Expulsion - 8. kapitola

17. srpna 2014 v 11:33 | Eliza |  Expulsion
PŘEDNASTAVENO

Další kapitola, dokonce dříve než za měsíc xD Páni já jedu xD
V této kapitole už jsme na zemi, v St. Louis (exkluzivně pro vás jsem zjistila, že je to ve státě Missouri. Pro přehled mapka ZDE). Upřímně doufám, že jsem nic nepopletla a že se vám kapitola bude líbit :) Jinak se docela pousmívám nad tím, že moje postavy tu mají sejmout dvě hlavní postavy z knih, na který je tohle tak trochu fanfiction xD Upsajda xD
Eliza se musí rozloučit se všemi, na kterých jí záleží, a přijmout fakt, že už je možná neuvidí. Její kamarádku čeká taktéž těžký úkol a první chvíle, které opět stráví na povrchu, budou poměrně hektické. Město, které bývalo jejím domovem, na ni najednou pohlíží úplně jinak...



Vyběhla jsem ze třídy. Ne tak proto, že bych opravdu pospíchala, spíš jsem se bála, že se neudržím a budu řvát. Upíry nemám ráda, když to shrnu v kostce. Ale tenhle upír byl jediný, který mi nějak pomohl. I když mě zabil. Já vím, že to nedává smysl.

Přes nádvoří jsem běžela domů. Jakmile jsem se přeplněným výtahem dostala k sobě do pokoje, zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Tak fajn. Co by se mi mohlo hodit? Pohled mi padl na meč, který jsme měli povolený jen v hodinách šermu. Luk jsem si brát domů nesměla. Zamrzelo mě, že ho tu nemám.

V pokoji byly ještě tři házecí nože, které jsem dostala od Rebeccy, když jsme se poznaly, a nikdy v životě jsem je nepoužila. Na co taky?

Z věšáku jsem popadla černou koženou bundu, oblékla si ji a po krátkém souboji jsem si nože připnula tak, aby nebyly pořádně vidět. Nevěděla jsem, jestli si je můžu vzít. Bylo mi to téměř jedno. U meče jsem zvažovala pro a proti. Zacházet s ním umím a mohl by se šiknout. Jen kam ho narvat…

Nakonec jsme popadla i ten meč. Chodit po St. Louis s mečem a noži. Budu vypadat jak kašpar nebo nájemný vrah. Technicky jsem oboje. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než si pochvu s mečem narvat do nohavice kalhot. Bude to dost nepohodlné, ale půjde to.

Naposledy jsem si prohlédla svůj skromný majetek. Sbohem, moje věci. Mamča jde zabít upíra.

Vyšla jsem z pokoje a zabouchla za sebou. V tu chvíli se mi někdo vrhnul okolo krku s brekem. Černé vlasy té osoby mě lechtaly na obličeji. Rebecca.

"Jak to tu bez tebe a Trixy vydržím? Co tu ksakru budu dělat?! Musíte se vrátit, je ti to jasný?! Jinak půjdu a zabiju vás znovu!" vyhrožovala a zároveň vzlykala. Objala jsem ji a pevně držela. Vždyť mi to její brebentění bude, sakra, chybět. Nikdy jsem ji předtím neviděla brečet. Myslím, že nikdo ji tak neviděl. Byl to smutný pohled.

"Budu s tím počítat, Becc," řekla jsem jí. Nějak už jsem neměla energii ji konejšit, brečet nebo projevovat jakékoliv emoce. Bylo to tu, jak kdybych šla do války. Nepřijdu přece na povrch a hned mě nezastřelí. I když, technicky by se to stát mohlo. Nechtěla jsem to nikomu říkat, ale na jednu stranu jsem byla ráda, že odsud vypadnu, i když možná napořád. Zkoušky jsou prakticky jediná příležitost, ale na to se při vším tom breku zapomnělo.

Po chvilce jsem ji od sebe jemně odtrhla a vydala se k výtahu. Usmívala se na mě přes závoj slz a já jí úsměv oplácela. Než se zavřely těžké dveře, zamávaly jsme si, což bylo trochu hloupé. Tak a je to. Mrkla jsem na hodinky. Mám ještě patnáct minut.

Výtah se náhle zastavil a někdo přistoupil. Někdo červenovlasý, kdo tiše pofňukával. Trixy. A sakra. Druhé kolo. Tohle na mně nechá trvalé následky. Ding!

Otočila se a jakmile mě poznala, smutně se pousmála.

"Tak co ti dali?" zeptala se a hlas měla tak ironický, že to až bodalo do uší. Co dali jí? Neměla jsem páru, čeho se Trixy bojí. Děsily ji horory, testy, zkoušení, některý večírky, občas Becca… Ale nevěděla jsem, z čeho má skutečný strach. Co by proti ní mohli použít. Jsem kamarádka na baterky, fakt.

"Hledíš na novýho lovce upírů s ručením velmi omezeným," oplatila jsem jí tón hlasu a dramaticky rozhodila rukama. Zvládám vtipkovat o brzkém zabití mého vraha, kterého vůbec zabíjet nechci? U mě dobrý, vážení, u mě zatím dobrý.

Kývla a nevesele se zasmála. Nevěděla, že to má hlubší smysl. Nikdy jsem jí neřekla o tom, jak jsem umřela. Asi jsem měla. O smrti jsme nemluvily nikdy. Žádné pocity při umírání, jak se to stalo, prostě nic. Proč bychom měly? Každý si tím prošel. Každý o tom věděl své.

"Ty to zvládneš. Víš, jak se zabíjejí, ne?"

Pokývala jsem hlavou ze strany na stranu. Useknout hlavu, vyrvat srdce. Univerzální způsob jak něco zabít, ale přesné informace jsem neměla. Nemám páru, jak se dostat k něčímu srdci, takže budu sekat hlavy. S tím mečem jsem to vymyslela.

"Já mám zabít nějakou ženskou. Ta prý oživuje mrtvé a loví upíry," prozradila mi a osušila si oči. Výtah dojel. Vystoupily jsme.

Má zabít člověka, co zabíjí upíry. A pak že Rada nemá smysl pro humor.

Ke škole jsme šly opět v tichosti, ale teď to bylo vážnější než prve. O něčem je fakt lepší nemluvit. Jen to tak jednomu vrtá hlavou.

Má o mě Trix strach? Podle ní to zvládnu. Říkala by to, i kdyby věděla, co tomu všemu přecházelo? Nejspíš jo. Věřila ve mě, i když jsem se pletla. Každý, koho jsem zatím potkala, ve mě měl větší důvěru, než jsem si zasloužila. Já nejsem svatá. Kdybych byla, tak bych tady nebyla.

Na nádvoří už byli zřejmě všichni. I vedoucí frakcí. Diskutovali mezi sebou. Když jsme se ocitly v jejich blízkosti, zmlkli a zadívali se na nás. Potlačila jsem chuť na ně něco sprostého zařvat.

Rozhlédla jsem se. Ben se krčil i jednoho z pilířů, které byly kolem nádvoří, a nevypadal moc dobře. Ryan pochodoval sem a tam. Obecná nervozita stoupala. Každý by nejradši prchl domů nebo prostě daleko odsud. Já už to jen chtěla mít za sebou. Nejhorší je čekání. Vždy a všude.

"Seřaďte se!"

Otočila jsem se k Trix a objala ji tak pevně, jak jsem dokázala.

"Budeš mi kurva chybět. Víš to, že jo? Opovaž se umřít!" Jsem vyloženě utěšitel.

"Ty mně taky, Elie. Dej domu násoskovi co proto."

Někdo mě popadl za paži. Ať mi daj pokoj!

Ryan mé táhl k Desdemoně a Benovi. Nedokážu slovy popsat, jak strašně moc jsem k nim nechtěla.

"El, to bude v pohodě. Zase ji uvidíš. Ať už to bude kdekoliv," šeptal mi vážně a já byla za jeho slova ráda. Falešná naděje je lepší než žádná. Pro mě tedy rozhodně ano.

"Tak, otevřu portál a vy budete postupně procházet. Ničeho se nebojte," radila nám Desdemona a já už měla na jazyku, jestli by třeba nechtěla dostat jednu do palice. Hlásím se jako dobrovolník.

Najednou se před námi objevilo něco hnusného, kulatého a temně fialového. Nikdy jsem neviděla portál. Hm, taky nebylo o co stát. Naše vedoucí uvedla Bena k tomu čemusi a ten tím se zaváháním prošel. Koutkem oka jsem si všimla Trixy. Kladla jednu nohu do té ďuzny a vzápětí zmizela celá. Tak a je to.

"Elizo," houkla na mě vedoucí a já prostě portál prošla na jeden zátah. Proč to protahovat.



Uslyšela jsem houkání aut. Rozhlédla jsem se. Stála jsem v postranní uličce a za nic na světě jsem nedokázala říct, kde přesně se nacházím. Vyšla jsem na poměrně rušnou ulici. Hemžilo se to tu lidmi. Zahlédla dvě ženy, dobře a draze oblečené, obě s šátky okolo krků, ačkoliv nebyla zima. Áha. Už přesně vím, kde jsem.

Tohle byl Distrikt. Krvavé nábřeží. Prostě doupě upírů, lykantropů a všeho možného nelidského. Jo, sem zapadnu dokonale.

O Jean-Claudovi jsem věděla dost málo věcí. Vlastně jen jméno a vzhled. Ale teď, na malou chvíli, mi to bylo fuk. Dýchala jsem vzduch zamořený výpary z vozidel a cítila se jako doma. Zaživa jsem bydlela docela blízko Nábřeží.

Vytasila jsem mobil. Byla jsem si jistá, že za mým upírem by mě tu nasměroval kdekdo. Chlapy, totiž upíry jako je on, si pamatujete. Ale ačkoliv jsem teď nebyla o moc lepší než všechny ty existence tady, stejně jsem se s nimi nechtěla bavit. Síla zvyku a křesťanská výchova.

Podle všeho byl Jean-Claude v tomhle městě dost velké zvíře. Vlastnil tu pár úspěšných podniků a pokud se tomu dalo věřit, byl také pánem města St. Louis. Prostě paráda. Už jsem se kvůli tomu nemínila vztekat, natož panikařit.

Démoni byli silnější než upíři, to byl fakt. Jenomže tady nešlo jenom o sílu. Jak lidé loví upíry, když jsou slabší než oni? Přelstí je. A ona se těžko poměřuje síla se staletími zkušeností. Musíte mít příležitost a proto to bylo těžké. Upír vám ji nedá.

Neměla jsem nejmenší chuť prolézat všechny ty podniky, ale přesně to budu muset dělat, dokud mu neuseknu hlavu. Jakmile chytím wi-fi, zjistím, jak se dá všemožně zabít upíra. Internet prostě vládne všemu.

První zastávkou měl být upíří striptýzový klub. Tancující nazí chlapi a upíři, podle všeho. Chtěla jsem to vidět? Ne. Ale neměla jsem moc na výběr.

Díky všem těm létům proplétání těmihle uličkami za dne jsem se nyní dokázala poměrně dobře zorientovat. V duchu jsem si gratulovala, že si mě zatím nikdo nevšiml. Po cestě jsem potkala všechno možné jako prostituty, děvky, ženy, které prahly po tom jen upíra spatřit, a taky samotné upíry. Vyhýbala jsem se jim. Radši si pár ulic zajdu.

Konečně jsem se probojovala skrz davy a ocitla se na téměř prázdném prostranství. Přede mnou byl klub s rudým neonovým nápisem 'Provinilé slasti'. No paráda. U vchodu za provazem se tísnily ženy všeho věku. Některé s sebou táhly své partnery, jiné se vydaly na vyloženě dámskou jízdu.

Tak tady jsem asi skončila. Neměla jsem dost odvahy na to, abych prostě prošla dovnitř středem a ani dost sebepohrdání, abych čekala ve frontě s těma blbkama. V duchu jsem se vrátila ke knížce, kterou jsem kdysi četla. V ní byli démoni popsáni jako "…neohrožené, temné stíny, které proplouvají nepovšimnuty". Jo, jasně.

Přesto jsem se ale vydala kupředu. Všechno, co jsem dosud udělala, mi bylo proti srsti. A tohle především. Jakmile jsem vyšla ze stínu, který mě zatím kryl, upnuly se ke mně pohledy všech přítomných dam a pár pánů. Kolem bylo ticho. Ve tváři některých bylo ryzí překvapení, někde jsem spatřila i strach. Myslely si, že jsem upír, a zřejmě jsem je fascinovala. Nevěděla jsem, jestli mi to má lichotit nebo mě to štvát. Popošla jsem ještě blíž ke vchodu do klubu. Ostraha, která čítala jednoho nabušeného chlapa, mě sledovala. Co budu dělat?

"Chceš dovnitř?" zeptal se mě se založenýma rukama. Určitě upír, zřejmě mladý.

Jen jsem kývla. Pokynul mi rukou a otevřel dveře. Už jsem chtěla vejít, ale jeho ruka na mém rameni mě zastavila. Odolala jsem pokušení mu tu ruku setřást.

"Ty jsi upírka?" vyzvídal. Pustil by mě, kdybych řekla, že ne? Asi ano, ale nesežral by mi to. Mohla jsem se tu vydávat za upíra, ale člověk mi byl až příliš vzdálený. A démon nepřicházel v úvahu. Bodlo mě u srdce, naprosto nesmyslně. S člověkem už jsem neměla téměř nic společného.

Usmála jsem se na něj tím nejlepším falešným úsměvem, který jsem dokázala vykouzlit, a zahleděla se mu do očí. Mělo by to fungovat. Démoni dokázali ovládat lidi a někdy i upíry. Takže oblíbená průpovídka věřících, že někoho posedl démon, je vlastně docela pravdivá.

"Copak to nepoznáš?" popíchla jsem ho a on se jen krátce zasmál. Byl naprosto mimo. Heuréka. Pustil mě a já se protáhla dovnitř. Hra začíná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 18. srpna 2014 v 17:24 | Reagovat

Tuhle povídku si ani nepamatuju, jak je to možný.? Jinak pěkná kapitolka :-)  :-) Jdu číst celý odznova, abych v tom měla přehled :-)  :-)

2 Zoe Haak Zoe Haak | 18. srpna 2014 v 19:27 | Reagovat

Hustý!  Ale stejně jako Kačíí si povídku nepamatuji.  Ale líbí se mi, takže si ji přečtu celou :-D

3 Kikča Kikča | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 10:16 | Reagovat

Krásný ale asi se budu opakovat, když napíšu že si povídku nepamatuji xD :-D
Dočtu jí znovu... abych věděla opět o co jde.. :-D

4 Callia Callia | 20. srpna 2014 v 12:55 | Reagovat

Úžasný! Ten konec byl naprosto super a já se moc těším na další kapitolu. :) :D

5 Abigail Abigail | Web | 21. března 2015 v 18:26 | Reagovat

Páni! super kapitola! Hra začíná, těším se co bude dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama