Eye of the Wolf - 12. kapitola

29. srpna 2014 v 10:26 | Eliza |  Eye of the Wolf
Na tuto kapitolu jste opět dlouho čekali. Doufám, že s další to nebude tak strašně. Jako odměna za čekání je kapitola extra dlouhá :D Taky proto, že nevím kdy přestat, ale tak...xD
Je to kapitola, která děj výrazně neposunuje, zato budoucí vztahy by mohla. Seznámíte se s upírkou, kterou Callum našel ve sklepě a já doufám, že se vám bude líbit jak nová postava, tak také kapitola ;) Příjemné čtení.
Mimochodem, budu se snažit sehnat prototypový obrázek upírky, abyste měli představu, ale jelikož vznikla výlučně v mé fantazii (třeba Callum měl už při psaní předobraz u Alexe Pettyfera), nevím jestli to zmáknu.

Callum tak tak unikl Lucasovým hybridům a nyní se schovává ve sklepě. Ovšem není sám. Co se vyklube z upírky, kterou potkal? Nepřítel nebo spojenec? A co je vůbec zač?



Seděl jsem nahý ve sklepě neznámého domu a téměř naproti mně se upírka skrývala před denním světlem.
Nějak jsem nedokázal přijít na to, co mi vadí víc.

Neobtěžoval jsem se zahalováním. Jednak to už bylo docela jedno a taky jsem to nechtěl dělat kvůli ní. Kvůli upírovi se nebudu nijak omezovat. Ne, rozhodně v sobě nechovám zášť. Kdo, já?

"Víš, že bych k tobě mohl s klidem přijít a tu tvojí plachtu ti sundat, že jo? Usmažilo by tě to během chvilky," řekl jsem jí nakonec, když jsem si byl jistý, že jediní, kdo nás mohou slyšet, jsou lidé. A ti nás beztak nebudou vnímat, kdyby nás nějakou souhrou náhod slyšeli. Pokud by nebyli vlastníky domu. To by bylo nanejvýš nepříjemné.

V tu chvíli mi také došlo, že během svého úprku jsem vůbec nemyslel na to, že by mě někdo mohl vidět. Nedošlo mi, že by se někdo mohl podívat z okna a spatřit, jak se měním a jak si to po ulici běží napůl člověk a napůl chlupaté lesní zvířátko. Už jsem chtěl začít panikařit. Jenže v tomhle městě obyvatele decimují upíři. Aliciina matka s nimi kšeftovala. Tehdy mě ani nenapadlo, že by mohla vědět, co jsou zač. Upíři tu mohli být prostě takové veřejné tajemství. Komunita občas dokáže divy.

Upírka byla chvíli ticho. Ve světle jsem viděl pouze její bledou tvář a zbytek jsem si domyslel. Po chvíli se však plachta znovu posunula a ona hodnotila, zda je bezpečné vůbec vystrkovat nos. Světlo se mezitím přesunulo spíše na moji část sklepa. Byla relativně v bezpečí. Ale vsadím se, že bych ji k sobě přetáhnout mohl. A pak sledovat, jak hoří. Až jsem se zastyděl, jak uspokojení by mi to přineslo, které ovšem vůbec nesouviselo s ní.

Nakonec vykoukla půlka její hlavy a já si ji prohlížel. Vlasy měla tmavě rudé, že vypadaly jako něco mezi hnědou a fialovou. Rozhodně si je nebarvila. V hustých, jemných a neupraveně přírodních vlnách jí padaly k rameni. Byly nádherné. Na nikom jsem hezčí vlasy, než měla ona, neviděl.

Naproti tomu, velké oko jí zářilo tak světlou modrou, že bylo téměř do bíla. Připomínalo mi to moje vlastní oči. Kdykoliv bych řekl, že kombinace rudé a světle modré je nesmyslná a geneticky nemožná, ale u ní to nějak smysl dávalo. V kombinaci s malým nosíkem a úzkými rty vypadala nadpřirozeně. Spíš jako elf nebo víla, než jako upír.

Poprvé v mém životě mi bylo líto, že se někdo stal upírem. Kdyby byla člověk, myslím, že by se mi moc líbila. Možná i kdyby byla jako já. Ale nedokázal jsem se na ní dívat se zájmem po tom, co jsem viděl Cerys. Co jsem viděl Lucase. Vzpomínka na ty dva mě tížila jako velký tmavý šutr. Divné na tom bylo, že Lucas mi v mých myšlenkách až takovou hrůzu nenaháněl. Podle všeho by měl.

"Kdybys to opravdu chtěl udělat, už by se stalo," odpověděla nakonec. Její hlas se zdál být klidný, ačkoliv její chování klidně nevypadalo.

"Třeba čekám na vhodnou chvíli."

"Ta s každou minutou odchází. A noc se blíží. Co budeš dělat, až nebudeš mít světlo na své straně vlku?" zeptala se. Teď už byla trochu podrážděná. Taky pobavená. A dost poetická. Takovou větu bych ze sebe nevymáčkl ani s kudlou pod krkem. Jsem v tomhle dost přímý. Vždycky jsem byl.

Byla tu však otázka za všechny prachy, už zase ta stejná: Má cenu vůbec zapírat?

"Neříkej mi tak."

Ne, nemá. Nebo mě to už zkrátka unavuje skrývat. Kurva, upíři se tu promenádují, jak chtějí, a já, který lidi chráním, musím předstírat, že jsem člověk. Protože tohle bych správně dělat měl. Lidi by neměli nic vědět. Že už ujel vlak, a možná nejen v týhle díře, je vlastně jedno. Lucas už stejně všechno ví. Nemám důvod lhát.

Usmála se. Nedíval jsem se na ni, ale byl jsem si tím naprosto jistý. Cítil jsem její pobavení uvnitř v hlavě a nebyl to žádný posraný upíří trik. Bavila se, i když bych ji právě teď mohl zabít. Ona si je jistá, že to neudělám. Ale přitom se tiskne ke kusu látky jako tonoucí ke stéblu rákosu. Ona se snaží si být jistá.

"Jaks to poznala?" zeptal jsem se po chvíli. Jindy bych machroval a užíral si tím potají mozek. Každý holt máme občas slabší den. I když já jich mám už kolem pěti v řadě.

Plachta zašustila. Odhalila stín druhého modrého oka a obě oči teď upírala na mě.

"Proč by tě jinak honili? Navíc, když jsi sem skočil, tekla ti krev. Teď už ti neteče. Nemáš žádné zranění," prohlásila věcně. Můj dotaz ji nepřekvapil. Pořád se snažila působit povýšeně. Snažila se vypadat starší. Ne jako puberťačka. Starší, aby mi nahnala strach.

Že se léčím, jsem nikdy moc nevnímal. Upíři se uzdraví z hrozivých zranění, pokaždé. Vlkodlaci to mají dost nejisté. Díky přeměně dokáže naše tělo uzavřít ránu rychleji, protože si navyklo se měnit buňku po buňce relativně rychle. Ale pokud se dlouho nezměníme, následuje skoro stejně dlouhý proces jako u lidí. Zranil jsem se hned po proměně. Tak byly odřeniny do pár minut pryč. Když jsem tenkrát v Paříži praštil do zrcadla, rána se uzdravila až za hodinu.

"Bod pro tebe. Teď já. Vyser se na tu přetvářku, je mi to fuk. Vím, že nejsi stará. Upírem jsi sotva pár týdnů. Lucas by si tu nenechával upíra, co by mu mohl v něčem konkurovat. Má prostředky," naznačil jsem mávnutím ke sklepnímu oknu. Mluvil jsem o hybridech, co mě pronásledovali. Navíc, věděl jsem, že není stará, protože staří upíři se dokážou adaptovat. Když je vám dvě stě let a musíte se stěhovat sem tam, jinak byste byli na dobro pod drnem, naučíte se schovávat tak, aby vás nikdo nenašel. Její skrýš byla zoufale amatérská.

Ozvalo se zavrčení. Plachta usedla zpátky na své místo přes její hlavu. Už jsem z ní neviděl nic.

"Jsme si kvit, obludo. Teď vypadni."

Dělá si srandu? A ne, nezarazila mě ta obluda.

"Vyháníš mě pryč? Jako fakt? Ty, pod plentou, mě vyháníš pryč? A co jako uděláš? Na sluníčku se tu můžu opalovat. Sotva se tě světlo dotkne, budeš mrtvá. Pokud bys vydržela, roztrhám tě já," vysmíval jsem se jí s bezcitným tónem v hlase. Nemůže mě donutit. Možná bych měl odejít, ale když to chtěla ona, něco mě nutilo tu jen tak na truc zůstat.

"Nejsem slabá," namítla rozzuřeně, ale chabě. Její sebejistota, hraná, byla pryč a zbyla tu jen mrtvola, pozoruhodně napodobující život. Vyděšená, ale vzteklá. Věřil bych, že upírkou být nechtěla. Netvářila se jako někdo, kdo si to užívá. Skoro jsem ji litoval.

"Možná, ale já jsem vlkodlakem déle než sis ty čichla ke kytkám zespod. Vím, co dělám," zpražil jsem ji a moc dobře jsem věděl, že machruju zbytečně moc. Navíc, já rozhodně nevím, co dělám. Nikdy jsem to nevěděl a pár let určitě ještě nebudu.

Začala se smát. Sice tiše, ale bylo to upřímně pobavené. I před mou, dnes smířlivější, mysl mě to naprdlo. A navíc, nevyznal jsem se v ní. Byl jsem si jistý, že teď už povolí. Tak jsem se rozhodl zakročit. Dát jí vědět, že se mnou si hrát nebude.

Vystartoval jsem a chytil plentu i s ní. Využil jsem moment překvapení a smykem jí hodil na slunce. Jedině ten mizerný plát látky bránil v tom, aby shořela na popel. Chytil jsem jeho okraj. Upírka pod ním tiše skučela a sbalila se do klubíčka. Nevěřil bych, že je i v upířích silách se tak podobat kouli.

"Zabiju tě," ohlásil jsem, jako bych předpovídal počasí. Slunečno, bio jedna, krásný den na grilování upírů.
"Ne," zasípala, ale ne jako vzdor. Spíš jako prosbu.

"Proč ne? Neznám tě. Kdyby to bylo obráceně, vycucala bys mě do mrtě a mojí smrti ani nelitovala. To vy zrůdy děláte místním lidem, ne?"

"Já ne," prohlásila velmi tiše, ale tomu, co říká, věřila. Pravda.

"Lucas tě stvořil, ano?"

"Ano."

"Pak patříš k jeho smečce zubatých blbečků a já ti nemůžu věřit. Když tě zabiju, ušetřím minimálně jeden lidský život, který bys zmařila."

"Nikdy jsem nikoho nezabila!" vykřikla vzdorně. Tohle jsem jí nevěřil.

"Lžeš. Ale nezabíjíš s ostatními, to ti věřím. Kdyby tě Lucasovi někdo prásknul, donutí tě dělat, co chce on. Nebo tě zabije a stvoří si někoho nového. Proto jsi byla tak zalezlá, když přišli hybridi, že jo? Myslela sis, že jsou tu pro tebe," uvědomoval jsem si, zatímco jsem mluvil. Díval jsem se na ni, i když jsem jí vlastně neviděl. Nebyla můj protivník. V nějakém podivném světle vlastně byla můj spojenec. Podle toho, jak byla pod plachtou strnulá jsem věděl, že mám pravdu.

Položil jsem její okraj dolů. Kleknul jsem si. Matně jsem si uvědomil, že kdyby nás někdo sledoval, bylo by to dost komické. Já nahý. Ona pod plachtou. A dohadujeme se tu o moci a politice. Musel jsem se uchechtnout. Netuším, jak si to vyložila.

"Nevěřím ti. Nikdy nebudu. Ale věřím, že máš z Lucase strach," odmlčel jsem se na chvíli, protože pro mě nebylo lehké přiznat to, co jsem se chystal říct. "Já z něj mám taky strach."

Nečekal jsem, co řekne a odsunul ji zpátky do stínu. Mám bojovat s nepřítelem. Tahle…holka není nepřítel. Dokud se na mě nevrhne, nemám důvod ji zabíjet a mučit. Trochu jsem se styděl, že jsem s ní tak jednal. Mohl jsem to přisoudit zbytkovým vlčím hormonům nebo čemu, ale byl jsem to já a moje nerozvážnost. Daniel by se mi nemálo posmíval.

Znovu se na mě zadívala, tentokrát to byl pohled, jaký bych nečekal, že uvidím. Něco jako souznění. Pochopení jeden druhého. Hleděl jsem jí do očí a byl si jistý, že se v nich zračí stejná bolest jako v těch mých. Oba jsme dřív byli lidé. Oba jsme se přeměnili v něco, o co nestojíme a máme společného nepřítele. Všiml jsem si, že dívka mluví anglicky bez přízvuku. Není odtud. To máme taky společné.

Zvedl jsem se.

"Půjdu," řekl jsem prostě, ale oči z ní nespouštěl.

Kývla.

"Jsi blbec, víš to? Ale nezabila bych tě. Pokud je šance, že zavaříš Lucasovi, nechci tě zabít," řekla upřímně a já věděl, že nic neskrývá. V té větě bylo něco jako přátelství. Nechtěl jsem si to připustit. Nemám upíry kamarády. Informátory snad, ale ne přátele.

Naskládal jsem si několik krabic a beden na sebe, abych vylezl z okénka. Opět budu odřený a po ulici poběžím nahý. Bájo. Moc se těším.

Než jsem se vyhoupl ven, ozval se její hlas naposledy.

"Mimochodem, fakt pěknej zadek vlku. A jsem Valerie, kdyby tě to zajímalo."

Široce jsem se usmál.


"Callum," odpověděl jsem jí a vylezl okénkem ven. Hm, Valerie. Moc hezké jméno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 15:05 | Reagovat

Wow..! :D
U toho konce jsem se musela smát :DD To bylo vážně dobrý(y) :D
Jinak moc pěkná kapitola..:)

2 Angela QuickBow Angela QuickBow | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 19:13 | Reagovat

"Jsi blbec, víš to?" tú vetu používam až veľmi často mám taký pocit :D Ale ja som ju tým nenakazila, prisahám :D Veľmi dobre premakané, byť angličanom, poviem "well done". :)

3 Abigail Abigail | Web | 31. srpna 2014 v 16:09 | Reagovat

U toho konce jsem se trochu posmála...ani nevím proč...=) Pěkná kapitola =D

4 Jess Jess | Web | 31. srpna 2014 v 19:43 | Reagovat

Úžasná kapitola! :3 A ten konec! Aww...! :3 :D
Btw nominovala jsem Tě na Liebster Award, snad to nevadí. :)

5 Kikča Kikča | E-mail | Web | 1. září 2014 v 21:07 | Reagovat

Boží kapitola! :3 :-)
Moooc se těším na další :-)
Vážně, jsem se u toho dost nasmála xD :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama