Eye of the Wolf - 13. kapitola

28. října 2014 v 10:37 | Eliza |  Eye of the Wolf
*Ironický potlesk* Za dva měsíce další kapitola. No jsem to ale rychlík.
Vážně se omlouvám, že je to tu po tak dlouho době. V předchozí kapitole se Callumek schoval, před hybridy do sklepa, kde měl hluboký pokec s upíří kočkou Valerii. Pokud se tu ještě najde někdo, kdo to bude číst, budu vážně na větvi :D Pevně v to ale doufám ;)

Callum se dostává zpátky do motelu a rozhoduje se, že musí vypadnout. To ovšem rozhodně nebude jednoduché, či spíše nemožné. Protože nakonec na všechno zůstává úplně sám a ke všemu pronásledovaný mnohem silnějím nepřítelem.


Cesta zpátky do motelu vlastně až tak strašná nebyla. Pokud jste nudista.

Vedlejšími uličkami a temnými kouty jsem se sice prodíral alespoň o polovinu času déle, než byla cesta přímo, ale aspoň jsem nedovedl nějakou důchodkyni k infarktu nebo policistu k domnění, že jsem feťák po flámu. To se dá považovat za úspěch.
Nakonec jsem zdárně dorazil k motelu a zadním vchodem se dokázal bez povšimnutí propašovat ke dveřím svého pokoje. To jsem předtím ani nevěděl, že tu mají nějaký zadní vchod.

Nohy jsem měl celé bolavé a odřené, já sám jsem byl špinavý jako prase po bahenní lázni a nejvíc ze všeho jsem se těšil na dvě věci: až se umyju a až odsud vypadnu.
Po cestě jsem měl čas přemýšlet, alespoň trochu. Život pod mostem se mi náhle zdál jako výhodnější nabídka než nežít vůbec, po tom, co jsem tu viděl. Prodám pár zbraní. Uskrovním se a najdu si nějakou střechu nad hlavou. Bude to mizerné. Ale budu žít, ne?
Byl jsem na sebe naštvaný za to, jak jsem vysrabil. Daniel si možná myslí, že čest je pro mě důležitější než život. Budiž, ale nechci posloužit jako večeře, ať už Lucase nebo těch jeho nakřížených raťafáků. Skonat kulkou, mečem, nebo klidně s useknutou hlavu je lepší, než když vás kousek po kousku trhají zuby a drápy. Je to lepší, než s upírem přicucnutým na krku pomalu vnímat, jak z vás vyprchává život.

Mohl jsem se vyhýbat pravdě, jak jen jsem chtěl, ale stejně tu byla, černá na bílém: Já se upírů a jejich služebníků začínal k smrti děsit.


Otevřel jsem dveře do pokoje. A setkal se s hnědýma očima.

Naštvanýma hnědýma očima.
Alicia stále v mém pokoji a v ruce držela jednu z mých větších zbraní. Konkrétně samopal Uzi v menším než běžném vydání. Hodně drahá záležitost, ale hezký příruční zbraň. A hodně rychle by člověka rozstřílela na neidentifikovatelné kousky čehosi.
Ona s tím na mě zamířila. To je mi radost.
Hned jsem zvedl ruce k hlavě. Občas to tak nevypadá, ale snažím se neumírat, je-li to možné.
"Klid, jo?"
Ruce se jí třásly, ale neměl jsem pocit, že by zbraň držela v ruce poprvé.
"Co jsi zač?" zeptala se roztřeseným hlasem. Já jednou rukou pomalu zavřel dveře. Nesledovala se zbraní každý můj pohyb, ale i tak to bylo stále nebezpečné. Trefí mě do ruky, břicha nebo hrudi, je to docela jedno. Vlkodlaci vydrží dost věcí, více než lidi, ale nejsou nesmrtelní. Protože jsou živí, dají se zabít. Nepořizoval bych si takovou palebnou sílu, kdybych byl nezranitelný a nesmrtelný, to je snad jasný.
"Není to, jak si myslíš, vážně. Polož tu zbraň," díval jsem se jí klidně do očí a snažil se působit jako nevinnost sama. Nahota mi vlastně nahrávala. Trochu. Ale za oblečení bych byl vděčnější.
"Jo, fakt? A co si myslím? Že jsi nějaký…Nájemný vrah, nebo šílenec? Proč tu sakra máš výbavu jak pro armádu? A kde máš do prdele oblečení?!"
"Všechno ti to můžu zkusit vysvětlit, ale teď polož ten samopal. Nechci ti ublížit. A ty mě nechceš zabít, ne?" zkoušel jsem a zůstával stát na místě. Pokud bych jí vytrhl samopal z ruky, mohla by ještě spoušť doopravdy zmáčknout čistě z leknutí. Musí ho položit. A téměř jistě jsem věděl, že to udělá. Téměř.
Ruka se jí stále chvěla. Sundala prst ze spouště, ale hlaveň na mě pořád směřovala.
"Co jsi zač?" zněla prostá, zoufalá otázka. Kousnul jsem se do rtu. Proč na ty nejjednodušší otázky je vždycky nejtěžší odpovědět?
"Nemůžu ti říct víc, než že jsem nikomu nevinnému nepřijel ublížit. Nechci masakr. Chci ho zastavit. Vážně. Nechci, aby muselo umřít víc lidí, než je nutné," snažil jsem se vysvětlovat. Nebál jsem se, že by mi ublížila. Bál jsem se, co se stane, až položí Uzi. Rozpláče se? Půjde mě prásknout? Vyrazí mě pryč? Nemohl jsem si dovolit víc problémů, než už mám. Nemám na to mozkovou kapacitu toho řešit víc.
Chvíli mlčela a jen se na mě dívala. Nejistota, lítost, vztek, smutek, to všechno se jí objevovalo v tváři a já musel stát a snášet to. Jako chlap. Ale moc mužně jsem si teda nepřipadal. Vlastně už delší dobu si spíš připadám jako vlk chycený do klece. Doslova.
"Tady to nemůžeš zastavit, copak to nechápeš?" vyjela, "To jsi vážně tak tupej, že sis nevšiml, že tu některý ani nejsou lidi?!"
Tentokrát jsem na ní civěl já. Ne, že bych to nevěděl. Spíš jsem se divil, že mi to řekla ona. A nebyl jsem sám. Zadrhla se, celá sebou cukla. Chvíli těkala pohledem kolem, po pokoji i z okna a pak konečně odhodila Uzi na postel. Dívala se na něj, jako by nepoznávala, co to je. Pak sjela pohledem na mě a přiblížila se. Nevypadala příjemně.
"Pokud myslíš, že jenom párkrát vystřelíš do vzduchu a všichni utečou, tak jsi debil. Tady si před tebou nikdo nesedne na zadek. Celá tahle posraná vesnice je plná šmejdů, co přes den nevylejzaj z nor a v noci nám tu ničí život! Mě ničí život! Kde byla ta tvoje odvaha, když mě jim moje vlastní matka těm bestiím prodala?! Stál jsi tak a čuměl, jak si mě odvádějí! Tenkrát jsem chtěla, abyste umřeli všichni. Ti upíři, matka i taky. Víš, co mi udělali?! Můžeš…-"
Víc toho říct nestihla. Nedokázal jsem už poslouchat, jak mi vyčítá něco, na co jsem já sám myslel každou noc. A rozhodně jsem si nechtěl vyslechnout, co jí provedli. Co všechno jí udělali. Ti dva už byli mrtví, ale to nic neměnilo, že rány, které nejsou vidět, se hojí nejhůř. Přišel jsem k ní, vzal ji kolem pasu a přitiskl své rty na její. Udělal jsem to, aby už konečně mlčela. Počítal jsem i s fackou nebo kopancem, za který bych nebyl rád. Ale nechtěl jsem už na to myslet. Místo toho jsem cítil její hebké rty na těch svých a v koutku mysli mě napadlo, že za jiných okolností někde pryč by to bylo hezké.

Oddálil jsem se a díval se na ni. Skutečně překvapení byla.

A facku mi vážně vrazila.
Pořádnou.
"Co si, do hajzlu, myslíš?" zavrčela neurčitě a poněkud zmateně a bez jediného slova vyběhla ze dveří.
Já si promnul tvář. Na to, že jsem vlkodlak a ona vypadá tak křehce, to bolelo dost. Díval jsem se na dveře, které za sebou nezapomněla řádně zabouchnout. Slyšel jsem i její naštvané kroky nebo spíš dusot na schodech.
"Husa," prohodil jsem do ticha, stejně malátně jako předtím ona, a šel se konečně umýt.

Čistota, i když relativní vzhledem ke kvalitě vody, mi vdechla nový život a zdravější vzhled. Kromě červeného otisku, který na obličeji dál zářil. Převlékl jsem se a uklidil všechny zbraně poházené po podlaze a na posteli. Alicia to tu vážně prohrabala důkladně. Jen mi nedocházelo, proč tu vlastně byla, v mém pokoji.

Taky mě zajímalo, jestli práskla, že tu mám něco jako armádní sklad, ale jelikož mě zatím nikdo nepřišel vyprovodit ven v poutech, předpokládal jsem, že mlčela. Vzhledem ke vztahům s matkou jsem se snad ani nedivil. Hlavně, kdo by jí to věřil? Já byl platící a bezproblémový host. Pokud teda Daniel držel slovo. Neměli důvod si tu na mě stěžovat. A pak jsem viděl, matce Alicie šlo jenom o peníze.
Venku bylo ještě docela světlo, ale ani tak jsem moc netoužil potom jít se ven projít. Celé vesnice ba co víc, celé Itálie už jsem měl plné zuby.
Místo toho jsem si vytáhnul kufry a začal jsem do nich skládat věci, o kterých jsem věděl, nebo spíš tušil, že je už nebudu potřebovat ani na sebeobranu. Každá další mi připadala jako větší a větší výsměch tomu, jaký jsem posera.
Nakonec jsem toho musel nechat a vzteky jsem všechno kopnul do rohu pokoje.
Vstal jsem a otevřel okno, pustil do už trochu zatuchlého pokoje vzduch a doufal, že mi to trochu vyčistí hlavu. Nevypadalo to moc nadějně. Ucítil jsem jen vůni jakéhosi koláče a okamžitě dostal příšerný hlad. Vzpomněl jsem si na babičku, ještě když jsem byl malý kluk, jak mi dělávala koláče a smála se, když jsem je na posezení spořádal celé. Už dávno umřela, ale stejně mě bodlo u srdce. Kdyby rodiče, prarodiče, mojí bývalí kamarádi věděli, co je ze mě teď, kde jsem a co mi hrozí…Co by si o mě mysleli? Co by mi řekli? Jo, jasně, kdyby si všichni svorně nemysleli, že jsem mrtvý.
Náhle jsem si něčeho všimnul. Něčeho, co tam rozhodně nemělo být.

Stínu. Lidský stín.

A nebyl jediný. Zhruba pět osob od sebe vzdálených na pár desítek metrů obklopovalo motel. Jejich pohledy směřovaly všude možně, nikdo mi nezíral přímo do okna, ale i tak jsem věděl, proč tu jsou a na co čekají.

Sledují mě. Sledují a čekají na vhodnou příležitost, aby mě mohli sebrat. A možná zabít. Stačí, když vyjdu ven, když vystrčím špičku boty přes práh a jsou v momentě u mě. Okno směřovalo na opačnou stranu, než bylo náměstíčko, kterým jsem do motelu normálně vcházel. To znamená, že na druhé straně je zhruba stejný počet jedinců, jaké já vidím tady. Přibližně deset hybridů na mě číhá. I když všichni nemuseli být Lucasovi kříženci, stejně to byla dost velká síla na to, aby mě přiměla zavřít okno, zatáhnout závěsy a zamknout se v pokoji.

Všechny zbraně jsem opětovně vytáhl z tašek a rozmístil je kolem sebe. Do každé jsem si připravil plný zásobník a s Uzi, které předtím třímala v ruce Alicia, jsem se posadil na zem přitisknutí ke zdi. Popadl jsem mobil. Popravdě jsem zrovna neměl ani tušení, co bych měl dělat. Jsem mrtvý muž. Mrtvý vlk.

Vytočil jsem Danielovo číslo a čekal. O dost déle, než se mi zdálo normální. Začínal jsem tušit další problém.

Nakonec to v telefonu zachrastilo.

"Prosím?"

Nebyl to Daniel. Ale byl to Francouz.

Cukla mi ruka. První co mě napadlo, bylo, že Lucas nějakým způsobem dostal i jeho. Ale to byla pitomost, jen moje paranoia. Třeba je všechno v pohodě.
"Dobrý, tady je ehm, Callum. Danielův…kamarád," představil jsem se a musel se hodně přemlouvat, abych se tak označil. I ten iracionální strach o něj se mi příčil. Má shnít v pekle. Tak.

"Aubert Mansart, vnitřní bezpečnost. Pan Freeman je momentálně… indisponovaný."

Klesla mi brada. Vnitřní bezpečnost. Na Daniela si nedošlápl Lucas, ale fízlové. To bylo ještě horší.

"Můžu se zeptat, kdy je možnost, že se dostane ke svému telefonu? Potřebuji mu něco sdělit a je to velmi důležité, to mi věřte," snažil jsem se znít co nejméně naštvaně a vyděšeně zároveň. Doufal jsem, že to je jen nedorozumění, nebo nějaký blbá pokuta. Daniel moc rád špásoval se zákonem, ale zatím se z toho vždycky dostal.

"Myslím, že v následujících dvou letech určitě ne. Ale můžete ho za měsíc či dva navštívit ve státní věznici v Paříži. Smím znát celé vaše jméno?"

Zavěsil jsem.

Takže Daniel nemá shnít v pekle. Ale v base. Jsem v tom sám.


Jsem na všechny zkurvený problémy úplně sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 28. října 2014 v 21:10 | Reagovat

Jo, jo.. si vážně blesk.. :-D Hele já jsem na tom někdy s přidáváním kapitol stejně xD nic si z toho nedělej.. :-D

A ke kapitole? :3

Zase se ti povedla.. a já se opět těším na další :33 Uhm.. už aby tady byla.. :-D

2 Fey Fey | Web | 28. října 2014 v 22:28 | Reagovat

Úžasně napsaná kapitola! Nemůžu se dočkat pokračování. :))

3 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 29. října 2014 v 14:50 | Reagovat

Ten konec! Já tě budu muset..ne, počkat, to by pak už nebyla žádná kapitola..takžéé..radši piš a piš..:3

4 Kačíí Kačíí | Web | 29. října 2014 v 17:02 | Reagovat

Ouu.. luxusní kapitola:))
Konečně čtu nějakou tvou povídku:DD
Sem se dneska nudila, tak jsem se do ní pustila a vůbec toho nelituju:))
Moc hezky píšeš a těším se na další:)

5 Jess Jess | 29. října 2014 v 19:49 | Reagovat

Tak ten konec mě totálně odrovnal! :D Jsem zvědavá co se bude s Callumkem dít dál! :3 A kapitola byla jako vždy úžasná! :33 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama