Autobus číslo 293 - 1. kapitola

3. srpna 2015 v 20:36 | Eliza |  Autobus číslo 293

...Konečná stanice: Peklo

Úvodní kapitola. S kým máme vlastně tu čest? Aneb Morgan, její přátelé a nechvalně známý autobus se představují.



1. kapitola
Historka

Zazvonil zvonek. Konečně.

"Tak, výborně. Na pondělí si nezapomeňte zopakovat kapitoly deset a jedenáct. Hezký víkend!"

Ušklíbla jsem se a zaklapla učebnici dějepisu.

"No to víš, že jo, k tomu se tak chystám," poznamenala jsem jízlivě a celá moje parta se tlumeně zasmála. Můj vlastní úsměv se díky tomu rozšířil. Naházela jsem si věci bez ladu a skladu do tašky a podívala se kolem sebe. Zbyli tu už jen mí přátelé a pár šprtů, kteří nebyli dost rychlí. Založila jsem si ruce v bok a upřela na ně svůj nejlepší vražedný pohled. Jen se po nich zakouřilo, jak bleskově ze třídy vyletěli.

Spokojeně jsem pohodila dlouhými hnědými vlasy a posadila se na lavici. Nohy ve vysokých černých botách jsem hodila na židli. Správně bych se měla do školy přezouvat, ale ještě nikdy mě k tomu nedonutili. Nejsem tu doma. Jsem tu, protože když nepřijdu, pošlou mě na internát. Nebo do pasťáku, co já vím. Moji rodiče by toho byli schopní. Zvlášť teď, když se nemůžou dohodnout, po kom jsem tak zkažená.

"Tak, co dneska odpolko? Neslyšela jsem, že by se někde něco dělo," nakrčila ten svůj světlý nosík Stella, moje nejlepší kamarádka. Pořád ještě způsobně seděla v lavici, cudně nohu přes nohu, jako bychom všichni nevěděli, že si to rozdává s půlkou basketbalovýho týmu. Ty její odbarvený blond lokýnky jí při každém pohybu nadskakovaly jako porcelánové panence. Bože, občas byla vážně pitomá. Nechápu, proč jsem jí ještě nedala košem. Byly jsme jako oheň a voda.

"Tady se nikdy nic neděje," prohlásila jsem a protočila oči.

"Tak půjdem do toho baru u dálnice, tam nikdo z města nechodí."

"Nebo ke Stelle domů a zahrajem si svlíkací poker!"

"Nebo…-"

Občas si o nich všech myslím, že jsou to idioti. Stella naštěstí držela tu svojí růžovou pusu zavřenou. Vlastně mluvili všichni kromě mě, Stelly a Ashera. Ale Asher nikdy moc nemluvil, když jsem u toho byla já.

Jo, chápu to, Ashi. Poslala jsem tě do hajzlu a ty mi i po rozchodu děláš tichou domácnost. Bravo. Jsi chlapák.

"Hele, stejně skončíme u toho, že budeme chlastat v parku, tak co s tím trochu pohnout? Jestli nám ujede ta školní kraksna, jdeme pěšky a Stella by se na těch jehlách zabila," rozhodla jsem nakonec, seskočila z lavice a hodila si tašku přes rameno. Neozvala se žádná námitka. Samozřejmě, že ne.

"Já bych jí nesl, kdyby chtěla," ozval se Duke, nejzbytečnější osoba na světě a jedna z much na čelním skle mého života. Basketbalista, bohužel jeden z těch, se kterými ani naše bloncka nechtěla nic mít. A on, chudáček, chtěl. Lord Friendzone.

"Jenom přes moji mrtvolu," ucedila jsem a Stella si se mnou propletla prsty. Tyhle dívčí přátelská gesta byly její parketa, ne moje. Mě bylo nepříjemný, sotva mě někdo jenom jednou rukou objal. Ale zřejmě to ke kamarádkám patří, asi.

Dopravili jsme se na zastávku školního autobusu a spolu s dalšími pitomci čekali, až sem ta žlutá ohavnost dovalí svůj kovovej zadek.

Ne že bychom byli takové socky a neměli na auto. Stella má vlastní a já bych si mohla vzít mámino. Ani by si toho nevšimla. Ale jízdy autobusem patří mezi jednu ze zábav, které tu máme, a jsou nezbytné, aby všichni ve škole věděli, na koho si mají dát bacha.

Když se tu ta zrůdnost konečně zjevila, odstrčila jsem bandu o hlavu menších fakanů stranou a jako královna nastoupila první. Okamžitě jsem zamířila do zadního traktu a usadila se přesně uprostřed. Stella po mé pravici, vedle ní Duke, Asher samozřejmě co nejdál ode mě. Hned po mojí levé ruce se objevil Tristan.

Naše love story začala před třemi lety, kdy mi nabídl k narozkám láhev Jacka Danielse. To jsem považovala za slušný základ přátelství, protože mi tehdy bylo teprve čtrnáct. Jemu jenom o rok víc. Stali se z nás kmoši. Ti opravdoví, ne jako já se Stellou. Pomáhali jsme si, veděli o sobě všechno, měli společný vtipy a tak.

Pak se do toho přimíchala tu a tam nějaká jednorázovka a přátelství bylo v hajzlu. Dala jsem se dohromady s Asherem, nemluvili jsme spolu. Pak jsem kvůli němu zase s Asherem skončila a od té doby to takhle táhneme. Nemilujeme se. Spíme spolu a občas, když jsme na tom dobře a střízliví, to dokonce vypadá trochu jako to, co jsme měli. Ale už to nikdy nevrátím zpátky.

Ze všech ztrát v mým životě mě ztráta Tristana mrzí nejvíc.

"Hele hele, smradi, táhněte dopředu," odháněl Duke nějaký prváky od místa před námi. Jeho, na kluka dost vysoký, hlas mě trochu probral ze zamyšlení.

"Vypadněte, než se vám něco nedobrýho přihodí," přizvukovala jsem. Stella se zahihňala. Tristan se trochu mračil. On jediný měl k tomuhle výhrady. Asher jako vždy nic a Kayla, poslední členka party, jenom vrhala pohledy. Bavíme se spolu tak dvakrát denně a stejně jsme si celkem blízký.

Konečně jsme vyjeli.

Tristan začal vyprávět něco o práci, kterou doufal, že získá. Měl přitom ruku přes moje ramena, i když věděl, jak to nesnáším. Stella se rozpovídala o klukovi, co jí na večírku minulý týden poblil a Kayla nás jízlivě obeznámila s tím, že ten kluk je její bratranec. Všichni se smáli jako protržení, i Asher. Jenom já hleděla z okna. Neměla jsem chuť vůbec nikam chodit. Možná nejsem vzor ctností, ale ani já si nemusím v sedmnácti ničit játra každý druhý den. Jenomže bez chlastu jsme jenom parta ubožáků, co neví co se sebou. Je to dost prostý.

Projížděli jsme momentálně tou víc buranskou částí města. Všude byly, kromě nehorázného venkovského smradu, kvanta vysoké trávy. Se svými sto sedmdesáti centimetry bych v ní zapadla jako nic.

Už jsme minuli první domy, když jsem spatřila ten autobus.

V trávě, zarostlý jako všechno okolo. Na plechovou střechu mu svítilo slunce, jinak bych si ho ani nevšimla. Náš autobus na chvíli zpomalil, takže jsem měla možnost na něj zírat ještě o něco déle. Okna měl vymlácená a boky pomalované graffiti. Vypadal fakt sešle. Nahoře nad čelním sklem měl ještě pořád zřetelně napsané linkové číslo. 293. Ani jsem nevěděla, že tu takový někdy jezdil. A to ve Fairfieldu ve státě Idaho žiju už od tří let.

"Na co tak čumíš?" chtěl vědět Duke a zadíval se, jako během chvíle i všichni ostatní, z okýnka. Na autobus se stihli mrknout sotva na pět vteřin, než jsme se znovu rozjeli a nechali trávu za sebou.

"O tom autobusu jsem slyšel," nadhodil Asher a všechny vyděsil tím, že vůbec promluvil. Kayla z toho poplašeně nadskočila. Já se ušklíbla. Při zvuku jeho hlasu jsem se tomu nemohla ubránit. Jako by ve mně spouštěl moje nejhorší možné já.

"Co jsi slyšel?" chtěla vědět Kayla. Někdy jsem měla dojem, že má na Ashera spadeno, i když byli asi tak rozdílní jako já s tím blond kopytem vedle mě. Kayla se svými krátkými černými vlasy a fialovým melírem byla spíš jako zhrzená gotická princezna. Zatímco Asher, a to jeho tmavě blond háro po ramena připomínal surfaře, co se tu jenom nějakým nedopatřením ztratil. Kudrnatý černovlasý Tristan byl oproti nim se svojí svalnatou postavou a slušným ohozem skoro reklama na prosperujícího maloměstského syna. Pokud v mém výběru kluků někdo viděl systém, tak já teda ne.

"Stojí tam už hrozně dlouho. Nikdo si nepamatuje, proč tam vůbec skončil, ani že by tady ta linka vlastně vůbec jezdila," začal Asher vyprávět ponurým, rádoby nezúčastněným hlasem. Protočila jsem oči.

"Budu hádat. Pátek třináctého vyjíždí na pouť a veze duše všech mrtvých z tohohle města. Nebo ne, počkej, všichni v tom autobuse pošli za záhadných okolností a na výročí havárie děsí počestné obyvatele města. No tak, Ashi, vážně? Víc hororu zřejmě viděl tenhle náš školní autobus," utnula jsem Ashe hned v začátku. Sarkasmus v mém hlase nemohl přeslechnout.

Vždycky měl zálibu v hororech. Donutil mě se podívat na Kruh i kompletní várku Saw, když jsme byli spolu.

Já na tohle fakt nejsem. Jsem realistka. Pokud můj svět skončí v plamenech, tak to bude proto, že ho jednou ožralá zapálím. Ne proto, že se nějaká posedlá panenka rozhodne pro vykonání krvavé pomsty.

"Sklapni Morgan, je to pravda," odsekl mi a nevypadalo to, že se nechá odradit od pokračování. Ty opice vedle mě ho samozřejmě hltaly. Je tu důvod, proč tuhle partu organizuju já a ne oni.

"Občas ten křáp někdo počmáral, vymlátil okna, urval dveře, nic se nedělo, nikoho to moc netrápilo," pokrčil rameny, jako by to netrápilo ani jeho, "Ale před rokem nebo dvěma se Dave, Chuck a jejich banda rozhodli s tím autobusem odjet. Ukrást ho a odjet s ním. Znáte je, ne?"

Znali jsme. Dave byl syn majitele místní autodílny a Chuck jeho nevlastní brácha, nebo tak něco. Jejich kamarádi a oni rádi dělali bordel, pořád je zavírali a znovu pouštěli. Občas se s někým porvali. Zamračila jsem se. Minulý čas byl totiž na místě. Dave se od nějaké doby ocitl na invalidním vozíku a Chuck, se zbytkem toho gangu, pod kytkama. Kam tím míří?

"No, Dave tu kraksnu spravil. Nebylo s ní prej vlastně skoro nic. Nalili do toho palivo, nalezli dovnitř a vyjeli do města. Po týhle silnici, jen směrem ke škole. Vrátili se asi za měsíc, možná za víc."

Rozhostilo se ticho, bylo slyšet jen pravidelné hrkání autobusu po nerovné silnici. Asher najednou zmlknul. Mohla jsem s jistotou říct, že tu jeho historku poslouchala půlka autobusu.

"A? Kam jeli, do Kanady?" optala se Stella.

Jo, jasně. Do Kanady. Až na to, že je Kanada úplně jiným směrem.

"Nikdo neví," napínal Asher.

"Tak už to vybal," zavrčel Duke a pro jednou jsem byla s ním.

"No fajn. Vrátili se tam, kde ten autobus už teď zase stojí. Nikdo nevystupoval, nic, tak se pak nějaká rodina, co bydlela poblíž, sebrala, a šli se jako zeptat, co to má bejt. Asi to byl jejich pozemek, co já vím. No, a fakt je tam našli. Davea a spol."

"No a co s tím? Tak si hoši vyjeli na výlet a vrátili se nejspíš totálně na šrot. Boží. Hrozně děsivý," okomentovala jsem to a ostatní se uchechtli. Asher se mračil. Vyklonil se tak, aby na mě viděl a mohl mě počastovat pohledem znechuceným mou ignorancí.

"Ne. Davea vytáhli ze sedadla řidiče. Jediný problém byl, že od kolen dolů neměl nohy. Jak asi mohl řídit?"

Nadechla jsem se k protestu, ale samotné mi to bylo divné. Než jsem to stihla, pokračoval.

"Jasně, mohl řídit někdo jinej, třeba to ovládat myslí nebo tak něco, že jo? No, mohli to zkusit. Až na to, že kromě mrzáka Davea byli všichni v tom autobuse dávno mrtví."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magna Magna | Web | 4. srpna 2015 v 13:46 | Reagovat

Oka, taky tě mám přidanou

2 Psychopath Yamari Psychopath Yamari | Web | 4. srpna 2015 v 17:14 | Reagovat

Pěkný blog

3 Fredy Kruger Fredy Kruger | 4. srpna 2015 v 23:58 | Reagovat

" My se strýcem jeli jsme autobusem
v jednom kuse  a v jednom kuse !!
... snad půl dne !!...to člověk zešílí !

Však všichni kolem nás tvrdíli,
že jsme tam seděli jen chvíli !!
... a z důvodu, že prý jsme opilí,
byli jsme surově  vyhozeni !"

Džimm  Wohonn  a  Bill  Schoustt  jsou  rozčileni !
... jsou bez kalhot, pěkně jsou  ,, nakrknuti,, !!
( kalhoty strženy uskřípnutím ,
tam u autobusu, - ve dveřích ! )

Teď čekají, až se sešeří,
opilí  a navíc  nasráni !!

...ze křoví slyšet je krkání ...

4 Eliza Eliza | Web | 5. srpna 2015 v 1:10 | Reagovat

[3]: Původně jsem to chtěla smazat, ale vlastně se mi to docela líbí, tak si to tu nechám :D Budu to brát, jakože autobusy v lidech probouzí básnické vášně :D

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 18:15 | Reagovat

Divím se, že ti to ještě nikdo pořádně neokomentoval, protože, i když to možná nevíš, jsi napsala něco moc dobrého.
Líbí se mi, jak jsi popsala jejich zubožený život. Snaží se o to spousta autorů, ale tobě se jako jedné z mála povedlo najít ta správná slova. Klidně ještě můžeš trochu přitvrdit, v tomto případě bych klidně akceptovala sem tam i nějaký ten vulgarismus. Zkrátka jsi skvěle vystihla styl jejich mluvy.
Příběh také vypadá skvěle. Jsem moc zvědavá, jak to s tím peklem myslíš, a jak to pojmeš.
  Bez nadsázky je to zatím to nejlepší, co jsem od tebe četla. Dostala jsi mě, a nemůžu se dočkat pokračování!

6 Kačíí Kačíí | Web | 5. srpna 2015 v 23:53 | Reagovat

Morgan mi hroznez připomíná někoho v reálným životě a je zvláštní tohle číst, ale zaroven úžasný:O s tím autobusem je to opravdu skvělý nápad a urcite se máme ještě na co těšit:3
I když co se v něm stalo mi docela přeběhl mráz po kůži.
Prostě luxus.

7 Mischelle Mischelle | Web | 6. srpna 2015 v 21:24 | Reagovat

Nemůžu se dočkat na pokračování :O

8 Katie Katie | Web | 13. srpna 2015 v 9:58 | Reagovat

Na první kapitolu dost dobrý. =) A docela děsivý. =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama