Skleník - 6. kapitola (Part 1)

9. července 2015 v 10:53 | Eliza |  Skleník

I květiny mohou být zrádné...

- Se skupinou to vypadá docela bledě. Zásoby se tenčí a naděje moc nezbývá. Spojenectví jsou navíc papírově tenká. Nikdo si nemůže být jistý ničím, proto skleník všechna svá tajemství ještě neodhalil. Otázkou je, vydrží?

Hmmm...Poslední kapitola týhle povídky vůbec nebyla někdy před skoro půl rokem, vůbeeec...
Rozhodla jsem se to znovu vzít do rukou a začít s tímhle námětem něco dělat. Hrozně ráda bych tu ještě našla nějaké pamětníky, kteří by si to přečetli a dali mi naději, hlásí se někdo? :D
Jinak jsem musela kapitolu rozdělit na dvě části, kvůli maximálnímu počtu znaků -__-
-

Šli jsme dlouho.

Prodírali jsme se vlhkým kapradím, liánami a já skoro zapomínala, že se nad námi, pod další vrstvou rostlin, klene skleněný strop. Že tohle není džungle, ani les. Že je to skleník. Zdálo se však, že se táhne do nekonečna. Nebylo v lidských silách takovou stavbu postavit, nebo snad ano?

Stále jsem se držela vzadu s Wyattem, ale nemluvili jsme. Na to jsme byli příliš vyčerpaní. Zásoby dělila Reese, aby si připadala důležitá, a s každým krokem bylo jasné, že další den bude náš poslední. Zastávky byly čím dál častější, nikdo nedokázal jít moc rychle a vlhkost, která kolem panovala, tomu absolutně vůbec nepomáhala.

Přistihla jsem sama sebe, jak si zoufale přeju vrátit se do alespoň trochu provzdušněné kopule.

"Takhle…to dál nejde," hlesnul Liam, zatímco se snažil otřít si brýle od vlhkosti. Moc se mu to nedařilo, tak je nakonec zavěsil za tričko. Musel chvíli mrkat, aby se přizpůsobil novému pohledu na svět.

"Za chvíli pojdem žízní," souhlasil s ním Hudson a zhroutil se na zem. Hlína byla studená, ale jinak neposkytovala žádnou útěchu. Kdybych nebyla tak ztrhaná, podivila bych se, že Hudson s někým souhlasí. Ale všichni jsme byli mimo. Po cestě dokonce jeden padl a už se nezvedl. Prostě tak. Ostatní ho překročili a nechali ležet. Tohle udělal skleník s lidmi. Nikdo už si ani nevzpomněl na Drewa, snad kromě Liama, který pro něj ještě v hloubi duše truchlil.

"Někde tu musí být voda, přece tohle všechno nějak roste, ne?" zamyslela jsem se, ale po čase stráveném tady jsem si nemohla být ničím jistá. Jak dlouho tu vlastně jsem? Týden?

Ostatní můj nápad ani nekomentovali, jen se položili do chladné hlíny a snažili se vyrovnat s vysušenými ústy a kručícím žaludkem. Já už z hladu dostávala křeče. Když je tak zle mě, hubené holce, jak musí být korbě Hudsonovi? Nemluvě o Wyattovi, který i přes všechen svůj cynismus nedokáže zapřít jistý věk.

Napodobila jsem ostatní a plácla sebou do hlíny. Chvíli bylo příjemné ulevit tělu, než se znovu dostavily připomínky toho, že jestli tu takhle budeme ležet dlouho, tak tu zůstaneme navěky. Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, ačkoliv vlhkost byla proti mně.

A pak jsem to ucítila.

Jako malá jsem často pobývala v lesích, milovala jsem to. Botanika pro mě byla koníček a já ráda zkoumala všechno zelené. Tuhle vůni, která mě nyní praštila do nosu, jsem velmi dobře znala. Následovala jsem ji vždy, když jsem hledala stulíky nebo lekníny.

Byla to vůně vody.

Kdo ji nikdy necítil, nepochopí, jak blaženě její svěžest působí. A teď, dehydratovaná a hladová jsem málem vykřikla radostí. Pracně jsem se sesbírala na nohy a vyrazila jsem směrem, i kterm můj čich referoval jako o spravném. Vzbudila jsem i pozornost ostatních, ale nikdo se za mnou zatím nevydal.

Prohrabávala jsem liány, odstraňovala z cesty obří listy, ale nakonec jsem našla, co jsem cítila. Jezírko, ani malé, ani velké, tak akorát, aby mohlo zavlažovat okolo rostoucí květiny. Voda v něm byla čistá, ne přímo křišťálově, ale vypadala velice, velice lákavě.

"Co tam máš?" optal se někdo. Podle hlasu jsem ho nepoznala.

"Vodu!"

Během několika minut byli všichni u mě. Největší nenechavci se hned sápali po vodě, ale Wyatt je všechny okřikl. Když vyvstala špetka naděje, zase ožil. Asi my všichni.

"Jste pitomí? Nejdřív vás tu všechny něco málem zmrzačí a pak se vrháte k vodě, o který víte kulový? Musíme zjistit, jestli se to dá pít," snažil se nás varovat Wyatt a ta část z nás, která si buď moc vážila života, nebo byla schopná vydržet o něco víc, ho skutečně poslechla. Hudsonovi se zatínaly svaly, Liam měl málem vyplazený jazyk a já zarývala prsty do podrostu. Snažili jsme se ovládat.

Ale Reese rozhodně ne. Ani Brett.

Odstrčili nás ostatní stranou a sami si začali nabírat pln hrsti vody. Pili, jako by to mělo být to poslední, co v životě udělají. Vzhledem k Wyattovu varování bych se tomu ani moc nedivila, ale uplynulo několik minut a přidávali se další a další. Nakonec ti dva idioti posloužili nako pokusní králíci docela dobře.

"Už stejně nemáme co ztratit," pokrčil rameny Laim, chytil brýle, aby mu nezmizely v jezírku a sám začal pít. Po něm jsme se ani my ostatní už nerejpali.

V tu chvíli jsem měla dojem, že tahle voda je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Také jsem na sebe byla náležitě hrdá, že jsem ji našla zrovna já.

Když jsme se všichni dostatečně napili a posléze také umyli, chvíli naše výprava vypadala nadějně. V tvářích naší skupiny byl znát optimismus, chuť to nevzdat, ale Hudson s Wyattem se pořád tvářili zakaboněně a pozorovali vodu. Panoval mezi nimi tichý soulad, což mě jen usvědčilo v tom, že sdílejí stejnou obavu.

"Co je?" nevydržela jsem to a musela se zeptat. První zvedl hlavu Hudson, ale hned ji zase svěsil. Zřejmě jsem nebyla dost dobrá na to, aby mi odpověděl. Sympatie, které si předtím získal, byly zase pryč.

"Jídlo. Když teď máme vodu, vydržíme o trochu déle. O pár dní, možná. Ale pak…Stěží se hýbeme a to pití nespraví. Potřebujeme živiny," vyjádřil se Wyatt.

"Předpokládáme tedy, že tu ještě nějakou dobu budeme," zamumlala jsem sklesle.

"Jdeme už dlouho. A jestli sis nevšimla, pořád nemáme ani na dohled čtvrtou stěnu," ucedil Hudson. Rozhlédla jsem se kolem. Pravdou bylo, že se dala zahldnout přes liány pravá a levá stěna skleníku. Byly až děsivě daleko od sebe. Třetí stranou jsme přišli. A i když jsem se dívala, jak jsem chtěla, před námi jsem neviděla nic než zeleň. Spoustu zeleně, občas nějaký strom a dlouhé provazce lián, které visely za stropu jako těžky baldachýn.

"Nedalo by se něco z těch kytek okolo sníst?" nadhodila jsem a hned se za sebe zastyděla. Jsme tu všichni botanici. Já jsem botanik. Tohle bych měla vědět, ne?

Překvapivě to byl Hudson, kdo zavrtěl hlavou.

"Všechno kolem je to jedovatý. Už jsem se díval, sakra, myslíš, že mě to nenapadlo? Sežer jenom list z tý kytky za tebou a vypravíš se na věčnost," bručel.

"Já myslela, že jsi býval mariňák, jak to víš?"

Pohled, který na mě vrhl, nemohl být překvapenější.

"Mariňák? Děláš si srandu? Co bych tu asi tak dělal?"

"Nevím, říkal to…," zadívala jsem se na Liama a rozhodla se mu nepřidělávat problémy. Zmlkla jsem.

"Studoval jsem genetický inženýrství. V práci zkoumám genom masožravých rostlin," uvedl vše na pravou míru, kupodivu docela blahoskonně. To já tu čuměla jak tele na nový vrata.

"Ty jsi…"

"Proč je to tak překvapivý? Všichni tu jsou z oboru."

"Jo, ale ty…Vypadáš spíš jak kulturista, než že bys zkoumal něco v laborce. Dost dobře si tě nedovedu představit v pláštíku," poukázala jsem na jeho postavu a musela se ušklíbnout.

"Mám rád posilku. To není zločin. A rád bych upozornil, že nebýt mě, budete tu všichni ve sračkách," dokončil svou promluvu a aby dodal proslovu váhu, šel si přesednout ke svému vlezdoprdelkovi Brettovi.

Potřásla jsem hlavou. Blb. V jednu chvíli se dá snášet a v další je z něj arogantní idiot závislý na uspokojení vlastního ega. Ovšem… možná má trochu pravdu. Kdyby nebylo jeho, budeme víc v hajzlu, než jsme teď. Ale taky by možná někteří nebyli tak potlučení a všechno by se pohnulo daleko rychleji.

Zvedla jsem se. Wyatt mě doprovázel pohledem. Evidentně byl jeden z mála, který zaznamenal, že nález vody byla moje zásluha. Pokud ale čekal, že najdu ještě jídlo, upínal ke mně moc velké naděje. Nemohla jsem mu to však mít za zlé. Všichni hledáme něco, k čemu upnout naději.

Víc než to mě však překvapilo, když se za pár minut po mém boku objevil Liam. S rukama v kapsách zíral na zem.

"Co děláš?" optala jsem se ho, když chvíli nepromluvil.

"Hledám jídlo. Jako ty," odpověděl Liam stručně s pokrčením ramen, jako by nebylo nic jednoduššího.

"Nic nehledám, procházím se."

"Ale jo, hledáš. Je to instinkt. Možná si myslíš, že se procházíš, ale tvoje smysly se snaží zachytit něco, co by se dalo sníst. Je to zvířecí chování. A přiznejme si, že toho se tu objevuje čím dál víc."

"Myslíš, že se chováme jako zvířata?" zeptala jsem se. Řekla bych, že bylo těžké tomu uvěřit, ale nebylo. Stačilo mi to, co jsem viděla u jezírka.

"Jo. Drewa jsme nechali na pospas osudu. I Raymonda. Víš, to je ten, co upadl. Nechali jsme je tak, jak byli, protože byli slabí. Nedokázali držet s tlupou, tak museli zemřít. Lidi tohle nedělají, mají sklony všechny zachraňovat. Civilizovaný chování. U Raymonda se o to nikdo ani nepokusil. Čím dýl tu jsme, tím větší jsou z nás zvířata. To je biologie," uzavřel svou promluvu. Začínal mě děsit. Tvářil se jako idiot, choval se jako idiot, ale když použil mozek a otevřel pusu, nestačila jsem se divit, co všechno z něj padá.

"Víš toho dost o…chování."

"Studuju dvojobor."

Věděla jsem, proč za mnou přišel. Nechce být sám. Drew byl jeho kamarád, měl ho rád. Chybí mu. Možná nejsem expert na psychologii lidí, vlastně by se dalo spíš říct, že jsem pravý opak, ale tohle vidím. Nejsem dobrá na utěšování. Ale stejně jsem mu položila ruku kolem ramen a dál šla s ním. Vypadal, že je za to vděčný. Na chvíli jsem si dokázala představit, že kdybychom se potkali za normálních okolností, mohli jsme být přátelé.

Čím dál víc jsme se vzdalovali od skupiny. Byla jsem si jistá, že pokud se včas nevrátíme, klidně nás tu nechají, ale prozatím se mi nezdálo, že by chtěli jezírko opustit. Zdroj vody možná jen tak znovu nenajdeme. Měli jsme s sebou nějaké lahve, ale ty taky nevydrží do nekonečna…

"Mel! Hergot, Mel!"

Liamův hlas mě vytrhl z myšlenek. Už jsem se chystala proti něčemu bránit, ale on ukazoval na něco pod obrovským listem. Odhrnula jsem ho.

A spatřila plody velikosti broskví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jess Jess | 9. července 2015 v 13:29 | Reagovat

Já! Já! Já! Já se hlásím! :D
Kapitola byla skvělá i na svojí délku a už se nemůžu dočkat až se vrhnu na druhou část! :33
Raymonda je mi líto, ale nedivila jsem se, když jsou v takové situaci. To že není Hudson kulturista mě docela vyvyedlo z míry :D Ale tak když na sobě pracuje tak aspoň něco :D
Mel, má sakra dobrej čich :D To se musí uznat. A jsem na ní a na Liama zvědavá, kdo ví co se mezi nima stane :D A ten konec.. No prostě jdu na druhou část :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama