Expulsion - 24. kapitola

13. června 2015 v 2:57 | Eliza |  Expulsion
Eliziny pohnuté duševní osudy už skutečně dosahují maxima...xD No, užijte si to, zase pořádná porce magořiny.

Elizu nachází její přátelé. Ale je to ještě vůbec ona? Ve zmátoženém stavu se dostává do jejich nového domova na povrchu, ale ani tam nebude mít klid. Nebo možná, nakonec, přeci jen ano...



Nevím kdy, nebo co mě přesně donutilo otevřít oči.

"Jo, je to ona. Sakra, nepoznal bych ji," brebentil klučičí hlas.

"Do hajzlu, to ani já. Kurva, kurva, kurva…" lamentovala nějaká dívka a pak mě popadly čísi paže. Do očí mi svítilo světlo a já nerozeznávala tvary, natožpak jejich obličeje. Znám je?

Najednou světlo zhaslo a já před sebou uviděla Deana s baterkou. Ach, ano…

"Hej, El, jsi celá? Chci říct… jak moc je ti zle?" ptala se Trixy. To jsem byla tak mimo? Nepoznala jsem její hlas? Co se mi to stalo?

"Prosím tě, podívej se na ni. Vypadá, jak kdyby umřela podruhý a zase si to dušička rozmyslela," káral ji Ben se sarkasmem v hlase a chytil mě kolem ramen. Tvářil se ustaraně. Proč?

Zmateně a v deliriu jsem se dívala z jednoho na druhého. Bolelo mě celé tělo, ale jako by ani nebylo moje.

"Kruci, má podrápaný ruce."

"Nebude zvracet?"

"To si udělala sama?"

"Jak se sem dostala?"

Hlasy se mísily jeden přes druhý. Máchla jsem rukama kolem sebe a rozešla jsem se. Vzápětí jsem ztratila rovnováhu a padala.

Chytili mě, zvedli a nějakou dobu mě nesli. Nevěděla jsem, jak přesně dlouho nebo kudy. Měla jsem zavřené oči a snažila se něco si vybavit.

Ale jediné, co jsem si dokázala plně uvědomit, byla neutuchající bolest v prsou.

Chovala jsem se jako dítě. Prostoduše. Ale já neměla sílu. To jsem věděla. Prostě jsem chtěla, ať to přestane bolet.

Jejich řeči a otázky kolem mě létaly, ale nijak se mne nedotýkaly. Jako moucha za oknem. Občas ji slyšíte, vidíte, ale dokud se neobjeví u vás, nijak ji nevnímáte. Je vám prostě fuk.

Najednou mě položili na postel. Byla voňavá a modrá. Modrá…

Zase to začalo bolet. Já jenom nechápala proč.

Všichni odešli.

Až na Trixy. Sedla si k posteli. Otočila jsem k ní hlavu a začala plakat.

Popadla mě do náručí a posadila se vedle mě.

"Neplač, to bude dobrý. Jenom mi řekni, co se ti stalo, a na něco přijdeme. Kluci už vymýšlí, jak to uděláme s Benem. Třeba to dokážeme porazit. El, všechno bude v pohodě, jenom mi to všechno pověz. Jsem tvoje nejlepší kamarádka. Jsme jako sestry. No tak…"

Procitala jsem z omámení. I malinké zlepšení bylo jako sundat si brýle na čtení, když se snažíte zahlédnout obzor.

"Já nevím. Já nic nevím. Nic… Bolí to. Proč to bolí? Já chci, aby to přestalo…" vydala jsem ze sebe, ale jako bych to nebyla já. Mluvil cizí hlas.

Trix se nadechla a hlasitě polkla. Otočila si mě čelem k sobě.

"Já vím, co myslíš. Taky jsem to zažila, než jsem úplně… Tohle bylo předtím. Nevěděla jsem, čí jsem, co se stalo, proč jsem tam, kde jsem… Nic. Nesmíš se tím nechat pohltit. Někde tam uvnitř tebe je osoba, kterou znám, jenom se jí něco stalo. Někdo jí ublížil," domlouvala mi a snažila se tvářit mile. Uměla to líp než já, ale stejně jsem jí to nevěřila.

Ale slova účinek měla. Vybavovalo se mi Trixyino divadlo. Jak hodila mě a Deana na sklo. Jak jsem věděla zcela jistě, že to není ona. Byl to někdo jiný. Byla to…

Chytila jsem se za hlavu. Zoufale jsem potřebovala probrat se. Jedno jméno. Jedno. Potřebovala jsem si vzpomenout na jedno pitomý jméno a pak by se všechno vyjasnilo. Začínala jsem si to uvědomovat, ale všechno, co jsem nyní viděla ve své mysli, bylo jako obestřené mlhou.

Co se mi to, do hajzlu, stalo?

Vstala jsem a chodila po pokoji sem a tam. Nepoznávala jsem to tu, ale bylo to jedno.

Trixy mě pozorovala. Nevím, jak se tvářila, neviděla jsem její tvář. A snad jsem ji ani nechtěla vidět.

"Naháníš mi strach," zašeptala po chvíli.

Povzdechla jsem si.

"Potřebuju to jméno."

Zvedla hlavu. Něco ji napadlo.

"Pomoz mi, já… Já si to nepamatuju."

"Co je pro tebe na světě nejdůležitější?" zeptala se.

Dívala jsem se na ni nechápavě. O čem to mluví? Jak to s tím souvisí?

"Pokud si na nic nepamatuješ, je to někde v tobě. Všechny vzpomínky… Všechny mohou zmizet."

Přesně to jsem potřebovala slyšet. Opravdu jo.

"Ale jedna vždycky zůstane. Jeden člověk, zvíře, dům, věc… Něco, na čem ti záleží nejvíc. Co to je?" dokončila svou myšlenku a uhladila modré peřiny. Přelévaly se sem a tam. Byly tmavší, ale ne zas moc. Na polštáři byly vyšity smaragdy.

Náhle mnou všechny vjemy projely jako nůž a já upadla.

Smaragdy. Smaragdově modré oči. Jean-Claude.

Trixy ke mně přiběhla.

"Ježiši, není ti nic?"

"Jsem absolutně v pořádku," zamumlala jsem a i přes slyšitelný chrapot v mém hlase to bylo to nejpřesvědčivější, co jsem dnes řekla.

"Vzpomínáš si?"

"Na všechno. I na to, co bych snad radši zapomněla."

Pamatovala jsem si, jak jsem se zřítila do té uličky. Na pláč. Jak jsem měla pocit, že žalem pojdu. Jeho oči se mi míhaly před obličejem snad stokrát. Tisíckrát. A já to nemohla zastavit. A pak najednou nic. Temnota. Až teď. Zase ty jeho oči.

Moje kamarádka kývla.

"Alespoň že tak. Takže: Co se ti, kurva, stalo? V té uličce jsi vypadala mrtvá! Hledali jsme tě všude. Dean se ptal po okolí, já chodila po celém městě a Ben tě hledal v hotelu a bývalém bytě. Nikde jsi nebyla, mysleli jsme, že…"

"Že mě za pár dní najdete mrtvou."

Znovu kývla.

Pokrčila jsem rameny a ušklíbla se.

"Asi mám tendenci utíkat hrobníkovi z lopaty."

Pozvedla obočí a dokašlala si.

"Neutekla jsi mu. Už jsi umřela."

Á, ty detaily. Všechno pokazí.

Mávla jsem nad tím rukou.

"Prostě mi trochu hráblo. Asi jsem něco vypila. Pořád to není úplně ostrý," mlžila jsem, protože jsem neměla ani za mák zájmu na tom, abychom tu rozebíraly můj již nyní utnutý milostný život.

Trixy si mlaskla, tohle vysvětlení ji evidentně neuspokojilo, ale od toho jsem tu nebyla.

Najednou mě napadlo, jestli náhodou nespíš s Benem nebo s Deanem.

Už mi opravdu kape na karbit.

Došla jsem ke dveřím a zmáčkla kliku. Musela jsem jít klukům poděkovat. Asi mě zachránili.

Narazila jsem do stále ještě zavřených dveří. Zalomcovala jsem klikou znovu. Pořád nic.

"Co je, nejdou otevřít?" ptala se Trix a zkusila to sama. Nic se nestalo.

Náhle se ochladilo. Mráz mě začal bodat do kůže. Bylo to jako tenkrát s Trixy.

Ale pokud jsem jí rozuměla, tak nad tím nezvítězila. Nad tou mlhou uvnitř ní. Já ano. Asi ano. Nebo ne?

Zničehonic mě přepadl strach.

Strach, že teď budu jako ona. Ničím neopodstatněný…

Ale jak jinak vysvětlím chlad k místnosti bez oken?

Pohledem jsem pročesala pokoj. Nic tu nebylo, co by upoutalo mou pozornost.

Nic kromě mého meče.

"Kde jste to sebrali?" dotázala jsem se a ukázala na něj. Trix jen pokrčila rameny.

"Už tu byl."

Kolem nohou se mi začalo něco plazit. Pohlédla jsem dolů a uviděla to.

Šedá mlha se jako obrovský had prodírala kolem mých nohou. Co to, sakra…?

Formovala se asi metr přede mnou do sloupu vysokého jako já. Začala jsem couvat, ale mlha se přibližovala.

"Co to je?" křikla jsem.

"Kluci!" zavolala místo odpovědi moje kamarádka. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré.

Ozvalo se bušení na dveře. Ale jako by nebylo.

"Nevzdoruj mi… Víš, že mě neporazíš… Nech se vést… Nech se vést a všechno bude tvoje… Sláva… Bohatství… Všechny rozkoše světa ti budou ležet u nohou…" zašeptalo cosi v mé hlavě. Mlžný sloup byl nehybný, ale jako by jeho vlnění chtělo šepot podpořit.

Ano, ano. Nechám se vést, tak to bude…

Ne, to ne…

"Co to děláš?… Proč se mi bráníš?… Já ti neublížím…"

Do hajzlu, ne! Tohle…

Před očima mi prolétla má vlastní smrt. První dny v podsvětí…

Nesmím…

Jak jsem poznala Trixy… Jak jsem poznala Rebeccu…

Nemůžu…

"El! Probuď se!"

Ne, proč bych se probouzela? Chci jenom spát…

Desdemona… Je dobrá, hodná… Ona mi pomůže…

Ne!

Řvala jsem. Mlha vyrazila proti mně. A já proti ní. Prolétla jsem skrz, ale držela se mě. Jako by se přisála a odmítala se pustit. Myslí mi probíhaly další dny mé posmrtné existence a já chtěla zoufale zabránit, aby to pokračovalo. Netušila jsem, co ta věc dělá, ale nechtěla jsem to pocítit.

Spadla jsem. Ozvalo se tříštění skla a do pokoje vběhli kluci. Netušila jsem, co je s nimi nebo Trixy, ale neozvala se ani hláska.

Plazila jsem se s jasným cílem ke kraji pokoje.

"Ano… Zabít… Zabij je všechny… Ten je tu pro tebe…"

Slyšela jsem slova, ale byla mi jedno. Už mi byla jedno. Mlha se o něco ustálila a usnadnila mi tak sáhnutí po meči. Chňapla jsme ho a pevně stiskla rukojeť. Vytasila jsem ho z pochvy.

A namířila proti mlze.

Opět se mě chopila. Syčení, řev… Rvalo mi to uši. Z břicha mi trčelo mlžné chapadlo. Šedé, bez života. Ale pohybovalo se. Nedávalo mi to smysl.

Pokusila jsem se ho useknout. Zuřivě jsem po něm máchla mečem, ale protla jsem jen vzduch. Nebylo to hmotné.

Nedokážu to porazit.

"Mě nepřelstíš… Poddej se mi… Poddej se a já tě možná ušetřím…"

Asi to bylo jediné řešení. Nechat to být. Poddat se. Stát se hračkou, co plní příkazy.

Poslední vzpomínky prolétly před očima.

Jak jsem se podruhé milovala s Jean-Claudem. Jak jsme pak leželi na podlaze a on se na mě usmál. Ten úsměv, oči… On. Už ho nikdy neuvidím.

Z očí mi vytryskly slzy.

Pokud nemůžu žít…

Mohu důstojně zemřít.

Bylo až ironické, jak jsem se smála, že utíkám hrobníkovi z lopaty.

Neměla jsem sílu dál utíkat.

Půjdu té posrané lopatě vstříc.

Namířila jsem meč proti sobě a s dalším nádech ho do sebe zabodla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 13. června 2015 v 14:11 | Reagovat

Ou...Ty to teda umíš utnout v té nejnapínavější fázi =) Úžasná kapitola, těším se na další =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama