Expulsion - 11. kapitola

6. října 2014 v 17:49 | Eliza |  Expulsion
Tak, konečně je tu další kapitola, i když je tu o den později, než jsem vám slíbila v předchozím článku :D Asi tu teď bude přibývat nejčastěji, jelikož, jak už víte, jí mám jako jedinou předepsanou dopředu.
Je to celkem dlouhá kapitola, asi by to mělo mít nějakou věkovou hranici, ale stejně na to každej kašle, tak co xD Snad se bude líbit ;)

Eliza vyráží na své rande s Jean-Claudem. Co s nimi udělá hodina pomalého tance a jízda autem? Pro Elizu je stále těžší a těžší pomyslet na to, že ho musí zabít, ale možná se do toho zamotává jen ona sama...



Probudilo mě slunce. Přes zatažené závěsy se jeho matné světlo otíralo o okna pokoje a já se s vzteklým zavrčením přetočila na druhý bok. Neměla jsem nejmenším chuť vstávat. Jedním okem otevřeným jsem zaostřila pohled na digitální hodiny na nočním stolku. Šest večer.

Šest večer?! Vymrštila jsem se do sedu a zkoumala hodiny. Osmnáct. Několikrát jsem se štípla, zda ještě nespím. Nespala.

Shodila jsem nohy z postele a šla k tomu proklatému oknu. Slunce pomalu zapadalo, ale pořád ještě osvětlovalo město. Byla jsem si jistá, že když jsem šla spát, bylo něco po půlnoci, jedna nebo dvě. Spím šest hodin. Nikdy nespávám víc. Ale podle všeho jsem si jich nyní dopřála šestnáct.

Schlíple jsme sledovala tu ohnivou kouli. S příchodem na povrch se asi mění nejen moje stravovací návyky, ale zřejmě i další přirozenosti.

Slunce démonům neubližuje, jen jim vadí. To mi bylo řečeno ve škole. Když vám něco vadí, snažíte se toho zbavit. Takže na povrchu přes den spíme.

Chtěla jsem žít na světle. Zase jako dřív. Tma se stala mou součástí, ale to neznamenalo, že bych se nerada prošla ulicí a cítila teplo na kůži. Vypadalo to malicherně, ale v tuhle chvíli jsem chtěla odsud vypadnout. Tolik falešných nadějí se těžko snáší.

Během rutiny v koupelně jsem se snažila srovnat si život, což bylo poměrně na nic. Jean-Claude mě přitahuje, je to prostě kus. Ale zároveň z něj mám respekt, páč mě, no však víme, zabil. Oboje mi brání, abych ho zabila já. Nechci ho zabíjet. Ale čím déle budu na povrchu, tím víc to bude zabíjet mě. Musím ho zabít. Kdyby to byl kdokoliv jiný, už bych byla doma.

Dostávala jsem se do poměrně zamotané situace a neměla jsem páru, jak se z ní dostat ven. Budu doufat, že se to ukáže časem. Otázkou tedy nyní bylo, kolik ho mám.

Když jsem se dostala z koupelny, pohled mi padl na mé nové šaty. Se všemi starostmi už jsem se z nich nedokázala těšit jako předtím. Odfrkla jsem si. Komplikuju to sama sobě.

Do desíti mám čas.

Vzala jsem ovladač a pustila televizi. Zaživa u nás doma hrála televize pořád. Jako zvuková kulisa, spojení se světem. Vnímala jsem to pořád stejně. Bouračka na třiatřicáté. Mrtvá šlapka u krajnice. Novely zákonů ohledně upírů. Netvrdím, že jsou zprávy zajímavé. Nikdo je nesleduje kvůli tomu. Jen nám dávají pocit, že víme, co se v tomhle světě děje. Nevíme.



Polehávala jsem a nudila se až do devíti. V tu dobu už bych dokázala zpaměti odříkat menu tří nových restaurací u vjezdu do města a jaké bude v příštích dnech počasí. Slunečno. Ať se jdou vycpat.

Svědomitě jsem se navlékla do šatů. Padly mi jako ulité. Na své poměry jsem v nich vypadala uhlazené, půvabně, jako dáma. Běžně vyzařuji jako holka, co neví, co se sebou. Byla jsem hezká, protože jsem umřela. Kdybych nebyla, byla bych srovnatelně přitažlivá jako pytel se špinavým prádlem, dokud bych nezapojila své schopnosti. Možná v tom nevidíte rozdíl. Já teda jo. Je rozdíl, když se lidem líbíte jako osoba, než když se jim líbíte, protože nemohou jinak. Začínala jsem se opravdu divit, proč mě Jean-Claude pozval na to rande. Jestli měl někdo na víc, tak on.

Zírala jsem na sebe deset minut do zrcadla. Nazula jsem si i boty s podpatky a procházela se sem a tam po pokoji. Nezakopávala jsem a to byla jediná výhoda. Dokážu tančit? Pochybuju.

Hodila jsem pohledem na své věci, které jsem vytahala z kapes u kalhot, ale nakonec jsem nad nimi zavrtěla hlavou. Nic z toho nebudu potřebovat.



Za pět minut deset jsem měla srdce až v krku. Byla jsem nervní. Po pokoji už jsem skoro pobíhala a pořád se nedokázala přinutit jít k výtahu. Koukla jsem na hodiny. Určitě tam bude včas. Někdo jako on nejezdí pozdě. Stoprocentně zrudnu jako rajče, až ho uvidím.

V záchvatu vzteku sama na sebe jsem otevřela dveře a vyrazila. Kdo mi teď zkříží cestu, toho kus ukousnu.

V recepci se na mě upřely všechny pohledy. Byla až překvapivě plná. Někteří chlapi nemohli udržet zavřenou pusu. Takže to není zas tak zlý.

Až příliš pomalým krokem jsem se blížila k východu. Nepamatuju si, že by mi kdy srdce tlouklo tak zuřivě a rychle. Ovanul mě studený vzduch a nádherná vůně.

Spatřila jsem ho. Jeho bledá kůže v měsíčním světle zářila, nadpozemsky. Na tváři se mu usadil úsměv a vítr si hrál s jeho hustými, černými vlasy. Vypadal spíš jako anděl, než jako upír. Krásný posel temnoty. Jen jsem na něj civěla.

Měl na sobě tmavě modrou košili. Málem jsem mu zakázala se hýbat nebo cokoliv dělat. Takhle bych ho mohla pozorovat věčně. Jej, to by byla krása.

Prohlížel si mě, stejně jako já jeho. Usmíval se čím dál tím víc. Přišel ke mně a podal mi ruku. Podívala jsem se na ni a téměř jsem nedýchala, jak moc jsem toužila se ho dotknout. Sakra, co to se mnou je?

Sestoupili jsme společně po schodech. Poté se ke mně naklonil. Začervenala jsem se.

"Vypadáte nádherně," zalichotil mi.

"Tykej mi, prosím," řekla jsem mu, protože se mi zdálo, že se mnou jedná moc uctivě. Jako bych za sebou už měla skutečně pár století. Nezasloužila jsem si to. Vedle něj jsem se cítila míň a zároveň víc, než jsem byla.

"Jak si přeješ, ma chérie," broukl a vedl mě k autu. Bílý Mercedes. Bezva.

Nastoupila jsem a hned za mnou Jean-Claude. Auto bylo prostorné, ale ne tak, abych necítila jeho vůni a naplno nevnímala jeho přítomnost. Doprdele. Prostě doprdele.

Od řidiče nás oddělovala přepážka. Moc mi to nepomáhalo.

Auto se rozjelo a on se na mě zadíval. Pohled jsem mu opětovala, ale za moment jsem se zase odvrátila. Byl až moc svůdný, plný možností. Připadalo mi, že mě svléká očima, ale ne oplzle. Pomalu, zlehka. Nechtěla jsem vědět, co všechno tahle kukadla nabízí. Nebo možná chtěla? Mám v tom guláš.

"Proč jsi mě pozval? Vůbec mě neznáš," optala jsem se, protože už jsme nemohla vydržet ticho v autě. On ho zřejmě nevnímal. Bylo vidět, že ho můj hlas vyvedl z míry. Ne moc, ale přece.

"Abych tě poznal," odpověděl mi stručně a už zase se smál. Natáhl ruku k mému obličeji a prsty mi zlehka přejel po tváři. Byl to jen lehký dotek, ale já ho stejně cítila i poté, co se ode mě odtáhl. V duchu jsem si sprostě nadávala. Podléhám mu. A on se ani nemusí pořádně snažit. Zkoušela jsem si připomínat, že mě zabil, ale neprobouzelo to ve mně nenávist. Sakra, vždyť on mě spíš zachránil před daleko bolestivější smrtí. Z vraha hrdinou. V mé mysli je možné absolutně všechno.

"Myslím, že při tanci poznáš maximálně, že jsem naprosté nemehlo," podotkla jsem. No co, vždyť je to pravda. Nakonec se mnou bude smýkat po parketu jako s koštětem. Letmo jsem mrkla na svoje šaty. To si ty chudinky nezaslouží.

Chvíli na mě koukal, koutky mu cukaly a pak se naplno rozesmál. Myslela jsem, že ho bouchnu. Něčím pořádně tvrdým. I když přestal, v očích mu stále svítily jiskřičky.

"Ach, ma chérie, ma chérie, jsi velice zábavná. Ale myslím, že už se poznáváme. Každým momentem," řekl a jeho hlas zněl tajemně. Potlačila jsem nutkání se zamračit. Nemám ráda, když někdo ví, co já ne. Co o mně zjistil? Že jsem malý uzlíček nervů nebo že mě až k smrti přitahuje? Jedno lepší než druhé.

Pousmála jsem se. Není nad to zmást lidi.

Pohled jsem obrátila, pro jistotu, ven. Zpomalovali jsme.

"I když je asi pozdě se ptát, kde jsme?"

"Magnolia," řekl, jako by mi to mělo být jasné a tohle je čistě zbytečná otázka. Mrkla jsem na něj, nenápadně. Byl bledý, to ano, jeho kůže měla zároveň jemný podtón. Vypadal živěji než včera. Z kohopak jsi pil, upíre? Kdo ti dal životabudič?

Na jeho odpověď jsem jen kývla. Magnolia byl taneční klub, řekněme, pro bohatší vrstvu. Opět.

Tančila se tu klasika. Nikdy jsem tu nebyla. Takový kopyto jako já se na taneční zapsalo hodně daleko od centra. Taky aby mě tam nepostrádali, když jsem se neuráčila přijít.

Dojeli jsme k budově. Byla stará a až příliš honosná na poměry St. Louis. Památky to tu neměly lehké.

Vystoupila jsem a Jean-Claude mě jako stín následoval. Předběhl mě, nabídl mi rámě a já beze slova přijala. Dělala jsem, že mě zaujala budova, aby nepoznal, jak moc se mi příčí jít dovnitř. Nikdy nemáte snoby tak neradi, jako když jdete na jejich území.

Vystoupali jsme po schodech a můj společník mě vedl budovou. Nechávala jsem to na něm a snažila se vypadat, že vím, kam jdu a co tu budu dělat. Nebo jsem se alespoň snažil tvářit méně zmateně.

"Jsi ztuhlá, ma chérie, děje se něco? Nelíbí se ti tu?" zašeptal s obavou v hlase a koutkem oka mě sledoval. Nemohla jsem mu to udělat. Naplánoval to. K čertu, k čertu, k čertu.

"Ne, jen jsem trochu nervózní, to je celé."

"Ze mě?" tázal se.

"Ne. Nechodím tančit a nechodím na rande," přiznala jsem mu. Na co si tu budu hrát?

Překvapilo ho to. Netuším proč. V jednu chvíli vypadal, že ještě něco řekne, ale poté pokračoval v chůzi. Zanechávám prostě jen ten nejlepší dojem.

Stanuli jsme na okraji rozlehlého sálu. Zněla v něm hudba a byl tak z půlky plný tančícími páry.

Jean-Claude mě vedl téměř do středu místnosti a pomalým pohybem si mě otočil čelem k sobě. Ruku mi ovinul kolem pasu a přitáhl si mě na tělo. Ztěžka jsem polkla. Vsunula jsem svou ruku do jeho a začali jsme se pohybovat. Hladce. Klouzali jsme po parketu.

Ani na moment ze mě nespustil oči. Netušila jsem proč.

Těkala jsem po místnosti. Jedna postarší dáma, tančící zřejmě se svým manželem, se na nás, na mě, okouzleně usmívala. Odvrátila jsem se a vzhlédla ke svému tanečníkovi.

"Co ten pohled?"

"Jsi velmi krásná, ma chérie. Tak, že mi to téměř bere dech," pověděl mi tiše a otočil si mě zády k sobě. Byla jsem na něm teď natisknutá mnohem víc než prve. Do tváří mi stoupla červeň. Alespoň že se na nás teď nikdo nedíval. Bylo to příliš smyslné.

"Říkat to o tobě by bylo asi zbytečné," hlesla jsem.

"Vím to, ale stejně mě těší, když to slyším z tvých úst."

Neznělo to nijak arogantně. Bylo to prostě konstatování. Kolik žen už mu to muselo říct. A určitě i nějací chlapci. On zrovna nevypadal, že by to nějak striktně rozlišoval.

Otočil si mě zpátky čelem. Usmíval se a já taky. Asi jsem se pomátla.



Tančili jsme ještě dobrou hodinu. Nemluvili jsme. Tiskli jsme se k sobě a za chvíli už mi jeho přítomnost připadala podivně přirozená. Jako by ke mně patřil. Jako bych to potřebovala, už hodně dlouho.

Postupně se sál vyprazdňoval, až tu zůstaly jen tři páry. A my dva.

"Měli bychom jít, než to tu zavřou i s námi," zašeptala jsem. Měl hlavu těsně vedle mé, takže jsem cítila, jak se směje.

"Mohl bych s tebou tančit celou noc, chérie, a byl bych šťastný," broukl, ale pustil mě. Stejně jako jsme přišli, jsme i odešli.

Venku byla větší kosa než předtím. Bylo zvláštní, že už jsem to nevnímala.

"Na téhle schůzce jsi mě chtěl poznat. Dozvěděl ses něco?" zeptala jsem se, protože mi to skutečně nebylo jasné. Nic jsem mu o sobě neřekla. Ani on mně o sobě.

Nadechl se a zavřel oči. Když je otevřel, připadaly mi temnější.

"Mám představu."

Tak pán má představu!

"Já tě taky neznám, Jean-Claude," podotkla jsem.

"A chtěla bys mě poznat?" zeptal se koketně a svůdně se opřel o auto. Olízl si rty.

Ironicky jsem se ušklíbla.

"S tím nepočítej," setřela jsem ho a on nahodil rádoby smutný výraz.

"Jaká škoda, ma chérie, věčná škoda."

Otevřel dveře od auta a já nasedla. Když nastoupil i on, byl značně blíž než při cestě sem. Takhle se, přátelé, ztrácejí zábrany. Prostě to jeden z těch dvou prubne. Naštěstí jsem dnes v noci nebyla ten případ.

Nicméně jsem se o něj opřela. Pohladil mě po vlasech a chvíli mě v nich vískal.

"Kam bys šla ráda na druhé rande?"

Zasmála jsem se.

"Myslíš, že bude?"

"Doufám v to."

Zachytila jsem jeho ruku ve svých vlasech a chytila ho za ni. Ani pořádně nevím proč. Nechtěla jsem, aby dnešní noc jen tak skončila. Za prvé, neměla jsem co jiného na práci. Chabý důvod, ale přesto. Za druhé… líbilo se mi být s ním. Strašně mě štval svými průpovídkami, oslovováním a sváděním, ale zároveň mu to dodávalo kouzlo, jaké ještě žádný kluk nebo muž neměl.

Vzal naše spojené ruce a zvedl mi s nimi bradu vzhůru. Dívala jsem se mu do temně modrých očí, které se světlem zdály být skoro černé. Jeho obličej se blížil k mému. Mohla jsem to zastavit. Měla jsem. Ale já prostě nechtěla.

Jemně otřel své rty o mé. Jen motýlí dotek, ale já chtěla víc, mnohem víc. Chtěla jsem jeho. Náhle a nezaměnitelně. Přitiskla jsem se k němu, jak jen jsem mohla, a začala ho líbat. Nepřekvapilo ho to. Přizpůsobil se a já skoro vzdychala. Skoro.

Líbal nádherně. Jazykem mi vnikl do úst a pohrával si s tím mým. Oplácela jsem mu to. Rukou jsem mu zajela do vlasů. Byly na dotek hebké a jemné. Probírala jsem se v nich a prohlubovala tak náš polibek.

Natlačil se na mě. Bylo mi jasné, kam to směřuje. Nechtěla jsem s ním ještě spát. Ne po prvním rande. Ne v autě. Zkrátka ne teď. Ale přísahám, že jsem ho nedokázala zastavit. Zdravý rozum se pral s tělesnou touhou a možná i ten kus člověka ve mně s démonem.

Dál mě božsky líbal a rukou mi přitom přejel přes hruď. Dovolila jsem si sjet mu po zádech až k jeho skutečně výstavnímu pozadí. Usmál se.

Položil mě a sám si na mě lehl. Cítila jsem jeho vzrušení dost zřetelně. Kraťounce jsem vzdychla, ale jeho sluch to určitě zaznamenal.

Hladil mě po těle a já se proklínala za to, jak se mi to líbilo. Jeho ruce se dostaly na moje stehna. Ale já nemohla. Rozum konečně převládl. Zapřela jsem mu ruku o hruď a udýchaně odlepila jeho rty od svých. Jsem úplně blbá.

"Já nemůžu," šeptla jsem. Snad jsem se bála, že se naštve? Ne, to ne. Spíš, že mě chtěl jenom na to jedno. Tím by mě nasral, ale zároveň by mi to bylo kurevsky líto. Takový mohl být kdokoliv, ale ne on. Prostě nesměl.

Hledal v mé tváři důvod. Zřejmě nenacházel.

"Proč, chérie?"

Zvedla jsem se a on se mnou. Rozhodila jsem rukama a opřela jsem si hlavu o sedadlo. Řidič už zase zpomaloval. To mi dělal určitě schválně.

"Tohle je na mě… moc rychlý. Měli jsme jedno rande. Moc, moc hezký, ale to nic nemění na tom, že tě neznám. A i když si to myslet nemusíš, ani ty ještě neznáš mě," vychrlila jsem a odvrátila se od něj. Upravila jsem si oblečení a zírala ven.

Roztřeseně se nadechl a položil mi ruku na mou, opatrně, dával mi prostor, abych ucukla. Když jsem k němu pořád nezvedala oči, nasměroval si můj obličej sám. Jeho oči nebyly zlobné, ani zklamané. Byly takové, jaké jsem si myslela, že by mohly být ty moje.

"Omlouvám se. Nechal jsem se unést. Pochopím, když…"

"Líbilo se mi to, Jean-Claude, ale prostě nemůžu zajít dál, dokud nebudu vědět, co jsi zač," přerušila jsem ho a usmála se. Ulevilo se mu. Viděla jsem to na něm. Letmo jsem ho políbila na tvář a vystoupila z auta.

"Co takhle divadlo?" nadhodila jsem.

A on se chytil.

"Opět v deset?" ujistil se a už mu zase svítily oči pobavením. Takže ego neutrpělo. Můžu říct, že jsem troch zklamaná?

Kývla jsem a otočila se k odchodu. Prolétla jsem recepcí hotelu a vyjela výtahem do patra. Když jsem vrazila do pokoje, napochodovala jsem rovnou na malý balkonek. Opřela jsem se o zábradlí a z oka mi skápla slza. Za ní druhá a třetí.

Problém nebyl ani tak v tom, co byl Jean-Claude.

Ale co jsem já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 6. října 2014 v 18:36 | Reagovat

Takhle to zakončit! To mi děláš naschvál! Další! Rychle:3
Luxusní kapitola...aww :3

2 Nats Nats | E-mail | Web | 6. října 2014 v 19:01 | Reagovat

Jůů... Skvělá kapitola :) Těším se na další doufám že bude brzo :) A jsem moc ráda že jsem si před několika dny našla čas a dokopala se k tomu dočíst dosavadní kapitoly v této povídce :)

3 Kikča Kikča | E-mail | Web | 8. října 2014 v 16:15 | Reagovat

Úžasná kapitola! :3 Mooooc se těším na další! :-) Ale ten konec? To vážně? :-D Chci další a chci jí hned! :D

4 Fey Fey | Web | 14. října 2014 v 12:36 | Reagovat

Úplně wow!

5 kaja kaja | Web | 21. října 2014 v 16:47 | Reagovat

Skvelé,vážne skvelé tak som sa dostala do deja,milujem poviedky o upíroch a tá tvoja je skutočne skvelá som zvedavá ako to medzi nimi bude pokračovať,skvelé zakončenie kapitoly :-)

6 Abigail Abigail | Web | 21. března 2015 v 19:59 | Reagovat

Úžasná kapitola...Páni, už abych se vrhla na tu další =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama