Skleník - 5. kapitola

24. února 2015 v 14:13 | Eliza |  Skleník

I květiny mohou být zrádné...

- Melanie se pomalu dostává do života v komunitě, ale vztahy jsou dost napjaté. Snad až příliš. Ale stejně tak i okolnosti, které na ně tlačí ze všech stran. Rozhodnutí můžou být těžká a nevratná...

Máme tu další kapitolu :) Snažila jsem se jí udělat o něco delší, ale dějově je spíše předělová, hlavně abych trochu nastínila pocity a vztahy v celé skleníkové komunitě ;) Seznámíte se s dalšími postavami a já doufám, že se vám kapča bude líbit ;)


"Všichni běžte pryč!" křikl Wyatt a odháněl nás ostatní dál. Pohnulo se ovšem jen pár lidí a já rozhodně nebyla jednou z nich. Věnoval mi unavený a naštvaný pohled, ale nic mi neřekl. Zřejmě už věděl, že to nemá smysl.

Drew dál řval, až to rvalo uši a já na jeho ránu zírala se zvědavou morbiditou. Řekla bych, že stejně tak i všichni ostatní. Bylo to zvrácené. Tohle že mu udělaly kytky? Já je začala studovat, protože se zvířaty jsem to nikdy neuměla a medicína byla příliš náročná. Navíc, nehýbou se, tedy většinou. Tahle návštěva mi zbortila všechny představy o mírumilovném oboru, které jsem do té doby měla. Už nikdy si nepořídím do bytu roztomilý květináč.

Vedle mě stál vysoký, svalnatý muž a prudce oddechoval. Spíš naštvaně než unaveně nebo uříceně. Kdybych nevěděla, tipnu ho na fotbalistu nebo možná fitness trenéra, rozhodně ne na biologa, kterém podle všeho musel být. Něco mi říkalo, že tohle bude Hudson. Ustoupila jsem o krok stranou. Pro jistotu. Nevypadalo to, že by pro ránu chodil daleko. Ani že by ho nějak zarazilo moje pohlaví.

"Tak fajn, dělejte, jak myslíte. Idioti. A ty zmlkni! Jsem starý muž, nemůžu to poslouchat," zavelel Wyatt a Drew se pokusil krotit bolestný nářek. To mi jen potvrdilo, že doktor tu má respekt. Z očí Drewovi vytryskly slzy a občas se zaskuhrání stejně neubránil. Bylo mi ho hrozně, hrozně líto. Nechtěla jsem si ani představit, jaká muka prožívá. Wyatt poslal nějakou ženu pro brašnu. Když mu vyhověla, vytáhl z ní dlouhou pinzetu.

"Tohle bude bolet. Držte ho," zavelel doktor. Hudson s dalším mužem, o poznání méně vysvaleným, postoupili vpřed a Drewa chytili. Oba na Wyatta kývli a on bez dalšího varování chňapl zeleň mezi klepítka pinzety. Musela jsem uznat, že to byl výkon, vzhledem k tomu, jak se šlahoun svévolně kroutil. Zkusil zatáhnout. Drew řval a šlahoun se pohnul sotva o centimetr, kdo ví jestli. Tohle nešlo. Pokud bude pokračovat, upadne do šoku. Mohl by i dostat infarkt.

"Nemáme ho radši omráčit?" nadhodil Liam a drbal se vzadu na krku. Viděla jsem na něm, jak se snaží nepozvracet. Hrdina.

"A co pak s ním? Ne, tohle nemá cenu. Ta noha už je v háji. Amputace, která ovšem nepřipadá v úvahu, by to možná vyřešila, ale jinak se to rozleze. Jako otrava. Ta kytka proroste tělem. A nevím, co víte o medicíně, ale liána v těle zrovna neprospívá zdraví," zavrtěl Wyatt hlavou a ironicky se ušklíbl. Udržoval si cynismus, aby se nezbláznil. Ukázal na Drewovu kůži. I on se podíval. Pod opálením bylo jasně vidět tlusté, temné provazce. Vypadaly jako žíly, rozhodně měly stejnou barvu, ale byly až moc tlusté. Měl pravdu. Rostlina prorůstala Drewovi nohou a bylo jen otázkou času, než se dostane do břicha. A k srdci, pokud by cestu kolem jeho střev a jater přežil.

"Ale nemůžeme ho tu jen tak nechat!" vykřikl zase Liam a já už si přála, aby mu dal někdo přes držku.

"Proč ne?" chtěl vědět Hudson se zcela vážnou tváří a ustoupil od něj. Nemohla jsem uvěřit, že to vážně řekl, navíc s takovým klidem. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ty jsi šmejd," řekla jsem a vzápětí si uvědomila, že to bylo nahlas. Zakryla bych si pusu, ale bylo pozdě. Svalovec se na mě díval, nasupeně. Vlastně mě sledovali úplně všichni. Hudson došel až ke mně. Příliš blízko, na můj vkus.

"Jestli ho poneseš na zádech, fajn, křehule, ale je tu už dost kryplů a já se s dalším tahat nebudu," odvětil a odešel. Podívala jsem se na Drewa. Nevypadal, že vnímá, co se říká. Naštěstí. Pohled měl upřený do rány a kolébal se tak, jako by měl každou chvílí omdlít. Hádala jsem, že nejsem daleko od pravdy. I Wyatt si to nejspíš uvědomil. Sáhnul do tašky pro injekci a nenápadně jí píchnul se smířeným výrazem Drewovi do zdravé nohy. Ani ne pět sekund poté padnul Drew k zemi.

"Hlavně o mě neříkejte, že jsem nelida," vydechnul si doktor.

"Odneste ho ke kraji místnosti," nakázal kdosi a za chvíli bylo jeho bezvládné tělo pryč. Byla jsem tím otřesená. Jak to mohli udělat s takovým klidem? Podle jejich kamenných výrazů se snad vůbec nic nestalo. Hodlají tu nechat člověka zemřít, jen tak. Na druhou stranu, netuším, co ještě horšího se stalo, než jsem sem dorazila já. Nechci to vědět.

"Dá si teď na vás pozor," promluvil ke mně doktor a zavřel brašnu jediným rychlým pohybem. Naznačovalo to, že tohle dělá už léta.

"Mám se bát?" optala jsem se, s vědomím, že jsem zřejmě udělala chybu. Nejsem žádný bojovník. Mám základy sebeobrany, to ano, ale proti Hudsonovi by mi to bylo houby platné.

Zavrtěl hlavou.

"Ne. Dělá to tak s každým, kdo mu neleze do zadku. Vítejte v klubu, Melanie."



"Já jenom říkám, že raději zemřu tady než venku ve spárech ještě horších věcí, než nás už potkaly!"

"Zato smrt dehydratací nebo hlady je o moc příjemnější."

"Není tak moc… násilná."

"Jestli chceš, tak já ti nenásilně polechtám hlavou o stůl, co bys na to řekla?"

"Dost! Tohle nikam nevede…"

Byla jsem bláhová, když jsem se domnívala, že to, co se stalo Drewovi, ty lidi na chvíli zaměstná. Jen co si vymysleli dost omluv pro šoupnutí ho do rohu, znovu se rozhořel souboj o to, co se bude dít dál. Tentokrát v hlavní roli s Reese, přibližně třicetiletou ženou, která měla celou jednu půlku obličeje zvláštně nateklou a Hudsonovým největším vlezdoprdelkou, jak jsem pochopila, Brattem. Byl to ten, co společně s ním pomáhal držet Drewa. Za nimi stáli jako dvě znepřátelené smečky ti, co zastávali stejný názor. Hudson někam zmizel.

Já, Wyatt, Liam a dva další jsme se opírali o stůl a sledovali celou eskapádu z dostatečné vzdálenosti. Ne že bych neměla svůj názor, ale nechtěla jsem motat. Pomalu jsem se dávala dohromady. Slušné, kostýmkové kalhoty jsem si ohrnula jako tříčtvrteční kalhoty a sáčko šlo kolem pasu. Kdybych se viděla v zrcadle, nejspíš omdlím.

"Myslíte, že se poperou?" zeptala se s posměšným výrazem dívka, stojící snad až příliš blízko Liamovi. Vypadala mladší než já, snad ani ne jako vysokoškolačka. Netušila jsem, jak se jmenuje, ale neměla jsem jí ráda.

"Doufám, že ne. Chybí mi obvazy," ucedil doktor.

"Jak dlouho už se takhle hádají?" nadhodila jsem a všechny pohledy se na mě rázem upřely. Netuším, co čekali, možná tichou nespolupracující čůzu, ale to já nebyla. Už nějakou chvíli jsem si dávala dohromady obrázek toho, jak by se situace mohla vyřešit. A…nenapadlo mě nic. Snad jedině ať si každý jde svou cestou. Což podle všeho nebylo možné.

"Asi co umřela Hudsonova holka. Tehdy začal volat po odchodu, Reese po tom, že chce zůstat. Nedostali se nikam. Ale vymysleli dost druhů možných úmrtí při jakémkoliv scénáři," odpověděl nakonec Liam.

"Rozdělit se…"

"Nemůžeme. Bojovalo by se o zásoby a těch je málo teď, natož aby se ještě dělily. Musí se dohodnout. Někdo musí ustoupit. Já chci jít pryč, ale nechci se připojovat do Hudsonovy kavalerie," zmínil zase Liam a já už si snad začínala myslet, že není takový blbec, jak jsem si myslela.

"Proč?"

"On je schopný Reese a její bandě ve spánku přetrhat tepny, kdyby se dost naštval. Vidělas ho přece. On je korba, uzvedl by menší auto. Ta jeho přítelkyně, ta tu byla přes výzkum, on je jen doprovod. Prý bejvalej mariňák jsem slyšel. A žárlivej. Škoda, že to nesejmulo jeho místo tý holky," zavrtěl nakonec hlavou a já už se dál neptala. Nedostala jsem ani příležitost. Reese se bez varování s plnou vervou vrhla na Bratta. To nikdo nečekal.

Vypukl chaos. Jednotlivé grupy se od sebe snažily ty dva odtrhnout, ale dopadlo to tak, že skončily v ještě větším bojujícím chumlu. Agresivita, která celou dobu bublala pod povrchem, byla najednou tady.

Někdo náhle strhl Liama na zem. Wyatt tak tak uhnul něčemu, co po něm hodili. Ty dva další byli ti tam. A pak se přiřítil Hudson.

Bylo fuk, kde byl, ale ve chvíli, kdy přišel, nabrala celá věc ještě obludnějších rozměrů. Chytnul Reese v pase a mrsknul s ní co nejdál pryč. Přistála tvrdě, a když se trochu nadzvedla, mnula si hlavu. Zadívala se mým směrem. A rozhodně ne přátelsky.

Netušila jsem, co mě to napadlo, ale během chvíli jsem měla ruku ve Wyattově brašně. Nebyla jsem jediná, kterou to napadlo. Ta mladinká holka, co se otírala o Liama, měla v ruce skalpel. Já nenahmatala nic lepšího než velkou prázdnou stříkačku, ale věděla jsem, že dokáže být smrtící. Rychlým pohybem pístu jsem do ní nabrala vzduch a držela ji napřaženou proti všem okolo. Zády jsem se držela u zdi obrostlé liánami. Reese zaváhala a nakonec se pustila opět do křížku s Brettem, který se mezitím doplazil až k ní. Bolestivě si držel pravý bok.

Ze začátku to možná mohlo být docela vtipné, ale to přestávalo. Čím dál víc lidí mělo v ruce nějakou zbraň a stačil jediný špatný pohyb, aby se rvačka zvrtla v opravdové krveprolití. Srdce mi bušilo jako o závod, nebyla jsem skoro schopná dýchat. Přesto jsem v křečovitých prstech svírala jedinou zbraň, kterou jsem měla, a pohled v mých očích musel být šílený. Bála jsem se. Nechtěla jsem, sakra, vážně jsem nechtěla umřít. Ne kvůli jedné pitomé hádce.

Všichni si od sebe začali udržovat odstup. Viděla jsem krvavý šrám na Liamově rameni a velkou odřeninu na Hudsonově tváři. Jinak se zdálo, že není nikdo kromě Bretta zraněný. Nejblíže ke mně byla dívka se skalpelem a Wyatt. Ten jako jediný vypadal poměrně klidně, přestože jsem si všimla, že si proti stehnu tiskne chirurgické nůžky. Někdo to celé musel ukončit. Odkašlala jsem si.

"Tak se uklidníme, dobře? Jo? Položíme ty skalpely a tohle…všechno. Je naprosto jasný, že tady už moc dlouho nevydržíme, aniž bychom se museli zabít. Takže… Nejlepší nápad je odsud odejít. Když půjdeme všichni, máme větší šanci. Ano?" zkusila jsem. Docela jsem se obdivovala za odvahu něco říct. Nebylo to pro mě zrovna obvyklé, vlastně spíš vůbec. Stříkačka v mojí ruce sice mluvila trochu jinými slovy, ale doufala jsem, že by mě ostatní mohli poslouchat. Možná.

"Ale tam venku se možná skrývají horší věci, než si dokážeme představit. Trpěli jsme už dost. Nechceme zažít ještě horší věci," namítla Reese, tentokrát už se slzami v očích. Nevěděla jsem, jestli je tak moc vyděšená nebo tak vzteklá.

"Nebude to horší než zůstat tady na pořád, ne? A pokud nás bude hodně, snáz se ubráníme," navrhla jsem. Následovalo ticho, dlouhé a tíživé. Pak někdo upustil skalpel a následovaly další. I další pláč.

"Jdeme. Nebudu ztrácet čas," ujmul se zase slova Hudson, když viděl, že souboj je u konce. Mnoho z nás se zatvářilo nelibě, včetně mě, ale nikdo neřekl nic. Zabránilo nám v tom nově nalezené příměří. Pomohla jsem Wyattovi sesbírat jeho věci a vyrazili jsme, pomalu, na konci celé skupiny z kopulovité místnosti mezi houští květin, jež zřejmě zatarasovalo cestu pryč.

"Myslíte, že tam na nás čeká východ?" zeptala jsem se ho a pohlédla mu to tváře. Věděla jsem, že on říká pravdu bez ohledu na to, jak hnusná je. Tentokrát se zastavil a skutečně chvíli přemýšlel, jako by si nebyl sám jistý odpovědí.

"Myslím, že nás tam čekají hrozné věci, Melanie. Snad bude východ jednou z nich."

Tehdy jsem ho moc nechápala. Teď už ano.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. února 2015 v 12:28 | Reagovat

Úžasná, napínavá kapitola. Líbí se mi, že popisuješ i to, co se děje, když se dostala do té komunity, někteří písalci by to odbyli několika slovy. Jen tak dále!

2 Eliz Eliz | Web | 25. února 2015 v 18:33 | Reagovat

Tuhle povídku nečtu, ale měla bych to rychle změnit, protože vypadá skvěle :D

A co se týče recenzáků od KNIHCENTRA, jak jsi mi psala na blog, tak se v prvé řadě jedná o e-knihy, které mi paní posílá, nevím, jak je to s recenzními výtisky :-D Ale jinak ti bohužel nemohu nijak pomoci, protože jsem si nenašla já je, ale oni si našli mě a sami od sebe mi poslali nabídku ke spolupráci (teď to zní, jako kdybych se chlubila, že?). Je to ale tak. Takže se omlouvám, ale v téhle situaci nemohu nijak nesloužit :(

A jestli jim budeš psát, tak ti přeju hodně zdaru! Myslím, že když si napíšeš o spolupráci s e-knihami, budeš mít velkou šanci uspět :) Kdybys chtěla, tak ti mailovou cestou mohu poskytnout kontakt přímo na paní, která se na tohle odvětí specializuje ;-)

3 Callia Callia | 3. března 2015 v 15:11 | Reagovat

:OO Skvělá kapitola! I ta předchozí! Dostala mě věta: Už nikdy si nepořídím do bytu roztomilý květináč. Fakt jsem se začala smát. :DD Ta představa :DDDD Ještě jednou super kapitola. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama