Expulsion - 20. kapitola

28. února 2015 v 16:14 | Eliza |  Expulsion
A máme tu dvacítku! Ehm, tahle kapitola myslím překročila moje rekordy v délce, přbližně 3600 slov xD Možná je to proto, že i tentokrát kazím dobré mravy všech čtenářů (HODNĚ), zase to máme 15+, ale stejně vím, že to všichni nakonec ignorují :D Užijte si to ;) A zkuste mě nežalovat :D

Eliza se zotavuje se svého pádu, ovšem aby se vyléčila, musí se nakrmit. Plná síly vyráží, aby si to vyřešila s Jean-Claudem, ovšem tvrdě narazí. Zhroucenou ji navštěvuje někdo, komu by ve svém srdci nejraději zabouchla dveře, ale zjišťujě, že něco takového už zřejmě nebude možné...



Ben mi jakousi nevábně vonící tekutinou oťupkával čelo. Po pátém pokusu ho odstrčit jsem to vzdala. Tvrdošíjně si stál na tom, že mi desinfekce nějak pomůže.

"Už jsem opravdu v pohodě," opakovala jsem asi po desáté.

Konečně tu hnusotu odložil a povzdechl si.

"Dean ti někoho shání. Slíbil, že do poledne to bude," ujišťoval mě. Oba je trochu vyděsilo, když jsem po Anitině odchodu usnula na poměrně dlouhou dobu a odmítala se probudit. Usnesli se, že potřebuju nakrmit. Rozdělili si úkoly a už to jelo. Moc velkou radost jsem z toho neměla.

Kývla jsem a usmála se na Bena, aby viděl, že už jsem opravdu oukej. Hlava mě už nebolela, i když se mi ještě chvílemi motala.

Musela jsem ho vidět. Musela jsem vidět Jean-Clauda. Říct mu, že takhle to nejde. Políbit ho. Nebo ho jenom pohladit po tváři na rozloučenou.

To, co jsme viděli v tom domě, byla jen předzvěst něčeho horšího a já nechtěla, aby tomu byl vystavený on. Zvláštní. Byl to upír, pár set let starý a já se ho snažím chránit. Bylo by to hloupé a legrační, kdyby to nebyla realita. Povzdechla jsem si.

"Bolí tě něco?" ptal se hned Ben a já měla co dělat, abych na něj nezavrčela. Netušila jsem, jestli se chovají takhle starostlivě proto, že jsem se opravdu hodně praštila nebo že si jenom myslí, že jsem slabá. Ani jedno z toho nebyla pravda. Posadila jsem se a hned toho trochu zalitovala. V hlavě mi začalo tepat, ale tvrdošíjně jsem zůstala sedět a Ben se mračil.

Cvakly dveře a na chodbě se ozval klapot podpatků. Ale ne.

Do místnosti vkráčela krásná, černovlasá dívka. Mohlo jí být kolem dvaceti let. Skelný pohled měla upřený někam do dálky a za rameno ji držel Dean. Když viděl, jak si jeho, tedy svou, oběť prohlížím, zašklebil se.

"No, možná jsem byl trošku vybíravý…" poznamenal a Ben protočil oči. Dean dívce něco pošeptal a ona si sedla vedle mě na pohovku. Polkla jsem.

Kluci odešli z místnosti a já tam zůstala sama. Já a ta dívka.

Tohle jsem nedělala ráda, ale věděla jsem, že bez ní se budu muset ještě minimálně den léčit. A já to už nehodlala trpět ani minutu.

Vtáhla jsem její mysl do své. Ani náznak odporu. Bylo to snadné. Hlavou mi proběhly vzpomínky na věci, které prožila. Jednu jsem si dokázala podržet. Jak jde po lesní cestě za ruku s nějakým chlapcem. Tenkrát byla šťastná. Její současné pocity a bližší vzpomínky byly ale vzteklé. Frustrované. Svatý grál pro démona ohně. Hněv a vztek. Ona ho měla víc, než bych potřebovala.

Nakrmila jsem se, ale ze svého vlivu ji nepouštěla. Chtěla jsem vědět, proč se zlobí. Neměla jsem to dělat. Pokud svoje oběti znáte, začínáte s nimi soucítit. Ale nedávalo mi to smysl a proto jsem se v tom musela šťourat.

Soustředila jsem se na její včerejší den. Bydlí v jen dvě ulice od Distriktu. To není dobrá adresa. Zvláště pro slušné lidi. Šla do práce. Do kanceláře. Musí mít jen střední školu. Její den byl vcelku obyčejný. Pak se vzpomínky zamlžili a já pak uviděla jen jednu konkrétní.

Ucukla jsem a polevila na ostražitosti. Propustila jsem ji a ona překvapeně zamrkala. Začala se rozhlížet kolem sebe. Nevypadala vyděšeně, zato já ano.

Tahle dívka vypadala mile. Spořádaně. Z dobré vrstvy. Ale někdo takový nebývá děvkou pro upíry. A už vůbec ne pro více upírů najednou.

Do pokoje vešel Dean a chňapl dívku za ruku. Tázavě se na mně podíval a já kývla. Nemohla jsem nic dělat. Nebo jsem nechtěla. Poslední dobou chci všechno, co mít nemůžu a už se mi to začíná plést.

Dívala jsem se, jak Dean s tou dívkou odchází. Už zase měla nepřítomný pohled. Zavrtěla jsem hlavou. Někdo jako ona si to nezasloužil.

Vstala jsem.

"Kam myslíš, že jdeš?" zeptal se mě okamžitě Ben a chystal se mě znovu posadit. Odstrčila jsem ho, až málem spadl na zem. S energií od té dívky v těle jsem byla mnohem silnější.

"Ven. Jdu prostě ven," odpověděla jsem mu stručně a namířila si to ze dveří. Nepokoušel se mě už dál zastavit. Dobře dělal.

Vyběhla jsem z bytu a setkala se s Deanem.

"Hej, co to…" Stihl na mě zavolat, ale já se hnala ze schodů rychleji, než by to dokázal kdokoliv jiný.

Musela jsem vidět Jean-Clauda. Moje rozumná část za ním šla proto, aby mu řekla, že mi už nemá lézt do snů, nebo co to dělal. Že mě musí nechat na pokoji. Ale já samotná moc dobře věděla, že ho chci prostě jen vidět. Možná jsem se bála, že to už později nestihnu.

Na hlavní jsem si odchytla taxi a jela do Distriktu. Nebyl daleko, ale se svým, stále ještě ne úplně stoprocentním, orientačním smyslem jsem si netroufala vydat se tam pěšky. Zastavili jsme před Provinilými slastmi.

Na budově bylo lešení a kolem nebyla ani noha. Zamračila jsem se. Jean-Claude bude muset být jinde. Koukla jsem na mobil. Můžu jet ještě do Rozesmáté mrtvoly a Cirkusu prokletých. Nesnáším klauny a tak jsem si vybrala menší zlo.

U Rozesmáté mrtvoly byla fronta až za Roh, což mě jen utvrdilo v přesvědčení, že by tu mohl být ten, koho hledám. Prodrala jsem se blíž ke vchodu a několik čekajících mě zpražilo nenávistnými pohledy. Protočila jsem oči. Co lidi neudělají proto, aby viděli upíry…Nedovedla jsem si představit, že by upíři dokázali být vtipní. To mi prostě nesedělo.

"Máte lístek?" zeptal se mně kdosi nepříjemným hlasem.

"Nemám," zavrčela jsem a cítila, že ten kdosi o krok ustoupil. Nestál mi ani za pohled. "Jdu za Jean-Claudem."

"Ví, kdo jste?"

"To bych mu radila," ucedila jsem tiše a kývla. Konečně jsem se otočila. Muž měl asi dva metry. Zřejmě si připadal důležitě a nezastrašitelně. Chyba lávky.

"Jak se jmenujete?" zeptal se.

Řekla jsem mu to. Muž zavěsil.

"Běžte, po schodech nahoru, kancelář manažera. Už na vás čeká."

Znovu jsem kývla a vydala se nahoru. Tohle bylo poprvé, co jsem šla za Jean-Claudem dobrovolně, na jeho území, pokud se nepočítá záchrana jeho života. A tu já nepočítala.

Stanula jsem před určenými dveřmi. Chvíli jsem uvažovala, jestli klepat, nebo neklepat a jelikož jsem buran, co běžně dveře vyráží z pantů, vtrhla jsem dovnitř bez pozvání.

"Á, ma chérie, jaká milá návštěva," zapěl Jean-Claude a usmál se tím svým neodolatelným úsměvem. Ztuhla jsem ve dveřích. Kolem něj byli další lidé. Přísahala bych, že jsem je už viděla v Provinilých slastech. Jednoho určitě, toho vyhazovače. Vesele na mně mávnul. Zašklebila jsem se.

"Proběhlo stěhování národů, co?" poznamenala jsem a popošla blíž ke stolu, za kterým Jean-Claude seděl. Všichni vypadali, jakoby očekávali můj útok. Odolala jsem pokušení na ně všechny zařvat baf. Ale v myšlenkách mě pořád lákalo zjistit, zda by se ta banda opravdu lekla.

"Museli jsme se přesunout. Sama to víš nejlíp," odpověděl mi Jean-Claude poněkud podrážděně. Zamračila jsem se.

"Nechceš je poslat pryč? Chtěla bych si s tebou promluvit," požádala jsem, vcelku slušně. Osobně by mi bylo milejší zařvat, ať vypadnou, ale byli to svěřenci Vládce města. A světe div se, já si sem nepřišla dělat problémy.

Pár z jeho lidí se zašklebilo a postavili se do bojovného postoje. Jejich pán ovšem mávnul rukou a celá ta partička se začala sunout ke dveřím. Budou stát za nimi a poslouchat?

Když se místnost vyprázdnila od těch pobudů, zůstali jsme jen my dva. Jean-Claude vstal, obešel stůl a opřel se svým dokonalým zadkem o jeho hranu. Znovu se usmál. No jo, mistr přetvářky.

"O čem si chceš promluvit, ma chérie?"

Nadechla jsem se. Bude těžké ho hubovat, když se tváří jako ztělesněná nevinnost. Prohlédla jsme si ho. No dobře, jako nevinnost asi ne. Vypadal jako anděl, kterýho shodili z nebe za to, že je příliš sexy. Vsadím se, že by z něj omdlévaly i jeptišky.

"Nelez mi do snů. Už nikdy."

Začal se smát. Čert ho vem.

"Ale ma chérie, opravdu ti to tak vadí?" ptal se mne pobaveně. To mě ještě víc rozzuřilo. My bychom byli skvělý pár. Přímo na zabití.

"Jo, vadí mi to. Naposledy jsi chtěl, abych přišla. Tak jsem tady," připomněla jsem mu a sama si uvědomila, že je to pravda. Popravdě řečeno, vůbec jsem sem nešla kvůli tomu, že to chtěl on. Zkoukla jsem ho znovu. Ani známky po tom, že mu pod zadkem vybouchl barák. Některé lidi je nemožné i zmrzačit, natož připravit o půvab.

Svěsil hlavu a zamračil se. Po ramena dlouhé černé vlasy mu napadaly kolem obličeje. Jednou rukou si je odhodil, jen aby tam zas spadly znova. Byl nervózní. Několikrát se zhluboka nadechl. Začínala jsem se sama bát.

"Co jsi zač?"

Zamrkala jsem.

"Prosím?"

Zvedl hlavu. Tvář měl nečitelnou, ale někde v jeho očích jsem zahlédla naléhavost. Potřeboval to vědět, ale proč?

"Co jsi za druh, ma chérie. Odkud jsi přišla," zopakoval svoje dotazy klidně. Díval se na mne s nesmlouvavým pohledem. Polkla jsem. Proč nechápe, že mu to nemůžu říct?

"Neřeknu ti to," zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to uslyší.

Odlepil se od stolu. Došel až ke mně a jemným pohybem mě donutil dívat se mu do očí. Dlaň neměl studenou, naopak. Byla horká. Hleděla jsem mu do tmavě modrých očí a topila se v nich. Nebylo to kouzlo. Jenom krása. A ta má svou vlastní moc.

"Prosím, Elizo. Pověz mi to."

Nevím, jestli to bylo tím prošením, nebo mi prostě přeskočilo. Zkrat. Po tváři mi stekla slza a strachy jsem se otřásla.

"Jsem démon."

Pustil mou bradu a napřímil se. To bylo špatné znamení. Setřela jsem slzu. Neodvážila jsem se mu podívat do očí.

On se nehýbal. Nekřičel. Prostě tam jenom stál.

Konečně jsem se odhodlala zvednout k němu oči. V jeho tváři bylo překvapení, smutek a možná i trochu vzteku. Nic z toho jsem nechápala. Byla jsem naprosto a dokonale mimo. Nechtěla jsem mu to říct, protože mým úkolem bylo ho zabít. Ale to on nevěděl. Tak proč se zlobil? Poprvé jsem si kladla otázku, co je na mně vlastně tak špatného.

"Půjdu," řekla jsem rezignovaně, ale nechtěla jsem odejít. Chtěla jsem tu s ním zůstat. Chtěla jsem, aby mi řekl, že to nevadí a že mě má rád. Ach…

"Běž."

Tentokrát jsem to byla já, kdo byl překvapen. Čekala jsem, že mě zadrží. Nebo že nic neřekne. Ale ne, že si bude sám přát, abych odešla. Otevřela jsem dveře a práskla za sebou. Po té jeho bandě ani vidu ani slechu.

Klub se podivně vyprázdnil. U vchodu už stálo jen pár lidí. Děkovala jsem všem možným božstvům za tuto poskytnutou úlevu.

Taxíkem jsem jela zpátky. Zadržovala jsem slzy. Tady brečet nesmím, to můžu až doma. Doma…Asi už nikde jinde domov stejně nemám.

Když jsem dorazila a vyběhla až k bytu, věděla jsem, že jsem sama. Ben a Dean tu nebyli, cítila jsem to.

Otevřela jsem. Hned jsem si to namířila do obýváku a pustila televizi. Teprve teď jsem se rozbrečela.

Vyhodil mě. Řekla jsem mu, co jsem a on mě poslal pryč. Zřejmě už mě nechtěl nikdy vidět. Na jednu stranu jsem měla vztek. To on se přece ptal, co jsem zač. Zachránila jsem mu život! Ale pak tu bylo něco dalšího. Něco, co jsem si ani za nic nechtěla přiznat. Že jsem se do něj možná, ukvapeně a bláznivě, zamilovala. Byli jsme spolu tančit. Byli jsme spolu v divadle. Spali jsme spolu. Zachránila jsem ho. A stejně to nestačilo, aby překonal, že jsem démon. Nechápala jsem, proč se mu tak hnusím. Nezměnila jsem se. Ale on si asi myslel něco jiného.

Plakala jsem a slzy kapaly na opěradlo křesla, ve kterém jsem se uvelebila. Možná v tom byla i trochu sebelítosti. Že nikdy nebudu mít šťastný konec. Protože pro mě by byla největší výhra nemít žádný konec. Pokud zemřu, nebude to hezké. Pokud nezemřu, umře Jean-Claude. Posadila jsem se. Láska je velice blízko nenávisti. Dokázala bych ti hranici překročit? Dokázala bych ho teď, poté, co mě odmítnul, zabít?

Ano, ne…



Na křesle jsem usnula. Televize mi vytvářela příjemnou kulisu. Bylo to, jako když jsem bydlívala v hotelu. Jen ten ruch velkoměsta byl menší a dál. Zato jsem z venku zaslechla tlumený křik a ten mě probral.

Ten a drnčení zvonku.

Neochotně jsem vstala. Ben a Dean si zřejmě zapomněli klíče, nebo je prostě nenapadlo do dveří kopnout.

Otevřela jsem.

Za dveřmi stál Jean-Claude.

Vyvalila jsem oči a on se pousmál. Opřel se o trám dveří. Vypadal unaveně.

"Mohu dál?" zeptal se. Věděla jsem, že musí být pozván, ale nebyla jsem si jistá, jestli to chci udělat. Otřela jsem si oči. Když ho nechám stát za dveřmi, ničeho nedocílím…Možná.

"Můžeš vstoupit."

Se stále stejným výrazem vešel dovnitř a rozhlédl se. Na někoho, jako je on, to tu musela působit fádně, ale měl alespoň slušnost to neříkat nahlas. Po zběžné prohlídce se otočil na mně. Polkla jsem a nebyla si vůbec jistá, co mám po výstupu v Rozesmáté mrtvole čekat.

Došel až ke mně a zblízka mi pohlédl do očí. Neucukla jsem.

"Omlouvám se."

To bylo vše, co řekl. Naštvalo mě to.

"Ty mě vyhodíš za informaci, kterou si ze mě doloval jak dlouho a teď si sem opovážíš nakráčet s tím, že se omlouváš?! Neměls právo reagovat takhle! Chtěls to vědět, tak jsem ti dala odpověď!" vylívala jsem si vztek a opovážlivě zvyšovala hlas. Potřebovala jsem na někoho řvát a on byl po ruce.

Nic neříkal. Jen tam stál, s hlavou sklopenou.

"Tak řekni něco!" pobízela jsem ho. Už jsem byla zoufalá. Bylo toho na mně moc. Příliš moc…

Pohled mi najednou putoval k jeho rtům a od nich na vypálený kříž na hrudi. Rozhalená košile jí odkrývala značnou část.

Oba jsme začali z ničeho nic ztěžka dýchat. Zvedl ke mně hlavu. Omluvný výraz v jeho tváři překrylo ještě něco dalšího.

Přiblížil se ke mně s pohledem upřeným na moje rty. Otočila jsem hlavu do strany. Teď jsem si nevěřila.

"Jsem arogantní hlupák, ma chérie. Vím to. Vím, že nestojíš o mou omluvu…," řekl a otřel se svou tváří o tu moji. Ruce spojil za mými zády a přitáhl si mě k sobě blíž.

"Pusť mě," naléhala jsem slabým, třepotavým hláskem a snad ani já sama jsem nevěřila, že skutečně chci, aby mě pustil. Jen se usmál.

"Ale no tak, ma chérie, sama to nechceš."

"Urazils mě. Vyhodils mě. Nebudu s tebou nic mít."

Trochu se oddálil a přitáhl si můj obličej ke svému.

"Vzrušuje mne, když se vztekáš," zašeptal smyslně, nebezpečně. Zachvěla jsem se a tak zoufale jsem chtěla, aby mně políbil, aby si mně vzal, že bych si za to nejradši nafackovala.

Přitiskl své rty na mé v krátkém, ale horoucím polibku. Tisknul si mne těsně k sobě a já si to užívala. Chtěla jsem, aby mě nechal být, ale zároveň, aby nepřestával a zašel ještě dál. Moje nadržená půlka vyhrávala, a jakmile se odtrhl od mých rtů, políbila jsem ho sama. A pořádně dlouho. Líbala jsem ho a střídavě lapala po dechu. Chytil moje stehna a vyzvedl mě do vzduchu. Přešel ke zdi a opřel mě o ní zády.

Nenáviděla jsem se za to, že se tu s ním tak v klidu líbám, zatímco jsem na něj ještě před pár minutami byla naštvaná. Ale možná, dneska, jsem s tím nechtěla nic moc dělat. Výčitkami se můžu trápit po celý zbytek života. A že by to už nemuselo být moc dlouho, to jsem věděla dobře.

Svlékl mi tričko a chtivýma rukama přejel po mých ňadrech pod podprsenku. Natiskla jsem se na něj. Doputoval po mých zádech až k zapínání a sundal mi ji. Já jsem mu s vervou svlékla košili a zanedlouho se oba kousky oblečení válely vedle sebe na zemi.

"Dneska to uděláme rychle," oznámila jsem a Jean-Claude se pousmál. Myslím, že měl co dělat, aby se nesmál nahlas, nicméně poslechl.

Na chvíli mě postavil na zem a rozepnul si kalhoty. Hned, jakmile to udělal, jsem mohla zřetelně a bez nejmenších pochyb vidět, co skrývaly. Zašklebila jsem se a on mě zlehka kousl do rtu. Doslova mi strhl džíny i se spodním prádlem a znovu si mě zvedl a opřel o stěnu.

Věděla jsem, že to tentokrát bude jiné než napoprvé, ale nečekala jsem, že o tolik.

Hned v úvodu ho do mě vrazil, až jsem zalapala po dechu a musela se hlavou opřít o jeho rameno. Začal přirážet a já sténala jako pominutá. Nebral na nic ohledy, šel si za svým a mě bral s sebou. Rozpálilo mě to a byla jsem si jistá, že můj slastný křik je slyšet po celém domě.

Oči jsem měla pevně sevřené, hlavu zvrácenou dozadu a užívala jsem si, jak ze mě vystupuje a znovu do mne zajíždí až po okraj. Cítila jsem, že se blíží něco úžasného, když najednou přestal a odstoupil.

Chtěla jsem se ptát, chtěla jsem ho praštit, možná i zabít, ale najednou mě otočil čelem ke stěně.

Položil mi ruce na břicho a přitiskl mě k sobě. Zády jsem se otírala o jeho pevné svaly na prsou a na bedrech jsem cítila jeho tepající erekci. Nadzvedl mě a znovu do mne vstoupil. Vzrušeně jsem zaskuhrala a měla pocit, že mě neudrží nohy, ale nespadla jsem. Držel mě pevně.

Čelem jsem se opírala o stěnu, rukama svírala jeho boky a on zběsile přirážel. Byla jsem celá rozechvělá, kůže mě neuvěřitelně bolela a na krku jsem cítila jeho horký dech. I tentokrát se snažil krotit. Naše steny se spojovaly v jednu měkkou, sladkou symfonii. Zatnula jsem nehty do jeho boku. Orgasmus přišel v jedné ohromné vlně rozkoše a strhl nás s sebou. Zřítili jsme se na zem a rozplácli se po celé chodbě. Se zavřenýma očima jsem ztěžka dýchala a jen okrajově jsem vnímala Jean-Claudovu paži na svém břiše. Otočila jsem se k němu, až když jsem uslyšela jeho smích.

"Co?" ptala jsem se, ale musela jsem se taky usmát. Jeho obličej zářil štěstím. Myslím, že můj taky.

"Ani nevím, ma chérie. Bylo to nádherné a nechce se mi uvěřit, že jsi mi to dovolila. Děkuji ti."

Teď jsem se začala smát já.

"Ty mi děkuješ, že jsem ti dovolila, aby ses se mnou vyspal?"

Zahleděl se mi do tváře a zasunul mi pár pramínku za ucho.

"Je to hloupé?"

Přitulila jsem se k němu a cítila, jak hezky voní. Usmívala jsem se čím dál tím víc.

"Je to zbytečné," zašeptala jsem, nadzvedla se na loktech a užila si poslední, dlouhý polibek. Na nic dalšího už jsem po tomhle neměla sílu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 1. března 2015 v 20:53 | Reagovat

Krásné!
Hrozně se těším na další :-) :-D

2 Fey Fey | Web | 2. března 2015 v 18:13 | Reagovat

Píšeš skvěle! Těším se na pokračování. :-)

3 Kačíí Kačíí | Web | 3. března 2015 v 12:03 | Reagovat

V téhle povídce mám docela skluz:O Ale budu se snažit to dohnat, jinak kapitolka je napsána skvěle:) Jako vždy.

4 Abigail Abigail | Web | 22. března 2015 v 10:09 | Reagovat

Skvěle napsaná kapitola =) U tebe se mi povídky strašně dobře čtou =) Čím to bude?
Těším se na další =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama