Autobus číslo 293 - 2. kapitola

14. srpna 2015 v 3:48 | Eliza |  Autobus číslo 293

...Konečně stanice: Peklo

Morgan nemá ideální život. A vlastní rodina se jí ho rozhodne ještě zkomplikovat. Autobus otevírá své dveře...



2. kapitola
Sbohem, Fairfielde

Když nás autobus vyhodil poblíž parku, nesla se mezi celou partou tíživá atmosféra. Jediný Asher se usmíval. Začínala jsem mít dojem, že mu v hlavě všechny ty kolečka přeskočily. Ne že bych se divila.

Nikdo z nás už nechtěl myslet na ten pitomej autobus, ale když mi do zorného pole padla autodílna, kterou měl po smrti svého táty dědit chudák Dave, stejně jsem se tomu neubránila.

Pořád mi vrtalo hlavou, jestli je to pravda. A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím míň jsem si byla čímkoliv jistá. Asher měl na debilní hororový historky patent, ale pravdou zůstávalo, že Dave byl na vozíku a jeho parta pryč.

Pokud se mi něco v životě ověřilo na sto deset procent, tak to, že zázraky se prostě nedějí. Dobrý lidi ostrouhaj, mrchy vítězí na všech frontách. Každý si musí pomoct sám, jak nejlépe umí a to já taky dělám. Kouzla, čáry a tajemno, to je ve filmech a knihách. Rozhodně to není ve Fairfieldu.

"Tak, co kdo máte? A jestli mi řeknete, že jste všichni na suchu, budeme muset Stellu začít prodávat jako štětku. Protože já prachy nemám," ušklíbla jsem se a dotyčná blondýna do mě naštvaně strčila. Okamžitě se začala tvářit jako jeptiška. Pokud se stydí za to, s kým spí, tak to nemá dělat.

"Proč neprodáme tebe?" chtěl vědět Tristan s křivým úsměvem na tváři. Postavil se za mě. Pokoušel se marně o nějaké párové gesto, ale jeho snaha vyšla naprázdno. Žádný romantický rituály ať na mě nezkouší.

"Nevydrželi by s ní dýl jak pět minut," odpověděl místo mě Duke a výjimečně jsem mu musela dát za pravdu. Zlé jazyky tvrdí, že mám příšernou panovačnou povahu.

Zlé jazyky mají pravdu.

"Mám zbytek vodky z minula a trochu rumu," nahlásila Kayla, která mezitím začala prohrabávat batoh. Asher zaklepal prsty na plechovku piva a já se ke své radosti přesvědčila, že můj kamarád Jack je v mé tašce pořád na svém místě.

"No nic moc, ale co s vámi mám dělat," pokrčila jsem rameny a ušklíbla se. To, že si s sebou i do školy bereme chlast, dost vypovídá o tom, co jsme zač. Ale upřímně, kdyby na to měli lidi ze školy koule, dělalo by jich to rozhodně víc.

V parku bylo několik matek s dětmi, pár bezdomovců a sem tam někdo jako my. Zabrali jsme si lavičku na kraji parku, blízko křoví a moje místo bylo jako vždy uprostřed. Nakonec se ukázalo, že se na lavičku všichni nevejdeme a tak Duke s Asherem zaujali místa na zemi. Ještě že jsem měla na sobě tmavé džíny a ne sukni, kterou jsem ráno původně plánovala vzít. Protože podle toho, jak se Duke tvářil, mu vůbec nevadilo sedět pod Stellou.

Pokud se někdy dají dohromady, myslím, že to moje zažívání neustojí.

Následující hodina, možná dvě, se nesla ve znamení přátelského sdílení alkoholu. U mě se převážně jednalo o pokus zapomenout. Na školu, na rodinu, na tu debilní Asherovu historku. Nepiju, protože mě to sakra baví. Na tom, že se ničím není nic zábavnýho, i když uznávám, že Jack Daniels je můj blízký kamarád. Chovám k němu asi nejvřelejší cit ve svém životě.

Ale ne. Kdybych nepila, najdu si jiný způsob sebedestrukce.

Neříkám, že se nenávidím. Jenom se sebou mám dost osudové rozpory.

Proč chlastají ostatní? Stella nejspíš proto, že to dělají všichni. Duka to asi i baví. Tristan je na tom dost jako já, u Ashera nikdo neví a Kayle se přibližně před rokem a půl, nebo tak nějak, zabil otec. A nijak hezky, oběsil se v obýváku. Takže Kayla přišla domů a bum.

Volala mi to hned, jak ho našla. Volala mi dřív než policii nebo vlastní matce. Musela jsem za ní přijít a ještě jsem zahlédla, jak ho sundávají. Možná proto jsme si s Kaylou tak blízké, i když netuším, kde se v ní předtím ta náklonnost ke mně vzala.

Jo, na to se taky snažím zapomenout. Kdo by to byl řekl, že se nerada dívám na mrtvoly.

Nakonec jsem svojí flašku prakticky nedala z ruky, ale stejně jsem se neopila. Spíš mi vymývala mozek ta konverzace, kterou mezi sebou vedli moji přátelé. Když už se pomalu začalo stmívat, ukončila jsem náš sedánek. Nikdo neprotestoval. Možná jsem nebyla jediná, kdo se dnes opravdu nebavil.


Bydlím v té lepší části města.

Což moc neodpovídá tomu, jak mluvím o své rodině.

Když ale řeknu, že sotva jsem vešla do dveří, slyšela jsem hádku a třískání talířů, tak to už asi bude jasnější.

"Je to i tvůj dům!"

"Ano, přesně tak! Můj dům. Za chvíli bude jenom můj. Můžu si s ním dělat, co chci. A mně se nelíbí tyhle talíře."

Ozvalo se další třísknutí.

"Opravdu? Opravdu musíš, Robin?"

"A ty musíš vodit svoje štětky z práce až k nám před dům? To ti připadá normální?!"

Váhala jsem u dveří, jestli je nemám zase otevřít a jít ven. Kdekoliv to bude lepší než tady.

Z patra jsem slyšela hrát Bon Joviho, takže můj bratr podle všeho věděl, co se dole děje. Bylo mu o tři roky víc než mě a kdybych byla jím, už odsud dávno vypadnu. Ale Lancel…Nebyli jsme si podobní. On tuhle rodinu bral vážně. Já jí považovala za náhodné uskupení lidí s podobnou DNA.

"Ani nevíš, jak jsem ráda, že za dva měsíce bude po všem! Nechci tě už ani cejtit!" řvala máma. Tohle opakovala dost často. Klidně před námi. Moji rodiče se vzájemnou nenávistí už nějaký ten pátek netajili.

"Fajn, jak myslíš. Ale nepočítej s tím, že si ještě někdy najdeš někoho, jako jsem já. Jsi mi odporná, Robin, neskutečně odporná," odsekl jí na to otec. Ani tohle nebyla novinka.

Dřív než se mohli zase rozejít po svém a najít mě tu stát jak solný sloup, vyběhla jsem bez přivítání do patra. Vrazila jsem bráchovi bez váhání do pokoje. Jiné holky se při vstupu do pokoje bratra musí bát, aby je neotrávily jedovaté plyny. Ale Lancel měl větší pořádek než já, v pokoji i v životě.

Seděl na židli u počítače, zády ke dveřím a repráky měl s rockem puštěné na maximum. Nejspíš mě ani nezaregistroval.
Došla jsem k němu a šťouchla do něj. Trochu sebou cukl, když vypnul hudbu a otočil se na židli ke mně.

"Ježiši neděs mě," vydechl a ruku si přiložil na hrudník, jakoby se bál infarktu. Ten tak. Žral jenom saláty a bio humus. Nejspíš na tomhle světě bude smrdět do devadesáti.

"Už zase jsou v ráži, co?" nadhodila jsem a posadila se k němu na postel.

Kývl.

"Když jsem přišel z práce, byla tu jen máma. Nejdřív, že s námi budou chtít mluvit o budoucnosti, ale pak tu tátu vyložila nějaká ženská a ona začala ječet."

"Má táta někoho novýho?" nedalo mi to. Můj otec je typickej fotřík s rýsujícím se břichem a nepadnoucími obleky. Dělá v bance šéfa jednoho oddělení. Peněz má dost, ale že by byl nějaký terno, to fakt nehrozí.

"Vypadá to tak."

"Tak to musí bejt slepá, hluchá a chudá."

"Máma si to nemyslí," ušklíbl se Lancel a já si zase jednou uvědomila tu podobu s Asherem. U nás dvou se to vydařilo tak, že já jsem podobná na matku. Tmavě hnědé vlasy, štíhlá, průměrně vysoká postava a modré oči. Jsem jako její mladší kopie.

Lancel, naproti tomu, má po tátovi tmavě blond vlasy, trochu delší a stejně jako Ash vypadá, že sem nepatří. Že nepatří ke mně. Společné máme jen modré oči a to, že v létě se nám osype obličej pihami. U něj to vypadá komicky.

Než jsem se stačila nadechnout k další poznámce o naší rodinné idylce, do pokoje vrazila máma.

"Dolů, hned," zavrčela. Věděla jsem, že její vztek není mířený na nás. Už jsem se naučila si to nebrat osobně. S Lancelem jsme bez keců poslechli. Seběhli jsme do prostorného obýváku, který byl celý laděn do teplých barev. Ten chlad v něm způsobovala přítomnost mých rodičů.

"Sedněte se."

Sedli jsme si. Pokud jde o tyhle seance, s bráchou držíme spolu. Neříkám, že je to můj nejlepší kamarád pod sluncem. Nesouhlasíme spolu dost často. Ale má všech pět pohromadě.

"Jak víte, s matkou budeme za dva měsíce rozvedení," začal otec. Ne, tati. Z toho řvaní přes celej barák jsem to nepostřehla.

"No a musíme rozhodnout o několika důležitých věcech. Kupříkladu, tenhle dům připadne matce a já se budu stěhovat na východní pobřeží."

Zpozorněla jsem. Východní pobřeží? Co to zas mele. Člověk, který celý svůj život nehnul zadkem z Idaha, se najednou bude stěhovat přes celé státy?

"A s matkou jsme se, ehm, usnesli, že ty, Morgan, pojedeš se mnou."

Tak pardon, oprava. Já, která nikdy nezvedla zadek z Idaha, se budu stěhovat taky.

"Cože?!"

Moje reakce donutila mámu se ušklíbnout.

"Myslíš, že nevíme o těch tvých kamarádech? O těch pitkách v parku? Ne, nezůstaneš tu, ani náhodou. Bude pro tebe daleko lepší nové prostředí. Nová škola, nový dům a nový život. Nebo se uchlastáš dřív, než ti bude pětadvacet," pronesla matka. Nedivila jsem se, že ví o pití, nijak moc se tím netajím, ale odstěhovat mě kvůli tomu někam na východ?

"Tohle je tvoje řešení? Poslat mě od lidí, díky kterým jsem si ještě nenašla něco do žíly?" řvala jsem. Dost jsem to přeháněla, ale moji rodiče mě statečně ignorují už víc jak půl roku. Zaslouží si to.

"Je to konečně rozhodnutí. Lancel zůstane tady, pokud chce. Ty odjedeš s otcem na východ, nejpozději do měsíce," založila si matka ruce na hrudi. Otec se sice tvářil všelijak, ale na mě se nepodíval. Nemohla jsem s ním počítat.

Pro poslední pomoc jsem se obrátila na bratra. Nesnáším, když musím prosit o pomoc.

"Vážně to nejde jinak? Můžu na ní dát pozor, může s tím přestat, přece nemusí hned jezdit pryč," zkusil Lancel. Chabý, ale aspoň něco.

"Je to moje poslední slovo."

To už jsem to nevydržela.

"Celý dny, celý zkurvený dny, se tu jenom dohadujete o barák a auto. Trvalo tři měsíce, než jste se dohodli, kdo tuhle barabiznu dostane. Ale se mnou jste hotový během jednoho dne. Je mi z vás blbě. Vy nejste rodiče, jste jenom posraný dárci genů."

S těmi slovy jsem vyběhla z pokoje.

Bylo mi úplně buřt, že na mě řvou. Vypálila jsem z domovních dveří a rozběhla se náhodným směrem. Netušila jsem, kam jdu, prostě jsem musela vypadnout.


Kam mě nohy nesou, jsem zjistila až po hodině chůze.

Nebe už bylo černé, mohlo být kolem jedenácti, možná. Touhle dobou většinou ani já nebývám venku, ale teď jsem neměla na výběr. Byla jsem bez střechy nad hlavou, nemohla jsem se vrátit domů. Radši umřu na podchlazení nebo se nechám něčím sežrat, než aby mě postupně zabíjelo vědomí, že přijdu o domov, o svoje kamarády…

Hergot, nikdy jsem nebyla tak závislá na věcech ve Fairfieldu, jako teď. Možná jsem to trochu přehnala. Východní pobřeží je sice dálka, ale co mě tu vlastně drží. Lancel? Může přijet. Kamarádi? Ještě před pár hodinami bych řekla, že se jich klidně vzdám, pokud bych musela. Možná Tristana ne. A Kayly. Ti mi asi budou chybět. Škola je mi totálně jedno, barabizny jako ta naše mají po celé Americe. Ne, teoreticky jsem neměla moc důvodů, proč by mi mělo stěhování vadit.

Ale stejně jsem neplánovala jít zpátky a omlouvat se. Ať si máma políbí. Dům je jí přednější než já. Jako by to tak nebylo vždycky.

A v tom okamžiku jsem si uvědomila, kde jsem.

Poznávala jsem tu vysokou trávu, vídala jsem jí každý den po cestě ze školy. I dnes.

To ne…

Přímo před mýma očima, asi 50 metrů ode mě, stál ten autobus.

Autobus číslo 293.

"To si ze mě děláte srandu," vydechla jsem a přitáhla si bundu k tělu. Popadla jsem jí ve dveřích a až pak jsem zjistila, že je bratrova. Ale hřála.

Přešlapovala jsem na místě. Nemám kde spát. Pokud se nevrátím domů. Mohla bych zkusit kamarády, ale co jim řeknu? Jak to mám doma před většinou z nich tajím. Kromě Tristana to nikdo neví. A s tím jsme si řekli, že žádné nocování se společným ránem u toho druhého nebude.

Ani v noci, v nouzi nejvyšší, nehodlám porušovat svoje zásady.

I když je to poprvé, co bych o sobě řekla, že nějaké mám.

Tak jsem udělala to první, co mě napadlo. Rozešla jsem se k autobusu.

Cesta k němu byla náročná, zvlášť proto, že stébla byla vyšší než já a nebývale hustá. Jenom jsem čekala, kdy na mě něco vyskočí, ale měla jsem štěstí.

Kolem místa, kde stál autobus, byla tráva posečená, což samo o sobě bylo divné. Nebo spíš, jako by tam ani nerostla. Potřásla jsem nad tím hlavou.

Dveře byly podle předpokladu vytržené, takže nebyl problém vlézt dovnitř. Čekala jsem, že tam už někoho najdu, však víte, bezdomovci nebo feťáci, a autobus byl úplně prázdný. Černé sedačky potrhané, podlaha i stěny pomalované…Ne, vážně nic nenasvědčovalo tomu, že by tahle kraksna někdy přivezla zájezd mrtvol. Spíš že jí někdo odstavil a nechal napospas osudu.

Vážně jsem tu plánovala přespat?

Klidně sem v noci mohl někdo přijít. Třeba pravidelní návštěvníci autobusu ještě nedorazili.

Ale s rostoucí únavou mi to začínalo být jedno. Stejně jako to, že zítra nestihnu ráno přijít včas do školy. Koho to zajímá?

Našla jsem si sedačku, která se zdála nejméně potrhaná a špinavá. Zabalila jsem se do bratrovy bundy a uvelebila se.

Ani ne za dvě minuty jsem usnula hlubokým spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 9:53 | Reagovat

Já mám tuto povídku hrozně ráda, má skvěle temnou atmosféru. A hlavní hrdinka mě něčím okouzlila. Měla bych vlastně jen malou výtku. "To, že si s sebou i do školy bereme chlast, dost vypovídá o tom, co jsme zač."- Tuto větu bych úplně vynechala, protože je zbytečná. Čtenářům to došlo i bez ní.
A jen takový mimotechnický detail- Bon Jovi je název kapely takže by se to nemělo skloňovat. Ale spoustu lidí si myslí, že je to zpěvák, takže tuto chybu vídávám hodně často. Ale už mě začíná štvát.
Ale povídka je vážně úžasná, moc se těším na další kapitolu.
Tak, a jdu se podívat na další díl Supernatural. Nedělám si legraci. Jsem teď u 14. dílu 1. série, a hrozně mě to baví. Asi je to kvůli tomu tématu, nevím, ale nemůžu se na to přestat dívat.

2 Ethane Ethane | Web | 14. srpna 2015 v 18:59 | Reagovat

Potřebuju další kapitolu. :D Hrozně se ti to psaní této povídky daří. :-)

3 Kačíí Kačíí | Web | 15. srpna 2015 v 13:33 | Reagovat

To si děláš prdel, že tam vážně vlezla?:DDD Já bych do toho autobusu nikdy nevlezla ani bych se k němu nepřiblížila. Strašně moc se těším na další kapitola, píšeš naprosto úžasně! Tahle povídka je naprostá bomba♥

4 Mischelle Mischelle | Web | 16. srpna 2015 v 14:10 | Reagovat

Opět se nemůžu dočkat na další kapitolu. Úžasná povídka :3

5 Camilla Říhová Camilla Říhová | Web | 17. srpna 2015 v 18:10 | Reagovat

wow... prostě Perfektní! :)
Budu nadšeně vyhlížet další díl, tak mě nezklam! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama