Expulsion - 18. kapitola

8. ledna 2015 v 10:32 | Eliza |  Expulsion
S touhle povídkou to teď trochu honím, kapitoly přibývají dost rychle za sebou :D Jelikož mám předepsáno, chci s její pomocí udržovat jakous takous aktivitu a zároveň se případně posunout k dalším povídkám. Jelikož jsou tu rozdělané tři, bude dobré, když se nějaká dokončí a s touto je to nejpravděpodobnější :D
Navíc, na konec kapitoly přidávám seznam postav s tím, jak vypadají ;) Nebo dejme tomu, že většinu postav.

Eliza, Ben a Anita se jedou podívat na místo, které by jim snad mělo dát více odpovědí. A možná jim jich dá až moc s ještě větším množstvím otázek...



Seděla jsem stále v knihovně a pobírala informace, kterých se mi dostalo. Takže hodiny opravdu tikají proti nám. S každou chvílí se blíží konec zkoušek, a kdo do té doby nebude zpátky, tak ten už se nevrátí. A pokud umře Jean-Claude dřív, než ho zabiju já, tak umřu. Ani jsem si do teď neuvědomila své štěstí. Při tom výbuchu umřít mohl. Při tom výbuchu…

Prudce jsem se zvedla a židle s hlasitým vrzáním odjela dozadu. Anita sebou cukla, jako bych se jí chystala uhodit.

"Já ti nic neudělám. Už jsem ti to řekla," pronesla jsem klidným, tichým hlasem. Sama jsem nevěděla, kde se ve mně vzal.

Kývla, ale nezdála se být klidnější.

"Bene, půjdeme. Myslím, že už toho víme víc, než bychom chtěli," vyzvala jsem ho svým velitelským tónem. Neumím a nechci řídit lidi, ale byla jsem si setsakra jistá, že pokud se dozvím ještě něco, bude mě to strašit ve spaní. Tohle všechno.

"Počkejte."

Podívala jsem se na Anitu. Prohrabovala se hromadou knih. Už jsem chtěla vzít do zaječích a prostě jí zdrhnout, ale v tu ránu ke mně přisunula knihu. Žádný text. Jen malba přes celou dvojstránku. Nějaký dům. Temný, nepřátelsky vypadající dům.

"Co to je?" zeptala jsem se. Chtěla jsem to vědět, nechtěla? Co na tom, k čertu, už záleží?

"Dům. V menších provedeních se vyskytuje ve všech těhle knihách," odpověděla mi Anita, jakoby to mělo vysvětlovat úplně všechno.

"No, a?" pobídla jsem ji a přejela přes obrázek prsty. Malba byla velmi, velmi stará. Byla tu dříve, než bylo zbudované celé St. Louis. Měl by z ní už být prach. Ale ten dům…

"Ten barák je za St. Louis, asi sedm kilometrů na západ od města."

Zarazila jsem se. Ten dům, ta kniha…

"Jdeme, Bene."

Dotyčný se neochotně zvedl. Anita nás jen propichovala pohledem. Otočila jsem se k ní. Nedělala to přece kvůli nám.

"O ty lidi se nemusíš bát. Nikomu by se podle všeho nemělo nic stát. A my se tu stejně moc dlouho nezdržíme," oznámila jsme jí, i když to nebyla tak docela pravda. Komukoliv se mohlo stát cokoliv, jelikož Trixy byla pořád na volno venku. Ale nechtěla jsem se tím zabývat. Prostě ne.

Možná jsem se jí měla zeptat na Jean-Clauda. Už jsem se skoro nadechovala k otázce, ale na poslední chvíli jsem to zavrhla. Ne, ne. Nemůžu to udělat. Nazvala bych to ješitností, nebo prostě majetnictvím, ale pokud Anita věděla o Vládci města něco, co já ne, chtěla jsem předstírat, že to tak není.

"Jedete do toho domu," řekla. Nebyla to otázka.

Kývla jsem. Nijak jsem nepozorovala, jestli mi věří ty lidi. Pravděpodobně ne, ale tuší, že mě nijak nemůže donutit říct pravdu. Démoni umí budit hrůzu, i když se o to nesnaží. Ne, nejsem chytrá. Zjistila jsem to během těch chvilek, které jsem s ní strávila. Bála se mně. Cítila jsem její strach? Možná, nebo ne, ale nejsem necitelná potvora. Trocha empatie mi ještě zbyla.

"Jedu s vámi."

"Ne, to teda nejedeš." Mám vážně políčeno na hádky o tom, kdo se mnou kam jede? Nejdřív Ben, teď ona…Všichni chtějí vědět a vidět něco, do čeho jim sakra nic není. No fajn, Benovi do toho možná něco bylo, ale Anita není démon. Co je v tom baráku je důležité pro nás, ne pro ni. Problémem jsme pro Anitu podle všeho přestali být, jakmile se dozvěděla, že už máme jiné kumpány, kteří nás s radostí odrovnají místo ní. Paráda.

"To teda jedu. Pokud v tom domě bude něco, co zabíjí…vás, tak to může zabít kohokoliv," oponovala mi a mě už podruhé ten den nezbývalo než se s tím smířit, pokud se nechci hádat další půlhodinu. A na to jsem opravdu neměla čas.

"Fajn, fajn, fajn!" vykřikla jsem rezignovaně a rukama si vjela do vlasů.

"A jedeme mým autem," prohlásila Anita a vykročila ze sálu pokračujíc po schodech směrem z budovy. K tomu jsem neměla námitky.



Za pár chvil už jsme seděli nasáčkovaní v jejím autě, svištíc vstříc strašidelné barabizně. Určitě jsme několikanásobně překračovali povolenou rychlost, ale pokud se zná řidič s policií, tak radši nic nenamítejte.

Za půl hodiny jsme opustili St. Louis. Seděla jsem na sedadle spolujezdce a hleděla z okna na ztemnělou oblohu. Dokonalé počasí na dokonalou návštěvu. Bylo to jako v hororu. Ticho před tím, než se na vás vrhne psychopatický zabiják nebo mrtvá holčička ze studny. Nic, co bych si chtěla odzkoušet na vlastní kůži.

Najednou jsme se ocitli za vřesovišti a já už zdálky viděla, kam přesně míříme.

Byl to asi dvoupatrový dům. Stál na kopci obklopený holými keři. Tohle bylo jedno z těch míst, kam byste se vypravili lovit duchy. Nebo démony. Podle chuti.

Toužila jsem zjistit, jak s tím vším tenhle barák souvisí. Fakt jsem to chtěla vědět. Ale i když jsem démon, měla jsme z toho místa husí kůži. A nebyla jsem jediná. I Anita hleděla tím samým směrem a několikrát nahlas polkla. Otočit na Bena jsme se neodvažovala.

Po chvíli jsme zastavili pod kopcem a vystoupili. Okamžitě se do nás pustil ledový vítr a já byla ráda, že mám bundu. Přitáhla jsem si jí blíže k tělu a zamračila se. Tam nahoru já jít nechci.

Anita vykročila jako první, což bylo trochu zahanbující, ale nechala jsem to tak. Jak mám zastírat, že se bojím? Na ní tam nic nečíhá, na mě a Bena by mohlo.

Nechala jsem ho jít před sebou, abych měla jistotu, že dojde a pomalu jsme stoupali po kopci vzhůru. Tráva byla navlhlá a tak nám trval výstup dvakrát tolik času, ale nakonec jsme se zdárně vyškrábali nahoru a stanuli před domem.

Zblízka nevypadal o nic méně děsivě. Abychom se prohrabali k verandě a ke dveřím, museli jsme se prodrat těmi keři, které byly vidět už při cestě. Byly husté a trnité. Zajímavé je, že tyhle holé a píchavé rostliny rostou vždy na takových místem.

Tentokrát jsem se vydala první a snažila se dostat přes tu bariéru. Chtě nechtě, za chvíli jsem měla od ostnů pořezané ruce.

Když najednou jsem se nohou dotkla něčeho, co tam nemělo být.

Namířila jsem svůj pohled k zemi.

Z hrdla se mi vydral přidušený výkřik, který jsem nemohla zadržet. Směsice šoku, zármutku a zoufalství se ze mě dostala ven a já se neopovažovala na to pohlédnout znovu. Zvedla jsem hlavu vzhůru a hypnotizovala pohledem první schod verandy domu.

Byl to Ryan. Mrtvý Ryan.

"Co to sakra…," zeptala se Anita, než mrtvolu uviděla také. Přeskočila jsem ji a dostala se tak z křoví ven, ale momentálně mi to bylo jedno.

Odvážila jsem se znovu podívat na tělo.

Byl to Ryan. Určitě. Vlasy byly rozprostřené na mokré trávě a konečky byly černé. Zaschlá krev, usoudila jsem a dál putovala očima po jeho těle. Vytřeštěné, skelné oči. Mrtvé oči, které už nikdy neuvidí svět. A v hrudi díra. Podle její velikosti bych to odhadovala na tlustý kůl, nebo něco podobného.

Ben padl na kolena a vytřeštěně hleděl na mrtvého kamaráda. Netušila jsem, jak moc blízcí si byli, ale pro něj to byla už druhá smrt, která se ho dotkla. Sharon, teď Ryan. Kolik mrtvých vydrží, než se zhroutí?

"Bene," promluvila jsem na něj a překvapilo mě, když zvedl oči. Dívaly se do mých. Nebylo v nich nic než bolest. Otupující bolest, která se v něm usídlila už napoprvé a teď ožila znovu. Jako říznout do ještě nezhojené rány. Nevíte, jestli to bolelo víc na poprvé, nebo na podruhé.

Anita těkala pohledem z jednoho na druhého a zřejmě se nemohla tak úplně rozhodnout, co má dělat. Byla jsem si jistá, že viděla už spousty mrtvol, ale jen málo nadpřirozených bytostí skutečně truchlilo pro ztrátu někoho blízkého. Někoho, kdo byl sám nadpřirozený. Upíři tohle nedělají. Ale my nejsme jako oni. Nezamrzli jsme a nezbavili se emocí. My jsme jenom umřeli. Některé věci se nezmění.

"Jdeme."

Podivila jsem se, když jsem Bena spatřila zvedat se a vybízet nás k pokračování.

"Bene…"

"Co je?!" osočil se na mě a celým tělem se otočil. V očích měl slzy.

Já ani nevěděla, co mu mám říct. Ptát se, jestli bude v pořádku, nebo jestli to zvládne, bylo hloupé. Co měl říct? Nebude už nikdy úplně v pořádku a bude to muset zvládnout. Nemá na výběr. On ani já.

"Tak pojďme," hlesla jsem a vydala se ke vchodovým dveřím. Anita šla po mém boku a já měla dojem, že na tu chvíli se nás přestala bát. Že v nás uviděla něco hlubšího, než si sama myslela. Nijak mě to netěšilo. Raději bych, aby se mě bála a Ryan byl živý.

Byl můj kamarád. Jeden z mála lidí, se kterými jsem se bavila. Tak proč mě jeho smrt…nepřekvapuje? Mrzí mě to. Jenom mě to strašně moc mrzí…

Vstoupila jsem na verandu a váhavě sáhla po klice dveří. Co najdeme uvnitř? Mrtvoly? Démony? Neměla jsem nejmenší ponětí. Zato jsem měla velmi neblahé tušení, že tam na nás nečeká nic dobrého. Ryan…Ryanova mrtvola venku byl jen slabý odvar.

Otevřela jsem dveře. Anita i Ben stáli hned za mnou a dovnitř se nijak nehrnuli. Ovanul mě zápach hniloby. Zhnuseně jsem nakrčila nos, ale nic mi nezabránilo vkročit.

Předsíň nebyla o nich méně děsivá a nepříjemná než zevnějšek domu. Navíc to tu páchlo. Kam já všude nevlezu?

Prkna pod mýma nohama vrzala a to mi zabraňovalo pořádně naslouchat, zda neuslyším něco, co sem nepatří. Jeden by řekl, že když se stanete démonem, tak se nebudete bát hororů. Bojíte se ještě víc, protože víte, co všechno z toho je skutečné. A věřte, že je toho dost.

Anita vytáhla zbraň. Ben se plížil za mnou. Nic z toho mě dvakrát neuklidnilo.

Vlevo od nás něco zasténalo.

Naskočila mi husí kůže. Anita už mířila pistolí, ale já nevěděla, co mám dělat. Jsem démon ohně. A oheň je to jediné, co neumím pořádně ovládat. Když nad tím tak přemýšlím, pro celé podsvětí by byla tragédie, kdybych se stala nástupnicí Desdemony.

Uviděla jsem zombie.

A ne jednu.

Valily se na nás se sténavými zvuky jako smečka. Myslím, že jejich úmysl byl jasný.

"Dozadu!" zařvala na nás Anita a já neměla důvod neposlechnout. Ustoupila jsem, stejně tak Ben. Oživovatel by se snad měl umět postarat o zombie, ne?

Začala střílet. Viděla jsem, jak sebou zombie cukají, ale nezastavovaly se. Budou chtít naše mozky? Moc jsem toho o nich nevěděla, ale viděla jsem, že kulky jsou zbytečné. Ale když máte zbraň, tak prostě střílíte, ne?

"Je jich moc a jsou daleko od svých hrobů. Budeme je muset nějak spálit," křikla na nás a mě zatrnulo. Spálit…Desdemona mě štvala čím dál tím víc, a to tu ani nemusela být osobně. Nebo že by…?

Neměla jsem na vybranou. Přenesla jsem teplo do svých dlaní. Cítila jsem, jak mě v nich hřejí plamínky. Zatím drobné, neškodné. Postupně jsem do ohně přidávala víc a víc energie. Už mi hořely naplno celé dlaně. Oddělila jsem plameny od svého těla a zformovala je do ohnivé koule. Nebo do něčeho, co měla být koule.

Vyslala jsem plameny k zombiím. Tohle jsem se učila za celou tu dobu, co jsem byla v podsvětí. Ohnivé koule. Vrchol mého umění. Tadá.

Zombie, která byla v čele, chytla a její tupé sténání se změnilo v nářek. Hroutila se k zemi. To je jedna. Zbývá jich tak deset a jsou blíž a blíž.

"Tak sakra, Bene, pomoz mi!"

Jakoby se probral teprve teď, zvedl Ben hlavu. Zamračil se.

Začaly létat ohnivé koule. Ne po jedné. Po třech, čtyřech.

Ani ne za deset minut byly na podlaze jen zčernalé kusy zombií.

Obdivně jsem se na něj zahleděla. Oheň se mu stahoval zpět do těla. Smutně se na mně usmíval. Koukla jsem na Anitu. Hleděla na tu spoušť na zemi. Ale já věděla, že hlavně proto, aby nezírala na Bena jako já před chvílí.

To, co jsem uměla, byla magie, asi. To, co uměl on, bylo umění. Síla a umění. Záviděla jsem mu. Tady máte na talíři důvod, proč jsem propadala.

"No, tak tohle by bylo," poznamenala jsem a vyrazila tam, odkud zombie přišly. Pokud si někdo dal práci s tím, aby sem nahnal ty obludky, musel mít co skrývat.

Stanula jsem v pokoji, jehož původní účel by se dal určit jako obývací pokoj. Byl ale chladný. Také asi proto, že jedna jeho strana byla prakticky odervaná. Moc bych nedala za to, že tohle neudělal vítr. Nebo ne přirozený.

Pokoj byl holý. Nic. Pokračovala jsem. Kuchyň. Až na pár hrnců prázdná.

A schodiště.

V kuchyni bylo malé, vratké schodiště. Na nic jsem nečekala a vyběhla po něm.

Byl to špatný nápad. Jedno prkno pode mnou zavrzalo, druhé už se rozlomilo a já sklouzla. Zaklela jsem a ohlédla se. Oba dva moji společníci stáli pod schody. Jasně, jasně, já první.

Dala jsem si pozor, aby se už žádné z prken nezlomilo, a nakonec jsem se dostala až k poklopu v podlaze druhého patra. Zalomcovala jsem s ním, ale nebylo to třeba. Šel krásně a snadno otevřít. Takhle se otvírá jen něco, co se často používá. Rozhodně za poslední týden nejsme první, kdo jde nahoru nebo dolů. Vylezla jsem do místnosti. Byla to malá komůrka. A nebyla jsem v ní sama.

Zaslechla jsem vzlyky. Krátké, tenké, dívčí.

"Hej, poserové, lezte," pobídla jsem ty dva a Anita se jen neochotně postavila na první schod. Začala jsem pátrat po zdroji zvuku. Zdá se, že za almarou, která byla v místnosti jediným nábytkem, bylo dost místa, aby se tam schoval člověk.

Opatrně jsem tam přikráčela a překvapením skoro trhla hlavou dozadu.

Tu dívku jsem poznávala, i když matně. Malé, hubené, asi desetileté děvče.

Paris.

"Ehem…Co ty tu děláš?" zeptala jsem se jí. Jsem zkrátka mistr taktu.

Přestala vzlykat a podívala se na mně. Hned jak mě poznala, stáhla se dozadu a nohy si přitáhla k bradě. Začala plakat ještě usilovněji.

"Hej, hej, v klidu, já ti nic neudělám!" snažila jsem se jí uklidnit. Už jsem někdy říkala, jak moc to neumím s dětmi?

Dál plakala. Moje slova neměla žádný účinek. Tohle jsem ovšem nemohla nechat na Benovi. Moje hrdost by další porážku neunesla. Prodrala jsem se až k ní. Ulička mezi almarou a zdí byla právě tak velká pro malou dívenku, ale ne pro mě.

Došla jsem až k ní. Klekla jsem si a dotkla se jejích rukou, které měla před obličejem. Odtáhla jsem jí je od něj a usmála se.

"Paris, já ti nic neudělám. Nikdo ti tu nic neudělá. Jen mi řekni, co tu dělá a co se to tu děje," požádala jsem jí mile. Vypadala o něco klidněji.

"Já, já jsem se sem dostala omylem. Ne-nevím, co se stalo. Ale ona mě najde a dotáhne mě zpátky. Zabije mě. Ona ví, že jsem tady. Prosím, nevydávej mě jí, já nechci umřít!" rozplakala se znovu. Ale já tušila, o čem mluví. Desdemoně se určitě moc nelíbilo, pokud někdo prošel portálem a neměl tu co dělat. Někdo jako ona to jistě potrestá.

Pak jsem si něco uvědomila.

"Portály, kterými prošli uchazeči, byly hlídané. Jak jsi se sem…"

"Ty jsou umělé. Je jeden-jeden, který je otevřený pořád," fňukla Paris.

"A ten je tady."

Kývla.

"V tomhle domě?" zeptala jsem se a jen těžko zakrývala naději v hlase.

"V téhle místnosti," hlesla a já zůstala jen vytřeštěně zírat.

___________________________

Možná budou nějaké nesrovnalosti s původním popisem, ale tak, snažila jsem se :D


Tady máte pro zajímavost ještě tu barabiznu, do které jeli: TU
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama