pravá ruka a moje schopnosti by se zesílily. Také by mě učila a po jejím odchodu bych udesla na své místo v Radě. Měla bych moc. Spoustu moci. Tolik, že jsem ji prostě nemohla chtít. Když získáte moc, ztratíte svobodu, ať si říká kdo chce, co chce. Na mysl mi vyplavaly hory, které vídávám ze své vyhlídky. Zaplavil mě nesmyslný strach, že by mě o ten pohled připravili. Byla bych připoutána ke Kamarille vším, co jsem. Já to nechtěla. Proč ona ano?

Vešli jsme do učebny teologie a Desdemona se usadila za katedrou. My tři jsme si přitáhli židle. Naše vedoucí se tvářila téměř laskavě, ale nikdo jí to nežral. Mě donutila se tohohle účastnit a tyhle dva nešťastníky minimálně schválila, možná i sama navrhla. Ryan byl průměrný po všech stránkách studia, vynikal maximálně v šermu, na který se obtěžoval chodit stejně jednou za čas, protože to ani nepotřeboval. Ten druhý měl nejspíš vynikající výsledky. Ale duševně na tom nebyl nic moc. Pokud každý rok posílali tyhle typy, nedivím se, že se nikdo nevracel. Já jsem tu byla poměrně nepatřičná. Nebo vlastně ani ne. Dokonalá oběť na jatka.

"Určitě jste si už přečetli heslo letošních výběrových zkoušek. Půjde o to, aby každý z vás překonal svůj strach," začala pomalu a trpělivě. Bod pro ni za to, že nás nechávala to vstřebávat.

Překonat svůj strach. Neznělo mi to moc dobře. V duchu jsem se děsila myšlenkou Samary lezoucí z televize. Fujtajbl.

"Tyto zkoušky jsou jiné. Je tu řada talentů a myslím, že letos jsme udělali opravdu dobrý výběr," pokračovala a pohledem zabloudila ke mně. Jak...překvapivé.

"Nebudu vás napínat. Po této schůzce vás pošleme se připravit. Nemůžeme týden čekat. Na povrch vyrazíte ještě dnes."

Trhli jsme sebou. Všichni. Jak, ještě dnes?! Sbalte se, rozlučte se s přáteli a hybaj? To přece…

"Očekávám, že budete chtít protestovat, proto bych vám ráda řekla, že toto rozhodnutí schválila Rada a vzpírat se mu je naprosto zbytečné," dodala tvrdě. Tentokrát už pohled opravdu upřela jen a pouze na mě. Začínala jsem mít dojem, že pro ni znamenám nějaký druh nebezpečí. Jen nevím, jak k tomu přišla a jaký.

Ryan vypadal, že chtěl něco říct, ale pak raději zavřel pusu. Moudré rozhodnutí. Bouřila bych se, kdyby to mělo smysl, i před Desdemonin odpor bych to udělala. Myslela jsem na vyděšenou Trixy. Tohle jí přece nemůžou udělat… Jí ne. Ale platila stejná pravidla pro všechny. Tak jsem prostě držela hubu. Tu čůzu to zřejmě potěšilo, protože pokračovala s o to větším úsměvem než prve.

"Výborně, všichni chápete. Teď se podíváme, v čem budou vaše zkoušky spočívat. Ryane, Elizo, jděte prosím na chvíli pryč, musíme se tu s Benem domluvit."

Vstala jsem, popadla Ryana za paži a vyvlekla ho z místnosti. Zabouchla jsem za námi dveře. Věděla jsem, že mu bouchnou saze, ale nesmělo se to stát před vedoucí.

"Co si o sobě sakra myslí?! Že si s našimi životy může hrát, jak chce?! Vždycky byl týden na přípravu, proč je to zrovna teď jinak?!" pěnil a já jen protáčela oči v sloup. Jak přesné načasování. Neznala jsem odpovědi na jeho otázky, tak jsem byla ticho. Tý jo, navenek asi musím působit dost tiše a prostoduše. Těsně vedle.

"My už nemáme život, to nevíš? Přišels o něj. Stejně jako já nebo Desdemona. Tak sklapni a soustřeď se na to, co budeš dělat. Víš, s kým se máš jít rozloučit? Co chceš mít na sobě? Mysli, sakra, protože moc času na to už mít nebudeš!" vyjela jsem na něj a uvědomila si, že přesně to samé bych měla dělat já. Půjdu se rozloučit s Rebeccou a Trixy. Pak si vezmu bundu a jdu. Jak prosté, milý Watsone. Tohle začnu říkat nahlas, začíná to znít hustě. Alespoň v mé hlavě.

Ryan opravdu zmlknul a vypadalo to, že i přemýšlí. Pak se otevřely dveře a z nich vyběhl Ben. Běžel rovnou ze školy. Sakra. Zřejmě opravdu nebudeme mít čas. Připravit, pozor a běž běž běž!

"Běž," řekla jsem Ryanovi místo svých úvah a i přes jeho protest ho vecpala do dveří. Kdo chce kam, pomozme mu tam. I když tam třeba nechce.

Kolem mě to náhle zelo prázdnotou. Odněkud jsem zaslechla houkání sovy. Kde se tu vzaly, to je mi záhadou. Podsvětí se přepnulo do nočního módu, který byl ještě zlověstnější. Démoni vidí ve tmě perfektně, koneckonců, ve tmě žijeme vlastně i přes den. Vím, že to nedává smysl. Prostě denní a noční temnota. Slunce nikdy nesvítí, ale stejně je přes den lépe vidět. Obloha je černá, ale svět barevný. Zvyknete si překvapivě rychle. Slunce nám vadí, nezabije nás, ale je lepší být bez něj. Co kdyby…

Dveře se otevřely a z nich vystřelil Ryan. Nevěnoval mi ani pohled. Nedivila jsem se mu. Srdce mi bušilo jako splašené a bylo mi děsně zle, když jsem vcházela zpátky do učebny. Desdemona se na mě usmívala. Zlé, zlé znamení.

"Á, Elizo, jsem ráda, že tě mám nakonec. Čeho se nejvíce bojíš?" zeptala se mě a já zaváhala. Posadila jsem se. Čeho se nejvíce bojím? Slimáků? Jo, asi slimáků, a samozřejmě Samary. To jsou moje dvě nejčastější noční můry. Ale to oni nemůžou vědět. Takže o co tu jde?

"Nevím, asi pavouků," zalhala jsem, protože to bylo stejně jedno. Byla to řečnická otázka. Vše bylo dopředu připraveno. Desdemona věděla, čeho se bojím nejvíc na světě, i když jsem to netušila ani já sama.

Zasmála se a usmála se tak, že jsem nabyla dojmu, že mě brzo pohladí po hlavě. Fujky.

"Na něco jsi zapomněla, má drahá, ale dobrá. Vrátíš se na povrch a zabiješ tam toho, kdo ti bude dán. Je to jednoduché. My budeme sledovat vaše počínání a pokud se vrátí víc než jeden, zhodnotíme to podle počtu střetů a vašich schopností, rychlosti a podobně. Jakmile zabiješ, koho máš, půjdeš zpět tam, kde tě vysadíme za půl hodiny, a bude tam portál. Jsem si jista, že to poznáš," oznámila mi a mrkla na mě. Chápala jsem.

"Za půl hodiny se sejdeme opět na nádvoří a odtamtud vás přeneseme na vaše míst určení," dodala ještě a pak se na mě zahleděla skoro ztrápeně. Jestli ta zaživa nebyla herečka, tak měla být. V předstírání emocí byla nejlepší.

"Kam jdu a koho mám zabít?" zeptala jsem se celkem logicky. Myslím, že by mě nechala odejít, aniž by to na mě vybalila. Možná v to i doufala. Ale na to nemám dostatek taktu.

"Ó, já hloupá, ano. Půjdeš do St. Louis. Znáš to tam, že?"

V krku se mi udělal obří knedlík. Žila jsem tam čtrnáct let. Jasně, že jsem St. Louis znala. A navíc jsem tušila, kam tím vším míří.

"A zabít mám…?"

"Upíra, má drahá, upíra."

Zachvěla jsem se a přísahám, že Desdemoně cukl koutek úst pobavením. Upíři. Nebojím se jich, nebojím. Jen mě zabili. Tak proč se třesu, že musím zabíjet zrovna je? Zaslouží si to a navíc už jsou jednou mrtví. Ale postavit se čelem své smrti není zrovna jednoduchý úkol. A Desdemona to věděla. Věděla, že i když mě třeba upíři k smrti neděsí a nebudí mě ve zlých snech, mám je pořád v hlavě. Schované, ale pořád vím moc dobře, proč jsem tady.

"Jakého upíra?" zeptala jsem se, když mi hlasivky přestaly vypovídat službu.

Desdemona se podívala do nějakých papírů. Nepamatovala si to jméno. Podle ní nebylo podstatné. Pro mě ale bylo. Držela jsem na ní svůj pohled. Když vzhlédla, překvapilo ji to. Strach přemohl vztek. K čertu se vším.

"Zabiješ upíra jménem Jean-Claude."

Bingo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 11:15 | Reagovat

Fuj Samara.. Minulej rok jsme se na to koukali a to teď se jí bojím :D
Jinak.. ke kapitole..Wow. Vážně tleskám, máš můj obdiv! :)

2 Kikča Kikča | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 16:00 | Reagovat

Kapitola se ti mocinky povedla.. :-D Přesně jak napsala Ella... Taky tleskám a skláním se před tebou :-)

3 LussyNda LussyNda | Web | 9. srpna 2014 v 11:51 | Reagovat

wau ... nádhera.

Naprosto krásná kapitola :-)

Můžu se zeptat? Jak se jmenuje ta blonďatá herečka co máš na obálce? děkuji

4 Callia Callia | 12. srpna 2014 v 11:58 | Reagovat

V duchu jsem se děsila myšlenkou Samary lezoucí z televize. Fujtajbl. Tak to mě dostalo! :D Skvělá kapitola, zvláště se mi líbil ten konec. Jo a... Jsem zpátky a pokusím se být více aktivní! :) :D

5 Abigail Abigail | Web | 21. března 2015 v 18:15 | Reagovat

Že já čekala, že to bude zrovna on. Ty její hlášky mě vždycky rozesmějou. Pěkná kapitola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama