Expulsion - 25. kapitola

16. června 2015 v 1:00 | Eliza |  Expulsion
Za konec minulé kapitoly (pokud to ještě někdo čte? o.O) jste mě možná chtěli zavraždit. Tato kapitola je tedy dlouhá jak týden (nechcete vědět, kolik slov přesně, fakt ne...) a morbidní. Pořádně. Slabší žaludky ať to nečtou, ale on by mě stejně nikdo neposlouchal :D

Eliza se s ostatními probouzí po boji s mlhou v ne zrovna dobrém stavu. Ale i Anita má problémy. Nakonec se z přítele vyklube úhlavní napřítel a všichni pocítí, že pro démony není smrt nikdy daleko...



Zaslechla jsem hlasy a šelest.

Pokusila jsem se pohnout prsty na ruce, ale stále jsem neotevírala oči. Povedlo se mi to. Takže žiju.

Tentokrát už jsme se oči odvážila otevřít a vstoupila jsem do světa bolesti. Kurva, moje břicho…

Stokrát radši bych umřela. Nedovedu přesně popsat, jak moc divný je pohled na meč zabodnutý ve vlastním břichu, ale bolí to k nesnesení.

Otočila jsem hlavu dozadu. Na zemi ležela Trixy a hleděla na mě. Zřejmě něco říkala. Odkašlala jsem si. Mlhu jsem nikde neviděla. Místnost byla jako předtím, než sem přišla.

"Říkalas něco?" zeptala jsem se a pokusila se k ní dostat blíž.

"Nehýbej se, sakra," zaskučel Ben a prásknul hlavou o podlahu.

"Jen jsem se ptala, jestli jsi moc zraněná. Ten meč… Vypadalo to dost děsivě," odpověděla mi Trix. Povytáhla jsem obočí a pak má hlava klesla zpátky na zem. Zahleděla jsem se do stropu.

"Nesmrtelnost je svině. Bolest cítíš, ale aby tě to zabilo, to ne," řekla jsem sarkasticky.

"Mysleli jsme si, že jsi mrtvá. Leželas tam a kolem tebe ta kaluž a meč a… Nehýbala ses. Neodpovídalas nám. Jakmile ses bodla, ta šedá sračka nás odhodila a zmizela," vyprávěla mi Trixy a já si to přerovnávala v hlavě. Nekrmila jsem se. Byla jsem slabá. A stejně jsem neumřela. Ani ta šedá hmota mě nezabila.

Někdo jiný by se asi cítil nadřazeně. Já měla akorát dojem, že nejsem svým pánem.

"Jo, ten humus nás odhodil. Dean je v bezvědomí, Trixy má něco s nohou a mně se pravděpodobně přeházely obratle," zaskučel Ben. Směřovala jsem pohled k němu. Byl zkroucený v podivném úhlu a poznala jsem, že jen těžko snáší bolest. Byl na tom asi ještě hůř než já.

Dotkla jsem se meče ve snaze ho vytáhnout.

"Nech ho tam!" křikli na mě oba moji přátelé zároveň.

Neposlouchala jsem. Jednou na to dojedu. Ale poté, co jsem dala kopačky Jean-Claudovi a napadla mě šedá mlha, jsem opravdu neměla chuť ani čas se starat o případná další zranění.

S trhnutím jsem meč vytáhla. Neměla jsem dost sil na to posadit se, takže jsem si vyhrnula tričko a ránu prohmatala.

Poprvé v životě jsem si sáhla na vlastní střeva.

Rukou jsem ucukla dozadu a až po několika minutách jsem ji vrátila zpátky. Srdce mi bušilo jako o závod.

Rána byla otevřená a v pramíncích z ní vytékala krev. Byla široká několik centimetrů, původně, ale vytažením meče se zvětšila. Cítila jsem, jak má střeva pulzují pod mými prsty. Hrozilo, že vyhřeznou ven, a z toho jsem se zachvěla. Musela jsem najít způsob, jak se ošetřit. Myslela jsem si, že to bude jako tenkrát, když jsem přistála břichem na skle.

Ale bylo to horší.

"Jak to vidíš?" zeptala se Trix.

Polkla jsem. Když vstanu, střeva potečou ven. Jako démon jsem se mohla zahojit, ale dlouho jsem nejedla a byla jsem slabá. Hodně.

"Viděla jsi někdy vlastní vnitřnosti?" zeptala jsem se.

"N-Ne."

"Tak mě to brzo čeká."

Nedívala jsem se jí do obličeje. Odporu jsem měla dost v tom svém.

Co teď budeme dělat?

"C-Co budeme dělat?" dotázala se moje kamarádka, jako by mi četla myšlenky.

"Nikdo z nás se nemůže hýbat. Nejspíš budeme čekat," plácla jsem jediné, co mě napadlo.

"Mlha se může vrátit," upozornila mě.

"Tak v tom případě chcípnem," dokončil Ben mou vlastní myšlenku.

Napadl mě nápad.

"Mohla bych zkusit zavolat Anitě."

"Děláš si srandu? Nesnáší nás. Jsme jí odporní. Proč by pro nás něco dělala? Proč by zachraňovala to, co si přeje, aby zemřelo?" hulákal Ben. Tím mi dosvědčil, že ho to opravdu dost bolí. On byl většinou ten klidný. Teď mu ale šlo o život a on věděl, že z nás tří má jediný potvrzený rozsudek smrti.

Tak jak to, že žije?

Neměla jsem jinou možnost, než volat a prosit.

Telefon se najednou rozdrnčel a já se pořádně lekla.

"Nezvedneš to?" ptala se Trixy, když jsem po třetím zvonění měla telefon stále v kapse.

Protočila jsem oči a vytáhla mobil. Číslo mě málem porazilo.

Anita.

Tak a dost.

Zvedla jsem to. Ani mě nenechala promluvit.

"Nevím, jak jsi to udělala, ale okamžitě to naprav!" řvala na mě oživovatelka a já poprvé ve svém životě skutečně netušila, co jsem provedla.

"He?" zeptala jsem se nepříliš inteligentně.

"Ptám se, jak jsi je oživila?!"

"Koho?"

"Nedělej blbou. Od té doby, co jste přišli, se tu sere jedna věc za druhou, a já se ptám: Kdo oživil všechny ty zombie?!"

Nebyla jsem o nic moudřejší. Zombie? Proč bych měla oživovat zombie? To je snad její práce.

"Nevím o žádných zombiích. Neumím nikoho oživovat."

Telefon na chvíli oněměl.

"Ze hřbitovů po St. Louis vycházejí zombie. Tohle nedělají. Nikdy to nedělají. Toulají se po ulicích a děsí lidi. Já to nebyla. Ani jiný nekromant. Nikdo na to není dost mocný." Odmlčela se. "Jen vy."

Začínala jsem chápat problém. Takže v ulicích se promenádují mrtví lidé. Uchechtla jsem se. Musí to být podívaná za všechny prachy.

"Nesměje se," zavrčela Anita. Vypadalo to, že je opravdu navztekaná. I přesto jsem se rozhodla pokusit štěstí.

"Přijeď k nám. Něco… vymyslíme," zalhala jsem. Nemám o zombiích ani tucha, ale pokud nás může zachránit, nakecám jí cokoliv.

"Dej mi adresu," zavrčela znovu.

Dala jsem jí ji a zavěsila.

"Anita přijede," oznámila jsem sladkým hlasem a uslyšela jen úder hlavy o tvrdou podlahu. Benovi se to asi moc nelíbí.





Když vám mrznou střeva na vzduchu, je dvacet minut dost. Přesně tak dlouho trvalo Anitě dostat se k nám a vykopnout dveře. Na to, jak je malá, je obdivuhodně silná.

Když vrazila do pokoje, vypadala stejně překvapená, jako jsem byla já nad tím, že se ozvala.

"Co se tu stalo?" chtěla vědět a já jí nebyla schopna dát dost dobrou odpověď.

"Pomůžeš nám, nebo ne?"

"Jak?" zeptala se jen. Nadechla jsem se. Věděla jsem, že tohle se jí líbit nebude.

"Potřebujeme tři lidi. Obejdi byty a přiveď je," předběhl mě Ben. Takt nebyl jeho silná stránka. V duchu jsem zaklela.

Anitin obličej o něco pobledl.

"Co s nimi budete dělat?"

Mlčela jsem. Neměla jsem dost dobrou odpověď ani na tohle.

"Získáme z nich energii."

"Nebudu vám vodit pod nos nevinné lidi," zavrtěla hlavou a opřela se o trám dveří. Zavrčela jsem. Rána bolela čím dál tím víc.

"Řekni si cokoliv," zaskučela jsem.

Chvíli jsem měla dojem, že odešla nebo mě neslyšela. Pak si ovšem odkašlala a tím si získala zase moji pozornost.

"Odejdete z města. Nejlépe ze státu. Nebo, k čertu, běžte tam, kam patříte."

Chápala jsem její žádost, ale udělat to by znamenalo zemřít. Bolest v břiše se však znovu ozvala a já zasténala bolestí.

"Fajn," ucedila jsem. "Přiveď je a rychle!"

Odešla.

"Myslíte si, že je fakt dovede?" zeptala se Trixy. Povzdechla jsem si. Já byla od vyjednávání. Ben od myšlení. Trixy si bude mezi námi muset najít místo, protože ty její otázky mě přivedou do hrobu.

Jako by se o to nepokoušely horší věci.

Po chvíli už jsem si skutečně začala myslet, že jsme tu opět odkázáni napospas osudu, když se ozvaly kroky. Do místnosti vkročili dva muži a jedna žena středního věku.

"Jdi pryč," řekla jsem Anitě.

"Ne," odpověděla mi prostě a znovu se uvelebila ve své pozici mezi dveřmi.

"Vypadni," zavrčela jsem tentokrát.

"Ne."

Měla jsem toho dost. Chytla jsem tu ženu za nohu a trhla s ní. Vyjekla a zřítila se na kolena k zemi. Trixy si vzala jednoho z mužů a dalším smýkla k Benovi.

Ani ne za deset minut měli všichni tři skelné pohledy a nám se zacelovaly rány. Trixy po chvilce vyskočila na nohy a já se na ně vyškrábala o několik minut po ní. Pořád bolelo mít přes ránu tričko, ale snesla jsem to.

Když se ozvalo hnusné křupnutí, věděla jsem, že i Ben už je v pohodě.

Anita na nás nevěřícně zírala.

"Co jste jim to udělali?"

"To nestojí za řeč," odbyla jsem ji, vzala ženu a jednoho muže a přivedla je k Anitě.

"Doveď je domů. Za pár hodin budou v pohodě."

Dovedla je tam. Byla jsem jí za to více než vděčná.

Když se vrátila, na tváři měla výraz hlubokého opovržení.

"Musím jít vracet zombie do hrobů. Jestli je to vaše práce, zajistím si příkaz k popravě," řekla mi stroze. Do očí se dívala jen mně, i když mluvila k nám všem. Brala jsem to jako výhru, i když její pohled nesliboval nic dobrého.

Vzápětí odešla. Na chodbě se ještě otočila.

"Slíbila jsi mi, že vypadnete."

"O to se neboj."

Věděla jsem, že se bude pídit po tom, jestli jsem slib splnila, stejně jako bude chtít prověřit sebemenší náznak toho, že to masové vstávání z hrobů byla práce démona. Moc ráda by měla v ruce doklad, který by jí dovoloval nám třem ustřelit palice.





Odešli jsme pryč. Zase jsme byli bezdomovci.

Ben s Trixy nesli Deana. Nejdřív se musel probrat, aby se mohl nakrmit.

Na ulicích se válely shnilé kusy masa. Přisuzovala jsem to zombiím. Sem tam jsme nějakou zahlédla. Lidé kolem nich chodili buď velkým obloukem, nebo se s jekotem rozběhli na druhou stranu. To, že o nich společnost věděla, pomohlo jen v tom, že tu už nebyl policejní zátaras. Místo toho se sem sjeli oživovatelé ze všech okolních států, aby pomohli vzniklou situaci napravit.

Měla jsem špatný pocit, že za tenhle zmatek nějak můžeme my.

Nebo spíš ta šedá mlha.

Už zase se mi příšerně špatně chodilo. Rozhodla jsem se jen tak nenechat meč válet na podlaze a vzala jsem ho s sebou. Ben tvrdil, že je to hloupost. Trixy že se bude hodit. Já viděla vzpomínku na domov.

Ať je to jak dlouho chce, pořád je divné na to myslet takhle.

Nikdo z nás nevěděl pořádně, kam jdeme. Podvědomě jsme mířili ke kavárně, kde jsme se už tradičně scházeli, ale nemohli jsme tam přijít s klukem v bezvědomí na zádech. Už tak jsme byli podezřelí, i když jsme se snažili, aby nás nikdo neviděl.

V jedné tmavé uličce na Nábřeží, nápadně podobné té, ve které jsem minulou noc… zkolabovala, jsme se zastavili a posadili Deana na popelnici. Ben ho propleskl.

"Vstávej, kámo, no tak. Hergot, otevři už oči a prober se, nemám na tebe už energii," mluvil na něj Ben. Já se k němu nepřidávala. S Trix jsme si posedaly na popelnice okolo.

"Ten se jen tak neprobere," nevydržela jsem už Benovo mumlání k Deanovi.

"A proč myslíš?" zpražil mě suše.

Pokrčila jsem rameny.

"Pokud je na tom jen z poloviny tak zle, jako jsme byli my, tak bez nakrmení takhle zůstane alespoň přes noc."

Dean sebou cukl. Dneska je to samé překvapení.

Ben k němu přiskočil.

"Třeba to byla jen křeč," zpochybnila jeho nadšení Trixy, ale Dean sebou cukl podruhé. Oči se mu zatřepotaly.

Asi jsme mockrát pomysleli na jeho jméno. Jako Krvavá Mary.

Nikdy jsem neměla dost odvahy říct to pětkrát.

"Deane, kámo, jsme tu, slyšíš?" zkoušel to na něj Ben znovu. Popadl ho pod ramenem a naznačil mi, ať udělám totéž.

Co jsem mu měla říct?

Chytla jsem ho z druhé strany a vlekla ho pryč z uličky. Vydali jsme se napravo k rodinným domkům. Tady zemřela Sharon.

Viděla jsme na Benovi, že i on to místo poznal.

Táhli jsme Deana kolem předzahrádek. Pořád neprojevoval víc vědomí, než že sem tam zahučel bolestí.

Prošli jsme kolem domků a blížili se k houštině. Najednou se Dean vyvlekl z našeho sevření.

"Fajn, jestli chceš jít po svých, nic nenamítám," houkla jsem a narovnala si záda. Byl těžký, i když jsme ho táhli dva.

"Jak se cítíš?" ptala se Trixy.

Všichni jsme čekali, až se Dean projeví. Ale on jen stál zády k nám. Začal zhluboka dýchat.

Najednou jsem tušila něco nedobrého.

"Deane?" oslovila jsme ho opatrně.

Otočil se.

Oči mu žhnuly žlutě a na rukách se vytvořily drápy.

Měnil se.

Tváře mu porostly srstí. Začalo mu křupat v kostech. Svaly rostly a celé tělo sílilo. Trixy vykřikla a Ben byl bledý jako stěna. Já couvala. Byla jsem připravená na všechno se vykašlat a zdrhnout.

Pak se celý vývoj zastavil a Dean před námi byl tak, jak ho ukovalo podsvětí. Porostlý tmavě šedou srstí, s čumákem a ostrými tesáky. Vrčel.

Ale ne na mě.

"Zdrhej!" stihla jsem vykřiknout, než po Benovi skočil.

Uhnul mu jen tak tak. Rozběhl se zpátky k domkům, jak jsem mu radila. Ohlížel se a metelil pryč. Dean za ním.

Ben zahnul na zahrádku jednoho z domů a Dean vyskočil.

Nemohla jsem tam jen tak stát.

Nadpřirozenou rychlostí jsem se přihnala k Deanovi a strhla ho ve skoku k zemi. Sekl mě tlapou před tvář. Ucukla jsem a kryla si obličej. I přesto jsem cítila, jak mi na tvář vytéká teplá krev.

Trixy běžela za mnou a povolávala vzduch. Deanovi se zčeřila srst, ale jiný účinek to nemělo. Naopak Trixy letěla dozadu obloukem.

Ben byl v úzkých přitisknutý ke zdi domu a Dean se k němu s tichým vrčením blížil. Já byla zhroucená na zemi. Snažila jsem se vyvolat oheň, ale na mé dlani se objevilo jen několik jiskřiček.

A stejně tak na Benově.

Byli jsme bezmocní. A na náš úkor sílil Dean.

Mlha šla po mně, ale skončila jinde.

S Deanem bylo to samé, co s Trixy. Ale jeho hněv měl sloužit k potrestání Bena.

Bylo to ztraceno. Ben umře, ať uděláme cokoliv.

To jsme si mysleli tři.

Kolem mě se prohnal lehký letní vánek, který však sílil. Pohlédla jsme na Trixy, jak se krčí u země a povolává vítr. Dean vrčel, ale nehýbal se. Na jeho kůži byly vidět ranky, ze kterých pomalu tekla krev.

Měla Trixy větší šanci než my?

Vítr stále nabíral na síle. Dean vypadal, že uteče. Otáčel se a snažil si tlapami krýt oči.

Pak však najednou přestal. Zavládlo znovu bezvětří.

Trix ležela schoulená na zemi a plakala. Tričko měla bůhví proč prosáknuté krví. Dean znovu zavrčel. Čekala jsem, že za chvíli uvidíme, jak se Benova hlava kutálí pryč.

Ale místo toho zamířil k mé kamarádce.

"Ty bestie, né!" vstala jsem, ale hned jsem zase skončila na zádech. Odhodil mě o tři metry dál. Žuchla jsem sebou na beton a nemohla popadnout dech.

Dean došel k Trixy a za krk ji vytáhl na nohy. Pak pokračoval výš. Oči jí skoro lezly z hlavy a lapala po dechu stejně jako já. Kašlala, kopala, vzpouzela se.

Ale bylo to k ničemu.

Konečně jsem se nadechla.

"Néééééé!" zařvala jsem a pak se ozval jekot jako ozvěna toho mého.

Vlhce to cvaklo. Něco dopadlo na zem.

Hleděla jsem na tělo bez hlavy. Nebo spíš hlavu bez těla.

Dean ve svých rukou svíral hlavu Trixy. Z jejího krku trčela bílá, obnažená páteř. Oči byly skelné a mrtvé, otočené vzhůru.

Odhodil její hlavu k Benovi. Ten zachraptěl a vyděšeně ji sledoval.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla mrtvá.

Vstala jsem, znovu, a chtěla Deana zabít. Nebo ho nechat, ať mi udělá to, co jí, ale nohy mě neposlechly. Spadla jsem znovu na zem, bezmocná, neschopná ničeho jiného než pláče.

I Ben plakal. Oba jsme zírali na Deana. Čekala jsem, že nás teď zabije všechny.

Ale padl k zemi.

Cukal se na ní a chroptěl. Z tlamy mu vytékala zpěněná krev. Jedno oko vyklouzlo z důlku a svaly se sevřely.

Po několika minutách i on ochabl.

Byl mrtvý?

Seděla jsem na studené trávě a zírala na bezhlavé tělo a Deanovu mrtvolu. Jako by se to všechno stalo někomu jinému. Znala jsem jména, ale ne těla. Trixy byla vždy krásná a křehká. Teď bylo její tričko pokryté krvavými skvrnami a ve zbytku krku zela díra.

Ben se odlepil od stěny s psychopatickým sténáním. Jako když se snaží neřvat, ale jeho nervy to prostě nezvládají.

Klopýtal ke mně. Po cestě dvakrát upadl. Když došel ke mně, zhroutil se a objal mě. Nebo spíš na mě skočil a chtěl, abych ho utěšovala.

"Ona není mrtvá, není, není mrtvá, neumřela…" mumlal nesouvisle a já ho poplácala po zádech. Můj pohled byl stejně nepřítomný, jako ten jeho.

"Není," souhlasila jsem s ním a on pokýval hlavou. Tohle nebylo lhaní. Věděl, co je pravda a co ne.

Začala jsem vstávat a tím ho ze sebe setřásla.

Někdo za mnou zakvílel.

Otočila jsem se, velmi pomalu.

Dívala se na nás žena v noční košili a teplém županu. Tiskla si ho k tělu, i když nebyla moc velká zima. Vytřeštěně nás sledovala.

I přes své rozpoložení jsem věděla, že tohle nesmí nikdo vědět. Šla jsem k ní.

"Nic jste neviděla. Zvedl se vítr a odvál mrtvolky vačic na trávník. Teď jdete domů a řeknete, aby sem přišel trávník někdo uklidit, zítra, ano?" řekla jsem jí spolu s ostrým pohledem do očí. Žena pokývala a zašla zpátky do domu.

Já mířila k mrtvolám.

Po cestě, ač krátké a bolestné, jsem nabývala vědomí tak moc, jak jsem v téhle situaci mohla. Chytla jsem Deanovu mrtvolu. Během křečí se změnil zpátky v člověka. Teď bych neřekla, že mi zabil nejlepší kamarádku.

Dotáhla jsem ho za garáž dalšího domu. Bude je čekat hodně nemilé překvapení.

Na to samé místo jsem táhla Trixyino tělo.

Zbývala hlava. Moc jsem k ní nechtěla jít a dotknout se jí.

Když jsem se ovšem otočila, Ben svíral hlavu za vlasu a hleděl na ni.

"Nech toho," řekla jsem, spíše zašeptala. Vypadal, že se zblázní.

Došel ke mně a hlavu mi podal.

"Vidíš?" usmál se "Není mrtvá," řekl spokojeně. Usmíval se, ale jeho oči vyjadřovaly něco hlubšího než smutek. Byl zoufalý. Přál si, aby to, co říkal, byla pravda.

Držela jsem Trixyinu hlavu tak, jako předtím on, a odnesla ji na hromadu k tělům. Bezpochyby si zasloužila víc úcty. Ale na ni já neměla čas a Ben nervy.

Chytla jsem ho za ruku a táhla k houští. Dnes budeme spát jako bezďáci.

Pod několika statnými duby a u šípkového keře jsem se posadila. Ben kopíroval moje pohyby a stále nepřítomně hleděl někam do dálky. Nakonec se převalil na bok a usnul.

Ohlédla jsem se. Ani ne několik metrů od nás se stala vražda. Možná dvě. Třásla jsem se, protože mě v dohledné době čekala ještě jedna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama