Expulsion - 27. kapitola

22. června 2015 v 11:40 | Eliza |  Expulsion
Tak, poslední díl celé povídky. Upřímně řečeno, všichni určitě dobře víte, že to nepíšu, ale přidávám to, co už mám nějakou dobu napsáno. I tak mi to trvá dlouho, no, co se dá dělat xD Každopádně, chtěla jsem poděkovat všem, kteří si přečetli celou povídku, nebo i jen část. Vážně to pro mě dost znamená, protože s tímhle jsem začínala. Tohle byla moje první vážná kapitolovka, dokončila jsem ji a byla v tom skutečná vášeň. V některých chvílích tuhle vášeň, kterou jsem měla při psaní Expulsion, namáhavě hledám. Kvůli Expulsion jsem se rozhodla, že budu pokračovat. Chvílemi je to na draka, ale když teď vidím to, co se mi povedlo a jak jsem na to pyšná, vím, že jen tak nepřestanu. V téhle povídce je velký kus mě, z doby, kdy jsem to psala i z toho, jaká jsem teď. Ty postavy pro mě něco znamenají, ať moje původní, nebo ty, které jsem si půjčila. Snad si tuhle kapitolu přečte co nejvíce lidí, protože mě zlomila srdce. Když jsem jí psala, když jsem jí editovala a teď, po skoro dvou letech od začátku přidávání první kapitoly, mi zlomila srdce znovu.

Eliza se dohaduje z Jean-Claudem ohledně toho, co bude následovat. Oba moc dobře ví, že už nemají čas, a všechno hraje proti nim. Jak to dopadne? Splní Eliza zkoušku? A co bude s Benem?

P.S. Kdybyste stáli o zvukovou kulisu, tak TADY



Zírala jsem na něj, neschopná promluvit. Slyšela jsem, co mi řekl, ale význam slov se vznášel jen mezi námi. Ke mně vůbec nedošel.

Povzdechl si.

"Raději zemřu, chérie, než abych nechal zemřít tebe," pronesl a mně se do očí vedraly slzy. Nikdy na mně nikomu nezáleželo tak jako jemu. Milovala jsem ho. On miloval mě…

"Ale já už jsem mrtvá," ohradila jsem se a on se shovívavě usmál. Přecházel po místnosti. Dotýkal se vík rakví, bezděčně, jako když hladíte psa. Chůzi měl ladnou, až to bralo dech, ale o něj už jsem přišla.

"Navíc ti to dlužím," zašeptal. Zpozorněla jsem. Před očima mi vyvstala scéna stará sotva měsíc. Sakra, připadalo mi to jako několik let. To, co bylo kolem, mě nutilo na všechno zapomínat. I na to, že vlastně miluji svého vraha.

Když jsem nad tím teď přemýšlela, vlastně mi dlužil život. Umřela jsem pod jeho rukou. Měla bych ho zabít. Zachránila bych se. Jmenovali by mě Desdemoniným učedníkem. Získala bych moc a věhlas, a až by Desdemona odstoupila, stala bych se čestným členem Rady. Budila bych hrůzu a respekt.

Proč jsem o nic z toho nestála?

"Nedlužíš mi nic," zavrčela jsem v odpověď. Nechtěla jsem o tom mluvit. Tohle není červená knihovna. Dluhy se občas nesplácí. Všichni umírají a láska není věčná. Svět mi připadal hnusnější a hnusnější s každou další myšlenkou.

"Všiml jsem si té podobnosti, už když jsem tě viděl prvně. Vypadala jsi jinak, ale chovala ses stejně. Vzpurná, nebála ses. Protože jsi nevěděla, že se máš bát."

Konečně se na mě otočil a oči měl plné jakéhosi smutného pobavení. Jasně, on už toho zažil spoustu, a já jsem malá a hloupá. Dostala jsem vztek, který mě však rychle přešel. Na tohle nemám čas. Musím něco udělat. Oba musíme.

"Jo… Holt se mi nějak nechce umřít," zavtipkovala jsem, i když pousmání, které jsem mu věnovala, mělo do veselosti daleko. Uvnitř jsem umírala. Jako by mě něco táhlo dolů a já mohla jen padnout na kolena a prosit, aby to přestalo.

"A já to tak hodlám udržet," završil konverzací pevným hlasem a popošel ke mně. Polkla jsem. Nebála jsem se ho, ale přesto jsem couvla. Na moment se zatvářil ublíženě a zpomalil svou, předtím ráznou, chůzi. Dotkl se prsty látky mých kalhot, konkrétně té, která schovávala meč. Přejel po noze až k pasu a z kalhot meč vytáhl. Jindy bych se při jeho doteku celá roztřásla, ale teď ne. Byly to doteky blízké smrti, kterou jsem odmítala připustit.

Podal mi meč a já si ho odmítala vzít. Povzdechl si znovu.

"Zabij mě, ma chérie, je to jediná cesta."

"Miluju tě, nemůžu tě zabít," zašeptala jsem. Nemohla jsem mluvit víc nahlas nebo se mu dívat do očí. Psychicky jsem byla na dně. Věděla jsem, co budu muset udělat. A že se tomu nevyhnu, pokud nechci zemřít. Dnes jsem měla poslední šanci. Zítra už bude pozdě. Tady v podzemí čas prakticky neutíkal, takže jsem hrála o každou minutu.

Zvedla jsem hlavu. Jeho pohledů si moc dlouho už neužiju. Jeden z nás zemře. A v rukou to mám já.

Sakra.

"Také tě miluji. A proto si ten meč vezmi. Jestli to cítíš stejně, uděláš to, protože chci, abys to udělala. Přeji si to. Prosím, lásko."

Bylo to poprvé a naposledy, co mě tak nazval. Přiblížila jsem se k němu a odsunula meč na stranu. Hleděla jsem mu do očí a jeho rty byly najednou tak strašně blizoučko…

Do místnosti se náhle vtrhl Ben, celý udýchaný.

"Už nemáme čas," hlesl jen. Co celou dobu dělal?

Jean-Claude mu věnoval plnou pozornost a jeho rty němě vyslovily nadávku, kterou jsem nebyla s to identifikovat. Vypadal… vyděšeně. Nikdy jsem si nemyslela, že tuhle emoci uvidím právě na jeho tváři.

Obrátila jsem se k Benovi.

"Kolik ho máme?" zeptala jsem se a příšerně se bála odpovědi. Kolena se mi třásla a já se bála, že už to neustojím. Srdce tlouklo jako splašené. Mohou dostat démoni infarkt?

"Ani ne půl hodiny. Pak bude po všem," zaskučel. Jeho oči byly rozšířené a pomalu, ale jistě se hroutil k zemi. Zacouval do rohu a nohy si přitáhl k hrudi. Položil na ně hlavu. Myslím, že plakal.

Sáhla jsem po meči. Po Jean-Claudově tváři se přelil záblesk úlevy.

"Nemělo by se ti ulevovat, když se tě chystám zabít," vydralo se mi z hrdla. Můj hlas přeskakoval přes několik oktáv.

"Dělám to pro tebe. Pro nikoho jiného. Nikdo jiný by si nezasloužil, abych se pro něj vzdal života," chytil mou hlavu do dlaní a díval se mi přímo do očí. "Žil bych pro mnoho lidí, ma chérie, ale zemřel jen pro tebe."

Jeho slova mi vyrazila dech. Dál jsem se topila v safírově modrých očích a málem zapomínala, že v rukou svírám pochvu s mečem. Vždy perfektně ostrým. To nahlas rozhodně neřeknu.

Do místnosti s rakvemi se přihnali dva kluci, oblečeni jen do volných černých kalhot, od pasu nahoru byli nazí. Vyjeveně na nás zírali, a když spatřili, jak z pochvy vytahuji ostří, namířili si to ke mně. Jean-Claude je zastavil a přešel k nim. Nikdy se nedozvím, co jim řekl, ale jeden z nich pak plakal. Oba to byli zářiví blonďáci. Ten větší podpíral toho plačícího a sám se netvářil nejlépe.

Nebrala jsem jen lásku sama sobě, ale i pána a vládce města všem ostatním. Kolik lidí pro něj bude ronit slzy? Kolika bude kvůli jeho smrti ublíženo? Měla jsme pocit, že Jean-Claude jedná sobecky, ale možná to prostě dělal proto, že chtěl. Chtěl mě udržet naživu. Začínala jsem tomu opravdu věřit.

Pochvu meče jsem odhodila daleko dozadu. Světla lamp se odrážela na lesklé čepeli jako v zrcadle. Pozvedla jsem svou zbraň a zahlédla jsem vlastní odraz. To, co jsem se chystala udělat, mě naprosto, dokonale zničí. Každou buňkou svého těla jsem věděla, že budu litovat.

Tak proč?

Odpověď se nacházela přímo přede mnou. Krásná, černovlasá a za poslední dny jen moje. Nemohla jsem ho nutit sledovat, jak umírám. Jeho srdce mělo zůstat vcelku, i když mrtvé. Smrt je občas důstojnější než pokoření, a já se ho rozhodla nést za něj.

Udeřil do mě poryv energie. Zbývalo jen málo času. Nevím, co mi vnuklo ten dojem, ale Desdemona už si pro nás jde. Bylo to jako vědět, že po noci přijde den. Byla tady a chtěla svou krev.

Pozvedla jsem meč a na zem ukápla má slza.

"Však se zase setkáme, chérie," utěšoval mě Jean-Claude, ale jeho úsměv byl nějak špatně.

Rozešla jsem se k němu a naposledy ho objala. Tiskla jsem se k němu, a jakmile jsem se cítila dost silná na to, abych zvedla hlavu, políbila jsem ho. Rukama jsem mu zajela do vlasů a probírala se těmi hebkými kadeřemi. Opětoval mi mé laskání, činil se svými rty a oběma nám bylo jedno, že se naše polibky mísí s mými slzami. Ale přísahala bych, že jedna rudá kapka byla jeho.

"My už se neuvidíme. Ty… zemřeš a já se vrátím tam dolů. Tohle je konec," řekla jsem plačtivě, když jsem se od něj oddálila. Přehodila jsem si meč do pravé ruky. Mám tak lepší švih.

"Není to konec," pověděl mi pevně s pohledem zaklesnutým do toho mého. Přála bych si tomu věřit.

Jean-Claude sklonil hlavu a zavřel oči. Odevzdával mi svůj život. Slzy se slévaly v drobné proudy na mých tvářích a všechen smutek ustoupil pod pouhou odevzdanost.

Rozpřáhla jsem se a sekla. Využila jsem veškerou svou sílu a dopomáhala si druhou rukou. Jakmile jsem cítila, že se tlak proti meči uvolnil, sklonila jsem ho. Oči jsem měla pevně zavřené a odmítala je otevřít. Co bych viděla? Tělo bez hlavy. Hlavu bez těla. U Jean-Clauda to nějak nebylo možné. Nemohlo to existovat.

Tohle jsem neudělala.

Čím déle tomu budu vzdorovat, tím víc mě to bude ničit, pomyslela jsem si a s touhle myšlenkou oči otevřela.

Hned v ten okamžik jsem si přála, abych to bývala nedělala.

Bezhlavě tělo bylo zhroucené na zemi. Košili zmáčela krev, které ještě v pozvolných čúrcích vytékala na podlahu. Přímý výhled na krk mi zakrývala rakev, ale hlava byla dokonale odhalená.

Ležela jen o kus dál. Nebylo to jako s Trixy. Řez byl čistý, netrpěl, oči měl zavřené. Měl tu nejlepší možnou smrt, jakou jsem mu mohla dát, ale byla to zatraceně chabá útěcha.

Dívala jsem se do jeho studené, mrtvé tváře a padla na kolena. Čepel zařinčela o podlahu a ti dva kluci, kteří předtím přišli, se na ni vrhli za mnou. Dál jsem je už neviděla, zmizeli ve stínech, ale slyšet byli pořád. Plakali. Ben také plakal. Já ne.

Jako na povel se slzy zastavily. Hlavou se mi honil snad tucet vtipů, které bych mohla pronést a které byly tak kruté, že mě později určitě rozpláčou, ale teď bylo ještě brzo. Ben zvedl hlavu a zadíval se na mě.

"Gratuluji," řekl ironicky, ale v jeho hlasu nebyl slyšet vztek. Spíš ten pocit, s jakým jsem stínala hlavu muži, kterého miluji. Pocit, že nemůžete dělat nic jiného. Že další možnosti prostě nejsou.

"Není k čemu," zavrčela jsem nazpátek. Vztek nebyl směřován na něj, a on to věděl. Nebo jsem v to alespoň doufala.

Kolem nás se prohnal studený vítr a zpoza dveří se do místnosti vplazila mlha. Stejná, jakou jsem už viděla. Nejdříve jako by zkoumala, zda je čistý vzduch, poté už jsem cítila jen rychlost a viděla, jak se vedle mě formuje portál. Stejný, jakým jsem prošla sem na zem. Teď vypadal nepřátelsky, i když pro mě už neměl být.

Všechna mlha přeci jen nezmizela při tvorbě průchodu. Kus z ní se dále formoval a seskupoval, dokud nezažehl rudým ohněm a před námi se neobjevila Desdemona se širokým úsměvem na rtech, pohled obrácený ke mně. Sáhla jsem po rukojeti meče a pomalu se za pomoci jedné z rakví zvedala na nohy.

Desdemona tleskla a všichni v místnosti sebou cukli.

"Jsem tak ráda, že letos zde máme konečně někoho, kdo byl schopen se poprat se svým údělem a zvítězit sám nad sebou, aby se mohl stát něčím výjimečný," spustila a já už měla chuť jí jednu vrazit.

"I přese všechno, co jsem zde měla možnost vidět, se, má drahá, stáváváš mou učednicí," dokončila svou krátkou řeč a obdařila mě tak vítězoslavným úsměvem, že jsem musela zatnout zuby, abych to přestála v klidu. Chtělo se mi jí vmést do tváře, že už nikdy nebudu nikoho milovat, že můj život už nikdy nebude šťastný jen kvůli ní. Že ona je důvod všeho utrpení, kterým si budu muset projít a kterým budu procházet na věčnost.

"S tebou, drahý," otočila se na Bena a plynulou chůzí se k němu vydala, "mám ještě něco nevyřízeného, je to tak?"

Najednou jsem byla naprosto čilá. Rozběhla jsem se k Benovi, abych ho nějak chránila, ale cosi mě popadlo za trup a zvedlo do výšky. Vzápětí jsem se sesunula po protější zdi na zadek, omráčená a bez dechu. Jako tu noc, co zabili Trixy. Budu tu sedět a dívat se, jak umírá poslední člověk, kterého jsem měla chránit a u kterého jsem to nedokázala.

Ben se postavil na nohy, opíraje se o stěnu. Měl nepřístupný výraz plný vzteku. Pohyboval rty, ale já ho neslyšela. Desdemona mu přejela prsty po tváři a on se zřetelně zachvěl. Zasmála se a začala jeho hlavu tahat nahoru. Odvrátila jsem se. Stane se to tak jako tak, jen sobě ušetřím noční můry. Byla jsem srab. Prodala jsem sebe, své kamarády, Jean-Clauda… Abych mohla žít. Že to nebyla moje volba, byla jen podružná věc. Pro můj, v tuto chvíli strachem a vztekem omámený, mozek určitě.

Benova páteř křupla a na zem dopadla jeho hlava. Podívala jsem se na ni. Oči vytřeštěné do prázdna, zírající na zeď kousek ode mě. Kdyby směřovaly na mě, asi bych to už nezvládla.

"Jdeme," zavelela Desdemona a sama prošla portálem. Na slabých nohou jsem k němu zamířila také. Otočila jsem se na dva Jean-Claudovy lidi.

"Mrzí mě to," pověděla jsem jim, jim všem nahlas a prošla průchodem. Nebylo nutné se znovu dívat na jejich těla. Už odešli.

Ocitla jsem se na místě, ze kterého jsem se dostala do St. Louis: školní dvůr Kamarille. Pořád porostlý trávou. Z náhle tmy, jaká tu panovala vždy, se mi před očima objevily hvězdičky a já nebyla schopná zaostřit. Povedlo se mi to až za pár minut.

Vedle sebe jsem cítila Desdemoninu přítomnost. Zřetelně jako zářící maják. Popošla ke mně ještě blíž a já měla co dělat, abych necouvla. Nebo rovnou neutekla.

"Zítra tě čeká ceremonie. Zatím si běž odpočinout, vyspi se, umyj se. Domů nemůžeš, budeš ubytována ve vrchních patrech budovy," prohlásila vesele a máchla rukou ke škole. Ve vrchních patrech opravdu byly byty.

Co mě zarazilo, byl výraz domov. Už zase. Na povrchu jsem si myslela, že domov mám tady v podsvětí, že už tam nepatřím. Teď jsem najednou měla jasno. Jako by ohledně tohohle tématu někdo rozsvítil lampičku.

Domov nebyl tady, ale ani na povrchu. Domov, který jsem si myslela, že mám, už nebyl. Já ho ztratila.

Protože domov je tam, kde je tvoje srdce.

A své srdce jsem dala Jean-Claudovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 23. června 2015 v 20:12 | Reagovat

Chci další!!! O_O

2 Eliza Eliza | Web | 23. června 2015 v 21:48 | Reagovat

[1]: Další nebude :D Jako přemýšlela jsem nad druhým dílem, ale zatím jsem moc líná, takže zatím nic nebude :D

3 Kikča Kikča | E-mail | Web | 23. června 2015 v 21:50 | Reagovat

[2]: Tak to už nemá cenu žít :-( :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama