Expulsion - 14. kapitola

21. prosince 2014 v 11:52 | Eliza |  Expulsion
Pokud se jako někdo domníval, že zase přidám kapitoly dřív jak za dva měsíce, tak jako hahaha, jo :D Znáte mě. K tomu, abych psala, mě musí dotáhnout vnitřní znechucenost tím, že nepíšu. Prosinec byl docela náročnej měsíc, to zas neříkám, ale nedivila bych se, kdyby mě s tím už někdo poslal docela brutálně do háje :D
Tahle kapitola je spíš taková přerodová ;)

Eliza se vydává hledat démony, jež slíbila chránit. Ale zdá se, že ochranu bude potřebovat nakonec spíše někdo jiný...


Rozlepila jsem oči od sebe a zívla si. Byla jsem zamotaná do peřiny a nahá. Trvalo mi asi pět minut, než jsem si uvědomila, co se stalo.

Hodila jsem ruku vedle sebe a sáhla jen do prázdna. Teprve pak jsem tam směřovala svůj pohled. No, bylo světlo. Hodný chlapeček už je zpátky ve své rakvi. I když v noci zas tak hodný nebyl. Zasmála jsem se při vzpomínce na to, co jsme spolu prováděli. Měla jsem chuť začít hopsat na posteli.

Najednou jsem nahmatala nějaký papír. Chňapla jsem po něm.


Jsem šťastný, že jsi mi dovolila s tebou strávit noc, ma chérie. Doufám, že nebyla poslední.


Začínala jsem se opravdu rozvzpomínat. A sakra. Sakra, sakra.

Vyskočila jsem z postele a zatáhla záclony. Světlo mi moc nepomáhalo, v ničem.

Neměla jsem náladu myslet na to, že jsem se asi úplně zbláznila. Nelitovala jsem ani jediného okamžiku, který jsem s ním včera strávila. Byla jsem…šťastná. Jo, určitě mi přeskočilo.

Ale teď jsem měla i jiné starosti. Slíbila jsem ochránit Trixy a Bena. To moc nejde, pokud je nenajdu.

Oblékla jsem se a vyrazila z hotelu. K mé smůle pražilo polední slunce a sotva jsem vyšla ven, měla jsem dojem, že sebou seknu. Zakolísala jsem a zakryla si oči. Nedivila jsem se, že upíři lezou přes den do rakví. Taky bych si teď do nějaké vlezla.

Sebrala jsem všechnu vůli, co jsem měla a vykročila svižným krokem. Ryan mi nedal moc informací, podle kterých bych se mohla chytit a tak jsem naslepo bloudila uličkami. Určitě by nechtěli být všem na očích a pochybuji, že by jako já vystrnadili někoho z bytu. Proč se najednou cítím jako největší lotr?

Došla jsem do čtvrti nevalné pověsti, poměrně daleko od Distriktu, takže se tu neproducírovali turisti. Popravdě, i ti nejotrlejší se odtud drželi daleko.

Obezřetně jsem procházela ulicí, připravená se bránit čemukoliv, co by se tu objevilo. Každý zvuk by byl doprovázen mým pohledem. Možná jsem mohla působit trochu paranoidně.

Všude kolem mě však vládlo ticho. Ne to poklidné. Ticho, kdy se každý bojí promluvit. A já náhle věděla, že tady jsou. Minimálně jeden z nich. Určitě se tu živili na lidech. To mi připomnělo, že já bych se taky už měla nakrmit. Něčí duší. Nechtělo se mi brát někomu duši.

Namířila jsem k nejzchátralejšímu z domů, pokud se dal vůbec nazývat domem. Měl pět pater. V prvních dvou byla vymlácená okna a až úplně nahoře jsem zaslechla hrát televizi. Domovní dveře vypadaly vratce, ale byly zamčené. Trochu jsem se tomu pousmála a jedním trhnutím je vylomila. Kolem mě bylo jinak stále ticho. Na normálním sídlišti už by z křoví vyskočila policie. Bála se tu i policie? Dost možná.

Nevěřila jsem výtahu, i když vypadal funkčně, a tak jsem to vzala po schodech. Vyběhla jsem až do pátého patra a obhlédla troje dveře, které se na patře nacházely. Před jedněmi byly krabice, prázdné flašky od piva. Tady ne. Další byly úzkostlivě čisté, na samotných dveřích byla nalepena růžová kytička. Upřímně jsem litovala ty, kteří tu bydleli. Nebo spíš museli bydlet. Třetí dveře byly nejdál od výtahu i schodiště. Nebyla na nich jmenovka, před nimi nic. Neobtěžovala jsem se se zvoněním a kopla do dveří. Vpadly do chodby a já po nich vstoupila. Ozval se výkřik a z koupelny vyběhla mladá žena zabalená jen v ručníku. Trochu jsem se lekla. Do háje, špatný dveře. Jo, jsem to ale suverénní pablb.

Rozhlédla jsem se po bytě a pohled mi padl na černou rakev. Jů, ženská se tahá s upírem. Naštval by se, kdybych jeho drahou připravila o dušičku? Určitě a proto jsem měla v plánu to udělat.

"Omlouvám se," řekla jsem tiše a došla až k ní. Nespouštěla jsem z ni oči a ona ze mě také ne. Pohltila jsem její mysl, její podstatu, do sebe. Svěsila ruce podél těla a ručník spadl na zem. Nevěnovala jsem tomu pozornost.

"Klid, jen klid," šeptala jsem jí a ona polkla. Slabý záchvěv vlastní vůle, vlastního strachu. Její životní síla, její vzpomínky, to, co byla, mě naplnilo. Prohnalo se to mnou a posílilo mě tak, že už jsem nevnímala sluneční svit v mých zádech. Skoro jako zázrak. Jen skoro. Po smrti už nevěřím na zázraky.

Propustila jsem ji ze svého vlivu, shýbla se a podala jí do rukou ručník. Vzala si ho a stále nepřítomně čučela. Chvíli trvá, než se člověk vzpamatuje. Nikdy si neberu celou duši. Zasytila by mne na dlouho, ale nedělám to. Když ztratíte duši, je konec. Budete žít dál, ale už vám to bude jedno. Bez duše jste jako bez osobnosti, bez vůle, bez vzpomínek. Nemáte nic a jste nic. A tohle já dělat nebudu.

Každý démon se živí v podstatě něčím jiným, původně, ale univerzální je duševní síla, lidská vůle. Démoni ohně se ideálně živí hněvem a vztekem. Dává to smysl.

Prošla jsem zpátky na chodbu a ženu tam nechala stát. Zarazila jsem dveře zpátky do pantů a seběhla o jedno patro níže. Vrhnul se na mně pocit viny. Ta žena to už určitě tak měla těžké, i bez mé návštěvy. Navíc žila s upírem. Určitě jsem nebyla jediná, kdo se z ní kdy nakrmil.

Popravdě řečeno, jsem jí nějakým zvráceným způsobem záviděla. Být člověkem, žít s upírem a i když je nejhůř, mít v něm oporu? Potřásla jsme hlavou a raději se věnovala čtvrtému patru. Nechtěla jsem uvěřit, že bych se pletla ve výběru baráku.

Došla jsem hned k nejvzdálenějším dveřím. Žádná jmenovka, pusto prázdno. Zazvonila jsem. Pak že jsem nepoučitelná.

Zpoza dveří cosi zavrčelo. To budou moji lidé. Takhle nevrčí pes.

Vykopla jsem a něco v bytě zakňučelo.

"Kurvadrát, kdo stojí hned za dveřmi?!" zabručela jsem si pod vousy a ten kňučící někdo se zasmál.

Ignorovala jsem ho a prošla bytem dál. Smrdělo to tu jako mokrý pes. Vlčí démon.

Nahlédla jsem do celého bytu Jeden pokoj byl zavřený. Byla tam tma a zevnitř se neozývaly žádné zvuky.

Opatrně jsem vztáhla ruku ke klice. Vlček mě zarazil.

"Být tebou to nedělám," upozornil mě a dotknul se mé paže. Stáhla jsem ruku a rozezleně se na něj zadívala.

"A co ty jsi, její nový bodyguard?" zeptala jsem se opovržlivě.

"Ne. Nemám kam jít, Ben mě poslal sem," pokrčil rameny a já otevřela dveře od Trixyina pokoje. Čert ho vem.

Moje kamarádka seděla na posteli, klidně, nehýbala se. Pohled měla upřený do země a ani při mém příchodu ho nezvedla. Zavřela jsem za sebou a přešla k ní. Zavrčela, jako zvíře.

"Ne-choď. Blíž," dostala ze sebe a zaťala prsty do matrace.

Zastavila jsem se. Byl na ní žalostný pohled.

"Ksakru, co s tebou je? Co ti je?" ptala jsem se, ale nečekala odpověď.

Bláznivě se rozesmála. Hubená ramena se jí třásla. Byla ještě bledší a vychrtlější, než když jsem jí viděla na posledy. Neumírala. Ale démoni nehubnou ani neblednou. Možná jsem se pletla. Nechtěla jsem se plést.

"Je mi skvěle," zasyčela a trhaně se zvedla z postele. Chtěla jsem jí pomoct, ale zvedla hlavu a probodla mě zelenýma očima. Byly zlé a chladné. Jakoby se jarní tráva změnila v bažinu, studenou a zrádnou.

Najednou se kolem ní zavlnil vzduch. Kniha, která ležela na nočním stolku se rozevřela a závěsy se zavlnily. Ofoukl mě ledový vánek. Zakryla jsem si obličej. Vítr řezal a bodal do tváří i do rukou. Sílil.

"Drží mě tu pod zámkem. Nesmí mě tu držet. Nemají právo!" křičela a vichr ještě zesílil. Dech se měnil v páru. V pokoji byla najednou strašná zima, ale Trixy se to ani nedotklo. Tohle nebyla moje kamarádka. Byla to kostra, jíž něco ovládalo. Pokud to byla Desdemona, nebo vedoucí vzduchu, přísahám, že je přinutím litovat. Jenomže jsme nevěděla jak.

Za mnou se najednou objevil vlčák a vytáhl mě ze dveří. Trixy se k nim vrhla a škrábala na sklo. Konečně jsem se mohla normálně nadechnout. Vymanila jsem se z démonova sevření.

"Vy jí tu držíte?" vydechla jsem překvapeně a propichovala ho očima.

Poškrábal se na zátylku. Špatné, moc špatné znamení.

"Víš, co by provedla, kdyby se dostala ven?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"Ryan a Ben to taky nevěděli. Ale nebylo to nic hezkého."

Musela jsem přiznat, že to možná byla pravda.

"Kde je Ben?" zeptala jsem se.

Pokrčil rameny a sevřel oči.

"Nevím, já fakt nevím. Odešel, když jsem sem přišel, nějak po tom, co Sharon umřela. Nesnesl to. Potkal jsem ho náhodou a řekl mi, ať jdu sem," odpověděl a nasadil přitom omluvný výraz. Asi mu bylo samotnému líto, že toho pro mě nemůže udělat víc. Chtěla jsem tomu věřit.

Najednou se ozvalo tříštění skla a já opět na své kůži ucítila mrazivé štípání.

"Kurva!" zařval vlk, než ho jakýsi vlna odhodil k prosklené vitríně. Praštil se do hlavy a mátožně se svezl k zemi.

"Uklidni se, do hajzlu! Tohle nejsi ty!" řvala jsem na Trix. Nevěnovala mi ani pohled.

Vyslala ke mně stejnou vlnu. Nenechám jí, aby se mě tak snadno zbavila.

Z mých rukou vyšlo teplo, štiplavé, moje a já je natáhla před sebe. Ozval se hvizd, vysoký a nepříjemný. Zasyčela jsem, ale držela. Tlak na rukou zesílil. Proudila mnou energie. Až doposud jsem si nevšimla, že mám zavřené oči. Otevřela jsem je.

Z mých rukou se linulo oranžové, teplé světlo, které se střetávalo s ledově modrou vlnou. Trixy ovládala vzduch pouhou myšlenkou. Koncentrovala ho. Byla dobrá, co jsem jí znala. Ale ne až takhle. Nebála jsem se jí. Bála jsem se o ni.

Vydechla jsem a povolila. Stáhla jsem ruce a okamžitě jsem se skrčila na zem. Tlak vzduchu rozbil druhou vitrínu. Já i vlček jsme tak leželi na zemi. Trixy stáhla všechen vzduch zpátky a po vyražených dveřích vyšla ven. Zaslechla jsme jen závan a pak ticho. Tíživé ticho.

"Co teď?" dotázal se vlčí démon, tak napůl při vědomí.

Pohlédla jsem na něj a zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem. Kývnul a odvrátil se. Co se dalo dělat? Honit ji a donutit útočit? Nemělo to cenu.

Musela jsem něco udělat. Nemohla jsem jí nechat běhat po městě. Jasně, byli tu upíři i všelijaká havěť, lidé by se snad ani moc jejímu zjevu divit nemuseli, ale ona bude ubližovat. Pokud jí něco ovládá, poručilo jí to dostat se ven. A já neměla páru, co chce udělat. No, páru jsem měla, ale nechtěla jsem na to myslet.

Pomalu jsem se zvedla ze země a vytáhla mobil z kapsy. Tonoucí se i stébla chytá. Na internetu jsem si našla číslo, vyťukala ho a přiložila telefon k uchu,


"Oživovatelé s.r.o., jak Vám mohu pomoci?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fey Fey | Web | 21. prosince 2014 v 19:55 | Reagovat

Panebože! Další skvělá kapitola a rovnou se ptám - Kdy vyjde další? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama