Skleník - 4. kapitola

29. prosince 2014 v 0:16 | Eliza |  Skleník

I květiny mohou být zrádné...

- Melanie je z deliria konečně probouzí k lepším dnům, tedy jak jen to podle jejího názoru ve skleníku jde. Ale jakmile zmizí jedno nebezpečí, pomalu přichází další. A může být odkudkoliv.

O dost delší kapitola :D Ale fakt dlouho to tu nebylo, tak jsem se chtěla trochu omluvit, to víte, žehlím xD Snad si kapitola najde alespoň nějaké čtenáře ;)


Uklidnit se mi nepodařilo ještě hodinu. Obří pavouk není nic, na co bych byla zvyklá. Vůbec tu neměl být. Všechno tu bylo úplně špatně. Neměla jsem ovšem jinou možnost, než pokračovat dál. Pokračovat a doufat, že najdu skulinku, východ, něco, co mě odsud povede přímou čarou pryč. Nikdy už na žádnou takovou pozvánku neodpovím. Nikdy už se nehnu z civilizace, přisahám.

Když jsem tedy konečně tep svého srdce ustálila na přijatelnou mez, díky níž mi přestala hučet krev v uších, zatočila se mi hlava. Málem jsem se pousmála nad tou ironií, ale před očima mi tančily hvězdy, břicho se bolestivě svíralo a vyprahlá ústa žadonila alespoň o ždibíček vody. Jen o malou trošičku. Stačilo by několik kapek. Kolem mě bylo vlhko a teplo jako v sauně, ale voda nikde. Dívala jsem se, několikrát při cestě.

Teď ovšem nastal kritický bod. Věděla jsem, že nemůžu jít dál, nemůžu se dál týrat. Zůstanu ležet na místě a zemřu. Bolestivě a mučivě, dehydratace určitě není příjemná, hádala jsem. Možná budu ještě několik dní blouznit. Ale nakonec ztratím vědomí, umřu, srdce přestane tlouct a já se dostanu z tohohle prokletého skleníku. Tak to bude jednoduché. Naprosto brilantní. Proč mě to nenapadlo už předtím, vždyť je to tak jasné. Smrt vyřeší všechny problémy.

Bohužel, nebo možná naštěstí v této situaci, smrt si pro mě přicházela dřív. Cítila jsem, jak mi víčka těžknou. Netrvalo dlouho a přestala jsem vzdorovat.


"Netahejte jí po zemi!"

"Na holku je teda dost těžká…"

"To je jedno. Zvedni jí a polož sem. Nezapomeň, že zrovna tebe jsme našli v ještě horším stavu, Liame, a po zemi tě taky nikdo netahal. Tak buď chlap. Na tři. Raz, dva, tři!"

Co se děje?

"Tak se na to podíváme. Hm, nemá nic zlomeného. Kromě pár oděrek je tělesně asi v pohodě."

"Má štěstí."

"Zapomněl jsi, co jsem říkal? Psychické šrámy dokážou být mnohem horší než ty na těle. Nevíš, čím si prošla, tak nemel."

"Já kvůli týhle prosklený díře málem přišel o oko! A Drew možná nebude moct chodit už nikdy, pokud se odsud nedostaneme včas!"

"Drew nebude moct chodit, aniž když se odsud dostaneme včas. Budou mu jí stejně muset uříznout. Tak fajn. Sežeň mi vodu. Bože, vždyť ta chuděra musela být o žízni jak dlouho."

Hlasy. Dokázala jsem vnímat ty hlasy, co mě obklopovaly. Říkali něco o vodě! Voda, pití! A jsou tu další! Zaplavila mě přímo euforická radost. Chtěla jsem vstát a všechny je obejmout. Nicméně, rozhodla jsem se poslouchat dál. Kdo ví, co se ještě dozvím.

Mužské ruce mi přizvedly hlavu a k ústům přiložily láhev s úzkým hrdlem. Nejdřív mi vodou opatrně máčely rty.

"Všichni jsou neklidní."

"Jo, to tak bejvá, když lidi uvíznou ve skleníku plným inteligentních kytek."

"Ne, myslím tím…Wyatte, ty víš jak to myslím!"

"Ovšemže. Ale co mám asi tak dělat? Můžu jim ošetřit bodný rány, až se rozhodnou zabít. Můžu schovat skalpely. Ale nezabráním tomu. Ani ty ne. Víš, jak se to má s Hudsonem, je to horká hlava. Klidně jich tu pár zabije a pak až se bude ptát."

"Máš pravdu, ale stejně…"

"Žádné ale, Liame. Nepleť se do toho. Zůstaň mimo dění a možná na to společně přijdeme. Možná. Vyčkáme ještě tak den. Pak už budou zásoby skoro na nule a my budeme muset jít. Nehledě na to, co kdo říká. Hudsona to uspokojí. Jestli od něj chceš mít klid, pověz mu tohle. Humanisti musí taky něco pít, nakonec se přidají."

"Co když byla poslední?"

"Pak bych to rád věděl, aby ti hipíci zavřeli hubu. Probuď jí, jdu to Hudsonovi říct sám. Mě na budku nedá. A když, tak to ustojím."

Zadržela jsem dech, čekala jsem proplesknutí, ale Liam, jak jsem pochopila, mě překvapil.

"Oba víme, že už jsi vzhůru. Neprotahuj to, mám ještě jiný věci na práci než tebe."

Pomalu jsem otevřela oči a prudce se posadila. Trochu jsem toho vzápětí zalitovala, ale ve chvíli, kdy mi byla na dosah dána voda, jsem na všechno zapomněla. Chytla jsem láhev a hltavě pila, jako by to bylo víno samotných bohů. V tu chvíli mi tak i chutnala.

"Hej, hej, pomalu! Nemáme toho zrovna litry! Brzdi!" snažil se mě Liam krotit a nakonec, když jsem odolala zvířecím pudům a dostala se z nejhoršího pocitu sucha, jsem ho poslechla. Ležela jsem na chatrném dřevěném stole, plném třísek. Kolem mě se válely obvazy, náplasti a na zemi jsem si všimla brašny, ze které svítila sada skalpelů. To bylo určitě Wyatta.

Pohlédla jsem na strop. Byl do tvaru kupole a tyčil se nad mojí hlavou docela vysoko na rozdíl od těch chodbiček, kterými jsem sem přicházela. Bylo tu víc prostoru. Zhruba rozloha jednoho bytu. Liány na stěnách trochu zkreslovaly celkový dojem.

"Kde to…-"

"Teď na tohle nemám úplně čas. Musím. Přijde ti sem Wyatt, ten to vysvětlil všem a zabít se zatím chtěli jen dva."

"A…udělali to?"

"Ne. Přesvědčili jsme je, že pokud chtěj umřít, tak nám ostatním předtím můžou trochu pomoct. To platí i pro tebe, tak nech skalpely nepokoji, jasný, holka?"

"Neříkej mi holka. Jsem Melanie."

"Jo, to je fuk."

S tím Liam oběhnul. Blbec, pomyslela jsem si. Vypadal zhruba tak na můj věk, něco kolem dvaceti. Bylo to ten typ kluka, který si poprvé vrzne až na vysoké s opilou prvačkou, hubený, ale vytáhlý, bez známek svalů nebo schopnosti společenské interakce. Měl na sobě špinavé bílé tílko a béžové zálesácké kalhoty. Dalo se říct, že se tu už dost napracoval a zapotil. To nevěstilo nic dobrého.

Wyatt skutečně za pár minut přišel. Předtím jsem ho v hloučku lidí ani nemohla zaznamenat. Bylo ovšem příjemné zase normálně přemýšlet a hlavně, nebýt na všechno sama. Navíc, bylo mi slíbeno vysvětlení. To je víc, než v co jsem mohla doufat. Po tom odpadnutí to bylo jako sen. Noční můra, jako tohle celé, to ano, ale i noční můry jsou přece sny.

"Děkuju za tu prohlídku i za vodu," začala jsem. Wyatt byl muž kolem padesátky, ale vypadal stále vitálně. Na nose mu seděly kulaté brýle a začínala se mu objevovat pleška. Stejně jako Liam nebyl zrovna reklama na zářivou čistotu, na košili měl pár skvrn, které jsem si nechtěla domýšlet, od čeho jsou.

"Nemáte zač, slečno. Tak do toho. Ptejte se a já zkusím odpovědět tak, abyste to snesla."

"Kde to jsem?" dotázala jsem se a ignorovala přitom jeho narážku. Už jsem viděla toho pavouka, mrtvá těla…Co mě ještě může šokovat?

"Á, ano, takže… Jste ve skleníku. Asi jste sem, jako ostatní, přijela na pozvání a skutečně, je to tu velmi unikátní podívaná."

"To vím, ale…Ještě něco? Co o tom skleníku víte? Jak to, že jste mě našli? A jak dlouho už tu jste?"

"Pomalu, pomalu! Jste nějaká houževnatá. Ostatním obvykle trvá hodinu i víc, než jsou schopní mluvit. Budete to tu mít těžké, zvlášť teď. Když to musí být, drahá, ve skleníku jsou…dejme tomu, že inteligentní rostliny. Produkty genetického inženýrství. Ty zamezují odejít tím vchodem, jakým jste vešla. Ty také schraňují…všechno. Ať už se vám po cestě stalo cokoliv, garantuji, že za to můžou ty rostliny."

"Jak je to možné?"

"To se, mimo jiné, snažíme zjistit. Je to klíč ke všemu, zdá se, a jeho rozluštění se neblížíme. Nejsme moc jednotná skupina, jak jste slyšela."

"Jo, ehem, za to se omlouvám. Ale proč jsou tu lidi…V napětí? Kromě toho, že jsou teda tady, na tomhle místě."

"Je to prosté. Jedni chtějí jít hlouběji do skleníku hledat východ. Druzí chtějí zůstat a, podle jejich slov, si chtějí zachránit životy. Je to naprostá blbost, co vám budu povídat, ale oni…Vysvětlujte jim to. Několik z nich se děsí toho, co je tam znovu čeká. Neměli lehkou cestu, to uznávám. A co vy?"

"Jak já? Vždyť jste to taky musel vidět."

"Další zajímavost, slečno, tenhle skleník je jich plný. Nepřišli jsme stejnou chodbou."

"To je nemožné…"

"Zřejmě ne. Některé napadlo hejno masožravek, jiné požahaly otrávené liány. Podle toho, jestli šli spolu nebo ne. Skupinky samozřejmě šly tou stejnou. Myslím, že jeden se tu potkal i s jakýmsi červem. Je mezi těmi, co tu chtějí zůstat, to asi mluví za vše."

"Ale přede mnou…Přede mnou šly dvě dívky. Viděla jsem je, přitom si nepamatuju, že bychom spolu vcházely dovnitř…"
Wyatt pozvedl obočí a pak se blahosklonně usmál.

"A jsou tu teď?"

"No, ne. Ony…zemřely."

"Tak vidíte. Mám takovou teorii. Zakládá se na tom, kteří jedinci jsou tu nejvíce…jak bych to tak řekl, nad hrobem. Tušíte, kteří to jsou?"

Zavrtěla jsem hlavou. Wyatt se mi zamlouval. Byl věcný a nevzrušoval se. Vypadal jako člověk, který ví, co dělá a o čem mluví. Byla by pro mě čest ho potkat jako kolegu botanika. Teď jsem byla ráda, že zrovna on je v téhle skupině lékařem.

"Jedna chodba, jeden člověk. Vy jste, zdá se, v pořádku. I já jsem. Liam vyváznul vcelku lehce, nakonec, ale jeho kamarád už takové štěstí neměl. Otrava v pravé noze, dost ošklivá. Nebo támhle Hudson. Dvě sečné rány od břitvolistých květin. Jeho přítelkyně mi tu málem zemřela na stole, slečno."

"A co je s ní teď?"

"No, zemřela, ovšem. Jen ne tady. Hudson ji…No, to je ostatně jeho věc. Pokud chcete, můžete se zeptat, ale varuji vás, je teď ve velmi…Bojovné náladě. A tohle mu jí rozhodně nezvedne."

V tu ránu se ozval výkřik. Podívala jsem se tím směrem a spatřila kluka, svalnatého a celkem pohledného, jak se v křeči hroutí k zemi. Jednu nohu měl v nepřirozeném úhlu. Vzpomněla jsem si, co říkali ti dva. Asi to byl Drew. Jeho sesunutí k zemi doprovázel nelidský řev. Snažil se něco sdělit, ale pokaždé, když se z jeho úst začala linout slova, je přerušil bolestný jekot.

"Omlouvám se, ale na další otázky budete muset počkat. Teď vstaňte. Vstaňte a běžte dozadu," odbyl mě Wyatt a běžel za Drewem. Samozřejmě jsem poslechla. Rychle jsem seskočila, ale místo dozadu jsem se rozešla tímž směrem. Nejdříve jsem si nadávala za to, co tam asi tak budu dělat, ale když jsem viděla bezradné tváře ostatních, bylo mi jasné, že nikdo neví, co s tím.

Rozhodla jsem se to risknout a zadívala jsem se přímo na Drewa. Tvář měl orosenou potem. Ta ale byla to poslední, co mě při pohledu na něj zaujalo. Dívala jsem se na jeho nohu.

Stehno, lýtko, všechno pokrývaly podélné rudé jizvy jako od medúzy. Otrava, tím jsem si byla jistá. Ale to, co mu vylézalo ze stehna, nemělo s žádnou otravou co dělat. Byla to rozevřená rána, dlouho sotva několik centimetrů, ale u tak mi bylo jasné, že to je jen další pitomá hra tohohle místa.

Z rány mu vyrůstal zelený, jako vlastní vůlí ovládaný kroutící se zelený šlahoun. Stejný, jaké se skvěly po stěnách.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fey Fey | Web | 30. prosince 2014 v 11:03 | Reagovat

Velmi povedeně napsané. Docela jsem si to živě představila, fuj. :D
Každopádně... velmi mi to připomíná Den Trifidů. :-)

2 Angela QuickBow Angela QuickBow | E-mail | Web | 30. prosince 2014 v 13:23 | Reagovat

Myslím, že túto poviedku som asi preskočila O.o Musím si prečítať aj predošlé kapitoly, ale táto sa mi veľmi páčila. :)

3 myevent myevent | Web | 12. ledna 2015 v 10:08 | Reagovat

Nádherná, zajímavá a dlouhá kapitola. :-)
Mám ráda, když jsou kapitoly dlouhé, alespoň se do nich začtu, ale já vůbec nevím, jak je takhle nádherně psát. :-D
Velmi pěkný článek. :-)

4 Jess Jess | 16. ledna 2015 v 22:54 | Reagovat

Ou máááááj! :33 :D Konečně další kapitola a já jsem neskutečně ráda za to, že byla tak krásně dlouhatánská! :) Tahle kapitola byla totálně suprová a ten konec! :D :3 GOSH! Potřebuju dalšííí!!!

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. února 2015 v 12:18 | Reagovat

Pokračuje to skutečně zajímavě, čekala jsem vše, jen ne toto. Ale líbí se mi to. Jen tak dále, začínám zbožňovat tvůj styl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama