Nejtěžší souboj

19. srpna 2015 v 8:39 | Eliza |  Jednorázovky na téma...
Nedávno kamarádky z RPG vymyslely takovou věc: Spisovatelský maraton.
Založily jsme na FB chat a každý den někdo zadal téma. Do konce daného dne pak všichni na chatu napsali povídku na to zadané téma. Vzájemně jsme si to četli a hodnotili.
Bohužel, tento náš sedánek už byl rozpuštěn, ale já mám stále povídky u sebe a tak mě napadlo, že když se líbily jim, třeba by se mohly líbit i vám. Založila jsem pro ne i speciální rubriku, protože je možnost, že se tahle naše parta zase do psaní pustí. Nebo mi klidně vy sami můžete zadávat témata.
Navíc, je to zatím přibližně 8 napsaných jednorázovek a přijde mi škoda se o ně s vámi nepodělit ;) Jsou vážně krátké, okolo 600 slov jedna.

Téma povídky: Poslední myšlenka
- Příběh o nesmírné odvaze, kterou v životě prokazuje každý z nás.



Blížil jsem se.
Conversky, které už zažily mnoho těžkých časů, pravidelně dopadaly na ještě horký chodník. Teploty v těchto dnech jakoby chtěly doplnit dojem pekla, který se na mně snášel ze všech koutů. Od domovské základny, po zásobovací oddíly kdekoliv po městě. Bylo to všude, nešlo uniknout.
Moc dobře jsem věděl, že mě nic hezkého nečeká. Na tenhle boj mě připravovali už od mých šesti let. Tehdy začalo verbování. Kluci i holky, bez rozdílu, byli jejich vlastními opatrovníky posíláni, aby plnili úkol, jež jim uložili. Sledovat, jak jim jiskra v očích pohasíná, bylo utrpením pro duši. Ale dělali, že to nevidí.
Jak to mohli nevidět? Já sám jsem častokrát sledoval svou sestru s pochmurným výrazem, jak opečovává svěřenou výstroj a vyrývá na ni své jméno. Jak to udělalo mnoho před ní. Nechci přemýšlet nad tím, kde je jim konec. Jednoho dne tam možná skončím i já.
Kolem mě se míhali moji druzi, kolegové v zákopech. Mohl jsem na nich pozorovat stejnou soustředěnou nenávist, jakou jsem měl jistě na tváři já sám. Jak můžou? Jak nás můžou s klidným srdcem vytrhnout z domovů, z náručí klidu a míru, a předhodit nás nenažraným supům, kteří čekají na každou naši chybu? Kteří nás připravují na věci, které nikdy nenastanou, jenom aby viděli, jak moc nás mohou přinutit trpět. Snaží se nás dotlačit až do bodu zlomu a mnozí bez proslzených nocí nepřežijí. Některé vidíme odcházet a už se nevracejí. Není jich mnoho. Ale i tak člověk ví, že někdy nemůže vyhrát.
"Ahoj," ozvalo se najednou za mými zády a já pohledl do očí člověku, kterému bych svěřil vše na světě.
"Zdar," zněla má odpověď. Nesmím dát najevo svou náklonnost. Ne tady, ne teď. Není čas na slzy nebo dojetí.
"Tak co…Těšíš se?" zeptal se s pochmurným výrazem Jirka, jak ho zvou ti, jež ho znají, a otázku doplnil polovičatým bolestným úsměvem.
"Ty vole, to víš, že jo. Hrozně," dal jsem patřičně najevo své znechucení.
"Prej budem mít letos osm hodin denně."
"Hovno, kecáš!" nemohl jsem si odpustit překvapení. Tolik hodin? Tolik hodin budu muset strávit v pekle zamořeném nepřáteli?!
"Ne, fakt. A dvě matiky."
Chytil jsem se za hlavu. Nejtěžší souboj, který jsem musel v minulých letech svádět. A je tu znovu. Ten osudový mač, který mě málem vyřadil ze hry. Až umný šerm pravítkem a tužkou nad papírem mě zachránil od jisté smrti s číslem pět.
Mezitím se naše kroky donesly až před bojiště. Někteří se strachem a hrůzou rovnou vkročili dovnitř, ale my jsme se ještě zastavili. Nabrat síly před posledním krokem, posledním svobodným nádechem. Pak už jim budeme muset dát vale, všem vzpomínkám na dobu odpočinku a deset měsíců opět intenzivně válčit. Míru se nedočkáme dřív jak o Vánocích. Kolem nich bývají shovívaví. Ale cena je snad příliš vysoká.
"Myslíš, že letos nerupnem?" optal se Jirka a já svěsil hlavu. Pochybovačně jsem jí zavrtěl.
"To ví jen Bůh. A matikářka Hronová."
Jirka se na mě chvíli díval jako na kastrovaný skot, ale nakonec jen potřásl bujnou kšticí.
Vykročili jsme.
V zádech jsem cítil vánek smrti, otíral se mi o šíji a zlí duchové provázející toto místo spustili děsivý chór smíchu.
Bůh nám pomáhej, snad tam už funguje wi-fi, byla má poslední myšlenka, než jsem vkročil do školní budovy. Právě zvonilo.

- Z deníku Tomáše Votepky, 17 let

Pokud vás napadá téma, na které byste si rádi přečetli jednorázovku, sem s ním! :) Nic není blbost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. srpna 2015 v 10:16 | Reagovat

To si děláš legraci. Opravdu jsem si nejprve myslela, že se to odehrává ve vojenském prostředí. Ale ty píšeš o tom, co každý zná. Je to geniální.
Troufám si říct, že to jedna z nejlepších věcí, co jsem od tebe zatím četla. Krása, opravdu. Jen tak dále!

2 Kačíí Kačíí | Web | 19. srpna 2015 v 14:18 | Reagovat

Snad tam už funguje wifi:DDDD mohla sem se potrhat smíchy, je to opravdu skvělá jednorázovka, tvoje povídky jsem si ted hodně oblíbila:))

3 Camilla Říhová Camilla Říhová | Web | 19. srpna 2015 v 17:31 | Reagovat

Souhlasím s Karin :) Vážně moc pěkně sis s tím pohrála! :) A ta wifi :D
Těším se na další takové povedené články! :)

4 Kaisa FireFlie Kaisa FireFlie | Web | 20. srpna 2015 v 14:40 | Reagovat

Moc se mi to líbí, doopravdy skvěle vypointované. :) Rozhodně se těším na další podobné. :)

5 Magna Magna | Web | 20. srpna 2015 v 22:19 | Reagovat

Tak to mě dostalo :-D . Myslela jsem nejdřív, že to je že jde na vojnu, ale on jde do školy... Koneckonců začátek školy je taky vojna. Pěkně napsané a vlastně i pravdivé.

6 Mischelle Mischelle | Web | 21. srpna 2015 v 14:33 | Reagovat

Skvělá povídka! :)

7 Nelogična Nelogična | E-mail | Web | 24. srpna 2015 v 21:03 | Reagovat

Boj se školou. Yes. Dobrá pointa.
Uh. Dvě matiky. Nechtěla bych.
Možná bych mohla psát delší věty. Nebo ne.

8 Kate Kate | E-mail | Web | 14. října 2015 v 12:29 | Reagovat

Tak to je parádní! :) Moc se ti to povedlo, a zmátla jsi mě. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama