Expulsion - 9. kapitola

27. srpna 2014 v 5:37 | Eliza |  Expulsion
Tohle je jediná povídka, kterou mám napsanou dlouho dopředu, tím pádem můžu bez problémů přidávat. Rozhodla jsem se, že tu teď bude každých čtrnáct dní, alespoň přibližně ;) Chápete, nechci si pak dělat starosti s tím, že když nemám čas, tak žádné články nevychází. Ale doufám, že budu psát tak aktivně i další :D
Kratší a poměrně oddechová kapitola dle mého, možná se v ní trochu filosofuje (kde v mých povídkách ne? :D).
Jinak ten hotel, o kterém je řeč, je skutečně na té ulici, jak je psáno, jen se jmenuje jinak. No, nažhavila jsem zkrátka Google Mapy :D. Pochvalte mě xD

Eliza se objeví v Provinilých slastech a pátrá po Jean-Claudovi. Musí si přetrpět program, který je jí absolutně proti srsti, a nakonec ji čeká Jean-Claudovo pozvání. On ovšem ani trochu netuší, co je vlastně Eliza zač. Kdo by to byl řekl.


Stanula jsem v Provinilých slastech. A měla jsem sto chutí zase zacouvat zpátky. Klub byl téměř plný, většina stolků byla obsazena. Lidé, většinou dámy, se bavili a už jen očekávali hlavní program. Vlastně jsem tu viděla jen samé ženy. Mrkla jsem na mobil. Měla jsem ještě pár minut před začátkem show.

Došla jsem snad k jedinému volnému stolu a usadila se. Byl od něj mizerný výhled na pódium, ale já ho ani nechtěla. To poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby si mě všímaly nechtěné pohledy. I tak na mě zíralo dost lidí. Prohlíželi si mě a něco šeptali. Tak si mě vyfoťte, ksakru, vydrží to dýl.

Náhle světla potemněla a všichni zmlkli. Možná bych si tu mohla i zdřímnout. Hm, ne.

"Vážení hosté, je nám ctí, že jste se rozhodli dnešní večer strávit v naší skromné společnosti," ozvalo se z reproduktorů nad mou hlavou a já ztuhla.

Je to skoro tři týdny, co jsem ten hlas slyšela. Jemný, tekoucí jako med a dotýkající se vás hebce jako kožešina. Tak jsem ho našla. Bod pro mě. A jeden infarkt navrch.

Jean-Claude pokračoval v promluvě k přítomným, ale já slova nevnímala. Jen ten jeho hlas. Dovolila jsem si na chvíli vypnout a poslouchat tu melodii. Jako by se dotýkal něčeho uvnitř mě. Děsilo mě to a lákalo zároveň. Sakra práce.

Začínala jsem se do toho parádně zamotávat. Neměla jsem tušení, co vlastně chci. Neděsil mě dost natolik, abych se ho zbavila z čirého strachu. Neměla jsem ho dost ráda natolik, aby ho nezabila z náklonnosti. Měla jsem k němu vztah, který šel jen těžko popsat. Kiš kiš, nezabil. Ale podruhé by mohl, kdyby měl důvod. Obavy, jakási podivná vděčnost a možná, jenom možná trocha touhy. Jsem taky jen holka. Sice krapet démonická, ale to sem nepatří.

Pohledem jsem zavadila o pódium. Vešel na něj jakýsi muž, pěkný, ale ne můj typ. Začal se svlékat a ženy omdlévaly blahem. Začaly máchat ve vzduchu bankovkami. Pátrala jsem po Jean-Claudovi. I přes svůj na tmu zvyklý zrak jsem ho nemohla mezi těmi výskajícími paničkami najít. Kdo by se mu divil. Ulpíval ve mně pocit, že i když ho nevidím já, on vidí mě. To mi nebylo příjemné. Já jsem lovec, on lovná zvěř. Tak proč se chovám, jako kdyby to bylo naopak?

Přehodila jsem nohy přes sebe a čekala, dokud ta tiráda neskončí. Upíři pili ze striptérů, mazlili se s nimi a pak si nechávali platit za krvavé polibky divákům nebo i za pouhou možnost se jich dotknout. Mnohokrát mě napadlo, že odejdu. Očima jsem pořád bloudila ke dveřím. Bylo to pohrdání... lidstvím. Vším, v co jsem věřila a zčásti možná ještě věřím. Všimla jsem si, že upíři rádi své publikum oblbují. Sledovala jsem krvelačné pohledy u návštěvníků klubu a bylo mi z toho všeho zle. A je mi úplně jedno, že davová hypnóza je legální.

V podsvětí je téměř nulová morálka, ale všichni jsme na tom stejně. Stejný druh, stejná krev a stejná míra rizika, ačkoliv moc a věk hrají svou roli. Tady je to úplně jinak. Nebo už jsem si za krátkou dobu zvykla, že můj druh existuje bez zábran. Ale lidé by se neměli chovat...takhle.

Občas to jediné, čím se liší lidé a monstra, je soucit a jakýsi morální blok. Ať jsou jakkoliv hluboko, vždy v člověku někde jsou. Bylo děsivé zjistit, že je tak snadné o ně lidi připravit. Stačil pohled.

Za dalších dvacet minut utrpení se světla konečně rozsvítila. Upíry jsem pohrdala zas o něco víc a práce striptéra mi přišla o to nedoceněnější. Jsou to dříči, vážně, zvlášť pokud tohle nedělají tak úplně z vlastní vůle. Mrazilo mě vědomí, že několik z nich možná prostě jenom nemá peníze. Ponižují se, aby přežili a nemuseli šlapat chodník. Nebo to dělají všichni dobrovolně? Kdo ví, jak to tu bylo. Ani jsem to nechtěla zjistit.

Zvedla jsem se ze svého místa a mířila směrem k východu. Neměla jsem páru, kde mám Jean-Clauda hledat. A kdybych ho našla, tak bych stejně nevěděla, co s ním. Zapíchnout ho před všemi lidmi a jeho zubatými kámoši? Řekla bych, že je všechny přemůžu, ale i já mám tuším svoje limity. A pokud ano, nechtěla jsem zatím zjistit, kde leží.

"Bylo mi řečeno, že mezi nás dnes zavítala půvabná upírka. Pak to musíte být vy, ma chérie," ozvalo se za mnou. Strnula jsem. Do háje. Nemůžete mluvit s někým, koho máte zabíjet. Je to nějakým způsobem neuctivé. Ahoj, jak to jde, nastav krk, ať ti ho podříznu. My dva nejsme a nebudeme známí ani kamarádi. Tak by to mělo být. Tak by to bylo ode mě správné a korektní.

A ještě ke všemu mi vykal. No potěš.

Otočila jsem se a hleděla jsem do těch nejmodřejších očí, jaké jsem kdy měla možnost spatřit. Jean-Claude se usmíval. Popošla jsem k němu blíž. Nohy mě poslouchaly jen tak tak. Vzpomínala jsem, jak jsem vypadala jako člověk, i když v tomhle ohledu už mi paměť moc nesloužila. Pamatujete si sami sebe jako mimino? Tohle bylo podobné.

Není možné, že mě pozná? Nemělo by být. Nemělo.

Ale on měl plné rty roztažené do úsměvu, i když si mě celou prohlédl, snad ještě víc. Někde se zastavil déle, nutno dodat.

"Když myslíte," odpověděla jsem prostě a úsměv mu oplatila. Ani jsem se nemusela moc přetvařovat. Spíš jsem se musela krotit.

Vzal mě za ruku a přiložil si ji ke rtům. Jemně, něžně mě na ni políbil a nespustil ze mě při tom oči. Balil mě? Byla jsem si tím téměř jistá, ačkoliv dost dobře to mohla být jeho představa nevinného flirtu. Vlastně to bylo nevinné, ne? Hlavou mi prolétlo, že jsem se měla lépe obléct. Začínám měknout. Do háje.

"Líbila se vám show?" dotazoval se. Ne, nelíbila se mi. Líbil se mi tvůj hlas a vůbec, kde máš kanclík? Zajdem na panáka. Nebo si to rozdáme na stole, to by taky šlo. Ve svých myšlenkách jsem se tomu začala intenzivně věnovat, ale navenek jsem se rozhodla uchýlit k diplomatické lži.

"Byla… zvláštní. Nejsem zvyklá na takovýto druh zážitků."

Technicky vzato jsem nelhala zas tolik. Jen jsem některé věci podstatně usměrnila. Však víte, jako že nejsem moc zvyklá vídat jak upír s hubou plnou krve líbá holku snad ještě mladší než jsem byla já, když jsem umřela.

Zasmál se. Kruci. Někdo jako on by se neměl umět tak nádherně smát. Byl jako chodící ideál krásy. Můžete mít jakékoliv představy o ideálním chlapovi. Jakmile uvidíte jeho, jde to k šípku. Vsadím se, že se mi o něm bude zdát.

Začínala jsem si uvědomovat narůstající problém. Kdyby se mi zdálo o tom, že zemře násilnou a bolestivou smrtí, nebudu se tomu bránit, ačkoliv to není zrovna kompatabilní s dobrým spánkem. Bráním se snům o jeho bělostném těle v záři měsíce.

"Poskytujeme veřejnosti nevšední zážitky a také je přesvědčujeme, že upíři nejsou tak nebezpeční, jak si mnohdy myslí," řekl prostě, ale jako správný podnikatel to zamotal dostatečně natolik, abych tomu přestávala rozumět. Ale dost mě pobavila myšlenka, že upír kousající striptéra do stehna přesvědčí paničku z předměstí o tom, že upíři jsou milí sousedé s delšími zuby.

Prosím vás.

"To jistě," přisvědčila jsem a on po mně hodil dalším ze svých pohledů.

"Jak dlouho jste… nemrtvou?"

Zaskočil mě a asi jsem se tak i zatvářila. Zvedl ruce v obranném gestu. Řekla bych, že ptát se upíra na věk bude považování za urážku nebo hrubost. Vypadal, jako by to z něj vyletělo tak nějak samo. Prostě si představte upíra jako ženskou po čtyřicítce. Dotaz na věk a sežere vás. Doslova.

"Omlouvám se, pokud vás ta otázka urazila či zaskočila. Působíte na mě… mocným dojmem, ale…"

"Ale chovám se jako pubertální spratek?" dokončila jsem za něj. Znovu se zasmál. Jo, jasan, srandy kopec, vždyť já vím. Tvář měl mírně narůžovělou. Upíri nevypadají jako lidé, dokud se z někoho nenapijí, alespoň to jsem si vybavovala. Takže už si svojí sváčů dal.

"To jsem zrovna nemyslel. Upíří do tohoto podniku nezavítají příliš často. Zdá se jim poněkud… fádní, pokud v něm tedy nepracují."

Tomu jsem věřila. Dle mého mu museli jít tvrdě po krku, když něco takového otevřel. Ačkoliv to byla dobrá publicita a evidentně i zdroj obživy, upíři se od sebe liší jako lidé. Někomu se nemuselo líbit, že tu prodává touhu po krvi a sexu, staví ji na odiv a nechává lidi, aby ji poznávali. Ale už jsou to dva roky. Nemohli ho stihnout zabít, než jsem sem přišla? Ne?

"Jeden občas musí zkusit něco nového," vybruslila jsem z toho s nonšalancí sobě vlastní. Můj mozek už nebyl velikosti hrášku, ale velikosti brambory. Zavařené brambory. Jsem na sebe hrdá.

"Pak byste se mnou možná zítra ráda šla tančit."

Trhla jsem sebou a doufala, že to nepostřehl. Pokud ano, bude si myslet, že jsem čerstvě mrtvá. To mi může jak prospět, tak uškodit.

Zval mě na rande. Já na rande nebyla… hm, co třeba nikdy? Nechodím na rande. Ale jen proto, že mě na ně nikdo nikdy nezval. Tohle nesmím udělat. Je to proti všemu, o co se tu snažím. Proti všemu, proč jsem tady. Mám ho zabít. Má umřít mojí rukou. Jak moc špatné by bylo tam jít? Hodně špatné, přímo kruté.

"Ráda."

Jsem tak zásadový tvor.

Vítězoslavně se usmál. Nezazlívala jsem mu to.

"Kde vás mám vyzvednout?" optal se a ve mně hrklo podruhé. Kde budu bydlet?

"V deset? Na dvacáté jižní v Balmoralu?" vypadlo ze mě a nejradši bych si nafackovala. V hotelu Balmoral bydlívala babička, když přijela do St. Louis. Byl to drahý hotel inspirovaný Británií a věčně plný. Naposledy tu byla, když mi bylo osm. Do pokoje mě pustila přesně na hodnu pod neustálým dozorem. Já si připadala jako princezna. Jedna z mých nejhezčích vzpomínek.

"Přijedu pro vás, ma chérie," souhlasil a vzápětí se odporoučel pryč, jako by tu nikdy nebyl. Krásný sen. Smrtící sen. Asi se šel věnovat zákazníkům.

Já jsem jen stála na místě. Měla jsem celkem tři problémy. Za prvé, neměla jsem žádné peníze. Ani dolar. Za druhé, samozřejmě jsem neměla pokoj v tom hotelu. Do teď jsem ani neuvažovala, že bych do něj šla. Za třetí, jdu na rande s Jean-Claudem. Upírem, který mě zabil a kterého mám na oplátku zabít já. Ty peníze jsou fakt hrůza, já vím.

Vyšla jsem z Provinilých slastí na ulici a byla ráda, že jsem odtamtud pryč, ačkoliv moje opovržení zubatou rasou nestálo po pozvánce na rande od jejich šéfa na moc pevných základech. Dav žen před klubem se zmenšil jen nepatrně a opět se na mě upřely pohledy. Odfrkla jsem si a blýskla po nich úsměvem tak oslnivým, že by ho mohli napíchnout jako zdroj elektřiny. Visely na mně pohledem. Jen čumte, nic jako já už tu dlouho neuvidíte. A pokud jo, modlete se za spásu vašich duší.

Vyhazovač mě sjel pohledem, až příliš pozorným na to, aby to byla náhoda. A když pozoruhodně dlouho zíral na můj zadek, odkašlala jsem si a on ode mě svůj chtivý kukuč konečně odlepil.

Odporoučela jsem se vlnivou chůzí daleko od Slastí. Až za roh jsem se vydržela nesmát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | 27. srpna 2014 v 20:15 | Reagovat

Můj mozek už nebyl velikosti hrášku, ale velikosti brambory. Zavařené brambory. Jsem na sebe hrdá.

Tak to mě dostalo! :DDDDDD Skvělá kapitola, jako vždycky! :) :D

2 Zoe Haak Zoe Haak | 27. srpna 2014 v 21:29 | Reagovat

Super,  těším se na další díl :-D

3 Kikča Kikča | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 20:59 | Reagovat

Super! Těším se na další! :-D
A jinak, je dobré si články připravit dopředu a před zveřejnit je.. Aspon si pak nemusíš dělat starosti.. já to tak dělám, třeba i měsíc dopředu hlavně kvůli škole. :-)

4 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 15:08 | Reagovat

Skvělá kapitola! Taky si přednastavuju články předem, vlastně skoro všechnyy, když nad tím tak přemýšlím :) :D
A mimochodem i 8. kapitola byla moc pěkná:) Těším se na desítku:)

5 Abigail Abigail | Web | 21. března 2015 v 19:36 | Reagovat

Za prvé, neměla jsem žádné peníze. Ani dolar. Za druhé, samozřejmě jsem neměla pokoj v tom hotelu. Do teď jsem ani neuvažovala, že bych do něj šla. Za třetí, jdu na rande s Jean-Claudem. Upírem, který mě zabil a kterého mám na oplátku zabít já. Ty peníze jsou fakt hrůza, já vím. Tenhle úsek mě vážně dostal =D Pěkná kapitola, těší se až si přečtu další =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama