Expulsion - 26. kapitola

20. června 2015 v 1:04 | Eliza |  Expulsion
Na téhle kapitole jsem si dala extra záležet a nepsala se mi vůbec jednoduše. Blížíme se k vyvrcholení všeho, 27. kapitola bude kapitolou poslední. Při jedné části jsem se skoro rozbrečela, skoro. Tahle povídka na mě nechala emocionální šrámy, takže pokud by se někdo ptal, co a jak, tak proto :D Doufám, že si ještě nějaká dobrá duše najde chvilku na počtení ;)

Eliza s Benem se probouzí po masakru a musí se schovat. Jejich cesty vedou do denního sídla Vládce města. Benovi se tam vůbec nechce, ale nakonec to bude Eliza, pro koho bude Cirkus znamenat nevratnou změnu...Pokud se tak rozhodne.



Probrala jsem se nad ránem. Ben mě křečovitě objímal a sám se třásl. Musel mít strašnou noc.

Potichu jsem se z jeho sevření vymanila a rozhlédla se po okolí. Slunce sotva začalo ozařovat krajinu, odhadla bych, že bylo něco okolo páté. Dny se mi už dávno slily dohromady, netušila jsem, jestli máme být rychlí, nebo můžeme počkat.

Pro všechny případy jsem se rozhodla pro první možnost, jelikož jsem byla jediná, kdo nás dva držel při životě.

Pohlédla jsem na místo, kde se to stalo. Kde zemřela. Na trávníku byly pořád zřetelně vidět krvavé fleky. Z oka mi vyklouzla slza.

Proč ona? Proč to, u všech svatých, musela být zrovna ona?

Zachránila nám život za cenu svého, a mně připadalo, že i to, že dýchám, je zneuctění její památky.

"Bene, Bene vzbuď se, jdeme pryč. Nemůžem tu zůstat," zahučela jsem a on se v polospánku převrátil na bok. Na tohle jsem neměla náladu.

Otočila jsem jeho hlavu k sobě a jemně ho profackovala. Zděšeně otevřel oči a posadil se. Zatočila se mu hlava. Podepřela jsem ho a přidřepla si.

"Nemusíš mě mlátit hned po ránu," brblal, ale naštvaně nezněl. Myslím, že ani jeden z nás teď neměl chuť někoho za něco peskovat.

Protřel si oči a pomalu se postavil. Pomohla jsem mu, ale pak se mi vyškubl. To věčné mužské ego…

"Kam půjdeme?" ptal se a rozhlížel se kolem.

Zamyslela jsem se. Zničili jsme už dost bytů. Napadalo mě jedno místo, vynořilo se mi v paměti naprosto nečekaně a spolu s ním závan toho, co jsem udělala. A k čemu to vedlo. Sakra… přehrávalo se mi to v hlavě pořád dokola a já to nemohla zastavit.

Asi jsem vypadala dost mimo.

"Hm? El? Slyšíš mě, kočko?" mával mi Ben před obličejem rukou. Odstrčila jsem ji a on se zašklebil.

"Můžeme zkusit jít do Cirkusu prokletých," promluvila jsem přiškrceně. Už jak jsem to vypustila z pusy, měla jsem dojem, že je to moc špatný nápad.

Ben pokýval hlavou a chvíli se otáčel kolem dokola. Hledal směr. Když ho našel, vykročil, ale já ho zachytila. Tázavě se na mě zadíval.

"Já tam… nemůžu, je to špatný nápad."

"Ne, není. Je to upířinec, ne? Ve dne chroptí v rakvích, a pak… zkusíme před soumrakem zmizet," nastínil situaci. Měl pravdu, pokud se tam dostaneme, jsme vlastně v bezpečí, ale já až moc dobře věděla, že tam je Jean-Claude. Jeho denní sídlo. Ale pokud odejdeme před soumrakem…

Vyšla jsem za Benem.





Stáli jsme před Cirkusem prokletých. Vchodové dveře byly zamčené a obrácené přímo do ulice, po které se, k naší smůle, promenádovali manažeři a inženýři. Někteří nás skenovali pohledem, jiní si nás ani nevšimli. Zahlédla jsem i několik lehčích holek vracejících se… z noční šichty.

"Tak fajn. Dveře nejspíš nevyrazíme," konstatovala jsem prozíravě.

"Třeba tam je podzemní cesta. Určitě mají ty svoje rakvičky pod zemí, ne?" napadalo Bena. Byl to zřejmě správný odhad, ale pokud bychom už nějaký tunel našli, byl by s největší pravděpodobností zasypaný.

Sakra. Bylo to tu jako pevnost. Ale bydleli tu upíři a bůhví co, nebo kdo, ještě. Nemohli jsme se divit.

Vydala jsem se na obhlídku postranní uličkou. Zdi byly čisté, což už bylo samo o sobě divné. Prošla jsem až k zadnímu dvoru Cirkusu. Několik malých okýnek, kterými bychom se nebyli schopni protáhnout a… černé dveře s nápisem 'Nevstupovat!'

Popošla jsem k nim a zkusila kliku.

Dveře se s tichým vrzáním otevřely. Chtěla jsem vstoupit dovnitř, ale Ben mě dohnal a stáhl zpátky.

"Otevřený dveře? No tak, někdo to tam hlídá," protočil oči, jako by to bylo nad slunce jasnější. Zamračila jsem se, i když měl pravdu.

Nesnášela jsem, když mě někdo poučoval.

Nacpal se do dveří jako první.

"Půjdu napřed, prověřím to. Zatím tu počkej," zamumlal.

Jestli ho tam něco neroztrhá, udělám to já.

I když na to už má políčeno někdo jiný, jak jsme se včera přesvědčili.

Ben sestoupil po schodech dolů a rozhlížel se na všechny strany. Zašel i za roh a na chvíli se mi ztratil z očí. Zřejmě nic nenašel. Zamával na mě a já se vydala za ním. Dveře jsem za sebou zavřela.

Po stranách schodiště i chodeb byly umístěny lampy, ale podzemí Cirkusu bylo celkově temné. Nedělalo se mi z toho zrovna dobře. Uzavřené prostory nebyly můj šálek kávy.

"Nemají tu hlídku, pche. Jeden by si myslel, že se pojistí líp," uchechtl se Ben. Musela jsem mu dát za pravdu.

Postupovali jsme dál. Byla jsem pořád obezřetná. Sáhla jsem si na svůj meč, který jsem si připevnila za pas tak, že se pochva kývala ze strany na stranu. Bylo to iritující, ale bezpečnější.

Před námi se ozvaly hlasy.

"Zdrhej!" pošeptala jsem Benovi a nejrychleji, jak jsem uměla, jsem se otočila a utíkala. Tiše jako myška, ovšem kromě ustavičného pleskání meče.

Hlasy ustaly. Slyšeli nás?

Doběhla jsem na rozcestí. Chodba napravo se stáčela výš, a to já nechtěla. Rovně to bylo riskantní. Mávla jsem na Bena za sebou a vběhla do chodby pravé.

Chodba nás vedla níž pod Cirkus. Světla tu už bylo po málu. Jakmile zhasla poslední lampa, Benovi se na dlani rozzářil plamínek. Předběhl mě a vedl nás oba dál.

Vstoupili jsem z chodby v prostornější síni. Byla obložená neopracovanými kameny a dokonale prázdná. Jediná cesta byla rovně. U vstupu jsem zaznamenala dvě neustále se otáčející kamery. Technika byla na takovém místě opravdu divná, ale jejich přítomnost mě jen utvrzovala v tom, co jsem čekala, že tu najdu.

Se skloněnou hlavou jsem se vydala k výklenku.

"Hej, co když je to past?" zadržel mě zase Ben. Začínal mě štvát. Pokud to bude past, tak bude. A já s tím nic nenadělám, stejně jako on. Nahoře nás najdou spíš než tady.

Vytrhla jsem se mu, hrubě, až zakolísal. Nahrnula jsem si vlasy do obličeje a prohnala se kolem kamer. Ohlédla jsem se. Můj společník váhal, ale nakonec udělal totéž. Co mu zbývalo?

Obrátila jsem svou pozornost do místnosti a málem si přála, abych to nedělala.

Po obvodu byly umístěny rakve, asi tucet. Černé, bílé, dřevěné i okázalé. Polkla jsem. Až moc dobře jsem věděla, co v nich je.

"No do hajzlu," splynulo Benovi ze rtů a já s ním nemohla než souhlasit.

Dostat se sem byla nadmíru jednoduché. Dostat se ven bude prakticky nemožné, prolétlo mi hlavou, ale v takové spleti chodeb se snad schováme.

Snad.

Jakože spíš ne.

Všechny rakve byly velké, z černého lesklého dřeva. Nelišily se ani jediným detailem. Přejížděla jsem po rakvích prsty. Řekla bych, že jsem nehledala Jean-Clauda, ale to bych lhala. U jedné rakve jsem se zastavila. Tušení mi napovídalo, že je právě v této. Prostě jsem to cítila. Dotkla jsem se otevírání.

"Ať tě to ani nenapadne!" peskoval mě šeptem Ben a sám stál od rakví co nejdál. Bál se jich? Někteří lidé nemají rádi samotný pohled na tyhle krabičky, ale myslím, že jemu spíš dělalo starosti to, co bylo v nich.

Poodešla jsem od rakví stejně jako on.

"Přespíme tady," zamumlala jsem.

Chtěl protestovat, tvářil se, jako bych ho posílala rovnou na smrt. Zadržela jsem jeho protesty.

"Pokud tu spí upíři, nikdo sem ani nepáchne. I jejich… strážci budou z tohohle podělaní strachy," rozmáchla jsem se a ukázala na všechno kolem. "Jsme tu v největším bezpečí."

"Uvědomuješ si, že pokud se nám nepodaří vypadnout, než se vzbudí, tak jsme mrtví? Naprosto dokonale mrtví?" ozýval se Ben. Viděla jsem na něm, jak moc nechce být tady. Ne jenom v Cirkusu. Tady, v St. Louis, na zemi. Chtěl domů, ale on věděl, že se tam nedostane.

Nechtěla jsem vědět, jaké to je.

Za rakvemi bylo malé podloubíčko a několik míst, ze kterých bychom nebyli okamžitě vidět. Do jednoho takového kouta jsem se schoulila a Ben proti mně. Pořád se mračil.

"Pokud umřeme, nebude to zas takový rozdíl, ne?" zeptala jsem se ho. On je stejně mrtvý, proč to pořád zapírat. Včera už to skoro bylo vykonáno. A já? Ještě ráno jsem si myslela, že sem jdu taky proto, abych se dostala domů. Že jdu skutečně zabít muže, kterého miluji. Teď jsem prostě nevěděla.

"Ty se nechceš vrátit domů?" dotázal se mě na oplátku Ben, jako by mi četl myšlenky. Měl nepřítomný pohled a koukal někam do opačného rohu místnosti. Bylo mi ho strašně líto.

"Na tom nesejde," zamumlala jsem v odpověď a zavřela oči.





Spala jsem klidně sotva několik minut, když se mi v mysli vynořil Jean-Clauda. Chtěla jsem ho peskovat, že mi leze do snů, ale co na tom…

"Ma chérie… Proč?" zeptal se. Výraz měl ztrápený, mračil se a bezradně rozhodil rukama. Sám to nechápal.

"Proč co?" ptala jsem se. Kolem nás dvou byla temnota, ale ne nepřátelská. Jiskřivá, jako leštěný mramor.

"Je spousta věcí, na které bych se tě chtěl zeptat… Ale především, ma chérie, proč jsi mě ještě nezabila?"

Jeho hlas mi rezonoval v hlavě. Měl sílu, i když tón byl jemný, skoro něžný. Ptal se, proč jsem mu ještě nevyrvala srdce z hrudi, a stejně jsem měla chuť rozběhnout se mu do náruče a plakat. Jako by se tím něco změnilo. Kdyby stačily jen slzy, abych se odsud dostala…

"Protože tě miluju," zašeptala jsem a jedna zatoulaná kapka smáčela podlahu. Ta se rozvlnila jako klidná, temná voda, ale pořád byla pevná.

"Já tebe také, ma chérie," odvětil stejně tiše a natáhl ke mně ruku. Něco v ní držel. Najednou se vše kolem mě začalo slévat dohromady a rozplývat. Poslední, co jsem zahlédla, bylo světlo odrážející se od čepele meče.





S trhnutím jsem se probudila. Můj pohled putoval k Benovi. Když neseděl v rohu jako předtím, vyděsila jsem se a nahlédla jsem to místnosti.

U jedné z rakví, té, které jsem se předtím dotýkala, seděl Jean-Claude. Ruce měl sepnuté v klíně a jeho pohled směřoval přímo ke mně. Polkla jsem.

"Zdravím, ma chérie."

Kývla jsem a vstala. Vyšla jsem zpoza rohu. Napřímil se a pozorně mě sledoval.

Rozhlédla jsem se. Všechny rakve byly otevřeny, ale nikde nikdo.

"Kde jsou… ti co tu spali?" dotázala jsem se.

"Poslal jsem je pryč. Chtěli vás zabít," řekl, jako by o nic nešlo.

Blížila jsem se k němu se skloněnou hlavou.

Vstal a došel si pro mě sám. Palcem mi přejel po čelisti a já ucukla.

"Ten sen… To byla tvoje práce, viď?" zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď.

"Ano."

"Myslel jsi to vážně?"

"Že tě miluji, ma chérie?"

Kývla jsem.

"Samozřejmě," zašeptal a vzal mou tvář do dlaní. Přiblížil si ji ke své a rty mi přejel po těch mých. Opatrně, jenom letmý dotek. To já jsem ho prohloubila. Chytila jsem ho za pas a přitáhla k sobě. Nechal se líbat a polibky mi oplácel. Prsty mi kreslil na zádech a já bych v jeho objetí vydržela navěky. Chtěla jsem.

Po chvilce jsem od něj oddálila své rty, ale nepustila ho. Ani on mne.

"Taky tě miluju," zopakovala jsem mu přímo do očí. Potřebovala jsem, aby to věděl. Aby věděl, že je to pravda, a že to myslím vážně.

Proč mi tohle všechny připadalo jako loučení?

Smutně se usmál. Nikdy předtím jsem na jeho tváři neviděla tolik citů. Nikdy. Většinou měl svou krásnou, dokonalou masku, která nevyjadřovala nic, co by nechtěl, aby někdo viděl. A ta maska z něj spadla a zbyl jenom on.

Proč mi to dělal těžší?

"Já vím," řekl jen a přitiskl si mě na hruď. Položil svou tvář na mé rameno a já věděla, že se s ním loučím. Chytla jsem ho pevněji. Nebudu zase plakat, nebudu.

Položil mi ruce na ramena a odsunul mě od sebe dál. Jeho výraz získal na vážnosti. Několikrát se zhluboka nadechl. Pak zavřel oči, stiskl je k sobě a myslím, že chvíli sám se sebou bojoval, aby je vůbec otevřel.

Ale udělal to a opřela se do mě všechna jejich síla.

"Musíš přežít," oznámil mi. Nechápavě jsem se na něj zadívala.

"C-Co to znamená?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, kam míří. Bože…

Ladně pokrčil rameny, jako by o nich nešlo.

"Zabij mě, ma chérie."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama