Expulsion - 10. kapitola

8. září 2014 v 10:31 | Eliza |  Expulsion
Další kapitola Expulsion ;) Na tuhle povídku, snad jako na jedinou, nebudete muset čekat, vzhledem k tomu, že je dopředu předepsaná :D Ale i další budou, nebojte, už se píšou ;)
Kapitola relativně oddechová ;)

Eliza se prochází po St. Louis a vzpomíná na časy, kdy tu žila. Kdo jí pomůže v situaci, kdy je bez peněz? A jak si zajistí byt? A možná při tom všem poznáme i tu temnější Elizinu stránku...



Procházela jsem se po St. Louis a vzpomínala na chvíle, kdy mi toto město bylo domovem. Minula jsem ulice, na kterých jsem si hrála jako malá, školu, do které jsem chodila, a prošla jsem i kolem mého bývalého domova. Na chvíli jsem se před ním zastavila. Okno, které vždy patřilo jen a jen mně, bylo temné, ale zbytek bytu v pátém patře byl dokonale osvětlen. Skoro jsem mohla cítit to tíživé ticho, které doma panovalo. Věděla jsem, že moje oblečení se pořád válí v křesle. Nikdo do mého pokoje od mé smrti nevstoupil.

Po tváři mi skanula slza. Jak můžu? Co se ze mě stalo? Měla jsem všelijakou rodinu, ale nikdy bych nemohla říct, že mě neměli rádi. Měli a moc. I já je. A teď jdu zabíjet upíry. Táta je nikdy neměl rád a máma si myslela, že každý má právo na život. Co by řekli, kdyby mě teď viděli? Kdyby viděli, co se ze mě stalo? Asi ne "Vítej doma, zlato". To démonovi neřeknete.

Pomalu jsem odcházela pryč a přinutila sama sebe se neotáčet. Nemělo to smysl. Nemohla bych se jim ukázat, a kdyby se tak stalo, nepoznali by mě. To na tom bylo nejsmutnější. Skutečnost, že jsem se změnila natolik, aby mě nepoznali.

Teď jsem ovšem měla problém, který se sám od sebe nevyřešil. I když jsem se změklým mozkem jen stěží vymýšlela, co s Jean-Claudem, přece jen jsem pár nápadů měla. A nemyslím tím hodit ho do otevřeného ohně.

Po pravé ruce jsem spatřila šaty. Ve výloze obchodu byly jen tyto. Zrak mi padl na ty nádherné, tmavě modré šaty potažené černou krajkou, délkou asi tak po kolena. Byl to přesně ten typ šatů, který by si na sebe mohl vzít kdokoliv. Šaty, které udělají ze zvířete krásku. Chtěla jsem je mít zítra na sobě. Byly dokonalé na rande s někým jako je Jean-Claude.

Pípla mi SMS. Už to bylo samo o sobě divné. Zprávy jsem dostávala od dvou lidí: Trixy a Rebeccy, podsvětí. Druhá jmenovaná by mi nenapsala. Že by…?

Otevřela jsem zprávu.

A nestačila se divit.

Neznámé číslo. Banka. Číslo účtu a PIN. Mé číslo účtu a můj PIN z dob, kdy mi ještě k něčemu byly. Nic víc, nic míň. Co to do pekla mělo být?

Neváhala jsem a namířila si to do banky na hlavní. Neměla jsem páru, kdo mi to poslal, ale peníze nekoušou, ať jsou odkudkoliv.

Vrazila jsem do banky a napochodovala k bankomatu. Neměla jsem tušení, co vlastně dělám, a zřejmě to bylo poznat. Každý, kdo byl v bance, po mně házel znepokojený pohled. Jo, nejsem člověk, vždyť vím.

Prohrabala jsem kapsy. Nosím v nich všechno. Mobil, sluchátka, peníze a taky doklady. Není to moc chytré, ale věřte mi, že v podsvětí na moc zlodějů nenarazíte. Při svém prohrabávání jsem rukou narazila do nožů, které jsem měla s sebou.

Bingo. Našla jsem jedinou kreditku, kterou jsem měla. Bylo na ní asi tak pět dolarů. Doufala jsem, že nějakým kouzlem na ní nyní bude víc. Podle té SMSky zřejmě mělo. Nebyla jsem zas tak úplně blbá. Evidentně se tu o nás, démony, někdo staral. Doufala jsem jen, že dělá svou práci dobře.

Zadala jsem potřebné údaje a nestačila valit oči. Padesát tisíc dolarů. Víc peněz, než jsem kdy v životě viděla, mi teď patřilo. Na nic jsem nečekala. Vytáhla jsem z té kouzelné mašinky pět set babek a odklusala pryč. Na nejbližším rohu jsem si koupila černou peněženku a peníze do ní uložila. Tak. Jdeme nakupovat.

Vrátila jsem se ke krámu se šaty. Na téhle ulici bylo otevřeno téměř neustále. Klientela, ať už lidská, upíří nebo lykantropí, tu měla dostatek možností, jak uplatnit své finance i po setmění. Bylo tu kadeřnictví, kde vás ostříhala upírka. Obchod s chlastem, kde prodával vlkodlak. Časy se mění.

V obchodě, do kterého jsem si namířila, bylo šero, ale nijak moc mi to nevadilo. Žena za pultem si mě změřila a zamračila se. Potlačila jsem touhu zašklebit se na ni. Tipovala bych ji na vlčici. Obešla pult takovým podivně zvířecím způsobem a založila si ruce na prsou. Jo, určitě vlčice.

"Mohu pro vás něco udělat?" zeptala se mě zdvořile, ale bylo jasné, že by pro mě nejradši nedělala vůbec nic. Upřela jsem na ni pohled a využila své nadpřirozené charisma. Začala se tvářit zmateně. Vlkodlaci jsou nakažení lidé. Silnější, rychlejší, snad i odolnější, ale pro někoho, jako jsem já, byli prostě stále lidé. Trochu jsem jim záviděla.

"Chtěla bych ty šaty z výlohy," řekla jsem pevně. Věděla jsem, že mi nebude odporovat. Ano, štve mě, že upíři oblbují lidi, ale přitom to sama praktikuji. Nikdy jste neviděli pokrytce? Ale já to vážně potřebovala a nikdo mi nesměl stát v cestě. Nebo jsem prostě jen chtěla budit hrůzu. Jsem monstrum a zasloužím naplácat. Ani nechtějte vědět, jaké jméno se mi přitom honilo hlavou.

"Sto třicet dolarů, prosím," hlesla prodavačka a já pokrčila rameny nad myšlenkou ztráty takových peněz. Mávla jsem rukou k výloze a ona se k nim rozešla. Omámeně je sundala ze stojanu a šla je zabalit. Za pár minut už jsem odcházela o sto třicet dolarů chudší, ale s jedním problémem za sebou. Nejsem až taková svině, abych neplatila. I když to bolelo. Jauvajs.

O kus dál jsem si ještě koupila černé vražedné boty na podpatku. Hřálo mě u srdce, že si na nich pusu nenatluču. I když nevím, tanec rozhodně není mojí silnou stránkou. Krok tam, krok zpátky a končím.

V nákupní horečce jsem se ještě poohlížela po něčem, co bych koupila. Cítila jsem se skvěle, plná energie.

Zahlédla jsem muže, který koketoval se dvěma spoře oblečenými ženami. Kůži měl bledou a pohyby úsporné, jako by se bál pohnout. Jako by se bál, že ho tu někdo uvidí.

To, že si upíři kupovali děvky, nebylo nelegální. Jen se to nenosilo a nejeden tím pohrdal, včetně mě. Upíři a ani lidé si nechtěli připouštět, že by nesmrtelná bytost mohla klesnout tak hluboko. Pravda, smrt vám dodá jistý druh charisma, ale pokud jste šerední jako lidé, nestanou se z vás modelové, když zemřete. U démonů to platí jen zčásti. A u andělů myslím taky.

Spousta šlapek by upíra odmítla. Budete se divit, ale i tyhle existence mají sebeúctu. Znám sukubu, která je pořád panna. Ať jste cokoliv, můžete být, jací chcete. To, co jste, neurčuje, jak se budete chovat a kým budete. Buď zapadnete do stereotypu, nebo vybočíte. Je to na vás.

Děvky, které s upíry spaly, jim obvykle také dávaly krev a nebylo neobvyklé, že se nějaká taková našla mrtvá. I když je to skoro nelidské, moc se to nevyšetřovalo. Věděla, do čeho jde. Udělal to upír a pokud se nenašly doklady, zřejmě přistěhovalkyně nebo sirotek. Pokud se jich nenašlo za jeden týden víc, nechávalo se to ležet ladem. Věděla jsem to. Zažila jsem jednu takovou v příkopě deset metrů od domu.

Pohrdavě jsem si odfrkla a spolkla knedlík, který se mi v krku vytvořil. Na řadě bylo sehnání bydlení. Paradoxně ani s těmi všemi penězi jsem neměla nejmenší šanci, že se probojuji do nějakého z pokojů Balmoralu.

Dostala jsem se na příslušnou ulici. Před hotelem parkovaly naleštěné Mercedesy, ale kolem se producírovali lidé v džínech. Takhle to bylo. Tenhle hotel byl luxusní, ale ne nejluxusnější. Drahý, ale ne nejdražší. Bydleli tu lidé, kteří měli hodně peněz, ale ne tolik, aby byli kvůli tomu známí. Vyšší střední třída, tak se jim myslím říká.

Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem měla, i tu, co jsem neměla, a vpochodovala po červeném koberci k recepci. Usmál se na mě mladý, vcelku pohledný recepční. Měl prázdné štěněčí oči. Vypadal, že už ho pár upírů převezlo. Čím víckrát vás ovlivní, tím víc ztrácíte vlastní osobnost.

"Dobrý den, máte volné pokoje?" zeptala jsem se i přes to, že jsem odpověď znala předem.

Zamračil se. Smutně. Ještě kdyby stáhl uši k hlavě a bylo by z něj vážně štěně.

"Bohužel, náš hotel je plně obsazen, ale můžete si promluvit s manažerem, kdy se pokoje uvolní. Má tu zvláštní návštěvu," prozradil mi s máchnutím ruky a já se na něj usmála. Ožil a zčervenal, odvrátil ode mě pohled a předstíral, že má plné ruce práce. Potlačila jsem smích a vydala se chodbou, kterou mi ukázal.

Neměla jsem v úmyslu jít za manažerem. Měla jsem v úmyslu obstarat si pokoj sama.

Nastoupila jsem do výtahu a zmáčkla nejvyšší patro. Když už, tak chci výhled.

Dojela jsem. Vyšla jsem na chodbu a obhlížela dveře. Jako kočka, co loví myš. Měla jsem skoro ďábelské nutkání se smát.

Pokoj 218. Za chvíli můj nový domov. Zaklepala jsem.

Otevřela mi žena v letech. Na sobě měla krémově bílý kostýmek a zrovna si nasazovala náušnici. Když mě viděla, zamračila se. Dneska se na mě každý mračí. Už už chtěla otevřít pusu, ale já ji předběhla. Zadívala jsem se jí hluboko do očí a svou myslí uchvátila tu její. Podvolila se. Věděla jsem, co dělám, i když jsem to nevěděla, no paráda.

"Jste tu sama?"

Přikývla. Výborně. Nechtěla bych mít potíže s dotěrným manželem. I když v případě téhle dámy to mohl být i milenec.

"Necháte mi tento pokoj. Sbalíte si věci a odejdete z hotelu. Najdete si bydlení jinde. Hned," poručila jsem jí. S výrazem naprostého odevzdání začala balit. Cítila jsem se jako po pořádném obědě, přecpaná k prasknutí.

Upíři se živí krví, lykantropové masem. Démoni se živí lidskou vůlí, duší, myšlenkami. Tím, že jsem ovládala ji, jsem krmila sebe. Bylo to barbarské, ale pokud byl démon na povrchu, musel se krmit, jinak by začal mít defekty. Hořel by na slunci, zabíjel lidi…

V Kamarille nebylo z koho a nebylo to potřeba. Ne, že bych krmení plánovala, ale bylo to užitečné. S tím, že jsem v podstatě potomek Satana, ta zlá strana, už jsem se smířila. Možná ne úplně se vším, ale nemůžete to ignorovat nebo se pokoušet to zadržet. Stane se to a musíte to přijmout. Já to přijala.

Žena měla zabaleno a vycházela z pokoje. Cestou jsem jí vytrhla z ruky přístupovou kartu a následně napochodovala do místnosti.

Už jen předsíň byla obrovská. Pokročila jsem do obýváku. Ve zdi bylo obrovské okno. Rozhrnula jsem závěsy.

Výhled na noční St. Louis byl kouzelný. Tak nějak podivně nostalgický, jako z jiného světa. Když jsem se tak dívala na blikající světla velkoměsta, všechno mi připadalo méně skutečné. Nemohla to přece být pravda. Nezemřela jsem a teď nemám nikoho zabíjet. Není to realita.

Ale byla a já to nemohla nijak odvrátit. Vztekle jsem závěsy zase zatáhla a praštila sebou na postel. Už v polospánku jsem se svlékla do tílka a kalhotek. Modlila jsem se, aby se mi nic nezdálo, i když nevím, kdo by mé prosby stejně vyslyšel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 9. září 2014 v 15:58 | Reagovat

Moc pěkná kapitola :-)
Valím oči xD :-D Moc se mi líbí.

PS. Chtěla jsem tě upozornit že tu ted nejsem.. Nejde nám net a já jsem u mamky v práci tak jsem se ráčila kouknout na blogy.. :D A navíc mi nějak blbne přihlášení na blog tak to sem píču jako tzv. Anonym.. nebo jak se to mele.. Prostě bez přihlášení xD :(

2 Nats Nats | E-mail | Web | 9. září 2014 v 20:30 | Reagovat

Tuhle povídku jsem začala číst včera :) Jsem u 3. kapitoly a zatím je to super :) Takže snad se brzy dopracuju k téhle kapitole :))

3 LussyNda LussyNda | Web | 16. září 2014 v 10:47 | Reagovat

nádherna kapitola :-) už se moc těžším na další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama