Summer

7. července 2015 v 15:18 | Eliza
Rozhodla jsem se zase po delší době sepsat nějakou jednorázovku.
V podstatě to je takový výplod mé choré mysli a zřejmě i srdce, protože tu povídku hrozně prožívám. Ani nevím proč, ten nápad se zjevil hrozně náhle a musela jsem prostě sednout a rovnou ho sepsat.
Teď ode mě něco uslyšíte, a asi se to víckrát nestane: dala jsem tuhle povídku i na Wattpad, který můžete najít mezi ikonami mých sociálních sítí nahoře v menu. Takže pokud mi chcete udělat radost, tak na to můžete mrknout i tam.
Btw, ten obrázek jsem dělala sama a jsem na něj patřičně hrdá :D

Doufám, že se vám povídka bude líbit :)

Nikdy nebyla šťastná. Nikdy ho nemilovala. On by jí věnoval celý svět, ona jemu svůj poslední den.


Hlasitě si povzdechla.
S jejími vlasy si pohrával vítr, jež do auta proudil otevřeným okýnkem. Nestarala se o to, jestli jí zaléhají uši, chtěla jen cítit první závany letního vzduchu na tvářích i ramenou, všude. Chtěla se tou vůní slunce a písku obklopit, zabalit se do ní jako do peřinky a usnout slastným spánkem, jež by trval mnoho let.
Věděla však, že to nejde. Už to zkoušela mnohokrát.
Její přítel, Rafael, kterého neoslovil nikdo jinak, než Raf, řídil a po očku si ji prohlížel. Byla krásná. Nejkrásnější, jakou kdy viděl. Dlouhé, kaštanové vlasy s rudým nádechem jí nyní vlály a alabastrově bílá tvář s přivřenýma očima nevěnovala pozornost ani jemu, ani okolí. Dívala se, ale neviděla. To se jí stávalo často. Nejvíce ho bolelo, když se tak dívala na něj.
Věděl, že ho nemiluje. Nikdy ho nemilovala. Ale oba předstírali, že na tom nezáleží.
Bolelo to víc, než kdyby mu to řekla.
"Takže…," začal Raf, ale dál se nedostal.
"Ne."
"Co ne?"
"Nemluv o tom," nařídila. Nebyla to žádost, byl to prostě příkaz. Obvykle tak nemluvila. Většinou nemluvila vůbec, ale ve výjimečných chvílích dokázala být arogantní i panovačná podle toho, jak se jí to hodilo. Večer, pod peřinou, když to nikdo neviděl, ji pak mrzelo, jak se chová, jaká je. Pod peřinou ji mrzela spousta věcí, které nikdy nikomu neřekla. Raf věděl, že má svoje tajemství a nechtěl znát. Byl to podivný vztah, bez lásky, bez důvěry a přesto spolu chodili už třetím rokem. Jako by se vesmír rozhodl, že patří k sobě, ale jednomu s nich to zapomněl sdělit.
"Musím o tom mluvit, vždyť přece…"
"Rafe, ne. Tohle je můj den. Nechci na to myslet."
Za zatáčkou se vynořilo moře.
Napřímila se a hleděla Rafaelovi přes rameno. Oči jí zářily touhou moře vidět, sledovat vlnky i hru světla na jeho hladině. Celá její bytost se upřela k tomu jednomu modrému bodu na obzoru.
Raf už nic neřekl, pouze sjel po cestě vedoucí k molu. Věděl, že tam bude dost lidí, ani netušil, jestli bude moci zaparkovat, ale tušil, že ji to nezajímá. Běžela by po rozpálené silnici i pěšky, kdyby musela. Dokázala být paličatá. A vytrvalá.
Zvláště teď.
Byl to přece její den.
Nakonec zaparkovat dokázal. Vyskočila z auta, na nic nečekala a rozešla se po molu směrem k moři. Raf jí sotva stačil. Brala si ho s sebou de facto jenom jako šoféra, myslel si. Měl asi pravdu. Jí nikdy moc nezáleželo na citech ostatních, pokud si za něčím stála. Ale nedokázal jí to dnes vyčítat. Vůbec.
Zastavila se až na konci, u lavičky, na kterou se posadila, nehledě na starý manželský pár, jež už ji obsazoval. Když spatřili Rafa, odešli. Byl vysoký okolo dvou metrů, černé vlasy dlouhé po ramena a i když bylo horko, měl na sobě černé tričko, přes které si přehodil červenou kostkovanou flanelku. Děsil lidi, i když nechtěl. Ona oproti němu v bílých kraťáskách a tílku vypadala neškodně, romanticky.
"Tak jsi ráda, že jsi tady?" zeptal se jí.
"Jo."
"To je všechno, co řekneš? Myslel jsem…"
"Myslels špatně."
"Podívej, já ti to nechci vymlouvat, ale představ si, co to bude znamenat. Nepochybuješ?"
Zadívala se na něj. V očích neměla zlobu, strach, neměla v nich vůbec nic. Byly prázdné, jako dvě bezedné modré studánky. Zíral do očí nádherné, oživlé panenky.
"Ne, už ne."
"Co jsem udělal? Je to moje chyba?" musel se po chvíli zeptat. Nedokázal by žít s tím, že to byla jeho vina a on mohl něco udělat. Nedokázal by žít s nevyřčenou otázkou, i kdyby to znamenalo, že se teď zvedne a odejde neznámo kam.
Zavrtěla hlavou.
"Tvoje ne. Tys byl perfektní. Jsi perfektní."
Největší kompliment, jaký mu kdy složila.
"To říkáš jen, abych se necítil tak špatně," pousmál se smutně.
"Možná trochu."
"Děkuju."
"Za nic."
Jejich povídání bylo tiché a vlastně nic neznamenalo, pro ni. Pro něj to byl život smrsknutý do jednoho okamžiku. Náhle ho chytila za ruku.
"Pojď."
Táhla ho za sebou a on se nepral. Sestoupila po schodech na pláž. Horký písek se mu dostával do bot, ale když ji viděl, jak se pomalu blíží k moři, tvář ozářenou oranžovým sluncem, tak krásná, až nedokázal dýchat, nemohl říct půl slova.
On ji miloval. Tak jako slunce miluje ranní svítání a měsíc miluje hvězdy. Znamenala pro něj celý svět, každý nádech jako by dělal pro ni. Občas ho bolela hlava z toho, jak na ni myslel. Pro něj nebyla ani člověk, spíš víla, nějaký duch, který se ho dotkl svou přítomností a zanechal po sobě spoušť, kterou už nepůjde napravit. Miloval ten chaos, který mu vnesla do života, i když by ho zdravým rozumem měl proklínat.
"Poslední západ slunce," zašeptala. Ta slova k němu dolehla. Nemohl jinak. Pohladil ji po tváři a přitáhl si ji k sobě pro krátký polibek, plný toho jediného, nečistšího citu, který vůči ní choval. Neodtáhla se, ani se nepohnula. A pak mu začala jeho líbání oplácet, sice jemně, lehce, váhavě, ale znamenalo to hodně, pro oba dva.
Když se od sebe odtrhli, slunce už zapadalo za mořskou hladinu.
"Přej si něco," pobídla ho a stiskla mu ruku.
Zavrtěl hlavou.
"To, co bych si přál, se stejně nesplní."
Podívala se na něj. Teď byla smutná. Smutná ne kvůli sobě, ale za něj. Za to, co se mu chystá udělat.
Pustila jeho ruku.
Slunce zapadlo.
"Takže tohle je konec?" zeptal se, i když nechtěl slyšet odpověď. Nechtěl, aby to skončilo, nechtěl ji pustit, třebaže ji nikdy tak úplně nedržel.
"Ano."
"Nebojíš se?"
"Nebojím," odvětila, ale on slyšel, jak jí hlas poskočil. Má strach. Objal ji. Neoplatila mu to, ale cítil, jak její srdce začalo bušit rychleji. Kdyby to byla jakákoliv jiná holka, plakala by. Ale ona ne. Ne jeho Summer.
Když odcházeli, už ho za ruku nedržela. Šla před ním, tak jako vždycky a mířila k autu. U něj se zastavila. Založila ruce na hrudi.
"Dojeď dobře domů," popřála mu. Teď to byl on, kdo málem začal plakat.
"Sum…"
"Jeď. Řekni jim, kde jsem. A vezmi si mojí kytaru."
"Miluju tě."
Chvíli mlčela. Kousla se do rtu. To u ní nebylo normální.
Natáhla se, a znovu ho políbila, krátce. Na rozloučenou.
"Jeď už."
Nasedl do auta. Srdce se mu svíralo bolestí a byl si jistý, že sotva se mu ztratí z dohledu, tak se rozbrečí. Zacouval a pozoroval, jak na něj kývá, krátce se usmívá a pak se otáčí zády k autu, k němu a odchází pryč.
Její poslední den.
Snad byl tak krásný, jak si přála.

*

Summer našli mrtvou pod jedním z velkých útesů u pláže.
Předem nevěděl, jak to chce udělat, ale když se nad tím zamyslel, zdálo se to logické. Měla moc ráda výšky a výhledy do kraje. Její poslední pohled směřoval k moři a na nebe. Tak by si určitě přálo zemřít hodně lidí.
Její matka mu vrazila pár facek, když s tím za nimi přišel. Ptali se, proč ji nezastavil a on neodpovídal. Taky proto, že to, že jeho Summer už není, byla zčásti jejich chyba. Zazlíval jim to do morku kostí. Jediné, co udělal, bylo, že si vzal kytaru, jak mu řekla. Ráda hrála, byla v tom skvělá. Kdyby se její milovaný nástroj dostal do bazaru, zlomilo by to její mrtvé, chladnoucí srdce.
Několik dní se však kytary nemohl ani dotknout, ani se na ní podívat. Sílu k tomu našel až v den pohřbu.
Brnkal na struny, ač neuměl hrát, zkoušel zformovat melodii, která by mu ji připomněla, ale zdálo se mu, že něco není v pořádku. Tóny nevycházely tak čistě, jak by měly.
Zadíval se do těla kytary a něco tam bylo. Nějaký papírek.
Vytáhl ho na světlo a poznal její rukopis.

Taky tě miluju.
- Summer
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliz Eliz | Web | 7. července 2015 v 15:41 | Reagovat

To mi připomíná, že bych taky mohla začít něco psát! Já to flákám...
Moc pěkná povídka. A super závěr! :o

2 Jess Jess | 8. července 2015 v 7:34 | Reagovat

Bože.. To bylo.. Ani nevím jak to nazvat.. Prostě jsem četla a četla a najednou bum! Konec.. Hrozně smutný konec, který jsem vůbec nečekala.. Skoro jsem si myslela že se rozbrečím jako malý děcko, když jsem se dostala na konec.. Tahle jednorázovka byla a je naprosto dokonalá. Není co vytknout..

3 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 8. července 2015 v 20:11 | Reagovat

Já jenom koukám, vlastně ani nevím, co říct, je to moc pěkné, ale je to strašně smutné. 8-O  :-)

4 Kate Kate | E-mail | Web | 10. října 2015 v 17:50 | Reagovat

Krásné, ale smutné. :( Zajímalo by mě, proč to udělala...

5 Lucienne Lucienne | Web | 22. června 2016 v 19:42 | Reagovat

Ó můj bože. Chce se mi brečet. :( To bylo tak strašně moc smutné... Ale povídka naprosto dokonalá, píšeš úžasně, přečetla jsem to tak rychle, že ani nevím, jak se mi to povedlo. Vážně úžasné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama